Dmitri se zvedl od
svého pracovního stolu a zamířil ke skleněné tabuli velkého okna, které
směřovalo do ulic ztichlého Manhattanu. V době na přelomu noci a dne, byly
jeho ocelové budovy spíše než blyštícím se opevněním, něžnými šedými stíny.
Možná to byla jediná denní doba, kdy bylo tohle město tiché. A trvalo to pouhé
dvě hodiny mezi koncem předešlé noci a začátkem shonu následujícího dne.
Žil tu již stovky let
a přihlížel tomu, jak tohle město vyrůstalo z ničeho, až do dnešní podoby,
kdy se stalo pulsujícím srdcem, které obdivovali celé milióny z širokého,
dalekého okolí. Nastaly časy, kdy zvažoval, že by to tu opustil a jednou to
skutečně udělal. V té době přebýval na dvoře Nehy. Tenkrát byl mladý a stále
plný hněvu, který ze sebe neměl jak vypustit.
A pak tu samozřejmě
byla také Favashi. Okouzlující, laskavá Favashi, která se zrovna stala
královnou. Její dvůr byl vyplněný hudbou, uměním a vřelostí – a dohromady to všechno
tvořilo perfektní past na muže, který celá staletí pátral po útěše, kterou ale
nikdy nikde nenašel.
Proč
si po mně nikdy nechtěl vědět víc o Favashi? Zeptal se
anděla, kterého viděl přilétat směrem ke Věži. Rozpětí jeho křídel bylo
naprosto osobitým a zlatá vlákna v jeho peří jasně zářila dokonce i v tlumeném
světle přicházejícího rána.
Raphaelova odpověď
byla nelítostně upřímná. Nezdálo se to
jako téma, o kterém bys chtěl mluvit.
Mohl
si mě alespoň nazvat bláznem, zareagoval ve chvíli,
kdy Raphael přistál na balkóně jeho kanceláře, nebo ze mě třeba vymlátit duši, možná bych pak přišel k rozumu.
„K tomu nebyl důvod,“
odpověděl Raphael. Složil svá křídla a vzápětí vstoupil do místnosti. „Vzhledem
k tvé síle a moci pro tebe byla Favashi jako družka dobrou volbou.“
Favashi ale druha
nikdy nechtěla. „Favashi by byla dobrou volbou jen v případě, kdybych
chtěl, aby si ze mě udělala svýho osobního mstitele.“
„Takže nakonec patříš
mně.“ Pousmál se na něho Raphael.
„To je pro mě skoro jako
odměna.“ Když mluvil, uvědomil si, že se na Raphaelovi změnilo více, než
jen jeho křídla. Archanděl byl jeho přítelem už mnoho staletí, ale během
posledních dvou set let, se stal odměřeným, odtažitým stvořením.
Dmitri změně jeho
chování nevěnoval příliš pozornosti, protože se s ním dělo úplně to samé.
Ale teď si všiml, že modř Raphaelových očí v sobě nesla dotek pobavení. A
když s ním mluvil, tak to bylo stejným způsobem, jako spolu kdysi mluvili
uprostřed bojiště, ležícího daleko od veškeré civilizace. Tenkrát bývali dvěma
velice rozdílnými muži, kteří našli společný zájem.
„Když jsi tu nebyl,
tak sem přiletěla,“ řekl, zatímco přemýšlel nad tím, co o něm vypovídal fakt,
že si změny v Raphaelovi nejen všiml, ale že na ní měl pozitivní odezvu.
„Vzhledem k tomu,
že není ani zraněná, ani mrtvá, tak to beru tak, že ses dokázal ovládnout.“
„Dokázal a nedělalo
mi to ani žádný problémy.“ Pravdou bylo, že způsob, jakým si s ním Favashi
pohrávala, se dotkl jeho hrdosti a hněv, který k ní od té doby cítil, byl
velmi intenzivně chladný. Vzápětí si uvědomil, že kdyby mu něco takového provedla
Honor – naslibovala mu se sladkým výrazem ve tváři lži o lásce – tak by jeho
reakcí nebyl chladný hněv, ale ta nejsmrtonosnější krvavá zuřivost.
