Naposledy, když byla Elena v Japonsku, týkalo se to odchycení
finančního ředitele – upíra, který se rozhodl, že po odsloužení deseti let ze
své staleté Smlouvy, si za pomoci peněz, které rozkradl z bankovních účtů
svých důvěřivých upířích klientů, bude žít na vysoké noze.
Anděl, kterému patřila upírova Smlouva, byl ‘silně rozhořčen’ skutečností, že nejenže upír nedostál svému závazku, ale také využil
pozice, na níž ho anděl zaměstnal a podfoukl i ostatní.
Dostala povolení ‘zabíjet, pokud ho
nebude schopna odchytit’, ale Elena toho idiota zvládla jeho andělovi předat - přestože k smrti vyděšeného, tak
živého.
„Děkuji, Lovkyně Spolku,“ řekl jí anděl klidným hlasem, ze kterého čišela
smrt, když zásilku doručila. „O jeho potrestání se postarám sám.“
Elena upíra litovala, ale v okamžiku, kdy ukradl peníze jiných, si ten
muž vykopal svůj vlastní hrob.
„Vim, že ho nezabil,“ řekla Illiovi, který stál těsně vedle ní a
poslouchal její vyprávění.
Čtvrtý člen jejich výpravy - Naasir - zůstal v domnění, že se mu z místních obyvatel podaří vydolovat další informace, v malé osadě, vzdálené
přibližně jednu hodinu letu.
„Jeho anděl dal přednost jinému druhu trestu.“
„Jo, ale stejně mi ho bylo líto. Dopustil se úřednickýho zločinu.“
Illium jí věnoval zvláštní pohled. „V lidském světě jsou takové zločiny trestány
příliš lehce. Dotyčný ublížil stovkám obětí, z nichž si někteří z beznaděje
raději zvolili smrt, zatímco člověk, který ublíží jedné osobě, je považován za
nejhoršího zločince.“
„Huh.“ Elena se rozhlížela po nekonečně se rozprostírajících horách a
lesích, které měla přímo před sebou. „Takhle jsem o tom nikdy nepřemejšlela.“
Zamračila se, protože si všimla, že temná zeleň lesů nebyla zcela bez
života – dokonce zahlédla charakteristicky japonskou střechu, která mohla
patřit nějakému chrámu.
Raphaeli? Snažila se, aby v jejím oslovení nebyly patrné žádné známky
starostí. Raphael tu s ní i s Illiem přistál a řekl jim, aby tu
počkali, zatímco on vyrazí na předběžný průzkum okolí – a pak zmizel v oblacích.
To bylo už před patnácti minutami a nehledě na to, jak moc se snažila, jeho známou
vůni deště, se jí nepodařilo zachytit. Archanděli?
Na jasně modré obloze zahlédla záblesk zlaté barvy. Zastínila si oči,
vzhlédla k nebi a úlevně si oddechla. Hej,
co má znamenat ta terapie tichem?
Opět se jí nedostalo žádné odpovědi. Rozhodla se, že zachová klid a s obdivným
úžasem sledovala, jak Raphael začal klesat ke korunám stromů – jeho pohyby
vyzařovaly sílu a preciznost, díky nimž létání působilo téměř snadně.
„Je nejúchvatnějšim mužem, jakýho jsem kdy viděla.“ Ta slova z ní prostě
vyletěla.
„Teď si mi ublížila, Ellie.“
Pousmála se, ale zatímco Raphael kroužil kolem chrámu a pak se otočil a
zamířil zpět k nim, z něho nespustila pohled. „Ah, ty si zase ten
nejkrásnější.“
S očima barvy zlata a modrými křídly by Illium měl být až příliš krásným a
někdy si Elena myslela, že to byla pravda. Jaká žena by si troufla zaujmout vedle
něho své místo?
„Krásnější než Ransom?“ Když se pohnul, aby do ní šťouchl ramenem, křídly
se otřel o ta její.
„No, to záleží na tom, jestli ženská preferuje oči barvy Benátskýho zlata,
nebo vlasy, který jsou jako ebenový hedvábí.“ Ransoma si kvůli jeho vlasům
dobírala, ale on je měl skutečně překrásné.
Když Raphael brzdil křídly, aby mohl přistát přímo před ní, ucítila na
tváři závan větru. „Ale ty preferuješ odstín barvy moře, že ano, Eleno?“
„Hmm, tys mě slyšel?“ Elena se ale neusmívala. „Proč si mi neodpověděl,
když jsem na tebe mluvila?“ Prstem si poklepala na hlavu, aby jí porozuměl.
Výraz jeho tváře zpozorněl. „Nic jsem neslyšel.“ Raphael stočil pohled k Illiovi,
„Ty ses mne také pokoušel kontaktovat?“
„Jednou ano, Pane. Ale když si neodpověděl, myslel jsem si, že jsi příliš
zaneprázdněný.“
Illiova tvář se změnila v tvář muže, kterého Elena viděla s nemilosrdnou
efektivitou odřezávat křídla svých protivníků. „Něco se tě od nás snaží
odříznout.“
Elena se zadívala na horský terén, který se nacházel pod nimi. „Může to
zkusit, ale rozhodně neuspěje.“ Byla to výzva… a když nebesky modrou oblohu
proťal blesk, věděla, že byla vyslyšena.
Raphael ji chytil za šíji. „Zůstaň v mé blízkosti, Eleno. Jsi z nás
nejzranitelnější. A celý tenhle region… ke mně prozpěvuje. Ona tu někde je.“
Místo odpovědi si ho Elena přitáhla k sobě a s divokým,
majetnickým hladem zaútočila na jeho rty. „Jseš můj,“ zašeptala. „Nikomu
nedovolim, aby mi tě vzal. Ne tý děsivý Lijuan a jí taky ne.“
Raphaelovi pod kůží ostře vystoupily kosti – pod kůží, která, když
promluvil proti jejím rtům, lehce zářila. „Pojď, válečnice moje. Pojďme ji
najít, ať už Spí kdekoli.“
S Raphaelem po jedné straně a s Illiem po té druhé, Elena slétla
z horského útesu. Když zamířili ke staré chrámové střeše, které si předtím
z dálky všimla, celou cestu naslouchala svým smyslům. Jakmile se k ní
dostatečně přiblížili, všimla si pozůstatků něčeho, co v minulosti mohlo být
obloukem brány torii, jež střežila vstup. Tento objev potvrdil její dřívější domněnky, že se skutečně jednalo o
chrám. Správným označením byla spíš svatyně, která tu nyní velmi opuštěně
chátrala.
Svatyně byla skrz naskrz prorostlá vegetací, vinoucí se skrz její okna, jež
před dlouhou dobou přišla o svou tehdejší výplň. Vstup byl zasypaný spadaným
listím a kamennými pozůstatky, které se tu během času navršily. Většina střechy
byla také porostlá vegetací a mechem, zatímco malé nádvoří svatyně prorostly
kořeny letitých sakurových stromů.
„Eleno, slož křídla.“ Raphael klesl přímo pod ní a Illium na její druhé
straně udělal to samé.
Eleně došlo, co měli v plánu a v rychlosti zatáhla křídla k páteři.
V tom samém okamžiku jí za každou paži chytla jedna silná ruka – a pak
opatrně přistáli na stísněném nádvoří, kde kdysi dávno mohli stát zástupy lidí,
jež se chtěli dostat do svatyně. Nebo možná… když ji Raphael s Illiem pustili,
sehnula se a odhrnula hlínu s listím, pod nimiž našla zbytky hrubého bílého
materiálu. „Řekla bych, že to bývala zenová zahrada.“
Ani jeden z mužů nepromluvil, místo toho se oba přesunuli k budově.
Elena se rozhlédla. Vzhledem k velikosti svatyně, bylo možné, že zenová
zahrada byla součástí daleko větší zahrady – kterou kdysi mohl zdobit sametově
zelený trávník a podél malého bublajícího potůčku s maximální důmyslností
a péčí vysázené stromy. Možná tam mohl růst i jeden nebo dva malé Japonské
javory, jejichž listí se na podzim zbarvilo do úchvatné oranžovo rudé barvy.
Tak rychle to tu zabrala příroda, pomyslela si. Vstala ze země a oprášila
si ruce. Skrz koruny stromů prosvítalo dostatečné množství světla, aby viděli,
co dělali – ale než zasáhlo zem, bylo stále tlumené a stíněné. Kořeny několika
lesních gigantů nejenže pokryly zenovou zahradu, ale zdálo se, že prorostly pod
ní a táhly se až dovnitř do svatyně, kde se opět provrtaly na povrch.
Popošla k jednomu obrovskému kořeni, položila si na něj dlaně a
přeskočila přes něj. Špičkami křídel se dotkla jeho zdrsněného povrchu.
„Našel si něco?“ zavolala na Raphaela. Illia s ním neviděla. Archanděl
stát u vstupu do svatyně a otočil se směrem k ní. Elena vylekaně ustoupila
o krok dozadu. Jeho oči… „Raphaeli, řekni něco.“
Když k ní napřáhl ruku, nadpozemská záře, která ho obklopovala,
nepolevila.
„Pojď ke mně, Eleno.“
Elena opatrně vystoupala po zbytcích dvou schodů, natáhla se a chytila ho
za podávanou ruku. Raphael jí vytáhl nahoru a přitáhl si ji k sobě.
„Co vidíš?“
Jeho nelidský pohled se soustředil na něco v lese. „Nevidím nic, ale
slyším ji.“
Raphaeli.
Elena se zachvěla. „Já to taky slyšela.“
děkuji :-)
OdpovědětVymazatDíky za překlad
OdpovědětVymazatDíky moc za další kapitolu.
OdpovědětVymazatDanke
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad.:-) Lenka
OdpovědětVymazatDěkuji mnohokrát za překlad ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatDěkuji mnohokrát za překlad ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatĎakujem krásne :)
OdpovědětVymazatZajímavé čtení, moc děkuji za překlad. Katka
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazat