Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 2/2 30. kapitola

Podívala se dolů, na jejich spojené ruce a uvědomila si, že záře, kterou vydávala jeho pokožka, se ve třpytivých vlnách rozlévala i po té její.
„Co se děje?“
Raphael zavrtěl hlavou a hedvábné prameny jeho půlnočně černých vlasů mu sklouzly do čela. „Nemám tušení, ale vím, že má mysl je čistší, když jsi se mnou.“
Jeho oči stále žhnuly tím nadpřirozeným plamenem a vypadalo to, že spotřebovával příliš mnoho své moci a síly… Elena si uvědomila, že to dělal, aby si udržel Caliane od těla.

Vzala do ruky jeden z nožů, které měla v pouzdrech na pažích. „Ještě pořád chceš zkontrolovat vnitřek tý svatyně? Těch trosek před vchodem není zas tak moc.“
To málo, co věděla o Japonských svatyních, bylo, že se pravděpodobně nejednalo o hlavní vchod – ale podle toho, co zahlédla z výšky, byl hlavní vchod nedostupný.
„Ano.“ Raphael obrátil svou pozornost zpět k sutinám. „Má matka byla členem Kádru. To znamená, že se přizpůsobila jejich hrám a možná mne odtud chce odlákat právě proto, že se jedná o místo jejího odpočinku.“
Elena se kolem sebe znovu rozhlédla a zamračila se. „Kde je Illium? On už šel dovnitř?“
„Nejsem schopen se s ním spojit.“ Raphaelův tón hlasu byl ostrý.

„To ale nic neznamená,“ odpověděla… ale přesto sevřela rukojeť nože pevněji. „Na tomhle místě ne. Neslyšel si ho ani předtim.“ Její srdce ale začalo bít dvojnásobnou rychlostí. Illia ne, žadonila. Ne anděla, který se stal jedním z jejích nejbližších přátel.
„Počkej.“ Jakmile chtěla zamířit směrem, kde naposledy modře okřídleného anděla viděla, Raphael ji zastavil. „Půjdu první – na tomhle místě jsou věci, které bys neměla šanci přemoci.“
„Běž.“ Illium patřil mezi její blízké - mezi osoby, za jejichž záchranu by bojovala do posledního dechu, ale přestože se o anděla bála, nebyla hloupá. „Buď opatrnej, Archanděli.“ Protože… jestliže Illia milovala, tak to, co cítila k Raphaelovi, se slovy nedalo popsat. Byla to obrovská, mocná, téměř bolestná emoce, která jí zcela pohlcovala.

„Buď klidná, Eleno. Smrt pro mne není žádným lákadlem.“ Jeho moc a síla se jako chladný, bílý plamen, drala na povrch. „Ještě jsem nenasytil svou hladovou touhu, kterou ve mně probouzíš.“ Pak se otočil, ale místo toho, aby se vydal směrem, kde naposledy Illia zahlédla, zamířil do útrob svatyně. „Šel tudy.“
Elena ho ostražitě následovala. Zastavila se u vysokého oloupaného sloupu, na kterém byly fleky něčeho, co vypadalo jako zrezivělé zbytky barvy. Prohlédla si ho, ale když nespatřila nic zvláštního, pokračovala dál. Šelest jejích a Raphaelových křídel, byl jediným- „Zastav.“

Popadla Raphaelovu paži a zastavila ho, aby nemohl pokračovat dál do útrob svatyně. Když se na ni ohlédl, předklonila se a oprášila prach a hlínu z poškozeného, ale stále stojícího sloupu. „Vidíš?“ Zašeptala.
Raphael natáhl ruku a prsty přejel přes obrys draka, který byl vytesán do věkem narušeného povrchu sloupu. „Tohle není původní součástí svatyně. To sem nezapadá.“
„Myslíš…?“
„Možná. Anebo ji v těchto končinách jednoduše považovali za legendu a uctívali ji.“

Raphael se otočil zpět a vkročil do něčeho, co bylo zřejmě hlavní obřadní místností – jejíž strop byl téměř celý pryč a oblohu zastiňovalo jen obrovské množství zdejší zeleně – a tam se na místě zastavil.
„Illium.“ Sehnul se k zemi a zvedl jedno nebesky modré pírko se stříbrným okrajem, na jehož špičce byla kapka krve.

Po další půl hodině pátrání prošli každičký centimetr svatyně i jejího přilehlého okolí, ale po Illiovi se slehla zem. „Zmínil ses, že tvá matka měla ráda krásný věci,“ řekla Raphaelovi, když se zastavili vedle letitého zkrouceného kořene, přes který před tím přeskakovala.
Raphael pomalu přikývl. „A Illium je zcela určitě mužem, kterého chtěli v minulosti mnozí vlastnit.“
„Přestože vypadá dekorativně, rozhodně není bezbrannej, takže pro ní bude velkym překvapením.“

Elena si založila ruce na prsou a otočila se k muži, kvůli kterému by se vydala i do samotného pekla. „Ty seš taky mnohem silnější, než si byl, když tě naposledy viděla – zvládneš se s nim spojit.“
Raphael se na ni dlouhou, dlouhou dobu jen díval, pak zvedl ruku a dotkl se její tváře. „Máš ve mne obrovskou víru, Eleno.“

Elena sevřela dlaň kolem jeho zápěstí a ucítila jeho silný a pravidelný puls. „Znám tvoje srdce, Archanděli. A vim, že ti dává větší sílu, než si ochotnej si připustit.“
Raphael v jejích slovech cítil naléhavost a to v něm vyvolalo vlnu porozumění, kterou nedokázal zcela pochopit. Bylo lákavé ten pocit prozkoumat, ale ze zkušenosti věděl, že kdyby se tu myšlenku snažil pronásledovat, jen by se skryla hlouběji v jeho podvědomí. Pro tuto chvíli ji nechal odplout do zapomnění a soustředil se na přítomnost. „Vzala si Illia z nějakého důvodu.“

V Eleniných očích se mihlo pochopení. Úzký stříbrný proužek kolem jejích duhovek, v tlumené lesní záři světélkoval. „Bylo to varování.“
„To by mohlo být.“ Nicméně jeho matka nebyla jako ostatní matky. „Nebo je možné, že už byla netrpělivá.“
„Myslíš, že chce, abys jí našel?“ Elena se zamračila a rozevřela rty… ale žádná slova z ní nevyšla. Ve stejném okamžiku, kdy Raphael vycítil něčí přítomnost a otočil se, si všiml, že od nože, který svírala v ruce, se odráželo světlo.

Prostor před nimi začal měnit tvar. Vypadalo to, jako by se na sebe něco pokoušelo vzít tvar. Na zlomek vteřiny si myslel, že to byla Caliane, ale pak se ta neforemná silueta změnila v anděla s vlasy barvy ledu a s duhovkami zvláštního perleťového odstínu, které téměř splývaly s bělmem jejích očí. Její pohled působil jako strašidelný pohled slepého. Její křídla se ztělesnila jako poslední a měla barvu hedvábné holubí šedi, která byla tak mimořádná, jako byla Lijuan nebezpečná.

„Raphaeli.“ V jejím hlase zaslechl stejně slabou ozvěnu, kterou z něho cítil i v minulosti – jako kdyby v něm zaznívaly další hlasy – duchové, kteří chtěli být vyslyšeni. Duchové, kteří se pokoušeli křičet.
„Co tu děláš, Lijuan?“
Žena Archanděl Číny se usmála, ale její úsměv rozhodně nepatřil do tohoto světa. To, čím se Lijuan stala, do čeho se vyvinula’, byla noční můra, které nedokázal porozumět ani samotný Kádr. Ale Raphael to chápal. Už jako dítě se díval do tváře pohlcené šílenstvím. Cítil, jak se ho dotýkalo svými jako pírko jemnými prsty… a věděl, že jednoho dne ho svou nesmírnou silou možná také rozdrtí.

Jako kdyby dokázala číst jeho myšlenky, se v tichém pohlazení jeho křídel dotkla ta Elenina. Vypadalo to, jako kdyby mu chtěla připomenout svůj slib.
„Nenechám tě tím pohltit.“

Lijuanin pohled zamířil k Eleniným křídlům a na okamžik se v něm mihla chamtivost. Nejstarší z archandělů měla slabost pro exotická a neobvyklá křídla – bohužel si je ráda připíchávala na zeď jako své trofeje.
„Křídla tvé lovkyně jsou skutečně výjimečná. Jedinečná. Jsi si toho vědom, Raphaeli? Během milénií mé existence jsem nikdy nespatřila křídla, podobná těm jejím… nebo těm toho mladého.“
Ten ‘mladý‘ měl být Illium – a Lijuanina fascinace Illiem byla takových rozměrů, že se Raphael ujistil, aby se anděl v její blízkosti nacházel co nejméně a nikdy, nikdy osamocen.

„Nepřišla si sem, abychom se bavili o křídlech.“
„V jistém smyslu.“ Lijuan si urovnala svá křídla a rozhlédla se kolem sebe očima, které působily jako slepé. „Toto místo si pamatuji. Byla to antická svatyně, o jejíž existenci věděli jen její stoupenci. Podle legendy uctívali spícího draka.“
Zavrtěla hlavou a vlasy jí odvál vánek, který se nedotkl ničeho jiného. „Nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti.“
Protože bohyně, pomyslel si Raphael, se příliš neobává nicotných bohů, které uctívají smrtelníci. Ale nyní, pokračoval v toku svých myšlenek, když se zahleděl na její nestárnoucí vzezření, už strach poznala.

Lijuan se vyvinula… ale Caliane byla o milénia a milénia starší než ona už v dobách, kdy ulehla ke Spánku. Kdo by si troufl odhadovat, zda by jeho matka byla schopná přemoci noční můru, jíž se žena Archanděl Číny stala?
Lijuanin pohled se vrátil k Raphaelovi. „Tys svou matku vždy miloval,“ pronesla nejsladším množným tónem, který ale nemohl zamaskovat smrt, která jí obklopovala jako hnilobný stín. „Přišlo mi nečestné od tebe očekávat, abys ji našel a náš problém eliminoval zcela sám.“
„Přišla si sem, abys mou matku zabila.“ Nebylo to pro něho žádným překvapením, ale podivoval se nad tím, proč s ním na toto téma znovu mluvila.
„Přišla jsem, abych zabila monstrum.“

13 komentářů: