„Zjistili jste o
oběti něco novýho?“ zeptala se. Než došli k výtahu, po zádech už jí
stékaly kapky potu.
„Zemřel zhruba den
před tím, než byla nalezena jeho hlava.“ Na každé křivce svého obličeje cítila jeho
temně temný pohled. „Měla bys zpomalit svůj puls, Honor. Nebo si to vyložim
jako pozvání. A oba dva dobře víme, jak moc by sis užila moje špičáky.“
Honor se stáhl
žaludek. „Carmen měla pravdu. Jseš parchant.“ V té temné díře, ve které ji
drželi, jí jeden z upírů skrz své špičáky vstříkl do krevního oběhu něco,
co mělo pro dárce udělat věci příjemnější a to něco ji přinutilo znovu a znovu
k orgasmu – bylo to pustošící znásilnění vlastních smyslů, proti kterému
nedokázala bojovat.
Po tom, co s ní byl
hotov, se k upírově velké nechuti pozvracela a jejím trestem byly kbelíky
ledově chladné vody, které na ni chrstli. „Radši bych jedla vlastní nehty, než
abych si tě pustila k tělu.“
„Velmi nápadité, ale
já svoje jídlo nemusim k ničemu nutit.“ Dmitri natáhl ruku, aby se dveře
výtahu nezavřely a čekal. „Jak si sama viděla, tak za mnou s prosíkem přichází
samo.“ Přestože výtah již začal pípat, Dmitri stále držel dveře otevřené.
Sakra, v žádném případě
ho nehodlala nechat vyhrát. Když vstoupila dovnitř, usmál se na ni a opět to
byl úsměv patřící predátorovi, bez jakékoli známky vřelosti, nebo dokonce
lidskosti. „Takže klepající se králíček, má přece jen zbytky odvahy.“
Dveře kabiny se
svištěním zavřely.
„Jak je na tom tvoje
tvářička?“ zeptala se a dlaň ji svrběla touhou znovu sáhnout po noži. Natočil
se tak, aby viděla stranu obličeje, kterou mu pořezala. Temně medová pokožka
jeho obličeje byla hladká, přitažlivá a zcela zahojená. A pokud jste zapomněli
na to, že byl stejně nebezpečný, jako kobra sledující svou budoucí oběť… tak to
byl ten druh pokožky, který přímo vyzýval k doteku.
„Ten potetovaný upír,“
pronesl a lenivě se opřel o zeď kabiny. Jeho hlas byl jako tekuté pohlazení, „byl
sotva Stvořeným. Nanejvýš dva měsíce starý. To znamená, že neměl být mimo
izolaci.“
Honor se zamračila a
skousla si vnitřní stranu rtu. „Lovci většinou do kontaktu s takhle mladejma
upírama vůbec nepřijdou. Slyšela jsem, že jsou relativně slabí.“
„To, že jsou slabí,
je jen jeden úhel pohledu.“ Jakmile se dveře výtahu otevřely, na ni Dmitri kývl,
aby vystoupila. Ale Honor zůstala stát na místě jako přilepená. „Až po tobě.“
„Kdybych ti chtěl jít
po krku, Honor,“ řekl stejně zdánlivě lenivým tónem, jako byla jeho póza „tak
bys byla přitisknutá ke stěně ještě dřív, než bys mě viděla se pohnout.“
Jo, toho si byla
vědomá. Ale to na věci nic neměnilo. „Můžu tu zůstat stát třeba celej den.“
Dmitri znovu přidržel
dveře výtahu, aby se nezavřely. „Kým jsi byla, než tě dostali?“
To, že věděl, jak se
cítila ponížená a pokořená, i to, že z ní udělali ještě něco míň, než
pouhé zvíře, se odrazilo na hrdosti, o které netušila, že ještě měla. V zuřivosti,
která narůstala z křehkého ticha, které následovalo po tom, co vyklopýtala
z té temné díry ven, nakonec našla odhodlání i hlas. „Taky mam jednu
otázku.“
Dmitri na ni pozvedl
obočí.
„Proč jsou kurva ty
nejhorší z nich pořád na svobodě?“ Zatímco ona byla lapená v těle,
které nedokázalo zapomenout na modřiny, zlomené kosti a ze všeho nejvíc na
trýznivou ztrátu práva na vlastní rozhodnutí, zda někomu dovolit či nedovolit
se jí dotýkat.
V Dmitriových
temných očích se objevilo něco mrazivě chladného. „Protože ještě netušej, že už
teď jsou mrtví.“ Pronesl ledově. „Chtěla by si sledovat, jak je přinutim
křičet?“
Honor ztuhla krev v žilách.
Dmitri se usmál. „O
čem si fantazírovala, malej králíčku? O tom, jak jim vydloubneš oči? Možná i o
tom, že jim je necháš zase dorůst a pak jim je vydloubneš znovu?“ Jeho šepot
byl hrozivý a zároveň i smyslný.
„Chtěla bys jim
přelámat kosti kladivem, zatímco by byli při vědomí?“ Nečekal na její odpověď a
vystoupil z výtahu. Honor ho následovala a prohlížela si černé sako
obleku, které tak perfektně sedělo jeho širokým ramenům, a pod kterým se
rýsoval téměř tekutý pohyb jeho svalů. Na Dmitrim nebylo nic, co by nebylo
kultivovaně vybrané. A to zahrnovalo i způsoby projevů jeho násilí. A přesto se
mu podařilo strašidelně blízce odhalit kruté představy, které ji napadaly, když
myslela na to, že by měla své únosce na milost – ve stejně temné místnosti,
jako věznili oni ji.
„Vím to,“ řekl, jako
kdyby jí četl myšlenky, “protože jsem kdysi vyřízl jazyk někomu, kdo držel v zajetí
mě.“
Něco uvnitř ní se
probudilo ze spánku, nějaká čekající, stará část, která hladověla po jeho
odpovědi na otázku, na kterou cítila nutkání se zeptat. „A stačilo to?“
„Ne, ale stejně to
bylo uspokojující.“ Otevřel dveře své kanceláře a došel až k oknu. „Ti,
kteří tvrdí, že odplata tě bude užírat, nemají pravdu – neužírá. Ne, pokud ji
vykonáš správně.“ Ohlédl se na ni přes rameno a věnoval jí velkolepý úsměv,
který ji jak fascinoval, tak i děsil. „Až je najdu, tak ti dám vědět.“
„Zníš si celkem
jistej, že se ti to podaří.“
Dmitri jí neodpověděl
– jako kdyby to, že svojí kořist dostane, nebylo vůbec otázkou. „Pojď sem,
Honor.“ Jeho rozkaz byl protkaný slaboulinkou příchutí exotického koření, ze
kterého jí natekla ňadra a zrychlil se jí dech.
To, že ve své krvi
měla jen nepatrnou stopu linie rozených lovců, byla velmi dobrá věc. „Dokonce i
před tím útokem,“ pronesla a zaťala nehty do dlaní, „jsem nebyla ten druh
lovce, kterej by si hrál s upírama.“ Honor neměla nic proti těm ze svých
kolegů, kteří měli upíří milence, ale sama sebe znala velmi dobře a věděla, že
potřebovala takový druh oddanosti, kterého téměř-nesmrtelní nebyli schopní.
Jejich životy byly příliš dlouhé, láska pro ně byla jen pobavením a věrnost
smrtelníkovi výsměchem. „Být jídlem se mi nikdy nezamlouvalo.“
Dmitri se otočil a
opřel se o skleněnou výplň okna, která odhalovala Manhattan. Jeho mužná krása
byla ostře zvýrazněná pronikavým slunečním svitem zpoza jeho zad.
„Hmm a já bych řekl,
že by z tebe byla velmi chutná svačinka.“
Dmitri sledoval
lovkyni, která si z ramene sundala tašku na laptop, položila si ji na jeho
pracovní stůl a pak z ní vytáhla tenký počítač. Její tvář byla načervenalá
a pod svetrem se jí dmula ňadra, ale v jejích slovech se neozývalo nic
jiného, než naprosté soustředění. „Buď si tu spolu můžeme celej den jen tak
pohrávat, anebo ti můžu ukázat, co jsem zjistila.“
„Dmitri,
přestaň si se mnou pohrávat.“
Ta
slova byla řečená ve starodávném jazyce, a přesto pro něho byla stejně jasná,
jako sluneční svit. Jeho Ingrede na něho byla toho dne naštvaná. A přesto ji
nakonec povalil do postele, svlékl ji a zlíbal každičkou část jejího malého,
ale vnadného těla. Miloval, co cítil, když do ní vnikal, když měl dlaně plné
jejích ňader, svá stehna mezi těmi jejími hebčími, zaoblenějšími, a když jí sál
a líbal na rty i na krku. Toho dne byla počata Caterina, nebo tak mu to Ingrede
alespoň vždycky tvrdila.
„To
je důvod, proč je tvoje dcera tak náladová.“
„Dmitri?“
Sklopil pohled a
snažil se udržet si vzpomínku, která neobsahovala bolest a hrůzu, které
následovaly, jenže ona mu i přesto proklouzla mezi prsty. „Já tě poslouchám,“
řekl a podíval se na ni. Honor ho také pozorovala a jeho na okamžik přepadl ten
nejznepokojivější pocit – připadal si, jako kdyby se mu tohle už někdy stalo – ale pak
mrkla, odvrátila od něho zrak a bylo po všem.
„To tetování neni v našich
databázích. Nicméně jsem po mezinárodní síti lovců poslala pár diskrétních
otázek.“
Dmitri rozeslal
zprávu po síti vysoce postavených upírů, kteří buď pracovali pro mocné dvory, anebo
byli přímo jejich součástí. Spolupráce na této úrovni byla daleko běžnější, než
všeobecná veřejnost tušila. Stala se problematickou jen v případech, kdy
se jednalo o teritoriální a mocenské záležitosti.
„Uspěla si s
rozluštěním toho textu?“
Honor se zajiskřilo v očích.
Bylo to vůbec poprvé, co v nich spatřil takové světlo. Ten náhlý, zářivý
život, který se v nich objevil, ho přímo fascinoval. Tímhle, napadlo ho,
tímhle byla před tím, než ji zlomili… než poznala chuť strachu, který byl
obsažen v každém jejím nádechu. Dmitri chápal, jaké to bylo, být zlomený,
lépe, než si Honor dokázala představit.
„Sleduj,
Dmitri.“
„Ne,
nedělej to!“ Tahal za kovové řetězy, dokud mu nezačala krvácet zápěstí. „Udělám,
cokoli si budeš přát – budu se plazit po všech čtyřech!“ Odpovědí mu byl jen melodický, pohrdavý smích. „To budeš i tak.“
„Ne! Ne! Prosím!“
Ďakujem :)
OdpovědětVymazatDíky moc za pokračování
OdpovědětVymazatDěkuji :-)
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatdíky za další kapitolku.míša
OdpovědětVymazatDakujeeeem:-) uzasne:-) Zia
OdpovědětVymazatMoc děkuji za překlad.
OdpovědětVymazatDíky za překlad
OdpovědětVymazatDekuji za preklad :)
OdpovědětVymazatMoc díky za překlad. :)
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad.:-) Lenka
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatDěkuji mnohokrát za překlad další kapitolky ! ! !
OdpovědětVymazatDíky:)
OdpovědětVymazat