7
Policie nechala
většinu částí těla ve velkých sportovních taškách, ve kterých byly původně nalezeny.
Honor stačil jeden letmý pohled na vrchní polovinu torsa – která vypadala,
jakoby vypadla z tašky ven, pravděpodobně v momentě, kdy se nějaký
zvědavec chtěl podívat dovnitř – aby poznala, že tělo upíra bylo rozsekané na
části stejnými sečnými ranami, kterými byla oddělena jeho hlava.
„Buď byl někdo vážně
naštvanej, anebo ho absolutně nezajímalo, jakym způsobem ho rozkouskuje.“
Dmitri poklekl vedle torza těla. „Tomuhle nepřisuzuj lidský motivy, Honor.“
Její mysl najednou
zaplavily vzpomínky na facky, které po sobě zanechaly krvácející ret, na pečlivě
mířené rány, aby si pozůstalých modřin nemohli všimnout ani učitelé, ani
sociální pracovníci a na její nůž, který zajel do sádelnatého těla, když se
jedné noci otevřely dveře od její ložnice. „Lidi dokážou bejt stejně
nemilosrdní.“ Honor nepociťovala žádnou lítost nad tím, co udělala, aby
ochránila sebe i ostatní děti – už při prvním pohledu, který ji věnoval jejich „pěstoun“,
a kterým by se na dítě neměl dívat žádný muž, se rozhodla, že nikdy nebude
bezbrannou obětí.
A tou také nebyla…
dokud se neocitla vězněná ve sklepě, kde se za doprovodu tichého výsměchu, jejího
nahého těla dotýkaly elegantní ruce s dokonalou manikúrou.
Do hajzlu s nima,
pomyslela si a vztek, který se v ní předchozí noci probudil, byl najednou ještě
důraznější. Navzdory minulosti, se rozhodla a sama sobě přísahala, že těm
parchantům nedopřeje zadostiučinění toho, aby jí viděli schoulenou v růžku,
kde se rozhodne tiše umřít.
„To je pravda,“
pronesl Dmitri v momentě, kdy svou přísahu ještě jednou zopakovala, „ale
tohle nese stopy nesmrtelného.“ Jeho vlasy se pod slunečními paprsky modro-černě
zaleskly a na Honor to působilo jako smyslná výzva. Než si uvědomila, co vlastně
dělala, její prsty už byly na půl cesty k jeho vábivým pramenům. Zčervenaly
jí tváře, okamžitě stáhla ruku zpět a zaťala jí do pěsti. Co se to s ní dělo?
Když pominula to, že byli na nejveřejnějším místě, na jakém se vůbec mohli
ocitnout, tak tu byl ještě fakt, že si byla celkem jistá, že Dmitri by jí byl
schopný udělat takové věci, že by oproti tomu všechno, co se odehrálo ve sklepě,
působilo jen jako dětská hra.
A přesto se ho chtěla
dotknout. Dokázala téměř cítit, jak jí mezi prsty proklouzávají chladně hedvábné
prameny jeho vlasů. „Už si někdy viděl něco podobnýho?“ zeptala se a snažila se
ze sebe setřást ta smyslná vlákna nutkání.
„Rozsekání těla na
kusy neni nic novýho,“ odpověděl s chladnou pragmatičností muže, který žil
během temných dob obou světů – toho smrtelného i nesmrtelného. „Ale tady nebylo
důležitý, jak to tělo rozsekat – tady bych řekl, že šlo jen o praktičnost.“
Menší části se daly
lépe transportovat a zanechat na veřejném prostranství. „Myslíš, že tímhle na
sebe chtěl upozornit?“ Dmitri přikývl a do čela mu spadalo několik pramenů
vlasů. „Rozhodně a taky je to výzva. Proč by se jinak pokoušel se toho těla
zbavit přímo uprostřed Raphaelova teritoria?“
V ten moment se
jí v mysli poskládali útržky starověkého jazyka do perfektní věty. „Jenže
všichni vědí, že Raphael tu momentálně neni, Dmitri. Zatímco ty ano.“
Dmitri ztuhl takovým
způsobem, jakým by toho tělo smrtelníka nikdy nebylo schopné. Vypadalo to, jako
kdyby každičká jeho část naprosto utichla. Nedýchal a dokonce ani nemrkal. „Velmi
dobře, Honor. Zdá se, že mít tě nablízku, nebyl vůbec špatnej nápad.“
Možná to byl z jeho
strany jen posměch, anebo se mohlo jednat o aroganci téměř-nesmrtelného, který
prožil mnoho staletí, viděl povstání i pády celých říší, bojoval na krví
prosáklých bojištích a spatřil miliony, miliardy životů, které vyhasínaly během
neúprosného koloběhu života. Byla to jak fascinující, tak i znepokojivá
představa a Honor si nebyla jistá, proč jí ta myšlenka tak… zneklidňovala.
Vstala a šla si prohlédnout další části těla – sice nebyla patolog, ale prošla
základním tréninkem, kterým museli projít všichni lovci.
Maso oběti už se
začalo rozkládat a z několika částí se klubali červi. „Vypadá to, že ho
rozřezal hned po tom, co ho zabil, ale neřekla bych, že ho pak zmrazil,“
pronesla po chvíli. „Jestli se ho plánoval zbavit timhle způsobem – a to asi
musel, protože tu všechny ty části nechal najednou – tak bych čekala, že se o
to tělo vrah, nebo vrahové, postaraj trochu líp.“
„Proč?“ Dmitri se
postavil a zbavil se latexových rukavic, které si vzal o jednoho z policistů.
„Šlo o to vytvořit pořádnou podívanou. A jsem si celkem jistej, že části těla,
ze kterejch už lezou červi, to rozhodně zajistěj.“
Měl pravdu. A nebylo
těžké si domyslet, že pach rozkládajícího se masa byl důvodem brzkého objevení
tělesných pozůstatků – a to dokazovalo, že se tu nejednalo o rostoucí
šílenství, ale o lstivou inteligenci. „Chtěla bych vědět, jestli patolog najde
nějaký další tetování.“ Čím více textu by měla ke své práci, tím snadnější by
bylo ho rozluštit.
„Postarám se o to.“
Dmitri vytáhl svůj mobil. „Budeš potřebovat kůži, nebo ti budou stačit fotky?“
Tak překrásný muž. Tak
bezcitná otázka.
„Prozatim mi budou
stačit fotky,“ odpověděla a přemýšlela nad tím, zda bylo tohle stvoření,
zrozené ke svádění a vybroušené nemilosrdnými proudy krve, ještě vůbec schopné
hlubokých lidských emocí. „Ale jestli to pude, tak ať tu kůži zachovaj.“
„Zařídim.“
Nedlouho po té, už ji
Dmitri odvážel do Akademie Spolku. „Bydlíš tady?“
Zavrtěla hlavou. „Dneska
ráno jsem se přestěhovala.“ Další krok dál od té díry. Další „polibte mi“
adresované parchantům, kteří jí ublížili.
Dmitriho úsměv byl
lenivý a zároveň nebezpečný. „To je dobře.“
Její zadní mozková
část na ni křičela spousty varování, ale břišní svalstvo se jí stáhlo hluboce
zakořeněným smyslným uvědoměním. „Ten dům má ostrahu.“
Dmitri na ni jen
pozvedl obočí.
Pravda, to by ho
nezastavilo, pomyslela si.
Vystoupila z auta
a zadívala se na obrázek, který před ní momentálně představoval. Úchvatné,
atraktivní stvoření, jehož pokožka byla políbená sluncem do vřelé dokonalosti a
výrazná modř jeho košile tvořila perfektní, exotický kontrast.
„V tom Ferrari
vypadáš jako nějakej bohatej playboy.“ Pokud se o playboyích dalo říct, že by
byli žraloky.
„A?“
„A playboyové dávaj
přednost perfektním, atraktivním modelkám. A to, jak ve svý posteli, tak i na
veřejnosti. To je pro ně pravidlo.“
„Zatimco ty si spíš
typ, kterej sedí v knihovně a prohlíží si obraz s názvem „Spící“ od
Gadriela,“ řekl a nasadil si sluneční brýle. „To je moje představa perfektní
ženy.“
Samozřejmě, že to
byla první věc, kterou udělala – a když jí monitor počítače ukázal obraz
dvojice, spící v posteli, ucítila elektrizující vlákna hříšného žáru,
který jí rozpálil krev v žilách – muž ležel na zádech a žena ležela na něm. Jednu
ruku měl zaťatou v jejích hustých ebenově hnědých vlasech a kolem jejich
těl byly pomačkané přikrývky, které ale nezakrývaly žádnou část medově zbarvené
pokožky ženina těla. Její bujné poprsí bylo přitisknuté k jeho hrudi a
jeho druhá ruka majetnicky spočívala na jejím vnadném pozadí. Její měkké tělo
bylo samá křivka.
Kromě
chybějícího svalstva, které patřilo k tělu každého lovce, by to klidně mohl
být portrét Honor.
Zajímavost
:o)
FAQ
(často kladené otázky) z oficiálních stránek Nalini Singh
5. Is the painting „Asleep“ by Gadriel mentioned
in Archangel's Blade based on a real
painting?
No. I created it - now someone just has to paint it!
5. Je obraz „Spící“ od
Gadriela, který je zmiňovaný v Archangels Blade, skutečným dílem?
Ne. Vymyslela jsem si ho
– a teď by ho měl někdo namalovat!
Děkuji :-) moc
OdpovědětVymazatSkvělé, díky moc
OdpovědětVymazatPerfektní ! ! ! Díky moc za překlad ! ! !
OdpovědětVymazatdíky za překlad, míša
OdpovědětVymazatMoc díky za překlad. :)
OdpovědětVymazatĎakujem
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatDíky za překlad.
OdpovědětVymazatDěkuji moc za překlad!!!
OdpovědětVymazatMoc díky za nový překlad.Katka
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad. :-)
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. :-) Lenka
OdpovědětVymazatMoc dakujem za skvely preklad:-) zia
OdpovědětVymazatDěkuji moc za skvělý překlad !
OdpovědětVymazat