Po té, co své
sestře řekla, že pro ni nemůže nic udělat, se jejich rozhovor zvrhl
v hádku. Elena se cítila zbědovaně a vůbec neměla náladu na další úkol,
který měla na seznamu. Ale- „Za zbabělce už jsem byla dost dlouho.“
Zasunula klíč
do velkého žlutého zámku a otočila jím.
Poprvé, když
ten klíč viděla, usoudila, že Jeffrey pronajal malý sklad, kam přesunul střípky
jejího dětství… vzpomínky na její matku – ale tenhle sklad byl o velikosti celé
místnosti, která se skrývala za kovovými rolovacími vraty.
Sára se opírala
o vrata sousedního skladu. Ruce měla založené na výrazně fialovém, skvěle padnoucím
kostýmku a zavrtěla na ní hlavou. „To není o tom, že bys byla zbabělá, Ellie. A
ty to moc dobře víš. Tohle tě musí hrozně bolet.“
Jo, bolelo to.
A hodně.
„Odpusťte mi to, děťátka moje.“
Uvnitř ji
sžíraly pocity hněvu, smutku i lásky. Byly to pro ni povědomé pocity – její
smýšlení o Marguerite nebude nikdy jednoduché.
„Díky, že si
šla se mnou. Vim, kolik toho máš.“
„Poděkuj mi
ještě jednou a nakopu ti zadek.“ Sára se sehnula a urovnala si zapínání bot na
téměř deseti centimetrových podpatcích. „Ačkoli mě udivuje, že vysokej,
všemohoucí a nebezpečnej tu není s tebou.“
„Potřebovala
jsem tu tebe.“ Potřebovala s sebou mít ženu, která se pro ni stala bližší
rodinou, než byli lidé, se kterými sdílela krevní pouto.
„Raphael chápe
přátelství, i když si to sám o sobě nemyslí.“ Se členy své Sedmy si utvořil
ocelově pevné pouto a obzvlášť pak s Dmitrim.
Když odemkla
zámek, držela ho jednou rukou a druhou sáhla dolů, aby vysunula vrata. Podlahu
skladu osvítilo světlo a Elena spatřila nejbližší krabici, přes jejíž okraj
ležela pohozená oranžová deka.
Srdce jí
skočilo až do krku. Pokusila se vytáhnout vrata výš, ale nemohla. Celé její
tělo ztuhlo. „Sáro.“
Její nejlepší
kamarádka položila ruku na vrata. „Nahoru, nebo dolu, Ellie?“
„No
tak, bébé.“ Ozvala se smějící se slova, vyslovená tím krásným přízvukem
zastřeného hlasu. „Vyšplhej na palubu.“
Elena
se s oranžovou dekou přehozenou přes ramena vysápala na velikou postel a
nasoukala se mezi Ari a svou matku.
„Hej!“
Protestovala Ari, než zasypala Elenin obličej pusinkami. „Ty malá vtíravá
opice.“
„Ellie.“
Elena se ocitla
zpět v přítomnosti. Stáhla vrata dolů a chvějícími se prsty je opět
zamkla. „Nemůžu to udělat.“
Srdce jí bilo
až v krku a měla zpocené dlaně. „Bože, prostě nemůžu.“
Zády
k vratům se sesunula k zemi. Sára se nezajímala o škodu, kterou
způsobí svým silonkám a sedla si vedle ní. „Když to tu na tebe mohlo čekat
takhle dlouho, tak to počká i o chvíli dýl.“ Položila ruku na Eleninu paži a
stiskla. „Za poslední rok a půl toho na tebe bylo víc, než dost a nikdo neřiká,
že zrovna tohle musíš uspěchat.“
„Nevim proč mě
to i po takhle dlouhý době tolik děsí. V tom skladu jsou i dobrý
vzpomínky.“ Jenže někdy, uvědomila si, dokážou i ty nejkrásnější vzpomínky
řezat, jako ostrý nůž. „Sáro,“ vyhrkla, „potřebuju ti říct o svý minulosti.“
„Jsem tu pro
tebe.“
Po tomto
jednoduchém prohlášení podpory se Elena zhluboka nadechla… a konečně své
nejlepší kamarádce řekla o monstru, které mučilo Ari i Belle, dokud nevypadaly
jako hrůzné hadrové panenky, ležící na krví zmáčené podlaze jejich kuchyně… které
jejich matku přetvořilo v ženu, která křičela a křičela a křičela… a které jejího
otce změnilo v cizince, jež začal svou nejstarší přeživší dceru nenávidět.
„Nemohla jsem ti o tom říct dřív, protože jsem na to vůbec nemohla myslet.“
Sáře po tvářích
stékaly slzy. „Kvůli tomuhle ses budila s křikem.“
V Akademii
Spolku byly spolubydlícími a bydlely spolu i po tom, co odmaturovaly. „Jo.“
Jedna část její osobnosti od toho vražedného dne, který se nacházel už dvě
desítky let v minulosti, ještě křičet nepřestala.
Navzdory
ocelově pevnému Sářinu přátelství i navzdory fyzickému vyčerpání
z intenzivního létání, které později toho dne podstoupila, ze sebe Elena
nedokázala setřást melancholii, která ji stáhla do emocionální temnoty. Stála
ve sprše a chystala se na večeři, ale události uplynulého dne jí zaplavily jako
neodpouštějící přívaly deště. Dokonce ještě horší, než emocionální zhroucení,
které jí postihlo ve skladišti, byly vzpomínky na pocit zrady, který se zračil
v Bethině tváři, než se k ní otočila zády.
„Já umřu, Ellie. Já umřu, ale ty budeš furt
na živu.“
Snažila se ze
sebe smýt bolest, která jí svírala srdce, ale ona odmítala odejít. Když ucítila
štiplavý pocit v očích, přesvědčovala se, že se jí do nich dostal šampón a
natočila tvář pod proud stékající vody. Nedařilo se jí ignorovat skutečnost, že
jak budou roky ubíhat, bude muset sledovat vrásčitou tvář své mladší sestry, a
že jednoho dne bude stát nad Bethiným hrobem.
Už ty myšlenky
nedokázala snést, vypnula vodu a vyrazila ze sprchy ven… přímo do náruče
archanděla. „Jsem mokrá.“ Vyštěkla.
Raphael si její
mokré tělo přitáhl ještě blíž. Cítím
ozvěny tvé bolesti, Eleno.
Byla zdeptaná,
ale uvědomovala si, že aniž by o tom ona věděla, si mohl důvod té bolesti
velice snadno v její mysli vyčíst sám. A právě v tuhle chvíli s nutkáním
přesně tohle udělat pravděpodobně bojoval.
„To nic neni,“
odpověděla. Její bolest byla příliš živá na to, aby o ní mohla mluvit. „Neni to
nic novýho.“
V tu
chvíli ucítila v mysli vlnu deště s větrem o síle zuřivé bouře.
Znovu
tvůj otec?
„Ne.“ To bylo
vše, co se jí podařilo říct, aniž by se rozpadla na tisíce malých kousků.
„Ještě o tom nemůžu mluvit, Raphaeli.“
Následovala pauza,
prosáknutá intenzivní silou a mocí, která byla neúmyslným připomenutím toho, že
muž, kterého nazývala svým milencem, svým druhem, nebyl ničím blízkým člověku.
A přesto se od něho neodtáhla ani nezpozorněla. A to pro ni bylo také těžké…
ale Raphael jí držel, když padala. Byl připraven se pro ni - pro lovkyni, pro
nechtěnou dceru a nyní i nenáviděnou sestru… - vzdát svého nesmrtelného života.
Na zádech
ucítila pohlazení velké, teplé ruky. „Promluvíme si o tom jindy. Ale promluvíme
si.“
Cítila, jak
z ní opadla bolest, která jí rvala vnitřnosti a zvedla k němu hlavu.
„Myslela jsem si, že celou tu záležitost o tom, že ty-mi-nebudeš-dávat-rozkazy
jsme už probrali?“
Spatřila
nekonečnou, neúprosnou modř jeho pohledu. „Skutečně?“
Pak už ucítila
svěží měkkost osušky, do které jí i s křídly zabalil. „Dnes jsem měl návštěvu.“
„Zase měníš
téma.“ A tvářil se u toho tak, jako že ho to vůbec nemrzí. Eleně bylo okamžitě
jasné, že mu to nechá projít. Raphael se na ni pousmál.
„Lijuan.“
Ocelově ostré
obavy vystrkaly jakékoli jiné pocity. „Zase?“ Při vzpomínce na oddanost a
bolest, kterou spatřila ve tváři jednoho znovuzrozeného, který svou paní
skutečně miloval a holýma rukama pro ni roztrhal člověka na kusy,
z jejichž útrob pak do vzduchu stoupala pára, jí zamrazilo.
„Věděl jsem, že
zůstala na mém území,“ řekl Raphael, „ale přesto to byla neočekávaná návštěva.“
Jednou rukou si
přidržela osušku, kterou kolem sebe měla omotanou a nechala ho, aby jí dalším
ručníkem vysušil vlasy. Prsty druhé ruky se dotkla jeho teplé hrudi. „A? Co
chtěla tentokrát?“
Raphael upustil
ručník na zem a prsty jí projel mokrými prameny vlasů. Jeho pohled se změnil do
hluboké, neproniknutelné barvy kobaltu.
„To samé, co
minule – chtěla mne přesvědčit, abych zabil svou matku.“
O půl hodiny
později, když dokončovala vysušování vlasů a otočila se k posteli, aby si
vzala šaty, které se tam mezi tím objevily, se stále ještě v šoku podívala
na Raphaela. „Musíme tvojí matku najít dřív, než to udělá ona, mam pravdu?“
„Ano.“ Raphael
byl oblečený jen v černých kalhotách od obleku. Se založenýma rukama se opíral
o dveře a pomalým pohledem si prohlížel její tělo.
„Nezeptala ses
na zřejmou otázku, Eleno. A nezeptala ses na ní ani po Lijuanině předchozí
návštěvě.“
Setřásla ze
sebe župan a chystala se na sebe obléknout šaty – samozřejmě
v briliantovém odstínu modré barvy. Měla na sobě jen lehoučké kalhotky v mátově
zelené barvě, které na sobě těsně pod bokem měly malou, bílou, saténovou
květinu. Bylo jí naprosto jasné, co si její archanděl myslel o její současné
nahotě. „Myslim,“ zamumlala, „že bys měl zapnout topení.“
Na jeho tváři
se objevil velmi smyslný úsměv. „Pojď ke mně, Lovkyně.“
Elena zavrtěla
hlavou, zvedla z postele šaty a začala se do nich oblékat. Na rozdíl od
róby, kterou na sobě měla oblečenou při Lijuanině plese, nebyly tyhle šaty
dlouhé až ke kotníkům, ale sahaly jí jen několik centimetrů nad kolena. Jejich
materiál jí pevně obepínal boky a pak hravě splýval dolů. Zapínací ramínko za
krk nejen poskytovalo podporu pro její ňadra – k čemuž jako lovkyně vždy
přihlížela – ale také se zapínalo třpytivým, křišťálovým knoflíkem.
Nikdy, ani za
milion let, by si pro sebe takové šaty sama nevybrala, ale musela uznat, že
vypadaly elegantně a zároveň sexy.
„Jakou zřejmou
otázku?“ zeptala se po té, co si za krkem zapnula knoflík.
„Zda by nebylo
výhodnější spojit se s Lijuan, najít Caliane a ve Spánku ji popravit.“
„Je to tvoje
matka, Raphaeli. Samozřejmě, že ji nemůžeš zabít, aniž bys věděl, jestli se
během Spánku nezotavila a to šílenství ji neopustilo.“
Otočila se
k toaletnímu stolku, vyčesala si vlasy z krku a stočila je do
hladkého uzlu, který jí naučila Sára. „Vaše zákony existujou z nějakýho
důvodu – zřejmě se už spousta andělů ze Spánku probudila v daleko lepším
stavu, než když šli Spát.“
Sahala pro
sponu, kterou chtěla svůj účes uchytit a nebyla připravená na spalující
polibek, který jí její archanděl vtiskl na zátylek, ani na těžkou váhu jeho
dlaní, kterýma ji chytil za boky. „Z větší části jsem přesvědčen, že se vzbudí
se stejně krutým šílenstvím, s jakým uléhala. Ale.“
„Je to tvoje
matka.“ Elena, dokázala ty protichůdné pocity, které ho musely trhat na kusy,
pochopit lépe, než kdokoli jiný.
„Ano.“
Na kůži ucítila
jeho zuby a zachvěla se. „Přijdeme pozdě.“
Raphael klouzal
rukama vzhůru, až do dlaní chytil její ňadra a stiskl. Ucítila další polibek,
tentokrát na citlivém místě na křivce krku a pak se od ní odtáhl.
„Máš pravdu,
Eleno. A Hammingbird si zaslouží můj respekt.“
Když si
dodělala účes, přejela si rty rtěnkou. Pak se otočila a pozorovala Raphaela,
který se zrovna oblékal do košile křišťálově bílé barvy. Látka měla po celé
délce obou otvorů pro křídla vyšívaný černý, vlnitý design, který kopíroval
vzor jeho křídel a celé to ještě více vyzdvihovalo ostrou čistotu jeho mužné
krásy.
„Vim, že
Hammingbird byla tím, kdo tě nakonec našel,“ pronesla a srdce se jí svíralo
představami zraněného Raphaela, ležícího uprostřed zničené louky, kde ho jeho
matka opustila.
„Ale to pouto
mezi váma dvěma… je na tom ještě něco víc, je to tak?“
Paprsky
zapadajícího slunce změnily jeho křídla do barvy jantaru.
„Ona mne nejen
zachránila, ale starala se o mne, jak jen jsem jí to dovolil.“
Elena došla
k Raphaelovi a dozapínala knoflíky jeho košile. „A tys jí toho moc
nedovolil, co?“
„Ne.“
V tu
chvíli se pod nimi zachvěla zem a Elena se ho chytila za ramena, aby udržela
rovnováhu.
„Drobný
záchvěv,“ pronesl Raphael, když bylo po všem. „Zprávy napovídají tomu, že se
počasí po celém světě začíná uklidňovat.“
Když skončil se
svým neskrývaným obdivováním její odhalené kůže i jejího těla, zvedl k ní
hlavu a Elena byla lapena v divoké modři jeho očí.
„A to jsou
dobrý nebo špatný zprávy?“
„To znamená, že
se téměř probudila.“
Perfektní ! ! ! Děkuji mnohokrát za překlad ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatSkvělé, děkuji moc za další pokračování.
OdpovědětVymazatmoc děkuji
OdpovědětVymazatĎakujem,super kapitola.:-) Lenka
OdpovědětVymazatMoc děkuji za pokračování kapitoly.Katka
OdpovědětVymazatDíky za pokračování
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatDěkuji :-)
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazatDanke, honem další kapitolu
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazatSuper kapitola, dakujem:-)
OdpovědětVymazatDěkuju.
OdpovědětVymazat