Archangel's Consort - 2/2 22. kapitola

Po té, co své sestře řekla, že pro ni nemůže nic udělat, se jejich rozhovor zvrhl v hádku. Elena se cítila zbědovaně a vůbec neměla náladu na další úkol, který měla na seznamu. Ale- „Za zbabělce už jsem byla dost dlouho.“

Zasunula klíč do velkého žlutého zámku a otočila jím.

Poprvé, když ten klíč viděla, usoudila, že Jeffrey pronajal malý sklad, kam přesunul střípky jejího dětství… vzpomínky na její matku – ale tenhle sklad byl o velikosti celé místnosti, která se skrývala za kovovými rolovacími vraty.

Sára se opírala o vrata sousedního skladu. Ruce měla založené na výrazně fialovém, skvěle padnoucím kostýmku a zavrtěla na ní hlavou. „To není o tom, že bys byla zbabělá, Ellie. A ty to moc dobře víš. Tohle tě musí hrozně bolet.“

Jo, bolelo to. A hodně.

„Odpusťte mi to, děťátka moje.“

Uvnitř ji sžíraly pocity hněvu, smutku i lásky. Byly to pro ni povědomé pocity – její smýšlení o Marguerite nebude nikdy jednoduché.

„Díky, že si šla se mnou. Vim, kolik toho máš.“

„Poděkuj mi ještě jednou a nakopu ti zadek.“ Sára se sehnula a urovnala si zapínání bot na téměř deseti centimetrových podpatcích. „Ačkoli mě udivuje, že vysokej, všemohoucí a nebezpečnej tu není s tebou.“

„Potřebovala jsem tu tebe.“ Potřebovala s sebou mít ženu, která se pro ni stala bližší rodinou, než byli lidé, se kterými sdílela krevní pouto.

„Raphael chápe přátelství, i když si to sám o sobě nemyslí.“ Se členy své Sedmy si utvořil ocelově pevné pouto a obzvlášť pak s Dmitrim.

Když odemkla zámek, držela ho jednou rukou a druhou sáhla dolů, aby vysunula vrata. Podlahu skladu osvítilo světlo a Elena spatřila nejbližší krabici, přes jejíž okraj ležela pohozená oranžová deka.

Srdce jí skočilo až do krku. Pokusila se vytáhnout vrata výš, ale nemohla. Celé její tělo ztuhlo. „Sáro.“

Její nejlepší kamarádka položila ruku na vrata. „Nahoru, nebo dolu, Ellie?“

„No tak, bébé.“ Ozvala se smějící se slova, vyslovená tím krásným přízvukem zastřeného hlasu. „Vyšplhej na palubu.“

Elena se s oranžovou dekou přehozenou přes ramena vysápala na velikou postel a nasoukala se mezi Ari a svou matku.

„Hej!“ Protestovala Ari, než zasypala Elenin obličej pusinkami. „Ty malá vtíravá opice.“

„Ellie.“

Elena se ocitla zpět v přítomnosti. Stáhla vrata dolů a chvějícími se prsty je opět zamkla. „Nemůžu to udělat.“

Srdce jí bilo až v krku a měla zpocené dlaně. „Bože, prostě nemůžu.“

Zády k vratům se sesunula k zemi. Sára se nezajímala o škodu, kterou způsobí svým silonkám a sedla si vedle ní. „Když to tu na tebe mohlo čekat takhle dlouho, tak to počká i o chvíli dýl.“ Položila ruku na Eleninu paži a stiskla. „Za poslední rok a půl toho na tebe bylo víc, než dost a nikdo neřiká, že zrovna tohle musíš uspěchat.“

„Nevim proč mě to i po takhle dlouhý době tolik děsí. V tom skladu jsou i dobrý vzpomínky.“ Jenže někdy, uvědomila si, dokážou i ty nejkrásnější vzpomínky řezat, jako ostrý nůž. „Sáro,“ vyhrkla, „potřebuju ti říct o svý minulosti.“

„Jsem tu pro tebe.“

Po tomto jednoduchém prohlášení podpory se Elena zhluboka nadechla… a konečně své nejlepší kamarádce řekla o monstru, které mučilo Ari i Belle, dokud nevypadaly jako hrůzné hadrové panenky, ležící na krví zmáčené podlaze jejich kuchyně… které jejich matku přetvořilo v ženu, která křičela a křičela a křičela… a které jejího otce změnilo v cizince, jež začal svou nejstarší přeživší dceru nenávidět. „Nemohla jsem ti o tom říct dřív, protože jsem na to vůbec nemohla myslet.“

Sáře po tvářích stékaly slzy. „Kvůli tomuhle ses budila s křikem.“

V Akademii Spolku byly spolubydlícími a bydlely spolu i po tom, co odmaturovaly. „Jo.“ Jedna část její osobnosti od toho vražedného dne, který se nacházel už dvě desítky let v minulosti, ještě křičet nepřestala.

Navzdory ocelově pevnému Sářinu přátelství i navzdory fyzickému vyčerpání z intenzivního létání, které později toho dne podstoupila, ze sebe Elena nedokázala setřást melancholii, která ji stáhla do emocionální temnoty. Stála ve sprše a chystala se na večeři, ale události uplynulého dne jí zaplavily jako neodpouštějící přívaly deště. Dokonce ještě horší, než emocionální zhroucení, které jí postihlo ve skladišti, byly vzpomínky na pocit zrady, který se zračil v Bethině tváři, než se k ní otočila zády.

„Já umřu, Ellie. Já umřu, ale ty budeš furt na živu.“

Snažila se ze sebe smýt bolest, která jí svírala srdce, ale ona odmítala odejít. Když ucítila štiplavý pocit v očích, přesvědčovala se, že se jí do nich dostal šampón a natočila tvář pod proud stékající vody. Nedařilo se jí ignorovat skutečnost, že jak budou roky ubíhat, bude muset sledovat vrásčitou tvář své mladší sestry, a že jednoho dne bude stát nad Bethiným hrobem.

Už ty myšlenky nedokázala snést, vypnula vodu a vyrazila ze sprchy ven… přímo do náruče archanděla. „Jsem mokrá.“ Vyštěkla.

Raphael si její mokré tělo přitáhl ještě blíž. Cítím ozvěny tvé bolesti, Eleno.

Byla zdeptaná, ale uvědomovala si, že aniž by o tom ona věděla, si mohl důvod té bolesti velice snadno v její mysli vyčíst sám. A právě v tuhle chvíli s nutkáním přesně tohle udělat pravděpodobně bojoval.

„To nic neni,“ odpověděla. Její bolest byla příliš živá na to, aby o ní mohla mluvit. „Neni to nic novýho.“

V tu chvíli ucítila v mysli vlnu deště s větrem o síle zuřivé bouře.

Znovu tvůj otec?

„Ne.“ To bylo vše, co se jí podařilo říct, aniž by se rozpadla na tisíce malých kousků. „Ještě o tom nemůžu mluvit, Raphaeli.“

Následovala pauza, prosáknutá intenzivní silou a mocí, která byla neúmyslným připomenutím toho, že muž, kterého nazývala svým milencem, svým druhem, nebyl ničím blízkým člověku. A přesto se od něho neodtáhla ani nezpozorněla. A to pro ni bylo také těžké… ale Raphael jí držel, když padala. Byl připraven se pro ni - pro lovkyni, pro nechtěnou dceru a nyní i nenáviděnou sestru… - vzdát svého nesmrtelného života.

Na zádech ucítila pohlazení velké, teplé ruky. „Promluvíme si o tom jindy. Ale promluvíme si.“

Cítila, jak z ní opadla bolest, která jí rvala vnitřnosti a zvedla k němu hlavu. „Myslela jsem si, že celou tu záležitost o tom, že ty-mi-nebudeš-dávat-rozkazy jsme už probrali?“

Spatřila nekonečnou, neúprosnou modř jeho pohledu. „Skutečně?“

Pak už ucítila svěží měkkost osušky, do které jí i s křídly zabalil. „Dnes jsem měl návštěvu.“

„Zase měníš téma.“ A tvářil se u toho tak, jako že ho to vůbec nemrzí. Eleně bylo okamžitě jasné, že mu to nechá projít. Raphael se na ni pousmál.

„Lijuan.“

Ocelově ostré obavy vystrkaly jakékoli jiné pocity. „Zase?“ Při vzpomínce na oddanost a bolest, kterou spatřila ve tváři jednoho znovuzrozeného, který svou paní skutečně miloval a holýma rukama pro ni roztrhal člověka na kusy, z jejichž útrob pak do vzduchu stoupala pára, jí zamrazilo.

„Věděl jsem, že zůstala na mém území,“ řekl Raphael, „ale přesto to byla neočekávaná návštěva.“

Jednou rukou si přidržela osušku, kterou kolem sebe měla omotanou a nechala ho, aby jí dalším ručníkem vysušil vlasy. Prsty druhé ruky se dotkla jeho teplé hrudi. „A? Co chtěla tentokrát?“

Raphael upustil ručník na zem a prsty jí projel mokrými prameny vlasů. Jeho pohled se změnil do hluboké, neproniknutelné barvy kobaltu.

„To samé, co minule – chtěla mne přesvědčit, abych zabil svou matku.“

O půl hodiny později, když dokončovala vysušování vlasů a otočila se k posteli, aby si vzala šaty, které se tam mezi tím objevily, se stále ještě v šoku podívala na Raphaela. „Musíme tvojí matku najít dřív, než to udělá ona, mam pravdu?“

„Ano.“ Raphael byl oblečený jen v černých kalhotách od obleku. Se založenýma rukama se opíral o dveře a pomalým pohledem si prohlížel její tělo.

„Nezeptala ses na zřejmou otázku, Eleno. A nezeptala ses na ní ani po Lijuanině předchozí návštěvě.“

Setřásla ze sebe župan a chystala se na sebe obléknout šaty – samozřejmě v briliantovém odstínu modré barvy. Měla na sobě jen lehoučké kalhotky v mátově zelené barvě, které na sobě těsně pod bokem měly malou, bílou, saténovou květinu. Bylo jí naprosto jasné, co si její archanděl myslel o její současné nahotě. „Myslim,“ zamumlala, „že bys měl zapnout topení.“

Na jeho tváři se objevil velmi smyslný úsměv. „Pojď ke mně, Lovkyně.“

Elena zavrtěla hlavou, zvedla z postele šaty a začala se do nich oblékat. Na rozdíl od róby, kterou na sobě měla oblečenou při Lijuanině plese, nebyly tyhle šaty dlouhé až ke kotníkům, ale sahaly jí jen několik centimetrů nad kolena. Jejich materiál jí pevně obepínal boky a pak hravě splýval dolů. Zapínací ramínko za krk nejen poskytovalo podporu pro její ňadra – k čemuž jako lovkyně vždy přihlížela – ale také se zapínalo třpytivým, křišťálovým knoflíkem.

Nikdy, ani za milion let, by si pro sebe takové šaty sama nevybrala, ale musela uznat, že vypadaly elegantně a zároveň sexy.

„Jakou zřejmou otázku?“ zeptala se po té, co si za krkem zapnula knoflík.

„Zda by nebylo výhodnější spojit se s Lijuan, najít Caliane a ve Spánku ji popravit.“

„Je to tvoje matka, Raphaeli. Samozřejmě, že ji nemůžeš zabít, aniž bys věděl, jestli se během Spánku nezotavila a to šílenství ji neopustilo.“

Otočila se k toaletnímu stolku, vyčesala si vlasy z krku a stočila je do hladkého uzlu, který jí naučila Sára. „Vaše zákony existujou z nějakýho důvodu – zřejmě se už spousta andělů ze Spánku probudila v daleko lepším stavu, než když šli Spát.“

Sahala pro sponu, kterou chtěla svůj účes uchytit a nebyla připravená na spalující polibek, který jí její archanděl vtiskl na zátylek, ani na těžkou váhu jeho dlaní, kterýma ji chytil za boky. „Z větší části jsem přesvědčen, že se vzbudí se stejně krutým šílenstvím, s jakým uléhala. Ale.“

„Je to tvoje matka.“ Elena, dokázala ty protichůdné pocity, které ho musely trhat na kusy, pochopit lépe, než kdokoli jiný.

„Ano.“

Na kůži ucítila jeho zuby a zachvěla se. „Přijdeme pozdě.“

Raphael klouzal rukama vzhůru, až do dlaní chytil její ňadra a stiskl. Ucítila další polibek, tentokrát na citlivém místě na křivce krku a pak se od ní odtáhl.

„Máš pravdu, Eleno. A Hammingbird si zaslouží můj respekt.“

Když si dodělala účes, přejela si rty rtěnkou. Pak se otočila a pozorovala Raphaela, který se zrovna oblékal do košile křišťálově bílé barvy. Látka měla po celé délce obou otvorů pro křídla vyšívaný černý, vlnitý design, který kopíroval vzor jeho křídel a celé to ještě více vyzdvihovalo ostrou čistotu jeho mužné krásy.

„Vim, že Hammingbird byla tím, kdo tě nakonec našel,“ pronesla a srdce se jí svíralo představami zraněného Raphaela, ležícího uprostřed zničené louky, kde ho jeho matka opustila.

„Ale to pouto mezi váma dvěma… je na tom ještě něco víc, je to tak?“

Paprsky zapadajícího slunce změnily jeho křídla do barvy jantaru.

„Ona mne nejen zachránila, ale starala se o mne, jak jen jsem jí to dovolil.“

Elena došla k Raphaelovi a dozapínala knoflíky jeho košile. „A tys jí toho moc nedovolil, co?“

„Ne.“

V tu chvíli se pod nimi zachvěla zem a Elena se ho chytila za ramena, aby udržela rovnováhu.

„Drobný záchvěv,“ pronesl Raphael, když bylo po všem. „Zprávy napovídají tomu, že se počasí po celém světě začíná uklidňovat.“

Když skončil se svým neskrývaným obdivováním její odhalené kůže i jejího těla, zvedl k ní hlavu a Elena byla lapena v divoké modři jeho očí.

„A to jsou dobrý nebo špatný zprávy?“

„To znamená, že se téměř probudila.“