Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 1/2 29. kapitola

Brzy ráno, bouře stále ještě pokračovala, ale podle nejnovějších předpovědí měla během následujících dvou hodin polevit.
„Potřebuju si promluvit s Evelyn,“ řekla Elena Raphaelovi, když přistáli na střeše Věže. Lepilo se na ně deštěm prosáklé oblečení. Raphael je toho mohl za pomoci svých schopností ušetřit, ale Elena ho přesvědčila, aby si na nadcházející boj, který na ně mohl čekat, zachoval tolik síly a moci, kolik jen bylo možné.

„Tvá sestra žije s rodinou,“ odpověděl a zvedl křídlo, aby jí ochránil před prudce dopadajícím deštěm. „Setkání se svým otcem se nevyhneš.“
„Já vim,“ řekla a musela zvýšit hlas, aby jí bylo slyšet i přes zvuky narážejících dešťových kapek, dopadajících na kov a beton, ze kterých byl tvořen Manhattan.
„Nepůjdeš tam sama.“
„Já to ale potřebuju udělat sama.“ Její otec se jí jistě pokusí zdrtit a podkopat její morální hodnoty a ona nechtěla, aby ji její archanděl viděl v okamžiku, kdy bude jeho chováním zraněná.

Raphael zachytil bolest v pohledu své družky dříve, než ji před ním stihla skrýt a jeho hněv se změnil ve smrtonosné ostří. „Ne.“
Elena zavrtěla hlavou a položila mu dlaň na hrudník. „Jakmile mi ublíží, ublížil bys mu taky,“ řekla mu na rovinu. Zamrkala, aby si z očí vyhnala dešťové kapky. „Neovládneš se… a bez ohledu na všechno ostatní, je to pořád můj otec.“
Raphael jí chytil tvář do dlaně a prsty zajel do vlhkých, kroutících se pramenů jejích hedvábných vlasů. „On si tvou ochranu nezaslouží.“
Jeffrey si od své nejstarší přeživší dcery nezasloužil kromě pohrdání vůbec nic.

„Možná ne.“ Souhlasila Elena a přitiskla tvář k jeho dlani. „Ale je taky táta Beth, Evelyn a Amethyst – a zdá se, že ony ho milujou.“
„Žádáš ode mne nemožné.“
„Ne, já tě žádám o to, co potřebuju.“ Elena si stála za svým v situaci, kde by mu všichni ostatní andělé ustoupili. „Já to potřebuju, Archanděli.“

Raphael jí daroval takovou svobodu, že se mu o tom nikdy ani nezdálo, ale tady jí nehodlal vyhovět. „Půjdu s tebou.“
Když se s ním chtěla začít dohadovat, pevně jí chytil za bradu. „Nebudu přistávat. To je jediný ústupek, který jsem ochoten udělat.“
Elena si založila ruce na prsou. V záblescích bouře, která je stále obklopovala, měly její oči stříbrnou barvu. „To teda neni moc velkej ústupek, ale zrovna teď nemáme čas se dohadovat.“
Jakmile opět vzlétli do běsnícího deště, doprovázeného prudkými větry, Raphael ji promluvil do mysli. Poslouchej pozorně, Eleno – pokud překročí hranice, tak mu ublížím. Tak velkou trpělivostí zase neoplývám.  

Přibližně o patnáct minut později se Elena otočila a vystoupala po schodech k domu svého otce. Celou dobu si byla velmi dobře vědoma Raphaelovy přítomnosti. Prolétával vysoko v oblacích nad její hlavou.
Stejně jako naposledy, to nebyla služebná, kdo jí otevřel dveře. „Gwendolyn,“ pozdravila a snažila se setřást z křídel všudypřítomný déšť. „Opouštim město a chtěla jsem si ještě před tím na chvíli promluvit s Eve.“
Elena nechtěla, aby si její nejmladší sestra myslela, že na ni zapomněla. To byly pocity, které nechtěla, aby kdokoli z jejích blízkých pocítil.

„Pojď dovnitř,“ odpověděla Gwendolyn a v jejím zdrženlivém výrazu tváře se mihly obavy. „Musí ti být zima.“ Elena stála v hale jejich domova a v potůčkách z ní sršela voda. „Promiň, celý ti to tu namočim.“
„Vydrž chvíli.“ Gwendolyn zmizela, aby se za pár okamžiků objevila s ručníkem v ruce, který jí okamžitě podala.
Elena si utřela obličej a snažila se vymačkat, co nejvíce vody z culíku.
„Zůstanu tady v hale – nechci ti ušpinit koberce.“
„Ty se daj vyčistit.“

Někdy během doby, co si všude kam dosáhla, utírala křídla, si Elena uvědomila, že na ni Gwendolyn zírá.
„Musim vypadat hrozně,“ řekla pobaveně a na své prohlášení očekávala zdvořilou odpověď. To, čeho se jí dostalo, by nikdy nečekala.
„Vždycky mě zajímalo,“ začala druhá žena zastřeným hlasem, „co na ní bylo tak úchvatného, že na ni nemohl zapomenout. Že si našel milenku, která mu ji připomínala.“

Elena si připadala, jako by se pod ní propadla zem. S druhou ženou svého otce rozhodně nechtěla vézt zrovna takovouhle konverzaci. „Gwen-„
„Teď už to chápu,“ pokračovala Gwendolyn. Kolem stažených rtů se jí vyrýsovaly vrásky. „Něco na tobě je, něco, co si musela zdědit po ní – a je to něco, co já nikdy mít nebudu. To je důvod proč si mě vzal.“

Elena se cítila nepříjemně, nicméně nemohla tam jen tak stát a přihlížet čiré bolesti, která se Gwendolin usadila ve tváři. „Víš, jak se zachoval, když jsem mu řekla, že bych chtěla začít chodit do Akademie Spolku.“ Byla to právě její registrace do Akademie bez jeho svolení – svolení, které by jí nikdy nedal – která vedla k hádce, ve které jí nazval ohavností’ a hned po té ji vyhodil ze svého života. „Ale Eve to povolil. A to je tvoje zásluha – naslouchá ti.“

Gwendolyn se objala rukama. Kolem očí se jí objevily drobné vějířky vrásek. „Nejhorší na tom všem je, že ho miluju. Vždycky jsem ho milovala.“ Pak se otočila a zamířila chodbou pryč. „Je ve své pracovně.“
„Počkej, já jsem chtěla mluvit jenom s Eve.“
Když se k ní ta drobná žena otočila zpět, zastrčila si za ucho pramen havraních vlasů. „Přivedu jí dolů, ale je ti snad jasné, že se mu nemůžeš vyhýbat napořád.“

Možná ne, ale rozhodně to mohla protahovat, jak jen to bude možné. Elena počkala, než za ní Eve přišla dolů a pak s ní strávila dobrou půlhodinu povídáním. Odpovídala na otázky ohledně stopování, které Eve od jejich předešlého rozhovoru napadly – a znovu jí zopakovala, že jí může zavolat, kdykoli jí bude potřebovat. Po té mluvily o jiných, daleko bolestnějších tématech.
„Chybí mi Betsy,“ zašeptala Evelyn a zaťala ruku pevně do pěsti. „Byla to moje nejlepší kamarádka.“
„Já vim, zlato.“
Když Eve padla Eleně do náruče, oči se jí leskly slzami a přestože byla benjamínkem celé rodiny, vypadala daleko mladší, než ve skutečnosti byla.

„Máma si myslí, že to nevim. Ale to není pravda. Vypadaly jsme skoro stejně. Každej nám to říkal.“
Elena nevěděla, co jí na to má odpovědět, jak zmírnit její bolest a tak Evelyn jen pevně držela v náruči a pohupovala s ní, dokud nepřestala plakat.
„Ššš, zlatíčko. Nemyslim si, že by Betsy chtěla, aby ses takhle trápila.“
„Byla tak hodná, Ellie.“ Evelyn zavzlykala. „Chybí mi každej den.“
Elena jí dokázala pochopit až do nejhlubšího jádra své duše - protože Ari s Belle i Marguerite postrádala každou vteřinu, každého dne. „Pověz mi o ní něco.“

Evelyn chvíli trvalo, než přes slzy našla správná slova, ale když se jí to podařilo, bylo to, jakoby se protrhla hráz. Nevyprávěla jí jen o Betsy, ale také o Celii, dívce, která ze všech nejlépe hrála na klarinet, a která se jako jediná nesmála, když Eve ve třídě něco pokazila.
Elena tiše seděla a poslouchala. Během chvíle došla k alarmujícímu uvědomění, že Eve o tomhle všem nikomu jinému nikdy neřekla a kvůli tomu její bolest narůstala do obřích rozměrů. Co se týkalo Jeffreyho, tak to dokázala pochopit, ale Gwendolynina láska k dcerám byla očividná. „Proč si o Betsy a Celii neřekla mámě?“
„Protože je pořád smutná i bez toho.“ Od dítěte s vážnýma šedýma očima to byla velmi dospělá slova. „Nevadí ti, že to říkám tobě?“
„Ne. Samozřejmě, že ne.“

Eve se na ni zpříma podívala a tentokrát její pohled už nemlžily slzy. „Dřív jsem si myslela, že musíš být zlá, a že to byl důvod, proč tě táta nikdy nepozval, abys s náma trávila čas.“
Elenu bodlo u srdce. „Opravdu?“
„Jo. Ale ty nejsi zlá. Jsi hodná.“ Eve ji divoce objala svými drobnými pažemi. „Až budu mít svůj vlastní dům, tak tam za mnou můžeš chodit.“ Pošeptala jí do ucha.

Když o pár minut později Elena bez klepání vstoupila do pracovny svého otce, stále si připomínala nečekaný emocionální dar Evelyniných slov.
Spatřila ho, jak stojí u otevřených francouzských dveří a pozoruje déšť. Nevěděla, proč se rovnou neotočila a neodešla, ale místo toho za sebou zavřela dveře, přešla přes místnost a postavila se na opačný konec dveří. Dělil je prostor zhruba jednoho metru.

Venku zuřící déšť působil, jakoby z nebe visely stříbrné provazy, které zakrývaly svět. Nevěděla, zda to způsobil její rozhovor s Gwendolyn, nebo něco zcela jiného, ale najednou promluvila. „Máma déšť milovala.“
„Pojď, chérie, zatancuj si s maminkou.“
Mezi prsty u nohou cítila mokrou, lepící se hlínu, ale přesto se divoce rozesmála a s Beth po boku se rozeběhla ven. „Mami!“
Marguerite se sladce a bezstarostně smála a točila se kolem dokola. Její sukně se kolem ní vlnila ve víru nepravidelných barev.
„Maminka vypadá moc hezky.“ Ozval se Bethin líbezný hlásek a když začaly poskakovat kolem jejich stále se točící matky do kaluží, Beth se jí pevně chytila za ruku.
„Ano.“ Odpověděl jí stroze Jeffrey. „Když pršelo, byla šťastná, ale bouři přežít nedokázala.“

Elena byla natolik překvapená, že jí otec odpověděl, že najednou nevěděla, co má dělat, co má říkat. Pak si uvědomila, že si zaťatou pěstí přejíždí po srdci, jakoby snad tím pohybem mohla tu letitou bolest poslat pryč. „Nebyla silná. Ne tak, jako jsi byl ty.“ Marguerite byla v jejich rodině světlem, smíchem a nekontrolovatelnou smrští.
Jeffrey se hořce zasmál. „Kdybych tam toho dne byl, nebylo by potřeba, aby byla silná.“

Jejich konverzace se rozhodně neubírala směrem, který Elena očekávala a díky tomu se cítila vystrašená, ztracená – opět malým dítětem.
Chytila se za kliku dveří a vzpomínala na ten osudný den, kdy se jí rozpadl život na malé kousky. Vzpomněla si, že její tatínek tam tenkrát nebyl. „Jel si vyzvednout Beth k její kamarádce.“
Elena byla celý život vděčná za tuhle laskavost osudu, díky které byla její nejmladší sestra ušetřená pozornosti toho krutého monstra.

Jeffrey jí z pod svých všudypřítomných brýlových obrouček věnoval chladný, šedý pohled. „S Marguerite jsme se pohádali a já jsem odešel, abych si pročistil hlavu. Tvou sestru jsem jel vyzvednout později, než jsem měl.“
Celý Elenin svět se začal točit.
„Pohádali jsme se, protože jsem si myslel, že byla příliš rozmarná. Chtěl jsem po ní, aby se chovala jako žena podnikatele…“
„Ale ona byla jako motýl,“ doplnila ho šeptem Elena. Věděla, že navzdory jeho tvrdým slovům, Jeffrey svou první ženu miloval. Miloval jí způsobem, jakým už nikdy nikoho jiného nemiloval.

„Zlato, ten koláč vypadá lákavě.“
Marguerite se rozesmála a zatahala ho za usedlou kravatu, aby si ho přitáhla blíž a mohla ho vášnivě políbit.
„Ten koláč vypadá otřesně a ty to moc dobře víš, monmari.“
Její otec se usmál způsobem, který ho změnil v nejkrásnějšího muže na světě.
„Hm, tak alespoň kuchařka, která ho upekla, vypadá lahodně.“

V okamžiku, kdy se jí z nějakého skrytého místa tento útržek vzpomínek nepozvaně vkradl do paměti, se Jeffrey narovnal a zastrčil si ruce do kapes kalhot. Ještě než promluvil, věděla, že krátký okamžik zaplněný vzpomínkami byl pryč. „Přišla si mi říct, že tvým sestrám se chytají ublížit další tvoji noví přátelé?“
Elena s sebou trhla. „Obě jsou neustále pod dozorem.“
Jeffrey se na ni ani nepodíval. „Zajistím, aby se rozkřiklo, že nejsi vítaným členem rodiny.“

Bylo to chytré opatření, ale zároveň jí to probodlo srdce novou bolestí. „Dobře.“
Téměř se jí zlomil hlas, ale Elena se ovládla. Odmítala se před tímto mužem, který rozhodně nemohl být tím samým, který ji před téměř dvěma desítkami let, držel v nemocniční márnici za ruku, sesypat a škemrat. „Zařídim, aby od teď, veškerý schůzky, který s Eve budu mít, probíhaly na pozemku Spolku. Není důvod, aby se kdokoli zajímal o to, z jakýho důvodu chodim k vám.“
Jeffrey jí neodpověděl.
Elena se otočila a chtěla odejít.
„Elianoro.“
Zastavila se s rukou na klice od dveří. „Ano?“

„Ze všech mých dětí, jsi mi vždycky byla nejpodobnější.“ 

9 komentářů: