Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 1/2 28. kapitola

28
Zdálo se, že se Dmiri rozhodl až se zvukem otevírajících se dveří od výtahu.
„Dobře, tady hrozí, že by nás mohl někdo vyrušit.“
Jeho odůvodnění bylo ryze praktické, ale právě teď ho byla Honor ochotná akceptovat.
Opustili Věž a zamířili k budově, kde měla apartmán, který si pomalu ale jistě začínala přetvářet do svého domova. Lovci tohle dělali. Ashwinin apartmán byl okázale barevný – čalounění nábytku bylo ze zlatě krémového hedvábí, sem tam měla rozmístěné velmi pečlivě vybrané sošky a celý dojem dotvářely pohlednice dálného orientu.

Ten Honořin nepůsobil tak energicky, ale přesto už z krabic vysvobodila své osobní suvenýry a vzpomínky – předměty, které Ashwini nechala zabalené tak, jak byly – a začala jim hledat jejich nová místa.
Na jedné zdi jejího obývacího pokoje teď visela záplava zarámovaných fotografií – smějící se stařenka, kterou vyfotila během jednoho lovu v Mexiku, bouře, která řádila uprostřed hor v Coloradu, osamělý los, který opuštěně stál v přívalech sněhu uprostřed Aljašky – zatímco její omlácený, ale zamilovaný fotoaparát ležel na jídelním stole a těšil se na svou dlouze očekávanou kontrolu a vyčištění. Její ložnice se také změnila. Ložní prádlo bylo ze světle modré bavlny a na krémově vymalovaných zdech visely další fotografie z její osobnější sbírky.
„Divoké květiny,“ pronesl Dmitri a zastavil se na prahu dveří. „Tohle si tu minule neměla.“
Honor byla překvapená, že se v okamžiku, kdy mezi nimi jiskřilo sexuální napětí, zaměřil na její fotografie. „Pověsila jsem je tam teprve nedávno. Před několika lety jsem napříč celym Ruskem stopovala jednoho upíra a během toho jsem natrefila na tuhle louku.“ Vzpomínky na to místo ji pronásledovaly několik dalších měsíců a neustaly, dokud si ty fotografie nepověsila tak, aby to byla poslední věc, kterou viděla těsně před tím, než usnula a zároveň první věc, když se vzbudila.
Dmitri popošel ke stěně, kterou zdobila spousta černých rámečků a prstem se dotkl jednoho konkrétního obrázku, na kterém byla v rohu zachycená jasně modrá květina. „Kdysi dávno tam byla ruina stavení.“
Honor pocítila mrazení v zádech. Popošla a postavila se vedle něho. „Přesto, že jsem neměla žádnej důkaz, jsem na tom místě měla takovej hrozně zvláštní pocit, že tam kdysi dávno něco bylo.“ A také tam pocítila podivně intenzivní dojem, že kdyby překročila hranici, kterou tvořily drobné modré kvítky a oddělovaly tak jednu malou pestrobarevnou část louky od zbytku obrovského celku, narušila by něco drahocenného.
„Jak si to místo objevila, Honor?“  Dmitriho pohled byl nelítostný, jeho oči se změnily do barvy černých kamenů a tón, kterým na ni promluvil, byl stejný, jakým mluvil s Valerií nebo Jewel Wan.
Jakmile vstoupili do jejího apartmá, tak ze sebe odstrojili veškeré zbraně. Ani jeden z nich netoužil po násilném přerušení, ale zrovna v tuhle chvíli Honor propočítávala, jak dlouho by jí trvalo dostat se k noži, který měla připevněný na bočním rámu postele.
„Projížděla jsem,“ začala a přinutila se nepodlehnout svým instinktům, „poměrně isolovanou oblastí a ztratila jsem se.“ Pravdou bylo, že sjela z cesty a do nezmapované divočiny zamířila zcela záměrně. Nedokázala totiž ignorovat to bolestné vábení, které ji hnalo kupředu.
„Musela jsem tam jezdit v kuse celý hodiny a tady jsem skončila.“ Pokrčila rameny a snažila se odlehčit prožitek, který jí zasáhl tak bodavou bolestí, že když se nakonec vrátila do civilizace, proplakala několik hodin. „Nikdy dřív jsem neviděla takhle krásný místo.“ Tak tajemné a tak srdcervoucí.
Dmitri z ní nespouštěl pohled a Honor v jeho očích viděla tak smrtelně chladnou kalkulaci, že veškerou svou sebekontrolu soustředila na to, aby zůstala stát na místě. Aby se nevrhla k posteli a k čepeli, kterou měla v podstatě na dosah. „Co na těch fotkách vidíš?“ zeptala se místo toho a připadala si, jakoby se ocitla na kraji útesu a celý její život závisel na tom, co se stane v dalším momentě. „Dmitri?“
Z výrazu jeho tváře se vytratila veškerá sofistikovanost a právě teď působil jako ten nejelegantnější predátor. Natáhl ruku a zastrčil jí za ucho zbloudilý pramen vlasů. „Jestli je tohle všechno jenom hra, tak se ti nebude líbit, jakou za to budeš muset zaplatit cenu.“
Honor přejel mráz po zádech. A tentokrát od něho ustoupila pryč… ale po své čepeli se nevrhla. Nešlo to. Musela mu důvěřovat, protože kdyby nemohla… kdyby nemohla, tak by se celý její svět rozpadl na tisíce kousků. „Vyhrožování není atraktivní.“ Nedělej to, Dmitri. Prosím. „Odejdi odsud a svojí temnou náladu si vem s sebou.“
Dmitri neodešel, místo toho mlčenlivě vykročil směrem k ní a uvěznil jí v rohu místnosti. Tělo, na které se těšila, jak ho bude hladit a hýčkat, se najednou změnilo v tíživý zátaras. Vyžadovalo to veškerou vůli, aby se ovládla a nezaútočila na něho. Aby ho nezačala kopat a škrábat. Ale když se sklonil a úmyslně se dotkl rty jejího hrdla v místě, kde cítil její puls, už to nedokázala.
Chytila ho za nechráněnou část krku.
Nebo se o to alespoň pokusila. Jenže Dmitri zachytil její zápěstí do ocelově pevného sevření. Ne, ne, ne! To omezení pohybu jí vrhlo zpátky do té temné díry, ve které strávila tolik týdnů. Do sklepení, které, jak si právě uvědomila, vlastně nikdy neopustila – ale její pocit strašlivé hrůzy byl právě teď propletený se zdrcujícím pocitem zrady.
Tohle by můj Dmitri neudělal. Tohle není on. A pak už se její myšlenky vytratily.
Dmitri nebyl nikdy dříve tak rozzuřený, jako byl právě v tomhle momentě. Zmocnila se ho nelítostná vlna krutosti, která se soustředila jen na to, aby ublížil ženě, která před ním stála. Netušil, jakou hru s ním Honor hrála, ale i kdyby jí musel rozcupovat na miliony malých kousíčků, hodlal z ní dostat odpovědi.
Tu louku a památku, kterou pro něho představovala, nesměl nikdo pošpinit. Nikdo.
Když cítil, že zaťala veškeré svalstvo, stiskl její zápěstí ještě pevněji a chystal se jí dotknout svými špičáky. Věděl, že to od něho bylo extrémně kruté, ale na druhou stranu, ona si s ním evidentně pohrávala už od samého začátku. V žádném případě nebylo možné, aby jen tak náhodou natrefila na louku, kde zemřela jeho žena s jejich holčičkou. Kam později donesl tělo svého syna, aby Misha nebyl sám, a kde pak bděl tak dlouho, že se mezitím vystřídala všechna roční období.
„Můj krásný Dmitri.“ Její velké hnědé oči přetékaly obavami. „Nedovol, aby tě změnila. Nedovol, aby z tebe udělala krutou bytost.“
Ingredina slova nedokázala jeho změnu zastavit, ne, když už byla Ingrede pryč. A pak už jeho krutost nemohlo nic zvrátit, a proto jí hodlal z plna hrdla využít.
Lovkyně, která si myslela, že z něho udělá hlupáka, se najednou prudce pohnula, ale Dmitri neměl sebemenší problém s tím, aby jí přimáčkl ke zdi. Honor ale nepřestala bojovat. Kroutila se a vší silou trhala celým svým tělem. Dmitri věděl, že pokud s tím nepřestane, brzy si něco zlomí. Chytil jí za obě zápěstí, přišpendlil jí ruce nad hlavou a spodní částí těla jí pevněji přitiskl ke zdi. V tom okamžiku ho kousla do krku. A kousla ho tak silně, že mu tekla krev. Trhnul s sebou pryč a ještě zesílil svůj stisk okolo jejích zápěstí. „To už jsme se dostali k předehře, Honor?“
Nedočkal se od ní žádné odpovědi. Přestože musela tušit, že neměla nejmenší naději na to, aby z jeho sevření unikla, se dál zuřivě svíjela, vzpírala a snažila se s ním bojovat. Nevydala sebemenší zvuk a její dýchání bylo těžce kontrolované.
V tom okamžiku se zadíval do jejích tajemně zelených očí.
A nespatřil v nich naprosto nic - žádnou osobnost. Po ženě, která se s ním tohoto rána vesele smála, a pak ho se sexuální sebedůvěrou, kterou u ní naprosto nečekal, velmi důvěrně uspokojila, nebylo ani památky. Zůstal jen zvířecí instinkt, který se snažil zaručit přežití. V tu chvíli věděl, že by byla schopná se klidně zabít, jen aby se osvobodila.
„Já se bojím, Dmitri.“
„Nikdy bych ti neublížil. Věř mi.“
Dmitri se při té vzpomínce zachvěl. Tenhle útržek paměti nepatřil Honor, a přesto ho dokázal přesvědčit, aby jí propustil. V ten moment na něho s bouřlivou agresivitou zaútočila. Praštila ho loktem do obličeje, pěstí do hrtanu a těžkou botou ho kopla do kolene.
Dmitri se po zádech svalil na postel. Nesnažil se jí zastavit, jen blokoval některé z jejích nejkrutějších úderů. Její zuřivost ho zasáhla v plném rozsahu. Krvácel mu nos i ústa a tělo měl samou modřinu, které se ovšem díky jeho vampyrismu hojily v okamžiku, kdy se mu vytvořily.
„Parchante.“ Zakřičela. Bylo to první slovo, které od okamžiku, kdy jí uvěznil v rohu místnosti, vyslovila. „Ty zpropadenej parchante.“ Následoval surový úder, mířený přesně na jeho čelist. Jeho intenzita byla tak brutální, že mu zacvakaly zuby.
Dmitri zblokoval její další úder a zadíval se jí zpříma do očí…. ze kterých se na něho zpět už zase dívala Honor. Jasná zeleň jejího pohledu se utápěla pod neprolitými slzami a její další úder, už postrádal sílu těch předešlých. Pak mu začala oběma pěstmi bušit do hrudi. A znovu a znovu a znovu. „Nenávidim tě! Nenávidim tě! Nenávidim tě!“ Opakovala zuřivě stále dokola, dokud její slova nepřešla do ostrých vzlyků, které prozrazovaly hloubku jejího nepředstavitelného utrpení. Pak se její tělo zhroutilo na to jeho. „Nenávidim tě.“ Zašeptala nakonec.

A v tom okamžiku se nenáviděl i Dmitri. 

15 komentářů:

  1. Díky moc za překlad ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. moooc děkuji, už to vypadalo na romantiku a ona to spíš scéna z akčního filmu. Super překlad. Dík Ala

    OdpovědětVymazat
  3. Díky moc za další kapitolu, až je mi líto, že je pátek a na další pokračování si musím počkat:-)

    OdpovědětVymazat
  4. Dakujem za preklad:-) NeliQ

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Moc děkuji za novou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za skvělý překlad ! viki

    OdpovědětVymazat
  9. díky za překlad, míša

    OdpovědětVymazat
  10. Ďakujem za preklad. Lenka :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Srdečná vďaka za preklad!!! :-)

    OdpovědětVymazat