Archangels blade - 1/2 20. kapitola

20

Honor pozorně sledovala, co jí chtěl Vivek ukázat, protože ať už byl v jakékoli náladě, její čas by zbytečnostmi nikdy neplýtval. Navíc věděl, jak moc pro ni bylo tohle důležité. Vzápětí se na obrazovce ukázal záznam z kamery, který vysílala jedna lokální televizní stanice – a v záběru se objevila temperamentní blonďatá reportérka, která začala ječet na svého kameramana, aby zachytil situaci za svými zády.

Když se záběr kamery otočil, první věcí, které si Honor všimla, byly téměř bílé vlasy ženy, běžící ulicí, jejích dlouhých nohou i její mimořádné ladnosti pohybů. O vteřinu později dorazil do záběru důvod jejího spěchu: smyslně krásný a mužný důvod pro její spěch. Byl stejně rychlý a stejně nemilosrdně vypadající jako panter na lovu. Jeho košile zářila jasně rudou barvou krve.

V době, kdy se tento neblaze proslulý závod ulicemi Manhattanu odehrál, byla Honor mimo zemi, a přestože toho o něm hodně četla, skutečný záznam nikdy neviděla. Sledovala, jak Elena vytáhla pistoli, otočila se a zamířila, jako kdyby chtěla Dmitriho střelit – a v tom momentě jen pár desítek centimetrů od ní zaskřípěly gumy brzdící černé motorky.

Elena naskočila, pevně se chytila řidiče kolem pasu a motorka okamžitě odsvištěla pryč od přibližujícího se nebezpečí. Dmitri se zastavil na okraji chodníku, a navzdory závodu, který spolu zrovna s Elenou svedli, se jeho hruď téměř nehýbala. A pak jí poslal vzdušný polibek.

„Tohle,“ pronesl Vivek s vážnými obavami v hlase, „je muž, po kterym jedeš. Elli mi řekla, že mu před tim podřízla krk a jemu se to prej líbilo.“

Honor naskočila husí kůže a po páteři se jí koulela kapka studeného potu. „Někdy,“ odpověděla a vybavilo se jí násilí, i bezstarostná krutost, kterých byla u Dmitriho svědkem, „logika prostě nefunguje.“

Vivek rozevřel rty, jako kdyby jí na to chtěl něco říct, ale vzápětí si to patrně rozmyslel. „Prostě buď opatrná. A kdyby si někdy potřebovala zmizet, všechno, co pro to musíš udělat, je, si o to říct.“ Než mu stačila odpovědět, už odjížděl k jednomu z dalších počítačů. „Necham si tu taky jednu kopii těch dat. Projedu celou tu složku vyhledávacíma algoritmama a ty zatim projdi jeho maily.“

O dvacet minut později Honor něco objevila. Mezi zjevně pracovními e-maily se skrýval jeden, který tam podle obsahu nezapadal. V jeho předmětu bylo neškodně vypadající jméno jakéhosi projektu a jediný důvod, proč ho vůbec otevřela, bylo datum jeho odeslání, jež odpovídalo době, kdy byla unesena.

První zpráva zněla: Dostala jsi pozvánku?

Odpověď byla velmi strohá: Zavolám ti.

O dva dny později: Takhle živě jsem se necítila už celá staletí.

Odpověď: Už jsem zapomněl jaké to je, ulovit si svou vlastní kořist.

Až na to, že ti zbabělci nikoho nelovili. Místo toho využili lapenou ženu, která jim byla naservírovaná k jejich zvrácenému potěšení. Honor se zrychlil tep a okamžitě zkontrolovala e-mailovou adresu Tommyho korespondentky. Vůbec jí nepřekvapilo, že z ní dokázala identifikovat jméno majitelky. „Nikdy je ani nenapadlo, že by po nich někdo mohl jít.“ Konec konců, Honor neměla tu temnou díru nikdy opustit. Nikdy.

„Leon se svým kamarádem nejsou tak sofistikovaní jako moji ostatní přátelé.“ Vzápětí na své kůži ucítila polibek, ze kterého se jí zvedl prázdný žaludek. „Bude zajímavé sledovat, co z tebe zbude po tom, až se pobaví a nasytí. Ale nejprve…“

Pak jí zasáhl proud ledové vody, ze kterého se jí udělaly modřiny na již existujících modřinách. Po chvíli ucítila pronikavý zápach bělidla a proud vody se na dlouhé minuty stočil směrem ke stěně. Pak jí někdo násilím rozevřel ústa. „A teď trochu vyčistíme tebe. Až najdou tvoje tělo odhozený na smetišti, byl bych nerad, aby mě podle něj dokázali vypátrat.“

Vivekovi trvalo jen pár minut, než e-mailovou adresu, kterou objevila, spároval s konkrétní osobou a adresou. „Jewel Wan,“ řekl a ukázal jí obrázek ženy s Čínským původem. Staletí vampyrismu z jejího vzhledu vymazala veškeré stopy lidskosti a upírka nyní vypadala jako úchvatná socha, vytesaná z jediného kusu ledu. Její oči se leskly jako černé diamanty a naprosto ladily s těmi, které měla kolem krku.

„Je to docela známá osobnost,“ pokračoval Vivek. „A velkou část svýho volnýho času tráví ve společnosti smrtelníků.“

Ucítila hladké, rovné vlasy, které jí sklouzly po kůži a vzápětí jí po žebrech pohladila drobná, ženská ruka. „Pořád ještě máš vypracované svalstvo.“ Její hlas byl laskavý a něžný. Vyloženě ženský. „Chlapci jsou k tobě příliš hrubí, že?“ Pak se jí dotkla s jemností, která měla utěšit. „Ode mě to bolet nebude.“

Jenže bolelo.

Před svým únosem Honor netušila, že bylo možné proti rozkoši, kterou s sebou neslo upíří kousnutí, bojovat. Ale během doby, kterou strávila v té temné mučírně, se to naučila. Trvalo jí to přesně tři návštěvy, během kterých jí strůjkyně jejího utrpení přivedla k orgasmu, ze kterého se Honor zvedal žaludek. Její znásilnění bylo sice provedené skrz krev, ale díky tomu nebylo o nic míň bolestivé. A Jewel Wan nebyla jejím vzdorováním vůbec potěšená.

Ozval se tichý a zlomyslný smích. „Nakonec tě stejně zlomím a náramně si to užiju. Až s tebou budu hotová, budeš mi říkat „má paní“ a budeš mě škemrat, abych se tě dotkla.“

Honor ztuhla krev v žilách a nakonec jí ten chlad pohltil i celou hruď. „Dej mi tu adresu.“

Vivek otočil svůj invalidní vozík. „Je jí čtyřistapadesát let, Honor.“ V jeho hlase zaslechla neskrývané obavy. „Na svůj věk sice neni zrovna moc silná, ale pořád je dost silná na to, aby ti navzdory svý drobný figuře zlomila vaz.“

Na boku ucítila silný tlak. Nehty upírky se jí zaťaly do kůže tak pevně, že jí prořízly. A pak jí zachytila prsty za žebro. „Tak a teď mi odpověz na mou otázku“ – ozval se její zákeřný šepot – „kdo je tvá paní?“ Honor pocítila bodavou bolest a uvědomila si, že jí Jewel Wan zlomila žebro. 
Díra, kterou měla v boku se nakonec zahojila a jizva, která po ní zůstala byla tak nepatrná, že si jí obvykle vůbec nevšimla. Ale dnes jí celý bok pulzoval intenzivní nenávistí. „Zjistim si to sama.“

Vzhledem k sociálnímu statusu upírky, na tom nebude nic těžkého.

„Ne. Počkej, tady to máš.“ Vivek nechal zmíněnou adresu zobrazit na monitoru. „Jen prosim tě, neudělej nic pitomýho.“

Její vlastní mysl na ní křičela, aby se zastavila, aby chvíli přemýšlela, ale veškerý zdravý rozum přebila živá vzpomínka na upírčiny ostré nehty a vlasy z tekutého hedvábí. Dotýkala se jí. Ubližovala jí. Honor se sevřelo hrdlo, ale dokázala to překonat. Zapamatovala si adresu a ve spěchu odešla. Vivek za ní volal, ale ona ho nevnímala. Jediné co slyšela, bylo divoké hromobití uvnitř její vlastní hlavy.

Jewel Wan žila v Hudson Valley, což znamenalo, že bude potřebovat auto. Nicméně, když zamířila nahoru do budovy Spolku, aby si jedno vyžádala, bylo jí řečeno, že její přístup k veškerým zdrojům Spolku byl zmražen.

Vivek.

Neobtěžovala se s žádným dohadováním a zamířila do hustého silničního provozu. Trvalo jí jen pár minut, než si přivolala taxíka a nasměrovala ho k nejbližší autopůjčovně. Netrpělivě vyplnila příslušné formuláře, zaplatila pronájem a o patnáct minut později už byla v malém, dobře ovladatelném SUV na cestě pryč z města.

Uvažuj rozumně, Honor. Když tam pudeš sama, tak tě zabije. Jen co jedna část její mysli dokončila větu, už se ozvala ta druhá. To se jí ale nepovede dřív, než do ní udělam pár děr.

A co ti ostatní, co tam byli? Zeptala se malá, ale stále rozumně uvažující část mysli. Ti, které nenajdeš, protože budeš mrtvá?

„Tuhle si sakra najdu sama!“ Hlásek v její mysli okamžitě utichl. Byl přemožen rudým závojem tak surového vzteku, že Honor dosud nic takového nezažila. Až do tohoto okamžiku nepoznala nic, co by nenáviděla s tak hluboce sahající zuřivostí.