Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 2/2 5. kapitola

„Zjistili jste o oběti něco novýho?“ zeptala se. Než došli k výtahu, po zádech už jí stékaly kapky potu.
„Zemřel zhruba den před tím, než byla nalezena jeho hlava.“ Na každé křivce svého obličeje cítila jeho temně temný pohled. „Měla bys zpomalit svůj puls, Honor. Nebo si to vyložim jako pozvání. A oba dva dobře víme, jak moc by sis užila moje špičáky.“

Honor se stáhl žaludek. „Carmen měla pravdu. Jseš parchant.“ V té temné díře, ve které ji drželi, jí jeden z upírů skrz své špičáky vstříkl do krevního oběhu něco, co mělo pro dárce udělat věci příjemnější a to něco ji přinutilo znovu a znovu k orgasmu – bylo to pustošící znásilnění vlastních smyslů, proti kterému nedokázala bojovat.
Po tom, co s ní byl hotov, se k upírově velké nechuti pozvracela a jejím trestem byly kbelíky ledově chladné vody, které na ni chrstli. „Radši bych jedla vlastní nehty, než abych si tě pustila k tělu.“
„Velmi nápadité, ale já svoje jídlo nemusim k ničemu nutit.“ Dmitri natáhl ruku, aby se dveře výtahu nezavřely a čekal. „Jak si sama viděla, tak za mnou s prosíkem přichází samo.“ Přestože výtah již začal pípat, Dmitri stále držel dveře otevřené.
Sakra, v žádném případě ho nehodlala nechat vyhrát. Když vstoupila dovnitř, usmál se na ni a opět to byl úsměv patřící predátorovi, bez jakékoli známky vřelosti, nebo dokonce lidskosti. „Takže klepající se králíček, má přece jen zbytky odvahy.“
Dveře kabiny se svištěním zavřely.
„Jak je na tom tvoje tvářička?“ zeptala se a dlaň ji svrběla touhou znovu sáhnout po noži. Natočil se tak, aby viděla stranu obličeje, kterou mu pořezala. Temně medová pokožka jeho obličeje byla hladká, přitažlivá a zcela zahojená. A pokud jste zapomněli na to, že byl stejně nebezpečný, jako kobra sledující svou budoucí oběť… tak to byl ten druh pokožky, který přímo vyzýval k doteku.
„Ten potetovaný upír,“ pronesl a lenivě se opřel o zeď kabiny. Jeho hlas byl jako tekuté pohlazení, „byl sotva Stvořeným. Nanejvýš dva měsíce starý. To znamená, že neměl být mimo izolaci.“
Honor se zamračila a skousla si vnitřní stranu rtu. „Lovci většinou do kontaktu s takhle mladejma upírama vůbec nepřijdou. Slyšela jsem, že jsou relativně slabí.“
„To, že jsou slabí, je jen jeden úhel pohledu.“ Jakmile se dveře výtahu otevřely, na ni Dmitri kývl, aby vystoupila. Ale Honor zůstala stát na místě jako přilepená. „Až po tobě.“
„Kdybych ti chtěl jít po krku, Honor,“ řekl stejně zdánlivě lenivým tónem, jako byla jeho póza „tak bys byla přitisknutá ke stěně ještě dřív, než bys mě viděla se pohnout.“
Jo, toho si byla vědomá. Ale to na věci nic neměnilo. „Můžu tu zůstat stát třeba celej den.“
Dmitri znovu přidržel dveře výtahu, aby se nezavřely. „Kým jsi byla, než tě dostali?“
To, že věděl, jak se cítila ponížená a pokořená, i to, že z ní udělali ještě něco míň, než pouhé zvíře, se odrazilo na hrdosti, o které netušila, že ještě měla. V zuřivosti, která narůstala z křehkého ticha, které následovalo po tom, co vyklopýtala z té temné díry ven, nakonec našla odhodlání i hlas. „Taky mam jednu otázku.“
Dmitri na ni pozvedl obočí.
„Proč jsou kurva ty nejhorší z nich pořád na svobodě?“ Zatímco ona byla lapená v těle, které nedokázalo zapomenout na modřiny, zlomené kosti a ze všeho nejvíc na trýznivou ztrátu práva na vlastní rozhodnutí, zda někomu dovolit či nedovolit se jí dotýkat.
V Dmitriových temných očích se objevilo něco mrazivě chladného. „Protože ještě netušej, že už teď jsou mrtví.“ Pronesl ledově. „Chtěla by si sledovat, jak je přinutim křičet?“
Honor ztuhla krev v žilách.
Dmitri se usmál. „O čem si fantazírovala, malej králíčku? O tom, jak jim vydloubneš oči? Možná i o tom, že jim je necháš zase dorůst a pak jim je vydloubneš znovu?“ Jeho šepot byl hrozivý a zároveň i smyslný.
„Chtěla bys jim přelámat kosti kladivem, zatímco by byli při vědomí?“ Nečekal na její odpověď a vystoupil z výtahu. Honor ho následovala a prohlížela si černé sako obleku, které tak perfektně sedělo jeho širokým ramenům, a pod kterým se rýsoval téměř tekutý pohyb jeho svalů. Na Dmitrim nebylo nic, co by nebylo kultivovaně vybrané. A to zahrnovalo i způsoby projevů jeho násilí. A přesto se mu podařilo strašidelně blízce odhalit kruté představy, které ji napadaly, když myslela na to, že by měla své únosce na milost – ve stejně temné místnosti, jako věznili oni ji.
