Podívala se dolů, na jejich spojené ruce a uvědomila si, že záře, kterou
vydávala jeho pokožka, se ve třpytivých vlnách rozlévala i po té její.
„Co se děje?“
Raphael zavrtěl hlavou a hedvábné prameny jeho půlnočně černých vlasů mu
sklouzly do čela. „Nemám tušení, ale vím, že má mysl je čistší, když jsi se
mnou.“
Jeho oči stále žhnuly tím nadpřirozeným plamenem a vypadalo to, že spotřebovával
příliš mnoho své moci a síly… Elena si uvědomila, že to dělal, aby si udržel
Caliane od těla.
Vzala do ruky jeden z nožů, které měla v pouzdrech na pažích. „Ještě
pořád chceš zkontrolovat vnitřek tý svatyně? Těch trosek před vchodem není zas
tak moc.“
To málo, co věděla o Japonských svatyních, bylo, že se pravděpodobně
nejednalo o hlavní vchod – ale podle toho, co zahlédla z výšky, byl hlavní
vchod nedostupný.
„Ano.“ Raphael obrátil svou pozornost zpět k sutinám. „Má matka byla
členem Kádru. To znamená, že se přizpůsobila jejich hrám a možná mne odtud chce
odlákat právě proto, že se jedná o místo jejího odpočinku.“
Elena se kolem sebe znovu rozhlédla a zamračila se. „Kde je Illium? On už
šel dovnitř?“
„Nejsem schopen se s ním spojit.“ Raphaelův tón hlasu byl ostrý.
„To ale nic neznamená,“ odpověděla… ale přesto sevřela rukojeť nože
pevněji. „Na tomhle místě ne. Neslyšel si ho ani předtim.“ Její srdce ale začalo
bít dvojnásobnou rychlostí. Illia ne, žadonila. Ne anděla, který se stal jedním
z jejích nejbližších přátel.
„Počkej.“ Jakmile chtěla zamířit směrem, kde naposledy modře okřídleného
anděla viděla, Raphael ji zastavil. „Půjdu první – na tomhle místě jsou věci,
které bys neměla šanci přemoci.“
„Běž.“ Illium patřil mezi její blízké - mezi osoby, za jejichž záchranu by
bojovala do posledního dechu, ale přestože se o anděla bála, nebyla hloupá. „Buď
opatrnej, Archanděli.“ Protože… jestliže Illia milovala, tak to, co cítila k Raphaelovi,
se slovy nedalo popsat. Byla to obrovská, mocná, téměř bolestná emoce, která jí
zcela pohlcovala.
„Buď klidná, Eleno. Smrt pro mne není žádným lákadlem.“ Jeho moc a síla se jako
chladný, bílý plamen, drala na povrch. „Ještě jsem nenasytil svou hladovou
touhu, kterou ve mně probouzíš.“ Pak se otočil, ale místo toho, aby se vydal
směrem, kde naposledy Illia zahlédla, zamířil do útrob svatyně. „Šel tudy.“
Elena ho ostražitě následovala. Zastavila se u vysokého oloupaného sloupu,
na kterém byly fleky něčeho, co vypadalo jako zrezivělé zbytky barvy. Prohlédla
si ho, ale když nespatřila nic zvláštního, pokračovala dál. Šelest jejích a Raphaelových
křídel, byl jediným- „Zastav.“
Popadla Raphaelovu paži a zastavila ho, aby nemohl pokračovat dál do útrob
svatyně. Když se na ni ohlédl, předklonila se a oprášila prach a hlínu z poškozeného,
ale stále stojícího sloupu. „Vidíš?“ Zašeptala.
Raphael natáhl ruku a prsty přejel přes obrys draka, který byl vytesán do
věkem narušeného povrchu sloupu. „Tohle není původní součástí svatyně. To sem
nezapadá.“
„Myslíš…?“
„Možná. Anebo ji v těchto končinách jednoduše považovali za legendu a
uctívali ji.“
Raphael se otočil zpět a vkročil do něčeho, co bylo zřejmě hlavní obřadní
místností – jejíž strop byl téměř celý pryč a oblohu zastiňovalo jen obrovské
množství zdejší zeleně – a tam se na místě zastavil.
„Illium.“ Sehnul se k zemi a zvedl jedno nebesky modré pírko se
stříbrným okrajem, na jehož špičce byla kapka krve.
Po další půl hodině pátrání prošli každičký centimetr svatyně i jejího
přilehlého okolí, ale po Illiovi se slehla zem. „Zmínil ses, že tvá matka měla
ráda krásný věci,“ řekla Raphaelovi, když se zastavili vedle letitého zkrouceného
kořene, přes který před tím přeskakovala.
Raphael pomalu přikývl. „A Illium je zcela určitě mužem, kterého chtěli v minulosti
mnozí vlastnit.“
„Přestože vypadá dekorativně, rozhodně není bezbrannej, takže pro ní bude
velkym překvapením.“
Elena si založila ruce na prsou a otočila se k muži, kvůli kterému by se
vydala i do samotného pekla. „Ty seš taky mnohem silnější, než si byl, když tě
naposledy viděla – zvládneš se s nim spojit.“
Raphael se na ni dlouhou, dlouhou dobu jen díval, pak zvedl ruku a dotkl se
její tváře. „Máš ve mne obrovskou víru, Eleno.“
Elena sevřela dlaň kolem jeho zápěstí a ucítila jeho silný a pravidelný
puls. „Znám tvoje srdce, Archanděli. A vim, že ti dává větší sílu, než si
ochotnej si připustit.“
Raphael v jejích slovech cítil naléhavost a to v něm vyvolalo vlnu
porozumění, kterou nedokázal zcela pochopit. Bylo lákavé ten pocit prozkoumat,
ale ze zkušenosti věděl, že kdyby se tu myšlenku snažil pronásledovat, jen by
se skryla hlouběji v jeho podvědomí. Pro tuto chvíli ji nechal odplout do
zapomnění a soustředil se na přítomnost. „Vzala si Illia z nějakého důvodu.“
V Eleniných očích se mihlo pochopení. Úzký stříbrný proužek kolem
jejích duhovek, v tlumené lesní záři světélkoval. „Bylo to varování.“
„To by mohlo být.“ Nicméně jeho matka nebyla jako ostatní matky. „Nebo je
možné, že už byla netrpělivá.“
„Myslíš, že chce, abys jí našel?“ Elena se zamračila a rozevřela rty… ale
žádná slova z ní nevyšla. Ve stejném okamžiku, kdy Raphael vycítil něčí
přítomnost a otočil se, si všiml, že od nože, který svírala v ruce, se
odráželo světlo.
Prostor před nimi začal měnit tvar. Vypadalo to, jako by se na sebe něco
pokoušelo vzít tvar. Na zlomek vteřiny si myslel, že to byla Caliane, ale pak
se ta neforemná silueta změnila v anděla s vlasy barvy ledu a s duhovkami
zvláštního perleťového odstínu, které téměř splývaly s bělmem jejích očí.
Její pohled působil jako strašidelný pohled slepého. Její křídla se ztělesnila
jako poslední a měla barvu hedvábné holubí šedi, která byla tak mimořádná, jako
byla Lijuan nebezpečná.
„Raphaeli.“ V jejím hlase zaslechl stejně slabou ozvěnu, kterou z něho
cítil i v minulosti – jako kdyby v něm zaznívaly další hlasy –
duchové, kteří chtěli být vyslyšeni. Duchové, kteří se pokoušeli křičet.
„Co tu děláš, Lijuan?“
Žena Archanděl Číny se usmála, ale její úsměv rozhodně nepatřil do tohoto
světa. To, čím se Lijuan stala, do čeho se ‘vyvinula’, byla noční můra,
které nedokázal porozumět ani samotný Kádr. Ale Raphael to chápal. Už jako dítě
se díval do tváře pohlcené šílenstvím. Cítil, jak se ho dotýkalo svými jako
pírko jemnými prsty… a věděl, že jednoho dne ho svou nesmírnou silou možná také
rozdrtí.
Jako kdyby dokázala číst jeho myšlenky, se v tichém pohlazení jeho
křídel dotkla ta Elenina. Vypadalo to, jako kdyby mu chtěla připomenout svůj
slib.
„Nenechám tě tím pohltit.“
Lijuanin pohled zamířil k Eleniným křídlům a na okamžik se v něm mihla
chamtivost. Nejstarší z archandělů měla slabost pro exotická a neobvyklá
křídla – bohužel si je ráda připíchávala na zeď jako své trofeje.
„Křídla tvé lovkyně jsou skutečně výjimečná. Jedinečná. Jsi si toho vědom,
Raphaeli? Během milénií mé existence jsem nikdy nespatřila křídla, podobná těm
jejím… nebo těm toho mladého.“
Ten ‘mladý‘ měl být Illium – a Lijuanina fascinace Illiem byla takových
rozměrů, že se Raphael ujistil, aby se anděl v její blízkosti nacházel co
nejméně a nikdy, nikdy osamocen.
„Nepřišla si sem, abychom se bavili o křídlech.“
„V jistém smyslu.“ Lijuan si urovnala svá křídla a rozhlédla se kolem sebe
očima, které působily jako slepé. „Toto místo si pamatuji. Byla to antická
svatyně, o jejíž existenci věděli jen její stoupenci. Podle legendy uctívali
spícího draka.“
Zavrtěla hlavou a vlasy jí odvál vánek, který se nedotkl ničeho jiného. „Nevěnovala
jsem tomu příliš pozornosti.“
Protože bohyně, pomyslel si Raphael, se příliš neobává nicotných bohů,
které uctívají smrtelníci. Ale nyní, pokračoval v toku svých myšlenek,
když se zahleděl na její nestárnoucí vzezření, už strach poznala.
Lijuan se vyvinula… ale Caliane byla o milénia a milénia starší než ona už
v dobách, kdy ulehla ke Spánku. Kdo by si troufl odhadovat, zda by jeho
matka byla schopná přemoci noční můru, jíž se žena Archanděl Číny stala?
Lijuanin pohled se vrátil k Raphaelovi. „Tys svou matku vždy miloval,“
pronesla nejsladším množným tónem, který ale nemohl zamaskovat smrt, která jí
obklopovala jako hnilobný stín. „Přišlo mi nečestné od tebe očekávat, abys ji
našel a náš problém eliminoval zcela sám.“
„Přišla si sem, abys mou matku zabila.“ Nebylo to pro něho žádným
překvapením, ale podivoval se nad tím, proč s ním na toto téma znovu
mluvila.
„Přišla jsem, abych zabila monstrum.“
Děkuji mnohokrát za překlad další části ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad, len dúfam,že si Lijuan nevzala Iliove krídla do zbierky.:-) Lenka
OdpovědětVymazatděkuji moc za překlad
OdpovědětVymazatDíky za překlad další části
OdpovědětVymazatMoc děkuji za další překlad. Katka
OdpovědětVymazatVeľmi pekne ďakujem.
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatMoc diky za prklad !
OdpovědětVymazatSkvělé, díky moc za další kapitolu.
OdpovědětVymazatĎakujem za kapitolku :)
OdpovědětVymazatDěkuju.
OdpovědětVymazat