Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 1/2 18. kapitola

18
Zatímco Dmitri mluvil, popošla Honor až k němu. Stála vedle něho tak blízko, že se nohou dotýkala jeho ramene. „Všechny ty dary jsem jí poslal zpátky a ona se tim gestem nezdála dotčená.“
Isis věřila, že chtěl víc. Věřila, že si sám sebe víc považoval. „Pak začala posílat hroudy čirýho zlata a drahokamy osázený meče. Na takový množství pokladů, který se začaly objevovat na prahu prostýho domova, ze kterýho jsem obdělával svoje pole, by byl hrdej i rytíř.“

„Dmitri, tak nádherný věci jsem si nikdy nedokázala ani představit.“
Dmitri vzhlédl a v jejích známých, temně hnědých očích spatřil čirý strach. „Ingrede, ty jsi moje žena, ne Isis.“ Z hněvu nad tím, že by o něm pochybovala, mu zhrubl hlas.
„Vím, že svůj manželský slib neporušíš, manželi.“ Roztřesenýma rukama zabalila jejich děťátko do přikrývky. „Ale mám strach z toho, co by tahle žena anděl byla schopná udělat jen proto, aby tě získala.“
Dmitri nad Ingredinými obavami mávl rukou, protože konec konců byl přeci jen prostým farmářem. Nebyl nikým důležitým, ani nikým mocným.
„Byl jsem přesvědčenej, že jí moje odmítání nakonec omrzí a nechá mě bejt.“ Byl bláhový a nevinný takovým způsobem, že tomu nyní nemohl uvěřit. „Ale stejně jako Michaela,“ řekl a jmenoval tak ženu archanděla, kterou většina lidí považovala za nejkrásnější ženu dnešního světa, „byla i Isis zvyklá dostat všechno, co chtěla.“
Její upíři ho zajali hned po té, co se vrátil z trhu. V jedné kapse měl bezpečně schovanou sladkost pro Mishu a v druhé krásnou stuhu pro svou ženu. Pro jejich děťátko koupil vonné dřevo, ze kterého chtěl vyřezat chrastítko. Viděl Isisiny posluhovače, kteří se rychle přibližovali a měl sotva čas na to, aby dal Mishovi jeho sladkost, pohladil svou spící dceru po tváři a políbil svou krásnou, odvážnou ženu na rozloučenou.
Nikdy nezapomene slova, která mu toho dne řekla, ani na lásku, kterou z ní cítil, když mu je povídala – a to už věděla, že velmi brzy bude v posteli jiné ženy a poruší tak manželský slib, který jí dal jednoho jasného jarního rána rok před tím, než se narodil Misha.
„Odpustíš mi, Ingrede? Odpustíš mi, co musim udělat?“
„Bojuješ bitvu.“ Zašeptala a pohladila ho po tváři. „A děláš to proto, aby si nás ochránil. Není nic, co bych ti měla odpouštět.“
„Kdybych souhlasil hned na začátku,“ vysvětlil Honor a polkl vztek a úzkost, která v něm nikdy nezemřela, „myslim, že by se mě velmi rychle nabažila a pak by mě nechala na pokoji. Nechala by mě, abych se vrátil domů.“ K jediné ženě, kterou kdy miloval a k jejich synovi a dceři. „Jenže protože jsem dal velmi jasně najevo, že o ní nemam zájem, hrála si se mnou jako kočka s myší.“ Nejprve ho vzala do své postele a byla zlomyslně potěšená skutečností, že jí nemohl odmítnout.
„Máš tak nádherné děti, Dmitri. Tak malé a tak… zranitelné.“
Později, když už se ho nabažila, ho nechala odtáhnout do chladných, plísní prorostlých útrob svého velkého hradu, kde ho s metodickým zájmem proti jeho vůli Stvořila. Teprve po té, co byla transformace dokončena, jeho tělo bylo silnější a odolnější vůči zraněním, ho nechala svléknout donaha a s roztaženýma rukama i nohama - tak, aby byla každá část jeho těla vystavená a nechráněná - ho nechala spoutat řetězy.
„Začala s bičem, kterej měl ostrej, kovovej konec.“
„Přestaň, Dmitri.“ Honor mu zaťala ruku do vlasů. „Tohle nemůžu poslouchat.“
Zaslechl v jejím hlase slzy, kterými byl velmi zaskočen. V té pekelné díře, kde ji věznili nekonečné dva měsíce, ji téměř zlomili, ale podle záznamů psychologů, kteří ji pak měli na starosti, během měsíců léčby v nemocnici ani jednou neplakala. Ani jedinkrát. Její doktoři byli zneklidnění. Báli se, že v sobě veškeré své emoce potlačovala, a že by se z toho mohla zhroutit. Ale když si klekla na oblázky pokrytý břeh přímo před něj a vzala do dlaní jeho tvář způsobem, kterým to po téměř tisíc let nedovolil žádné jiné ženě, spatřil v jejích očích skutečné slzy.
Natáhl ruku a prstem kopíroval trasu jedné z nich, která se jí koulela po tváři, směrem k hraně čelisti, kde si ji nechal skápnout na špičku prstu a ten si vložil do úst. Její slaná příchuť byla zvláštní a neznámá. Dmitri také neplakal. Ne po dni, kdy zlomil svému vlastnímu synovi vaz. „V dobách, kdy jsem žil,“ pronesl, „se věřilo na čarodějnice. Jsi čarodějnice, Honor? Protože jak jinak je možný, že mě dokážeš přinutit, abych ti něco takovýho řekl?“ A obnažil rány, které byly po tak dlouhý čas bezpečně zacelené. Po většinu té doby dokonce dokázal na jejich existenci zcela zapomenout.