„Vím to,“ řekl, jako kdyby jí četl myšlenky, “protože jsem kdysi vyřízl jazyk někomu, kdo držel v zajetí mě.“
Něco uvnitř ní se probudilo ze spánku, nějaká čekající, stará část, která hladověla po jeho odpovědi na otázku, na kterou cítila nutkání se zeptat. „A stačilo to?“
„Ne, ale stejně to bylo uspokojující.“ Otevřel dveře své kanceláře a došel až k oknu. „Ti, kteří tvrdí, že odplata tě bude užírat, nemají pravdu – neužírá. Ne, pokud ji vykonáš správně.“ Ohlédl se na ni přes rameno a věnoval jí velkolepý úsměv, který ji jak fascinoval, tak i děsil. „Až je najdu, tak ti dám vědět.“
„Zníš si celkem jistej, že se ti to podaří.“
Dmitri jí neodpověděl – jako kdyby to, že svojí kořist dostane, nebylo vůbec otázkou. „Pojď sem, Honor.“ Jeho rozkaz byl protkaný slaboulinkou příchutí exotického koření, ze kterého jí natekla ňadra a zrychlil se jí dech.
To, že ve své krvi měla jen nepatrnou stopu linie rozených lovců, byla velmi dobrá věc. „Dokonce i před tím útokem,“ pronesla a zaťala nehty do dlaní, „jsem nebyla ten druh lovce, kterej by si hrál s upírama.“ Honor neměla nic proti těm ze svých kolegů, kteří měli upíří milence, ale sama sebe znala velmi dobře a věděla, že potřebovala takový druh oddanosti, kterého téměř-nesmrtelní nebyli schopní. Jejich životy byly příliš dlouhé, láska pro ně byla jen pobavením a věrnost smrtelníkovi výsměchem. „Být jídlem se mi nikdy nezamlouvalo.“
Dmitri se otočil a opřel se o skleněnou výplň okna, která odhalovala Manhattan. Jeho mužná krása byla ostře zvýrazněná pronikavým slunečním svitem zpoza jeho zad.
„Hmm a já bych řekl, že by z tebe byla velmi chutná svačinka.“
Dmitri sledoval lovkyni, která si z ramene sundala tašku na laptop, položila si ji na jeho pracovní stůl a pak z ní vytáhla tenký počítač. Její tvář byla načervenalá a pod svetrem se jí dmula ňadra, ale v jejích slovech se neozývalo nic jiného, než naprosté soustředění. „Buď si tu spolu můžeme celej den jen tak pohrávat, anebo ti můžu ukázat, co jsem zjistila.“
„Dmitri, přestaň si se mnou pohrávat.“
Ta slova byla řečená ve starodávném jazyce, a přesto pro něho byla stejně jasná, jako sluneční svit. Jeho Ingrede na něho byla toho dne naštvaná. A přesto ji nakonec povalil do postele, svlékl ji a zlíbal každičkou část jejího malého, ale vnadného těla. Miloval, co cítil, když do ní vnikal, když měl dlaně plné jejích ňader, svá stehna mezi těmi jejími hebčími, zaoblenějšími, a když jí sál a líbal na rty i na krku. Toho dne byla počata Caterina, nebo tak mu to Ingrede alespoň vždycky tvrdila.
„To je důvod, proč je tvoje dcera tak náladová.“
„Dmitri?“
Sklopil pohled a snažil se udržet si vzpomínku, která neobsahovala bolest a hrůzu, které následovaly, jenže ona mu i přesto proklouzla mezi prsty. „Já tě poslouchám,“ řekl a podíval se na ni. Honor ho také pozorovala a jeho na okamžik přepadl ten nejznepokojivější pocit – připadal si, jako kdyby se mu tohle už někdy stalo – ale pak mrkla, odvrátila od něho zrak a bylo po všem.
„To tetování neni v našich databázích. Nicméně jsem po mezinárodní síti lovců poslala pár diskrétních otázek.“
Dmitri rozeslal zprávu po síti vysoce postavených upírů, kteří buď pracovali pro mocné dvory, anebo byli přímo jejich součástí. Spolupráce na této úrovni byla daleko běžnější, než všeobecná veřejnost tušila. Stala se problematickou jen v případech, kdy se jednalo o teritoriální a mocenské záležitosti.
„Uspěla si s rozluštěním toho textu?“
Honor se zajiskřilo v očích. Bylo to vůbec poprvé, co v nich spatřil takové světlo. Ten náhlý, zářivý život, který se v nich objevil, ho přímo fascinoval. Tímhle, napadlo ho, tímhle byla před tím, než ji zlomili… než poznala chuť strachu, který byl obsažen v každém jejím nádechu. Dmitri chápal, jaké to bylo, být zlomený, lépe, než si Honor dokázala představit.
„Sleduj, Dmitri.“
„Ne, nedělej to!“ Tahal za kovové řetězy, dokud mu nezačala krvácet zápěstí. „Udělám, cokoli si budeš přát – budu se plazit po všech čtyřech!“ Odpovědí mu byl jen melodický, pohrdavý smích. „To budeš i tak.“
„Ne! Ne! Prosím!“  

14 komentářů: