Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 2/2 13. kapitola

Illium se natáhl pro její skleničku šampaňského, napil se a oklepal se. „Tohle mi nikdy nechutnalo.“ Odložil sklínku zpátky na stůl a otočil se k Dmitrimu. „Říká se, že Tommy se vytratil, protože se někoho bál. Ale bylo to ještě dřív, než začala Honor pracovat pro Věž, takže s tim nemáš nic společnýho.“
Dmitriův pohled stále spočíval na Evertovi Marksonovi. „Prokaž mi laskavost. Zaleť k Evertovi domu a podívej se, jestli bys tam nenašel něco zajímavýho.“

Modře okřídlený anděl se bez dalších otázek vytratil. Dmitri se vedle ní usmál a jeho úsměv byl velice chladný. Ještě dřív, než otočila hlavu a spatřila Everta, věděla, komu ten úsměv patřil. Upír nutkavě polkl a nevybíravě ze sebe shodil brunetu, která stále seděla v jeho klíně. Jeho pohled kmital mezi Dmitrim a Honor a prozrazoval, že ji okamžitě poznal. A to bylo pro Honor bolestivé potvrzení skutečnosti, že Tommy svého nejlepšího kamaráda skutečně pozval ke hře.
Když Dmitri neuděl nic, aby prchajícího upíra zastavil, začala se Honor zvedat ze židle. Chytil jí za zápěstí. „Nech ho se trochu podusit ve vlastním strachu, Honor.“ Jeho šepot byl pro její smysly jako hedvábné pohlazení. „Evert neni tak chytrej jako Tommy a já vim, kam má namířeno.“
Bylo opravdu těžké se znovu posadit a sledovat jednoho z mužů, který ji mučili, vyklouznutou z jejího dosahu. „Co když se mýlíš?“
Pohladil ji palcem po kůži. „Nemýlím.“
Podívala se dolů a polekaně si uvědomila, že se jí dotýkal… a ona neměla nejmenší potřebu se od něho odtáhnout. „Umíš vábit jen svojí vůní, Dmitri?“ zeptala se, protože si připadala, jakoby se jí do krve vlévala lenivá horkost. „Nebo ovládáš i jiný triky?“
„Nechám tě, ať si na to přijdeš sama.“ Ještě jednou jí pohladil a pak se postavil. „Pojďme si pohrát se svojí kořistí.“
Honor svou odpověď dokázala zadržet až do chvíle, než se ocitli v autě pod mlžně šedou oblohou, kterou zdobily poslední tóny noci. Vítr byl studený a nesl v sobě náznaky deště. „Nechci bejt takhle bezcitná.“ Ztratit veškerou svou lidskost. „Nechci mít potěšení z bolesti druhejch.“
Dmitri s krutou snadností přeřadil a zamířil směrem k Manhattanskému Mostu. „Někdy jiná možnost neexistuje.“
Kolem těla se jí omotala prastará temnota, kterou v sobě nesla jeho slova. Sama sebe už přesvědčila, že Dmitri byl mužem, který se o svá tajemství nikdy nepodělí, a přesto se nemohla nezeptat. Nemohla se nepokusit podívat se pod smrtící a kultivovaný zevnějšek, který ho obklopoval. „Co ti Isis udělala?“ Pradávné a hluboce zakořeněné instinkty jí napovídaly, že v tom se skrýval prapůvod toho, kým se stal – predátorem, který měl velmi málo morálních hranic, které by nepřekročil.
Když vjeli na most, vítr mu odfoukl z tváře několik pramenů vlasů. Auto na široké silnici předlo jako štíhlý a nebezpečný tvor. „Nejsem tak pohlednej jako je Illium, ale přesto mě ženy chtěj ve svejch postelích.“
Ano, to byla pravda, pomyslela si. Při pohledu na Dmitriho, ženy rozhodně myslely na sex. Pronikavě temné oči, černé vlasy, kůže barvy svůdného tónu někde mezi medovou a hnědou barvou, rty, které vypovídaly o rozkoši a bolesti. Tělo, které se pohybovalo se smrtící elegancí, jež působila jako spouštěč pro sexuální fantasie toho, jak by se asi mohl pohybovat s ženou – a v ženě. „Ale ty nejsi typ muže, kterýho by nějaká mohla vlastnit.“ A pokusit se o to by bylo jak pošetilé, tak i nebezpečné. „Jsi typ, kterej si svoje milenky sám vybere.“
„To si ale Isis nemyslela.“ V jeho výrazu tváře se nic nezměnilo. „Tenkrát jsem byl smrtelník. Byl jsem slabej. Ona mě chtěla, a když jsem řekl „ne“, tak si mě stejně vzala.“
„Ať to byl kdokoli, kdo tě unesl, lovkyně“ – pak jí dlouze olízl vnitřní stranu stehna – „dlužím jim své díky.“
Honor zaťala ruce do pěstí. „Ublížila ti.“
Odpovědi se ale nedočkala.
Zhruba o dvacet minut později Dmitri zastavil v ulici lemované moderními dvoupatrovými domky, které od chodníku oddělovaly nízké živé ploty. Domy měly stylově černý odstín a zvýrazňovaly je jen okenní rámy a střechy, které měly temně rudou barvu. Působily výrazně i na jednobarevných budovách, zahalených ve stínech úsvitu.
„Tohle nemůže bejt Evertův dům.“ Na ruce měl platinové hodinky a byl oblečený v Italském obleku. Nezdál se být mužem, který by byl spokojený s malým, přestože moderním domkem.
„Patří jeho bývalé milence,“ zazněla Dmitriho odpověď hned po té, co vystoupili z auta a zamířili ke vstupním dveřím. „Evert věří tomu, že pro něho má Shae stále slabost.“ Pak odněkud vylovil klíč od domu. „Ale v tom se plete.“ Odemkl dveře a potichu vešel dovnitř. Honor ho následovala a pak za sebou tiše zavřela. Předsíň, do které vstoupili, nebyla osvětlená, ale o kousek dál svítila nástěnná lampa, která visela vedle schodiště. Dům nebyl tak tichý, jak by v tuto ranní hodinu měl být. Honor si vzala svou pistoli, ale držela ji namířenou k zemi. Vystoupali nahoru po schodech - Dmitri s elegancí pantera, zatímco ona s poněkud menší ladností smrtelníka.
„…jsem si jistá.“ Zazněl uklidňující ženský hlas. „Posaď se, drahý Everte.“
„Zíral přímo na mě.“ Oponoval zadýchaný mužský hlas. Jeho slova byla rozzuřená. „A byla tam s nim ta lovkyně!“
Ten hlas. Teď už ho Honor poznala a naprosto přesně si vzpomněla, co jí udělal, i jak se smál tím svým vysoko posazeným smíchem, který by se hodil spíš k náctileté dívce.
„Jaká lovkyně?“
„Tommy mi slíbil, že je s ní konec. Že je vyřízená. Přísahal, že nemůže nic vědět. Parchant mi lhal.“
„To určitě neni pravda. Je to tvůj nejlepší přítel.“ Ozvaly se šustivé zvuky – jakoby Shae vstala. „Proč mu nezavoláš-“
„Myslíš si, že jsem to nezkoušel?“ Zařval chraplavým hlasem a pak následoval nezaměnitelný pleskot kůže na kůži.
Honořin pohled zahalila do ruda vřící zuřivost. Ale když mu Shae odpověděla, nezněla ani trochu vyděšeně. „Jsem si jistá, že je to celé jedno velké nedorozumění. Kdyby ti chtěl Dmitri ublížit, tak by ho od toho veřejný místo určitě neodradilo.“
„Ano, ano, máš pravdu.“ Ozval se jeho vysoký, holčičí smích, ze kterého zaznívala úleva. „Možná s tou courou jen šuká. Přece jen je to rozkošná prdelka.“
Honor odjistila svou pistoli. Dmitri, stojící naproti ní, zavrtěl hlavou a ona si vzpomněla, že navzdory jeho věku, z Everta necítila žádnou známku skutečné moci a síly. Kdyby ho střelila do srdce, mohlo by ho to zabít – a oni potřebovali, aby promluvil. Přinutila se zklidnit své emoce a navzdory tomu, jak uspokojující by bylo přeměnit srdce toho parchanta na šrapnelovou kaši, tiše následovala Dmitriho, který otevřel dveře ložnice a vešel dovnitř.
Malá drobná žena s kůží barvy café au lait a s bouřlivě vlnitými vlasy, oblečená jen v krajkových růžových kalhotkách a tílku, se postavila a podívala se směrem k nim. V momentě, kdy je spatřila, se otočila, utekla do koupelny a zavřela za sebou dveře. A Evert zůstal bez rukojmí. Upír se otočil, zakřičel a s napřaženýma rukama se vrhl na Dmitriho.  Honor mu bez zaváhání prostřelila obě kolena.
Když se papírově bledý upír, ze kterého teď cákala krev a koukaly kosti, sesunul k zemi, Dmitri se na ní podíval. „Já jsem tvojí pomoc nepotřeboval, zlato.“ Prohlásil.
„Já vim, že ne.“ Markson jí ublížil takovým způsobem, že jí po něm zůstala vnitřní zranění, na kterých doktoři pracovali měsíce, než se zcela zahojila – slyšet ho křičet nemohlo její vzpomínky vymazat, ale bylo to alespoň něco. A navíc… chtěl ublížit Dmitrimu. A to Honor nehodlala připustit. Ne Dmitrimu.
„Ty výstřely pravděpodobně slyšeli všichni sousedi.“
„Ne, neslyšeli. Evert nechal tenhle dům udělat zvukotěsnej, že ano, Everte?“
„Já nic nevim, přísahám.“ Zavzlykal a z nosu mu tekla nudle.
Dmitri se usmál a jeho úsměv byl tak příjemný, jako dýka zaražená do žeber.
A v ten moment to Evert vzdal. „Má takovou dřevěnou chajdu – nahoře v Catskills. Na takovym místě by nikoho nenapadlo ho hledat.“ Setřel si slzy a snažil se posadit a opřít se zády o postel. Jeho zranění se už začínala hojit. „Ale nezvedá telefon.“
„Jeho číslo?“
Evert ho okamžitě nadiktoval. Jeho oči působily příliš nevinně na to, aby patřily takovému monstru a jeho pohled se z Honor přesunul k Dmitrimu. „Já myslel, že si v tom jel taky,“ zašeptal, pak si rukávem košile utřel nos. „Myslel jsem, že si to všechno povolil.“

19 komentářů:

  1. Děkuji moc za skvělý překlad !

    OdpovědětVymazat
  2. Nadezda: dekuji velice :)

    OdpovědětVymazat
  3. Perfektní ! ! Díky moc za překlad další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  4. díky za další kapitolu, míša

    OdpovědětVymazat
  5. Super moc děkuji :)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Dekuji za preklad !

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem za preklad. :-) Lenka

    OdpovědětVymazat
  10. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat