Archangel's Consort - 2/2 29. kapitola

Jeffreyho slova odmítala každou buňkou svého těla a bez jediného pohledu zpět opustila jejich dům. Raphael už na ni čekal, aby ji vynesl vzhůru k obloze, do dostatečné nadmořské výšky, kde už mohla letět sama.

A pak létali.

Elena se snažila pohřbít slova svého otce hluboko pod tíhu jejich pravdy.

Eleno.

Já rozhodně nejsem jako on! Já bych svýmu dítěti nikdy neudělala to, co on udělal mně.

Raphael jí nedal za pravdu, a když nakonec promluvil, nebyla to slova, která by od něho chtěla slyšet. Oba jste dokázali přežít, Eleno. Sice jste si každý zvolil jinou metodu, jak toho dosáhnout, ale oba jste to zvládli.

Eleně se zachvěl spodní ret. Byla projevem své slabosti natolik frustrovaná, že se do něho kousla tak tvrdě, až ucítila krev. On přežil díky tomu, že zničil jakoukoli vzpomínku na naší rodinu. Já jsem si je uchovala přímo tady. Pěstí se bouchla do srdce. Snažila se z očí vymrkat kapky deště.

Já se tvého otce nezastávám. Kdybych si nebyl jist, že mne pak budeš nenávidět, už bych ho dávno zabil. Ale už jen přítomnost jeho dřívější milenky hovoří proti tvému přesvědčení.

Elena chtěla vymrkat další kapky deště, které se jí dostaly do očí… ale pak si uvědomila, že ty slané krůpěje nepadaly z nebe. Vzpomněla si na tu chudinku ženu, kterou Uram během svého řádění v New Yorku utýral. Na její světlé, blond vlasy a zlatavou kůži. Celá byla pouhou imitací motýlí krásy její matky… ale přesto byla přesně tím – imitací. Já nemůžu, řekla a v hrudi ucítila bodavou bolest, já ho takhle vnímat nemůžu.

Nakonec doletěli k Věži a Raphael počkal, dokud nepřistáli a teprve pak jí odpověděl. Vzal ji do náruče, znovu zvedl křídla, aby ji ochránil před stále pokračujícím deštěm a pošeptal jí do ucha. „Jsi Jeffreyho dcera, ale také jsi dcerou Marguerite.“

Elena ho pevně objala. Zabořila mu obličej do hrudi a prsty zaťala do jeho zad.

„To je právě ono,“ také zašeptala a téměř doufala, že jí přes hlasitou bouři neuslyší. „Za to, jakej je, ho nenávidim… ale on tu s náma alespoň zůstal.“

Jedna opuštěná červená bota s vysokým podpatkem, ležící na chladné šachovnicové podlaze. Úzký stín, pohupující se na zdi Velkého Domu. To byly její poslední vzpomínky na matku. „On to sakra nevzdal, když šlo do tuhýho. Pro nás pro všechny to bylo těžký! Ona nás opustila a rozhodla se tak sama!“

Její archanděl jí neodpověděl, ale zatímco kolem nich s neustávající zuřivostí stále řádila bouře, poskytl jí bezpečí v objetí svých paží i křídel.

Raphael si uvědomoval, že jeho lovkyně potřebovala čas, ale zrovna dnes jí ho nemohl poskytnout. Musíme jít, Eleno, řekl příliš brzy. Obloha se začíná vyjasňovat.

Přestože měla hlavu stále zabořenou v jeho hrudi, přikývla. „Nedělej si starosti, Archanděli, já jsem v pohodě.“

Ne, pomyslel si, nebyla. Ale přežije. Stejně tak, jako přežila ztrátu svého dětství, Uramem napáchané zlo i ohromující přeměnu ze smrtelnice na nesmrtelného.

Pojď.

Let přes řeku Hudson netrval příliš dlouho a také už neletěli v protisměru větru. Jakmile dorazili a převlékli se do suchého oblečení, Elena řekla, „zjistim, jestli mí známí v Japonsku byli schopní objevit něco novýho.“

Zatímco se ujala svého úkolu, Raphael si v knihovně promluvil s vůdcem své Sedmy. „Myslíš, že během mé nepřítomnosti mohou nastat nějaké problémy?“

Lijuan nebyla jedinou osobou, která si všimla, že bylo snadnější ho zranit – a tato skutečnost mohla být podnětem, kterého by mohli ostatní andělé využít k pokusu o jeho svržení. Dmitri zavrtěl hlavou. „Moje přítomnost odradí každého, koho by to mohlo napadnout. Všichni vědí, že nejsem žádný čerstvě Stvořený upír.“

„Pokud by k nějakému útoku přeci jen došlo, máš povolení zabíjet.“ Jen ti skutečně nejkrutější by byli schopni udržet město v bezpečí.

„Nechám tu s tebou Venoma, a kdyby bylo potřeba, Jason bude poblíž. Galen střeží Útočiště. Illia si beru s sebou a Naasir už je v Tokyu.“ Upír se s nimi měl setkat přímo v pohoří Kagoshima.

„A co Aodhan?“

„Poslal jsem ho zpět do Útočiště.“ Andělovi se už na satelitní mapě podařilo určit pravděpodobnou Calianinu polohu. „Nechci, aby tam byl Galen sám.“ Nevěřil, že by ostatní členové Kádru nevyužili situace a neudeřili na něho eliminací jednoho z členů jeho Sedmy.

„Také bych to tak udělal,“ prohlásil Dmitri. „Kromě Galena je Aodhan na dění v Útočišti nejzvyklejší.“

Vzápětí do místnosti vstoupila Elena a Dmitri se o kousek pootočil. Raphaelovi bylo okamžitě jasné, že patrně vypustil svou vůni a snažil se ji tím popudit.

Zrovna se mu chystal říct, že dnes nebyl vhodný čas, když spatřil, jak se Elena sarkasticky uculila.

„Oh, drahý Dmitri, to máš až takovou nouzi sehnat si rande?“ zapředla. „Měla bych pro tebe jedno číslo, na který můžeš zavolat.“

Dmitri na ni přimhouřil oči a v tom okamžiku v něm nezůstala ani špetka kultivovaného muže, který byl vůdcem jeho Sedmy. Místo toho promluvil ostřílený válečník, kterým se Dmitri během let stal. „Vypadáš slabá a zranitelná.“ Odsoudil ji. „Rozhodně nejsi ve stavu, abys mohla podpořit Raphaela v boji.“

Opatrně, Dmitri. Varoval ho Raphael. Dovolil mu, aby na Elenu útočil, protože nevyvratitelnou skutečností bylo, že se potřebovala umět postavit jak ostatním upírům, tak i andělům. A Dmitri byl perfektní zátěžovou zkouškou. Ale pořád existovaly hranice, které by Dmitrimu překročit nedovolil. Je to moje družka, s kým mluvíš.

Upír zaťal čelist a pak se jí chystal odpovědět, ale Elena ho předběhla. „Možná nevypadam zrovna ve formě, ale rozhodně prahnu po krvi.“ Její hlas byl ostrý jak žiletka. „A pokud se mnou na chvíli půjdeš ven, tak ti to ráda předvedu.“

„Nerad bych poškodil Pánovu družku.“ Odpověděl jí s ledovou zdvořilostí.

Elena zaťala ruce do pěstí a do tváří se jí začala hnát červeň. „Raphaeli, řekni mu, že pokud mě ‘poškodí’, tak ho nepotrestáš.“

„To by ale byla lež, Eleno. Rozerval bych mu hrdlo.“

Dmitriho úsměv byl plný provokace. „Škoda. Vypadá to, že mého doteku se dočkáš až někdy jindy.“

Elena zírala z jednoho na druhého. „Žádnej div, že spolu vy dva tak dobře vycházíte. Jdu dokončit svoje telefony – jen jsem ti chtěla dát vědět, že lovec, kterej byl minulej tejden v Kagoshimě říkal, že celou dobu, co tam strávil, se cejtil nepříjemně. Jako kdyby mu něco našeptávalo, že buď odejde, nebo…“

Po té, co Elena odešla, se Raphael zadíval na vůdce své Sedmy. „Jednoho dne zajdeš příliš daleko.“ Dmitri mu svou loajalitu už dávno prokázal, ale Elena byla jeho srdcem. Raphael by se mezi nimi vůbec nerozhodoval.

Upír jen pokrčil rameny. „Když je naštvaná, tak je v boji lepší, než když se cítí ublížená.“

A skutečnost, že si užíváš, když ji popichuješ, s tím nemá nic společného?

„To je bonus.“ V další vteřině ale Dmitriho úsměv zmizel. „Pane, co chceš, abych udělal, pokud se tvá matka probere?“

Raphael moc dobře chápal, na co, se ho vůdce Sedmy ptal. „Pokud se vzbudí a bude, jako bývala předtím, pak nebude nikdo schopen udělat vůbec nic.“