Zaslechl šelest
křídel. „Když už si tu klademe otázky,“ pronesl Raphael, „tak mám taky jednu.
Proč si mne nikdy nevinil za to, že tě Isis tolik chtěla?“
„Protože,“ odpověděl
Dmitri, „Isisina šílenost byla jen její vlastní. A pokud existovalo nějaký
pokání, který si měl vykonat, tak si tak učinil v tý místnosti pod její
hradní věží.“ Přiřetězovaný ke kamenné zdi naproti Dmitrimu, byl Raphael nucen
sledovat Dmitriovu násilnou transformaci i Isisina ostatní zvěrstva, kterých se
na něm dopustila. Byl svědkem i Dmitriova zdrcujícího křiku, když mu Isis
šeptala, co přesně udělala jeho Ingrede a Caterině. A také byl přítomen i úplně
na závěr, kdy působil jako tichá stráž, když Dmitri svíral droboučké tělíčko
svého syna a plakal až do chvíle, kdy mu došly všechny slzy a zůstal jen
skořápkou muže, kterým kdysi býval.
„Myslel jsem, že jsem
v tý místnosti zemřel,“ pronesl a při vzpomínce na to, jak křehké byly
Mishovi kosti, a jak snadné bylo mu zlomit vaz, sevřel ruce do pěstí.
Archanděl se na
dlouhou dobu odmlčel. A když nakonec promluvil, tak to nebylo něco, co by od
něho Dmitri očekával. „Já si to myslel také.“
Dmitri se setkal s jeho
nelítostně modrým pohledem. „A proč si mě teda nechal naživu?“
„Možná jsem věděl,
čím se jednoho dne můžeš stát.“ Zněla chladná odpověď archanděla. Nebo možná proto, že si nebyl jediným, kdo
na tom místě hrůzy něco přísahal.
Dmitri si zajel rukou
do vlasů. „Měl by ses mi vysmát, Raphaeli. Varoval jsem tě, aby ses nezaplejtal
s lovkyní, a přesto jsem se teď ocitnul v úplně stejný situaci.“
Honor se pro něho
stávala příliš důležitou. Byla pro něho potřebou, která nebyla jen sexuální a
fyzická.
„Mít po svém boku
lovkyni, není nic složitého,“ pronesl Raphael.
Jenže Honor nebyla
jen lovkyní. Byla ženou, která v něm probouzela vzpomínky na život, o
který přišel před téměř celým tisíciletím. Například Ingredin smích… to bylo už
velmi, velmi dávno, kdy ho naposledy slyšel, ale když se Honor smála, připadal
si, jakoby se stačilo natáhnout a dotkl by se své ženy. Bylo to zvláštní
šílenství a on neměl vůli proti němu bojovat – srdce se mu svíralo bolestnou
touhou, která přežila nesmrtelnost, jeho mravní zkaženost i jeho vlastní vůli.
„Nechal si otestovat
její krev?“ Raphaelova otázka byla věcná. „Vzhledem k tomu, že Spolek
uchovává krev každého svého lovce, by nemělo být těžké získat vzorek.“
Dmitri ignoroval
bolest, která mu svírala hruď a podíval se na archanděla. „To jseš si mejma
citama k ní tak jistej?“
Raphael mu
neodpověděl, protože žádná odpověď nebyla třeba. Kdyby pro něho nebyla Honor
důležitá, tak by tu nestáli a nevedli tuhle konverzaci. „Nechtěl bych, abys
přišel o další smrtelnici,“ řekl místo odpovědi archanděl.
„Někdy není volba na
tobě.“ Dmitri se zamyslel nad Illiem, kterého navzdory tomu, že přišel o ženu,
kterou miloval a byl svědkem toho, jak se provdala za jiného, stále fascinovali
smrtelníci. Modře okřídlený anděl na její rodinu dohlížel, dokud nezemřela…
dokud se její potomci nerozprchli po světě a malá horská vesnice, kde se jeho
láska narodila, nepřestala existovat.
Vždycky
je volba na tobě.
„Ne, Raphaeli,“
odpověděl Dmitri tomu ledově chladnému hlasu, který mu zazněl v mysli. „Stál
jsem po tvym boku po celá staletí, ale jestli se jí jen dotkneš, bude tě to
stát mou loajalitu.“ A udělám všechno, co
bude v mých silách, abych tě zabil.
Dmitri v archandělově
nelidsky hlubokých očích, které sledovaly ubíhat více, než jedno milénium,
spatřil záblesk nepojmenovatelné emoce.
„Takže ona pro tebe
není jen důležitá. Ty jí považuješ za svou.“
Dmitri přistoupil
blíž ke skleněné okenní tabuli a zadíval se na probouzející se město, které ve
světle úsvitu zářilo jasně stříbrnou barvou. „Já nevim, co pro mě znamená.“ Ale s toxínem je kompatibilní.
Už před několika dny
si opatřil vzorek její krve a nechal ji otestovat. Nutila ho k tomu zcela
nepochopitelná potřeba. Toxín, který měnil smrtelníky na téměř nesmrtelné, by
jí nepřivedl k šílenství. Z té fascinující, podmanivé ženy, kterou
byla dnes, by nezůstala jen pouhá zničená skořápka.
Víš,
že jediné, co musíš udělat, je se mě zeptat. Pro tvojí vyvolenou nebude třeba
žádná Smlouva.
Já
vim.
S Raphaelem spolu
bojovali bok po boku celá staletí. Mnohokrát se nepohodli, ale vázala je k sobě
tak hluboká pouta, že vydržela a nepovolila ani během dlouhé doby, kdy oba
zestárli a vytratila se z nich spousta lidskosti.
Problém
je v tom, že jsem přesvědčenej, že poslední věc, kterou by Honor chtěla,
je stát se upírem. Oba muži, kteří se znali natolik
dobře, že je vzájemné ticho neděsilo, se na moment odmlčeli. Nakonec to byl
Dmitri, kdo promluvil jako první. „Co říkal Naasir?“ Upír byl jedním ze členů
Sedmy a v současné době byl umístěn v nově povstalém městě Amanatu,
které bývalo klenotem koruny archanděla Caliane a teď bylo jejím domovem.
„Že se k němu má
matka chová jako k oblíbenému domácímu mazlíčku.“ V Raphaelově hlase
zaznívalo temné pobavení, propletené s něčím, co ale bylo daleko
nebezpečnější. „Zdá se, že si pravděpodobně uvědomila, kdo Naasir je.“
„To přece neni žádný
tajemství.“ Ačkoli o Naasirově původu a schopnostech věděl převážně jen úzký
okruh lidí. „Alespoň, že ho ve svým městě nechala.“ A tím pádem měli z Amanatu
neustálý přísun informací, aniž by tam Raphael musel být osobně přítomen. „A
anděl, kterej zastoupil Jasona?“
„Caliane Isabel
ignoruje, což je v podstatě dobrý výsledek.“ Raphaelova křídla se v prvních
paprscích slunce zlatě zatřpytila. „Vždycky jsi byl mým ostřím, mou čepelí,
Dmitri. Řekni mi – měl jsem jí zabít?“
Dmitri se setkal s jeho
nelidsky modrým pohledem, ve kterém se zrcadlila staletí jejich přátelství i
bolest, kterou spolu za ta léta prožili. „Možná,“ odpověděl a jeho mysl se
zatoulala k ženě se zastřeným smíchem a úsměvem, který pronásledoval jeho
vzpomínky, „druhé šance skutečně existují.“
Honor seděla u svého
malého jídelního stolu a před sebou měla položený zavřený diář, který dostala
od doktorky Reubenové. Na horizontu se třpytily první paprsky úsvitu, ale v několika
okolních budovách stále ještě svítila rozsvícená okna kanceláří. Nadcházející
den se velmi rychle přibližoval a na východě se už objevila první vřelá záře slunečních
paprsků. Osvětlovaly Věž, která se v tomto křehkém světle úsvitu jevila
tak nějak zvláštně jemnější.
Dmitri, napadlo ji, by
se nikdy nemohl jevit jemnější, něžnější.
Její tělo ještě stále
doutnalo z jeho žhnoucích polibků a doteků. A ani její panický záchvat, nemohl
její reakci utlumit. Dmitriova smyslnost byla potentní a stejně syrová, jako
byla sofistikovaná. Byl stejně temně svůdný, jako byl trpělivý.
Chlácholil ji, ale
zároveň ji i sváděl.
Moc dobře věděla, že měl
jejich dostaveníčko pevně v rukou. Chtěl, aby si přivykla jeho dotekům,
jeho polibkům i jeho obrovské síle. Honor neměla žádný problém prozkoumávat svou
smyslnost s mužem, který o rozkoši věděl víc, než si ona vůbec dokázala
představit. V posteli mu věřila. Samozřejmě, pomyslela si s úsměvem,
když se vydala připravit si snídani, až z nich skutečně budou milenci, tak
neměla v úmyslu mu dál dovolit držet otěže.
Když dojedla cereálie
a šla si dolít čaj, někdo zaklepal na skleněnou tabuli okna, vedle kterého zrovna
stála. Otočila se a v tu samou chvíli sáhla pro pistoli, kterou měla
zastrčenou vzadu za pasem džínů… a v ten moment spatřila modro-stříbrná
křídla, která se v záři vycházejícího slunce neuvěřitelně nádherně
třpytila. Illium ukázal palcem za sebe, směrem ke Věži.
Honor přikývla a
sledovala, jak sletěl dolů, a pak, když prolétával nad městem, předvedl
dechberoucí barevnou šou, kterou ještě více zdůraznila barva oblohy při
rozbřesku. Když se k němu připojila křídla barvy půlnoci a úsvitu, ohromeně
se nadechla. Eleninou přeměnou byla stále absolutně fascinovaná. Místo toho,
aby letěl po Elenině boku, se Illium vrhl ostře dolů a Honor vyskočilo srdce až
do krku. Pak se otočil a stejnou rychlostí začal zase stoupat vzhůru. Nakonec
letící Elenu obkroužil. Hravost jeho pohybů prozrazovala, že ti dva byli
přátelé.
O tuhle novinku se
bude muset podělit s Ashwini, pomyslela si s úsměvem a vydala se do
ložnice, aby se mohla převléknout do méně vytahaného trička, než které na sebe
natáhla po ranní sprše. Když se svlékla, zjistila, že si vybrala top s kraťoučkými
rukávy, který jí sice sahal až ke krku, ale perfektně obepínal její figuru a měl
jasně rudou barvu. Nebude ji omezovat v pohybu, neměl žádný velký výstřih,
ale byl to nejsvůdnější kousek oblečení, který na sebe od svého únosu oblékla. A
cítila se v něm překvapivě dobře. Pak použila trochu make-upu, včetně rudé
rtěnky a vyčesala si vlasy do culíku. Jako poslední přišly na řadu její zbraně.
Na to, aby podpažní pouzdro s pistolí schovala pod bundu, bylo moc veliké
horko. Honor jen pokrčila rameny a nechala to být.
Když vystoupila z budovy,
u obrubníku na ní čekalo rudé Ferrari se staženou střechou. „Nevěděla jsem, že mi
bylo přidělený služební auto i s řidičem,“ řekla směrem k upírovi,
který tam na ni čekal.
Děkuji mnohokrát za překlad další kapitolky ! ! !
OdpovědětVymazatDěkuji moc za překlad!!!
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatNikdy jsem nevěřila, že budu mít tak ráda pondělí!! Určitě víš proč?
OdpovědětVymazatDíky moc za další kapitolu, této skvělé serie.
děkuji
OdpovědětVymazatDěkuji moc :-)
OdpovědětVymazatDěkuji za další překlad.Katka
OdpovědětVymazatDakujem za preklad :-) NeliQ
OdpovědětVymazatmoc děkuji :)
OdpovědětVymazatDekuji za preklad :)
OdpovědětVymazatdíky za další kapitolu, míša
OdpovědětVymazatDakujem moc:-)
OdpovědětVymazatDíky za překlad
OdpovědětVymazatMoc děkuji za překlad. :)
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. Lenka :-)
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad další kapitoly. :-)
OdpovědětVymazatDíky:)
OdpovědětVymazatDíky ;). Ála
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad !
OdpovědětVymazatSrdečná vďaka za preklad!!! :-)
OdpovědětVymazat