„Plánoval to,“ pronesl
Dmitri ledovým hlasem, „a ta trpělivost, kterou to s sebou neslo. Když to
dáš dohromady s jeho znalostí o Valeriinejch a Tommyho zvrácenejch chutích,
tak to znamená, že hledáme silnýho upíra, kterýmu je minimálně tři sta let.
Nikdo mladší by si jejich důvěru nezískal.“
„Souhlasim.“ Jeho
pragmatický přístup k věci jí celou situaci usnadňoval a připadala si díky
tomu jako lovec a ne jako oběť. „Měla jsem takovej pocit i z jeho řeči –
většinou mluvil moderně, ale občas použil nějaký zastaralý slovo nebo frázi.“
„Jak se oblíkal?“
Když se jí
v mysli vynořily vzpomínky na útočníkovo vzrušené tělo, které se k ní
tisklo a jí se zvedal žaludek, i s tím málem jídla, které se jí podařilo
pozřít, sevřelo se jí hrdlo. „Obleky s dvouřadym zapínánim.“ Ještě pořád
cítila, jak se jí jeho knoflíky zařezávaly do kůže.
„To by mohlo vyřadit
některý starý upíry ze seznamu podezřelejch“ – v jeho hlase nebyl ani
náznak emocí – „ale prozatím to neudělám.“
„Rozhdně je natolik
chytrej, aby ho napadlo pozměnit svůj obvyklej styl oblíkání.“ Honor zahlédla
pruhované peří Cooperova jestřába, který se nechával unášet větrným prouděním a
sledovala trasu jeho letu nad korunami stromů. „Ta budova, kde mě našli, byla
uprostřed opuštěnýho developerskýho stavebního projektu asi hodinu od
Stamfordu.“
„To já vim, četl jsem
zprávu.“
Honor se k němu
otočila čelem… a když v jeho temných očích spatřila nespoutanou zuřivost,
která v nich hořela černým plamenem, téměř klopýtla o krok dozadu.
„Dmitri.“
Neodpověděl jí. Jemný
vánek, který profukoval mezi stromy, mu odvál z obličeje prameny vlasů a
odhalil jejímu pohledu tvrdé linie jeho smyslně krásné tváře. Honor v ten
moment dokázala pochopit, jak bylo možné, že po něm toužila i žena anděl. Ale
tatáž žena anděl mu ublížila – a jen z té samotné představy se jí v nitru
zformoval tak hluboce sahající, žhnoucí vztek, že jí to připadalo, jakoby byl
její součástí už od samotného narození.
„Potřebuju se vrátit
na Manhattan,“ pronesl z ničeho nic Dmitri, pak se otočil a zamířil směrem
k mýtině, kde na ně čekala jejich helikoptéra. V tu chvíli působil
velice vzdáleně – jako muž, který následoval jen svá vlastní pravidla. A přesto
na ní počkal na okraji lesa. Zpomalil a přizpůsobil se její rychlosti. Honor si
rozhodně nemyslela, že by na něho měla nějaký nárok. Cokoli, co to bylo, co je
k sobě přitahovalo, bylo křehké a ve své koncepci snadno rozbitné.
Dmitri byl přesným
opakem - byl mužem, jehož zocelily proudy krve. A přesto, kdysi dávno žil
v malé vesnici a jeho živobytím bylo, obdělávání svého pole. Vedl prostý
život, ale byl to život, kvůli kterému odmítl nabídku od ženy anděla, kterou
všichni uctívali kvůli její kráse. Většina mužů by její pozvání přijala, i
kdyby jen kvůli novotě, kterou představovalo. Možná byl tenkrát Dmitri příliš
hrdý, než aby chtěl být něčí hračkou… anebo možná jeho srdce patřilo jiné ženě.
Při té myšlence Honor přeběhlo po kůži drobné chvění, pocit nepopiratelné
správnosti.
Polkla otázku, kterou
měla na jazyku – otázku, týkající se ženy, o které se jí zmínil jen jednou
jedinkrát, ale když o ní mluvil, tak se mu do hlasu vloudila intimní intonace.
Důvodem nebylo jen špatné načasování, ale také to, že jeho odpověď, ať už by
byla jakákoli, nemohla věstit nic dobrého. Ne, když Dmitri prožil staletí svého
života osamotě. „Nemáš nějaký novinky ohledně toho tetování?“ zeptala se místo
toho.
„Všichni tři tattéři,
se kterejma jsme mluvili, měli stejnej názor – bez ohledu na povrchovou
složitost, to byla práce amatéra.“
„Sakra.“ Identifikace
amatéra bude daleko složitější. „A co ti, kdo by mohli bejt Isis pořád oddaní?“
„Její jméno se zdá
bejt dávno zapomenutý.“ Dmitri se k ní otočil čelem. Zastavil se ve stínu
stromu, který měl téměř roztomile visící, líbezné větve, zdobené ve vánku se
mihotajícím listím. „Kdokoli to je, kdo se jí pokouší přivést znovu
k životu, si svoje úmysly nechává pro sebe.“
„Dělá to
z oddanosti?“ Honor se mu zadívala zpříma do očí a spatřila v nich
tisíce temných tajemství, jež byla ovinutá sametovými stíny, tvořenými násilím
a bolestí.
„Jestli ona – nebo on
– Isis uctívali takhle dlouhou dobu, tak jí musej považovat za bohyni.“ Za bohyni, která pro ně byla příliš milovaná
na to, aby její památku nechali poskvrnit těmi, kdo se na ni díval skeptickým
pohledem.
„Možná.“ Aniž by
přerušil intimnost jejich očního kontaktu, se Dmitri dotkl rukou její tváře.
Pro Honor už jeho
dotek nebyl nezvyklý a ani ničím děsivý. Pociťovala jen hrubý žár jeho kůže. A
přestože její srdce najednou bilo daleko rychleji, důvodem byl místo strachu,
dotek smyslně přitažlivého muže. Její reakce byla stejná, jako by byla reakce
jakékoli jiné ženy. Její rozhodnutí bylo instinktivní. Když jí smysly zahltila
vůně erotického deště hořké čokolády a tekutého zlata, chytila jeho tvář do
dlaní. Dmitri naklonil hlavu mírně do strany a sklonil se, aby přitiskl své rty
k těm jejím.
Před očima se jí
mihla černá nicota… a v ten moment byla na druhé straně mýtiny. Podívala
se na ostří nože, které svírala v ruce, pak na Dmitriho a zadusila
v sobě výkřik, který se jí dral z hrdla ven. „Jak moc jsem tě pořezala?“
zeptala se přiškrceně. Svírala ji beznaděj, vztek a bolestný pocit prohry.
Dmitri zvedl dlaň,
kterou diagonálně protínala krvácející řezná rána. „Nic hroznýho.“
Stejné zranění by
smrtelného muže mohlo stát cit v ruce. Honor utřela ostří nože do
spadaného listí, zastrčila ho zpět do pouzdra na noze a zajela si rukama do
rozpuštěných vlasů. Dýchala tak rychle, jako kdyby uběhla několik kilometrů.
„No, to bylo všeříkající zjištění, že jo?“ Rozdíl mezi jejím snem a realitou
byl zející propastí.
Dmitrimu po prstech
stékala hutná kapka krve, která v rubínově zbarvené tichosti dopadla na
zem, pozvedl na ní jedno obočí. „Jediný, co jsem zjistil, je to, že musim bejt
rychlejší.“
Její smích byl hořký
a zatrpklý. „Rychlej seš dost.“ Upír jeho stáří a síly by jí dokázal zlomit vaz
dřív, než by si všimla, že se k ní vůbec přiblížil. „Zase si mě nechal ti
ublížit.“
„Ne, Honor. Já nikomu
nedovoluju, aby mi ublížil.“ Honor ucítila na kůži černé hedvábí. „Nicméně
přizvánam, že jsem se koukal na tvoje rty a ne na ruku, ve který držíš nůž.
Příště tě nejdřív odzbrojim.“
Čirá arogance jeho
prohlášení se proťala skrz ostnatě ohavné emoce, které se jí zmocnily a opět jí v žilách vzkřísila droboučký žár. „Vážně? No, možná, že příště ti tu ruku uříznu
celou,“ prohlásila navzdory tomu, že pohled na jeho krev v ní vzbuzoval
něco nelibého a probouzel niterní odmítnutí.
Dmitri vykročil
směrem k ní, pak jí palcem přejel přes spodní ret a Honor ucítila téměř
hmatatelné prameny jeho vůně, přirovnatelné k pohlazení milence, který se
jí dotýkal na tak intimních místech, že z toho zalapala po dechu. „Jsem rád, že
si pochopila, že bude nějaké příště.“
Honor si nebyla
jistá, co mu na to chtěla odpovědět, přerušil jí totiž prudký závan větru, který
se jim přehnal nad hlavami, a který vzápětí následovalo přistání anděla se
zlato bílými křídly. Dotkl se země pouhý metr od nich a Honor se rozbušilo
srdce – většina smrtelníků, která se setkala s Archandělem New Yorku
skončila mrtvá.
V ten moment na
ni padl pohled absolutní, neústupné modři a byl tak intenzivní, že se nedal
snést… postrádal totiž jakékoli slitování. Ten okamžik se najednou zasekl
v čase a Honor věděla, že ji soudil. Její smrt, napadlo ji, by pro něho
znamenala tak málo, jako smrt otravného hmyzu. Pane Bože. Jak mohla Elena tohle
nelidské stvoření nazývat svým druhem a vzít ho do své postele?
„Raphaeli.“
Archanděl obrátil
svou pozornost k Dmitrimu, a když si složil křídla, jejich peří
sklouzávalo jedno po druhém. „Stal se související incident.“
Honor zhluboka nasála
vzduch do plic, aby ulevila bolesti ve své hrudi, a když se Dmitri zeptal,
„zase na veřejnosti?“ tak trhla hlavou jeho směrem.
„Ne. Oběť byla
ponechaná ve skladišti, patřícímu upírovi, kterému ještě stále zbývá odsloužit
deset let ze své Smlouvy.“
„Takže bylo jasný, že
nález toho těla okamžitě nahlásí Věži.“ Dmitri mluvil s archandělem
s takovou familiérností, že Honor ihned pochopila, že jejich vztah nebyl
ničím tak jednostranným a jednoduchým jako vztah Pána a jeho věrného
podřízeného. „Mohl si mě kontaktovat, aniž by si sem musel přiletět.“
Raphael se podíval na
Honor. „Nech nás.“
Nikdy dřív s ní
nikdo nemluvil takovýmhle tónem hlasu. „Možná bych mohla,“ řekla a vůbec si
nebyla jistá tím, kde sebrala odvahu, aby vzdorovala stvoření, ze kterého se jí
stavily všechny chlupy na těle a mozek jí vysílal tak niterní varování, že
muselo přicházet z části, která fungovala bez zjevných příčin a důvodů jen
na základě instinktu, „bejt nápomocná.“
Archanděl New Yorku
se na ni pár dlouhých a mrazivých vteřin mlčky díval. „Běž, Honor. Ujistím se,
že si budeš moct prohlédnout tělo.“
Když si uvědomila, že
její přítomnost už nebyla zapotřebí, rozčílilo jí to. Cítila se jako přespříliš
ctižádostivé dítě, ale zároveň byla dostatečně chytrá na to, aby pochopila, že
se nejednalo o nic osobního. Raphael sice za svou družku prohlásil jinou
lovkyni, ale nebyl a nikdy nebude ničím, co by se dalo přirovnat ke smrtelníkovi.
Otočila se a zamířila zpět k lesnímu potůčku. A Dmitri – s ním se
vyrovná později.
Díky moc za překlad další kapitolky ! ! !
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad. :)
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatDiky za celou kapitolu !!!
OdpovědětVymazatděkujiiiiiiii :-)
OdpovědětVymazatĎakujem
OdpovědětVymazatDakujem:-)
OdpovědětVymazatMoc díky za překlad.Katka
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatDíky moc za další pokračování kapitoly.
OdpovědětVymazatDíky za překlad
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. :-) Lenka
OdpovědětVymazatDekuji za preklad :)
OdpovědětVymazatDěkuji moc za překlad!!!
OdpovědětVymazatdíky za překlad, míša
OdpovědětVymazatĎakujem za kapitolku :)
OdpovědětVymazat