Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 2/2 23. kapitola

Dmitri se zvedl od svého pracovního stolu a zamířil ke skleněné tabuli velkého okna, které směřovalo do ulic ztichlého Manhattanu. V době na přelomu noci a dne, byly jeho ocelové budovy spíše než blyštícím se opevněním, něžnými šedými stíny. Možná to byla jediná denní doba, kdy bylo tohle město tiché. A trvalo to pouhé dvě hodiny mezi koncem předešlé noci a začátkem shonu následujícího dne.

Žil tu již stovky let a přihlížel tomu, jak tohle město vyrůstalo z ničeho, až do dnešní podoby, kdy se stalo pulsujícím srdcem, které obdivovali celé milióny z širokého, dalekého okolí. Nastaly časy, kdy zvažoval, že by to tu opustil a jednou to skutečně udělal. V té době přebýval na dvoře Nehy. Tenkrát byl mladý a stále plný hněvu, který ze sebe neměl jak vypustit.
A pak tu samozřejmě byla také Favashi. Okouzlující, laskavá Favashi, která se zrovna stala královnou. Její dvůr byl vyplněný hudbou, uměním a vřelostí – a dohromady to všechno tvořilo perfektní past na muže, který celá staletí pátral po útěše, kterou ale nikdy nikde nenašel.
Proč si po mně nikdy nechtěl vědět víc o Favashi? Zeptal se anděla, kterého viděl přilétat směrem ke Věži. Rozpětí jeho křídel bylo naprosto osobitým a zlatá vlákna v jeho peří jasně zářila dokonce i v tlumeném světle přicházejícího rána.
Raphaelova odpověď byla nelítostně upřímná. Nezdálo se to jako téma, o kterém bys chtěl mluvit.
Mohl si mě alespoň nazvat bláznem, zareagoval ve chvíli, kdy Raphael přistál na balkóně jeho kanceláře, nebo ze mě třeba vymlátit duši, možná bych pak přišel k rozumu.
„K tomu nebyl důvod,“ odpověděl Raphael. Složil svá křídla a vzápětí vstoupil do místnosti. „Vzhledem k tvé síle a moci pro tebe byla Favashi jako družka dobrou volbou.“
Favashi ale druha nikdy nechtěla. „Favashi by byla dobrou volbou jen v případě, kdybych chtěl, aby si ze mě udělala svýho osobního mstitele.“
„Takže nakonec patříš mně.“ Pousmál se na něho Raphael.
„To je pro mě skoro jako odměna.“ Když mluvil, uvědomil si, že se na Raphaelovi změnilo více, než jen jeho křídla. Archanděl byl jeho přítelem už mnoho staletí, ale během posledních dvou set let, se stal odměřeným, odtažitým stvořením.
Dmitri změně jeho chování nevěnoval příliš pozornosti, protože se s ním dělo úplně to samé. Ale teď si všiml, že modř Raphaelových očí v sobě nesla dotek pobavení. A když s ním mluvil, tak to bylo stejným způsobem, jako spolu kdysi mluvili uprostřed bojiště, ležícího daleko od veškeré civilizace. Tenkrát bývali dvěma velice rozdílnými muži, kteří našli společný zájem.
„Když jsi tu nebyl, tak sem přiletěla,“ řekl, zatímco přemýšlel nad tím, co o něm vypovídal fakt, že si změny v Raphaelovi nejen všiml, ale že na ní měl pozitivní odezvu.
„Vzhledem k tomu, že není ani zraněná, ani mrtvá, tak to beru tak, že ses dokázal ovládnout.“
„Dokázal a nedělalo mi to ani žádný problémy.“ Pravdou bylo, že způsob, jakým si s ním Favashi pohrávala, se dotkl jeho hrdosti a hněv, který k ní od té doby cítil, byl velmi intenzivně chladný. Vzápětí si uvědomil, že kdyby mu něco takového provedla Honor – naslibovala mu se sladkým výrazem ve tváři lži o lásce – tak by jeho reakcí nebyl chladný hněv, ale ta nejsmrtonosnější krvavá zuřivost.
Zaslechl šelest křídel. „Když už si tu klademe otázky,“ pronesl Raphael, „tak mám taky jednu. Proč si mne nikdy nevinil za to, že tě Isis tolik chtěla?“
„Protože,“ odpověděl Dmitri, „Isisina šílenost byla jen její vlastní. A pokud existovalo nějaký pokání, který si měl vykonat, tak si tak učinil v tý místnosti pod její hradní věží.“ Přiřetězovaný ke kamenné zdi naproti Dmitrimu, byl Raphael nucen sledovat Dmitriovu násilnou transformaci i Isisina ostatní zvěrstva, kterých se na něm dopustila. Byl svědkem i Dmitriova zdrcujícího křiku, když mu Isis šeptala, co přesně udělala jeho Ingrede a Caterině. A také byl přítomen i úplně na závěr, kdy působil jako tichá stráž, když Dmitri svíral droboučké tělíčko svého syna a plakal až do chvíle, kdy mu došly všechny slzy a zůstal jen skořápkou muže, kterým kdysi býval.
„Myslel jsem, že jsem v tý místnosti zemřel,“ pronesl a při vzpomínce na to, jak křehké byly Mishovi kosti, a jak snadné bylo mu zlomit vaz, sevřel ruce do pěstí.
Archanděl se na dlouhou dobu odmlčel. A když nakonec promluvil, tak to nebylo něco, co by od něho Dmitri očekával. „Já si to myslel také.“
Dmitri se setkal s jeho nelítostně modrým pohledem. „A proč si mě teda nechal naživu?“
„Možná jsem věděl, čím se jednoho dne můžeš stát.“ Zněla chladná odpověď archanděla. Nebo možná proto, že si nebyl jediným, kdo na tom místě hrůzy něco přísahal.  
Dmitri si zajel rukou do vlasů. „Měl by ses mi vysmát, Raphaeli. Varoval jsem tě, aby ses nezaplejtal s lovkyní, a přesto jsem se teď ocitnul v úplně stejný situaci.“
Honor se pro něho stávala příliš důležitou. Byla pro něho potřebou, která nebyla jen sexuální a fyzická.
„Mít po svém boku lovkyni, není nic složitého,“ pronesl Raphael.
Jenže Honor nebyla jen lovkyní. Byla ženou, která v něm probouzela vzpomínky na život, o který přišel před téměř celým tisíciletím. Například Ingredin smích… to bylo už velmi, velmi dávno, kdy ho naposledy slyšel, ale když se Honor smála, připadal si, jakoby se stačilo natáhnout a dotkl by se své ženy. Bylo to zvláštní šílenství a on neměl vůli proti němu bojovat – srdce se mu svíralo bolestnou touhou, která přežila nesmrtelnost, jeho mravní zkaženost i jeho vlastní vůli.
„Nechal si otestovat její krev?“ Raphaelova otázka byla věcná. „Vzhledem k tomu, že Spolek uchovává krev každého svého lovce, by nemělo být těžké získat vzorek.“
Dmitri ignoroval bolest, která mu svírala hruď a podíval se na archanděla. „To jseš si mejma citama k ní tak jistej?“
Raphael mu neodpověděl, protože žádná odpověď nebyla třeba. Kdyby pro něho nebyla Honor důležitá, tak by tu nestáli a nevedli tuhle konverzaci. „Nechtěl bych, abys přišel o další smrtelnici,“ řekl místo odpovědi archanděl.
„Někdy není volba na tobě.“ Dmitri se zamyslel nad Illiem, kterého navzdory tomu, že přišel o ženu, kterou miloval a byl svědkem toho, jak se provdala za jiného, stále fascinovali smrtelníci. Modře okřídlený anděl na její rodinu dohlížel, dokud nezemřela… dokud se její potomci nerozprchli po světě a malá horská vesnice, kde se jeho láska narodila, nepřestala existovat.
Vždycky je volba na tobě.
„Ne, Raphaeli,“ odpověděl Dmitri tomu ledově chladnému hlasu, který mu zazněl v mysli. „Stál jsem po tvym boku po celá staletí, ale jestli se jí jen dotkneš, bude tě to stát mou loajalitu.“ A udělám všechno, co bude v mých silách, abych tě zabil.
Dmitri v archandělově nelidsky hlubokých očích, které sledovaly ubíhat více, než jedno milénium, spatřil záblesk nepojmenovatelné emoce.
„Takže ona pro tebe není jen důležitá. Ty jí považuješ za svou.“
Dmitri přistoupil blíž ke skleněné okenní tabuli a zadíval se na probouzející se město, které ve světle úsvitu zářilo jasně stříbrnou barvou. „Já nevim, co pro mě znamená.“ Ale s toxínem je kompatibilní.
Už před několika dny si opatřil vzorek její krve a nechal ji otestovat. Nutila ho k tomu zcela nepochopitelná potřeba. Toxín, který měnil smrtelníky na téměř nesmrtelné, by jí nepřivedl k šílenství. Z té fascinující, podmanivé ženy, kterou byla dnes, by nezůstala jen pouhá zničená skořápka.
Víš, že jediné, co musíš udělat, je se mě zeptat. Pro tvojí vyvolenou nebude třeba žádná Smlouva.
Já vim.
S Raphaelem spolu bojovali bok po boku celá staletí. Mnohokrát se nepohodli, ale vázala je k sobě tak hluboká pouta, že vydržela a nepovolila ani během dlouhé doby, kdy oba zestárli a vytratila se z nich spousta lidskosti.
Problém je v tom, že jsem přesvědčenej, že poslední věc, kterou by Honor chtěla, je stát se upírem. Oba muži, kteří se znali natolik dobře, že je vzájemné ticho neděsilo, se na moment odmlčeli. Nakonec to byl Dmitri, kdo promluvil jako první. „Co říkal Naasir?“ Upír byl jedním ze členů Sedmy a v současné době byl umístěn v nově povstalém městě Amanatu, které bývalo klenotem koruny archanděla Caliane a teď bylo jejím domovem.
„Že se k němu má matka chová jako k oblíbenému domácímu mazlíčku.“ V Raphaelově hlase zaznívalo temné pobavení, propletené s něčím, co ale bylo daleko nebezpečnější. „Zdá se, že si pravděpodobně uvědomila, kdo Naasir je.“
„To přece neni žádný tajemství.“ Ačkoli o Naasirově původu a schopnostech věděl převážně jen úzký okruh lidí. „Alespoň, že ho ve svým městě nechala.“ A tím pádem měli z Amanatu neustálý přísun informací, aniž by tam Raphael musel být osobně přítomen. „A anděl, kterej zastoupil Jasona?“
„Caliane Isabel ignoruje, což je v podstatě dobrý výsledek.“ Raphaelova křídla se v prvních paprscích slunce zlatě zatřpytila. „Vždycky jsi byl mým ostřím, mou čepelí, Dmitri. Řekni mi – měl jsem jí zabít?“
Dmitri se setkal s jeho nelidsky modrým pohledem, ve kterém se zrcadlila staletí jejich přátelství i bolest, kterou spolu za ta léta prožili. „Možná,“ odpověděl a jeho mysl se zatoulala k ženě se zastřeným smíchem a úsměvem, který pronásledoval jeho vzpomínky, „druhé šance skutečně existují.“

Honor seděla u svého malého jídelního stolu a před sebou měla položený zavřený diář, který dostala od doktorky Reubenové. Na horizontu se třpytily první paprsky úsvitu, ale v několika okolních budovách stále ještě svítila rozsvícená okna kanceláří. Nadcházející den se velmi rychle přibližoval a na východě se už objevila první vřelá záře slunečních paprsků. Osvětlovaly Věž, která se v tomto křehkém světle úsvitu jevila tak nějak zvláštně jemnější.
Dmitri, napadlo ji, by se nikdy nemohl jevit jemnější, něžnější.
Její tělo ještě stále doutnalo z jeho žhnoucích polibků a doteků. A ani její panický záchvat, nemohl její reakci utlumit. Dmitriova smyslnost byla potentní a stejně syrová, jako byla sofistikovaná. Byl stejně temně svůdný, jako byl trpělivý.
Chlácholil ji, ale zároveň ji i sváděl.
Moc dobře věděla, že měl jejich dostaveníčko pevně v rukou. Chtěl, aby si přivykla jeho dotekům, jeho polibkům i jeho obrovské síle. Honor neměla žádný problém prozkoumávat svou smyslnost s mužem, který o rozkoši věděl víc, než si ona vůbec dokázala představit. V posteli mu věřila. Samozřejmě, pomyslela si s úsměvem, když se vydala připravit si snídani, až z nich skutečně budou milenci, tak neměla v úmyslu mu dál dovolit držet otěže.
Když dojedla cereálie a šla si dolít čaj, někdo zaklepal na skleněnou tabuli okna, vedle kterého zrovna stála. Otočila se a v tu samou chvíli sáhla pro pistoli, kterou měla zastrčenou vzadu za pasem džínů… a v ten moment spatřila modro-stříbrná křídla, která se v záři vycházejícího slunce neuvěřitelně nádherně třpytila. Illium ukázal palcem za sebe, směrem ke Věži.
Honor přikývla a sledovala, jak sletěl dolů, a pak, když prolétával nad městem, předvedl dechberoucí barevnou šou, kterou ještě více zdůraznila barva oblohy při rozbřesku. Když se k němu připojila křídla barvy půlnoci a úsvitu, ohromeně se nadechla. Eleninou přeměnou byla stále absolutně fascinovaná. Místo toho, aby letěl po Elenině boku, se Illium vrhl ostře dolů a Honor vyskočilo srdce až do krku. Pak se otočil a stejnou rychlostí začal zase stoupat vzhůru. Nakonec letící Elenu obkroužil. Hravost jeho pohybů prozrazovala, že ti dva byli přátelé.
O tuhle novinku se bude muset podělit s Ashwini, pomyslela si s úsměvem a vydala se do ložnice, aby se mohla převléknout do méně vytahaného trička, než které na sebe natáhla po ranní sprše. Když se svlékla, zjistila, že si vybrala top s kraťoučkými rukávy, který jí sice sahal až ke krku, ale perfektně obepínal její figuru a měl jasně rudou barvu. Nebude ji omezovat v pohybu, neměl žádný velký výstřih, ale byl to nejsvůdnější kousek oblečení, který na sebe od svého únosu oblékla. A cítila se v něm překvapivě dobře. Pak použila trochu make-upu, včetně rudé rtěnky a vyčesala si vlasy do culíku. Jako poslední přišly na řadu její zbraně. Na to, aby podpažní pouzdro s pistolí schovala pod bundu, bylo moc veliké horko. Honor jen pokrčila rameny a nechala to být.

Když vystoupila z budovy, u obrubníku na ní čekalo rudé Ferrari se staženou střechou. „Nevěděla jsem, že mi bylo přidělený služební auto i s řidičem,“ řekla směrem k upírovi, který tam na ni čekal.    

21 komentářů:

  1. Děkuji mnohokrát za překlad další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. Nikdy jsem nevěřila, že budu mít tak ráda pondělí!! Určitě víš proč?
    Díky moc za další kapitolu, této skvělé serie.

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji za další překlad.Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Dakujem za preklad :-) NeliQ

    OdpovědětVymazat
  5. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  6. díky za další kapitolu, míša

    OdpovědětVymazat
  7. Knihomolka.36512. ledna 2015 21:49

    Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za preklad. Lenka :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad další kapitoly. :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad !

    OdpovědětVymazat
  11. Srdečná vďaka za preklad!!! :-)

    OdpovědětVymazat