Její velmi, velmi něžné ruce, stále držely jeho tvář, a pak si ho přitáhla blíž a jejich čela se dotkla. „Nejsem čarodějnice, Dmitri. Kdybych byla, tak bych věděla, jak ti pomoct.“
Bylo zvláštní, že řekla něco takového, když to byla ona, koho téměř zlomili. Možná by ho měla její arogance rozčílit, ale jeho emoce vůči této lovkyni nebyly ničím jednoduchým. „Teď si na řadě ty.“ Zazněl jeho rozkaz.
Honor nechala své ruce sklouznout z jeho tváře, postavila se a poodešla k samému okraji potůčku. Drobné vlnky, které si razily cestu z lehkého úbočí a dál do vnitra lesa, jí šplíchaly na špičky bot. Dmitri se také zvedl a postavil se vedle ní. Trvalo jí dlouho, než promluvila, ale to co pak řekla, ho poslalo zpět v čase do doby, kdy žil jen pro krvavé bitvy, kterýma se probojovával s mečem v ruce.
Po Raphaelově boku se naučil, jak bojovat. Býval prostým farmářem, z něhož se stal muž, který znal jen temné pohlazení smrti. Nic jiného, než kruté bitvy, nedokázalo zchladit zuřivost, která v něm žhnula. A to trvalo desetiletí, ze kterých se stala celá staletí. Jediným slitováním pro něho bylo, že byl Stvořen v dobách, která se vyznačovala krvavými boji mezi nesmrtelnými a jeho meč tak nikdy neměl nouzi o protivníky – tyhle doby byly už dávno pryč, ale Dmitri o své nebezpečné a hrozivé schopnosti rozhodně nepřišel.
„Byl tam jeden muž,“ začala Honor. Stále se dívala přes pramen potoka, někam do dáli, ale z okolní jarní zeleně lesa, propletené zlatými paprsky slunce neviděla vůbec nic. „Ten, co tomu všemu velel.“ Vzhledem k tomu, že měla neustále zavázané oči, mohla vnímat jen borovicovou vůni jeho vody po holení… a hrůznost jeho přítomnosti. „Chtěl mě oblbnout představou, že by se mi mohlo podařit ho přesvědčit, aby mě propustil.“
Místo toho, aby se odmlčela a víc už mu neprozradila, se Honor rozhodla, že bude pokračovat dál. Její hlas byl jedinou zbraní, kterou proti nim měla. „Když ten úplně první den odcházel, vrazil mi takovou facku, že mi z toho zvonilo v uších.“ Tou nečekanou ranou byla překvapená a o chvíli později zjistila, že jí krvácel vnitřek úst. „Pak jsem ho neviděla patrně celej den.“ Celý den, který strávila nahá a připoutaná řetězy k betonové podlaze. Celou tu dobu se zuřivě snažila uvolnit si z pout alespoň jednu ruku. Dokonce se vědomě rozhodla, že se pokusí si zlomit zápěstí. Ale její pouta byla příliš těsná, příliš dobře vyrobená.
„Když přišel podruhý, tak se mi omluvil. A když  mě znova postavil a připoutal ve stoje, tak ty řetězy nechal volnější. Dokonce mi přinesl i něco k pití.“ Honor soustředěně vypila i poslední kapku tekutiny. Uvědomovala si, že pokud chtěla přežít, bude potřebovat jakoukoli výhodu, která jí přijde do cesty. „Chtěl mě dostat do stavu, kdy bych mu byla vděčná za to, že mě nechal na živu.“
Jenže Honor prošla v Akademii povinným a nelítostným kurzem psychologického válčení a díky němu byla na situaci, kdy by se stala rukojmím dobře připravená.
Jenže vzhledem k délce trvání jejího zajetí nemusel být ani tenhle kurz dostačují výzbrojí. Honor měla navíc ještě výhodu toho, že dohromady vyrůstala asi ve třiceti různých pěstounských domovech. Některé z nich byly dobré, většina byla životaschopná a ostatní byly naprostými horory.
Jenže všechny ty zkušenosti jí naučily jedné věci – vždy, ale opravdu vždy hledej skutečnou tvář každého člověka. „Nevim, kolik dní za sebou tenhle přístup opakoval, protože jsem poměrně rychle ztratila pojem o čase.“
Do místa, kde jí věznili, byl pouze jeden přístup, a to po vnitřních schodech, kolem kterých nebyla žádná okna a Honor tak nemohla zjistit, jestli bylo venku světlo, nebo jestli už se na schodech muselo svítit, protože bylo po setmění. „Pokusila jsem se sehrát, že mu jdu na ruku, ale on přišel na to, že s nim zkoušim manipulovat.“
Honor se přinutila, povědět Dmitrimu i zbytek. Bylo to vůbec poprvé, kdy někomu prozradila veškeré podrobnosti. A že je řekla zrovna Dmitrimu… na druhou stranu, možná to měl být vždycky on.

„Krmil se ze mě. Pil mi z krku. Jeho ruka… dotýkal se mě.“ Jeho doteky byly bídnou parodií doteků milence a jeho něžnost nemohla zamaskovat fakt, že to byly nechtěné doteky. „Pak mi pošeptal, že věděl, že byl můj první.“ A to byla pravda. Honor při představě, že by měla někomu dovolit, aby se z ní krmil, vždy pociťovala odpor. Nešlo jen o nelibost, ale o hluboce zakořeněnou nenávist k tomuto aktu, jejíž intenzita pro ní byla zcela nevysvětlitelná. „Myslim si, že to byl důvod, proč si vybral právě mě.“

16 komentářů: