Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 2/2 18. kapitola

„Plánoval to,“ pronesl Dmitri ledovým hlasem, „a ta trpělivost, kterou to s sebou neslo. Když to dáš dohromady s jeho znalostí o Valeriinejch a Tommyho zvrácenejch chutích, tak to znamená, že hledáme silnýho upíra, kterýmu je minimálně tři sta let. Nikdo mladší by si jejich důvěru nezískal.“
„Souhlasim.“ Jeho pragmatický přístup k věci jí celou situaci usnadňoval a připadala si díky tomu jako lovec a ne jako oběť. „Měla jsem takovej pocit i z jeho řeči – většinou mluvil moderně, ale občas použil nějaký zastaralý slovo nebo frázi.“

„Jak se oblíkal?“
Když se jí v mysli vynořily vzpomínky na útočníkovo vzrušené tělo, které se k ní tisklo a jí se zvedal žaludek, i s tím málem jídla, které se jí podařilo pozřít, sevřelo se jí hrdlo. „Obleky s dvouřadym zapínánim.“ Ještě pořád cítila, jak se jí jeho knoflíky zařezávaly do kůže.
„To by mohlo vyřadit některý starý upíry ze seznamu podezřelejch“ – v jeho hlase nebyl ani náznak emocí – „ale prozatím to neudělám.“
„Rozhdně je natolik chytrej, aby ho napadlo pozměnit svůj obvyklej styl oblíkání.“ Honor zahlédla pruhované peří Cooperova jestřába, který se nechával unášet větrným prouděním a sledovala trasu jeho letu nad korunami stromů. „Ta budova, kde mě našli, byla uprostřed opuštěnýho developerskýho stavebního projektu asi hodinu od Stamfordu.“
„To já vim, četl jsem zprávu.“
Honor se k němu otočila čelem… a když v jeho temných očích spatřila nespoutanou zuřivost, která v nich hořela černým plamenem, téměř klopýtla o krok dozadu. „Dmitri.“
Neodpověděl jí. Jemný vánek, který profukoval mezi stromy, mu odvál z obličeje prameny vlasů a odhalil jejímu pohledu tvrdé linie jeho smyslně krásné tváře. Honor v ten moment dokázala pochopit, jak bylo možné, že po něm toužila i žena anděl. Ale tatáž žena anděl mu ublížila – a jen z té samotné představy se jí v nitru zformoval tak hluboce sahající, žhnoucí vztek, že jí to připadalo, jakoby byl její součástí už od samotného narození.
„Potřebuju se vrátit na Manhattan,“ pronesl z ničeho nic Dmitri, pak se otočil a zamířil směrem k mýtině, kde na ně čekala jejich helikoptéra. V tu chvíli působil velice vzdáleně – jako muž, který následoval jen svá vlastní pravidla. A přesto na ní počkal na okraji lesa. Zpomalil a přizpůsobil se její rychlosti. Honor si rozhodně nemyslela, že by na něho měla nějaký nárok. Cokoli, co to bylo, co je k sobě přitahovalo, bylo křehké a ve své koncepci snadno rozbitné.
Dmitri byl přesným opakem - byl mužem, jehož zocelily proudy krve. A přesto, kdysi dávno žil v malé vesnici a jeho živobytím bylo, obdělávání svého pole. Vedl prostý život, ale byl to život, kvůli kterému odmítl nabídku od ženy anděla, kterou všichni uctívali kvůli její kráse. Většina mužů by její pozvání přijala, i kdyby jen kvůli novotě, kterou představovalo. Možná byl tenkrát Dmitri příliš hrdý, než aby chtěl být něčí hračkou… anebo možná jeho srdce patřilo jiné ženě. Při té myšlence Honor přeběhlo po kůži drobné chvění, pocit nepopiratelné správnosti.
Polkla otázku, kterou měla na jazyku – otázku, týkající se ženy, o které se jí zmínil jen jednou jedinkrát, ale když o ní mluvil, tak se mu do hlasu vloudila intimní intonace. Důvodem nebylo jen špatné načasování, ale také to, že jeho odpověď, ať už by byla jakákoli, nemohla věstit nic dobrého. Ne, když Dmitri prožil staletí svého života osamotě. „Nemáš nějaký novinky ohledně toho tetování?“ zeptala se místo toho.
„Všichni tři tattéři, se kterejma jsme mluvili, měli stejnej názor – bez ohledu na povrchovou složitost, to byla práce amatéra.“
„Sakra.“ Identifikace amatéra bude daleko složitější. „A co ti, kdo by mohli bejt Isis pořád oddaní?“
„Její jméno se zdá bejt dávno zapomenutý.“ Dmitri se k ní otočil čelem. Zastavil se ve stínu stromu, který měl téměř roztomile visící, líbezné větve, zdobené ve vánku se mihotajícím listím. „Kdokoli to je, kdo se jí pokouší přivést znovu k životu, si svoje úmysly nechává pro sebe.“
„Dělá to z oddanosti?“ Honor se mu zadívala zpříma do očí a spatřila v nich tisíce temných tajemství, jež byla ovinutá sametovými stíny, tvořenými násilím a bolestí.
„Jestli ona – nebo on – Isis uctívali takhle dlouhou dobu, tak jí musej považovat za bohyni.“  Za bohyni, která pro ně byla příliš milovaná na to, aby její památku nechali poskvrnit těmi, kdo se na ni díval skeptickým pohledem.
„Možná.“ Aniž by přerušil intimnost jejich očního kontaktu, se Dmitri dotkl rukou její tváře.
Pro Honor už jeho dotek nebyl nezvyklý a ani ničím děsivý. Pociťovala jen hrubý žár jeho kůže. A přestože její srdce najednou bilo daleko rychleji, důvodem byl místo strachu, dotek smyslně přitažlivého muže. Její reakce byla stejná, jako by byla reakce jakékoli jiné ženy. Její rozhodnutí bylo instinktivní. Když jí smysly zahltila vůně erotického deště hořké čokolády a tekutého zlata, chytila jeho tvář do dlaní. Dmitri naklonil hlavu mírně do strany a sklonil se, aby přitiskl své rty k těm jejím.
Před očima se jí mihla černá nicota… a v ten moment byla na druhé straně mýtiny. Podívala se na ostří nože, které svírala v ruce, pak na Dmitriho a zadusila v sobě výkřik, který se jí dral z hrdla ven. „Jak moc jsem tě pořezala?“ zeptala se přiškrceně. Svírala ji beznaděj, vztek a bolestný pocit prohry.
Dmitri zvedl dlaň, kterou diagonálně protínala krvácející řezná rána. „Nic hroznýho.“
Stejné zranění by smrtelného muže mohlo stát cit v ruce. Honor utřela ostří nože do spadaného listí, zastrčila ho zpět do pouzdra na noze a zajela si rukama do rozpuštěných vlasů. Dýchala tak rychle, jako kdyby uběhla několik kilometrů. „No, to bylo všeříkající zjištění, že jo?“ Rozdíl mezi jejím snem a realitou byl zející propastí.
Dmitrimu po prstech stékala hutná kapka krve, která v rubínově zbarvené tichosti dopadla na zem, pozvedl na ní jedno obočí. „Jediný, co jsem zjistil, je to, že musim bejt rychlejší.“
Její smích byl hořký a zatrpklý. „Rychlej seš dost.“ Upír jeho stáří a síly by jí dokázal zlomit vaz dřív, než by si všimla, že se k ní vůbec přiblížil. „Zase si mě nechal ti ublížit.“
„Ne, Honor. Já nikomu nedovoluju, aby mi ublížil.“ Honor ucítila na kůži černé hedvábí. „Nicméně přizvánam, že jsem se koukal na tvoje rty a ne na ruku, ve který držíš nůž. Příště tě nejdřív odzbrojim.“
Čirá arogance jeho prohlášení se proťala skrz ostnatě ohavné emoce, které se jí zmocnily a opět jí v žilách vzkřísila droboučký žár. „Vážně? No, možná, že příště ti tu ruku uříznu celou,“ prohlásila navzdory tomu, že pohled na jeho krev v ní vzbuzoval něco nelibého a probouzel niterní odmítnutí.
Dmitri vykročil směrem k ní, pak jí palcem přejel přes spodní ret a Honor ucítila téměř hmatatelné prameny jeho vůně, přirovnatelné k pohlazení milence, který se jí dotýkal na tak intimních místech, že z toho zalapala po dechu. „Jsem rád, že si pochopila, že bude nějaké příště.“
Honor si nebyla jistá, co mu na to chtěla odpovědět, přerušil jí totiž prudký závan větru, který se jim přehnal nad hlavami, a který vzápětí následovalo přistání anděla se zlato bílými křídly. Dotkl se země pouhý metr od nich a Honor se rozbušilo srdce – většina smrtelníků, která se setkala s Archandělem New Yorku skončila mrtvá.
V ten moment na ni padl pohled absolutní, neústupné modři a byl tak intenzivní, že se nedal snést… postrádal totiž jakékoli slitování. Ten okamžik se najednou zasekl v čase a Honor věděla, že ji soudil. Její smrt, napadlo ji, by pro něho znamenala tak málo, jako smrt otravného hmyzu. Pane Bože. Jak mohla Elena tohle nelidské stvoření nazývat svým druhem a vzít ho do své postele?
„Raphaeli.“
Archanděl obrátil svou pozornost k Dmitrimu, a když si složil křídla, jejich peří sklouzávalo jedno po druhém. „Stal se související incident.“
Honor zhluboka nasála vzduch do plic, aby ulevila bolesti ve své hrudi, a když se Dmitri zeptal, „zase na veřejnosti?“ tak trhla hlavou jeho směrem.
„Ne. Oběť byla ponechaná ve skladišti, patřícímu upírovi, kterému ještě stále zbývá odsloužit deset let ze své Smlouvy.“
„Takže bylo jasný, že nález toho těla okamžitě nahlásí Věži.“ Dmitri mluvil s archandělem s takovou familiérností, že Honor ihned pochopila, že jejich vztah nebyl ničím tak jednostranným a jednoduchým jako vztah Pána a jeho věrného podřízeného. „Mohl si mě kontaktovat, aniž by si sem musel přiletět.“
Raphael se podíval na Honor. „Nech nás.“
Nikdy dřív s ní nikdo nemluvil takovýmhle tónem hlasu. „Možná bych mohla,“ řekla a vůbec si nebyla jistá tím, kde sebrala odvahu, aby vzdorovala stvoření, ze kterého se jí stavily všechny chlupy na těle a mozek jí vysílal tak niterní varování, že muselo přicházet z části, která fungovala bez zjevných příčin a důvodů jen na základě instinktu, „bejt nápomocná.“
Archanděl New Yorku se na ni pár dlouhých a mrazivých vteřin mlčky díval. „Běž, Honor. Ujistím se, že si budeš moct prohlédnout tělo.“

Když si uvědomila, že její přítomnost už nebyla zapotřebí, rozčílilo jí to. Cítila se jako přespříliš ctižádostivé dítě, ale zároveň byla dostatečně chytrá na to, aby pochopila, že se nejednalo o nic osobního. Raphael sice za svou družku prohlásil jinou lovkyni, ale nebyl a nikdy nebude ničím, co by se dalo přirovnat ke smrtelníkovi. Otočila se a zamířila zpět k lesnímu potůčku. A Dmitri – s ním se vyrovná později.

16 komentářů: