Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 2/2 34. kapitola

Měl být nekompromisní, a kdyby se jednalo o jakoukoli jinou ženu, tak by byl, ale Honor… měl ji tak hluboko pod kůží, že stará, nemilosrdná část jeho osobnosti se pozastavila, aby mohla nastalou situaci – a jeho náhlou zranitelnost – s ledovou soustředěností prozkoumat.
Všechno, co by bylo zapotřebí, aby zničil tuhle zvláštní a fantastickou „věc“, která mezi nimi vznikla, by bylo pár dobře zvolených krutých slov. Honor byla chytrá, ale také měla citlivé srdce. Nevěděla, jak daleko by dokázal zajít a jak moc by jí mohl ublížit. Mohl ji přinutit krvácet, aniž by zvedl jediný prst.

„Nejsem dobrej muž, Honor,“ pronesl a prstem jí přejel po čelisti. Místo toho, aby se od něho odtáhla, se jeho doteku poddala. „Jsi můj muž.“
Jsi můj muž.
Ozvěna Ingrediných slov se smísila s těmi Honořinými, ale to nebylo nic zvláštního, protože jeho žena měla také citlivé srdce a on to srdce ochraňoval vším, čím byl… a věděl, že navzdory té obrovské zranitelnosti, kterou v něm vyvolávala, tak učiní i s tím Honořiným. Připadalo mu velice zvláštní cítit znovu takovou něžnost a vědět, že jí byl vůbec schopen. „Jdeme, překvapíme to monstrum v jeho vlastním brlohu.“
Když kdokoli ze Sedmy potřeboval vrtulník, byl to nejčastěji Venom, kdo ho pilotoval, ale Dmitri také věděl, jak na to – jakmile byly tyhle mašinky vynalezeny, byl na ně velice zvědavý. A přestože nacházel větší potěšení v řízení aut, nechtěl být pozadu ani v ovládání jiných strojů.
Zdržel se jen tím, že se došel převléknout a vybavit se větším množstvím zbraní, ale pak už vzlétali z přistávací plochy, která nebyla situovaná na střeše Věže, ale několik pater pod ní, na otevřeném prostoru, který byl jakoby vyříznut do vnitřní části budovy.
„Kde je Illium?“ Ozval se křišťálově čistý Honořin hlas. Oba dva byli vybaveni mikrofony a sluchátky, chránícími jejich uši proti hluku, který vydávaly rotující lopatky.
„Už je na cestě.“ Modře okřídlený anděl byl jedním z nejrychlejších letců svého druhu a ve Vermontu bude daleko dříve, než oni. „Zkontaktoval jsem se se Stvořenými, kteří žijí v oblasti Erisova pozemku.“
„Já jsem taky zavolala několika lovcům, kteří se tam nacházej.“
Honořina vůně začínala v omezeném prostoru kokpitu dráždit jeho smysly a Dmitri věděl, že se těch jemných vláken nechtěl nikdy zbavit.
„Ale žádnej z nich o ničem neví.“
„Ani moji lidé o ničem neslyšeli, ale Kallistos neni žádnej začátečník.“ A proto by neudělal nic, aby k sobě blízko svého brlohu přilákal jakoukoli pozornost. „A proto jsem si jistej, že ho tam najdeme.“
„Pokud to tak bude,“ řekla Honor, natáhla se a nečekaně ho pohladila prsty po tváři, „tak to dneska všechno skončí.“
„Jak tomu můžeš tak dobře rozumět?“ Jak mohla chápat, jak moc ho ničilo vědomí, že tenhle malý kousek Isis přežil, zatímco popel jeho rodiny už před tak dlouhou dobou rozfoukal vítr do ztracena. Bylo to už tak dávno, že se mezi tím zrodily a zase padly celé civilizace.
Honor stáhla ruku zpět a řekla, „protože tě znám, Dmitri.“ Pak si přiložila ruku na srdce a její hlas byl plný syrových emocí. „Přímo tady a připadám si, jako bys byl mojí součástí už od chvíle, kdy jsem se poprvé nadechla.“
Dmitri jí chytil za ruku, přitáhl si jí k ústům a políbil ji na její hřbet. Připravila ho o veškerá slova i o jeho sofistikovanou masku a on byl zase jednou obyčejným mužem, kterým býval se svou ženou – byl sice daleko krutější a nebezpečnější, ale stále dokázal cítit jak překrásné, tak i děsivé emoce. Pro smrtelnici, která seděla po jeho boku, by prolil krev, a kdyby ho o to požádala, tak by prolil i tu vlastní. Pobíjel by pro ni démony, kteří by jí děsili a vyvraždil by všechny nepřátele, až by se nakonec celý svět třásl při zvuku jeho jména. Co by ale nemohl, by bylo truchlit nad jejím odchodem. Žádný muž by takovou ztrátu nedokázal přežít dvakrát za život.
Dmitri přistál tak daleko od Erisova domu, že si jejich příletu nemohl nikdo všimnout, a než se začali prodírat hustým lesem, který vedl k jejich cíli, vzhlédl, aby našel Illia. Na bezhvězdné noční obloze po něm nebylo ani stopy, ale když na něho promluvil, Illium, tak jeho odpověď přišla okamžitě.
Vidim vás. Obhlídl jsem ten dům – vypadá prázdně. To ale neznamená, že se tam Kallistos nemůže schovávat.
I kdyby tam teď nebyl, tak se do svýho brlohu dříve, či později zase vrátí.
Dmitri přerušil psychický kontakt s Illiem a přetlumočil Honor informace, které mu anděl sdělil. Přikývla, vytáhla z pouzdra svou pistoli a držela ji u nohy. Dmitri preferoval své ostří. Turecká šavle, kterou měl s sebou, byla jeho nejoblíbenější zbraní, ale velmi často ležela vystavená v Raphaelově domě v Útočišti. Když byl Dmitri naposledy v andělské pevnosti, pociťoval zvláštní potřebu si ji vzít a odvézt si ji s sebou do New Yorku.
„Ty runy na tý šavli,“ zeptala se Honor, zatímco se stále prodírali hustým, ztichlým lesem, ve kterém bylo jediným zvukem šustění listí, „co znamenaj?“
„To bys měla vědět,“ odpověděl jí s provokativním úsměvem, „konec konců, to byla další čarodějka, která je tam pro mě vyryla.“
Její zelený pohled byl stejně pronikavě ostrý, jako lesknoucí se čepel jeho šavle. „Měl bys volit slova opatrně, nebo bych se mohla rozhodnout, že tě proměnim v ropuchu.“
Sakra...
Popadl ji za šíji a přitáhl si ji k sobě pro polibek, na který čekal už mnoho hodin. Jejich jazyky se s temnou vášní proplétaly dlouhou dobu. Vychutnával si ji tak dlouho, dokud se celá nechvěla a neměla opuchlé rty. „Až tohle všechno skončí,“ pronesla a prsty se dotkla svých vlhkých rtů, „tak chci strávit celej měsíc zamčená s tebou v ložnici.“
Dmitri se pousmál, „to se dá zařídit.“ Všechno, co s ní chtěl v té ložnici dělat, bylo více, než dekadentní, více, než hříšné.
„Za chvíli už bysme měli vidět Erisův dům.“
„Támhle,“ zašeptala Honor o dvě minuty později.
Skryté za závojem snad tisíců stromů cukrových javorů, které se pohupovaly v nočním vánku, se tyčilo sídlo, stíněné před veškerým okolním světem. Přestože přišli k jeho zadní straně, neměla Honor žádné pochybnosti o jeho architektuře. Navzdory poklidnému okolí, to tu nepůsobilo jako v pohádce. Nebyl to žádný elegantní úkryt před civilizací. Ne, tenhle dům jí připomínal obrovskou bestii, nebo gotický památník.
Zadní schody hlídali dva zuřivě vypadající chrliči s odhalenými tesáky a vytaženými drápy a z toho, co v téhle tmě dokázala rozpoznat, to byl pouhý začátek – byla si téměř jistá, že ze střechy na ně shlíželi další chrliči a také nějaká potvora, která vypadala jako obří netopýr, jehož silueta se rýsovala proti temné noční obloze.
Břečťan, který pokrýval většinu stěn chátrající budovy, jen přidával na odstrašujícím dojmu a stejně tak i listí, které pokrývalo nedaleké okolí. Působilo to, jakoby se tu opadané listoví a větve okolního lesa hromadily snad celé desítky let, dokud se pod nimi pevná zem nadobro neztratila. Honor prošla popadaným listím, které bylo v téhle roční době měkké a spíš, než aby jejich pohyb prozradilo, ho ještě více utajilo. V ruce stále svírala svou pistoli a sledovala Dmitriho šavli, která v nastalé noci působila jako temná jizva. Pohyboval se sebejistě a tiše, jako kočka na lovu.
Jakmile došli ke schodům, vedoucím na úzkou verandu, dotkla se jeho paže a ukázala. „Podívej.“
Střed kamenných schodů nepokrýval ani břečťan, ani usazená hlína a listí stromů – jakoby byly v nedávné době často používané. Honor se sklonila, opatrně rozsvítila svou kapesní baterku a kužel světla ještě zastínila dlaní. V organické hmotě, která zakrývala zem, kde kdysi mohl být velmi dobře opečovávaný trávník, byla schopná rozpoznat slabě vyšlapanou cestu. Kývla směrem k Dmitrimu, zhasla baterku a oba potichu a pomalu zamířili po schodech směrem k zadním dveřím monstrózního domu.
Dmitri kývl hlavou do strany.
Bylo zvláštní – báječným způsobem zvláštní – jak perfektně mu i beze slov rozuměla. Skrčila se a odplížila se k nejbližšímu oknu. Nahlédla dovnitř, ale nic tam neviděla. Pak pokračovala dál a kontrolovala okno za oknem.
Jedinou věcí, která se uvnitř nacházela, byla neproniknutelná temnota. Vzhledem k velikosti domu, to ale vůbec nic neznamenalo. Honor se otočila, narovnala se a zavrtěla na Dmitriho hlavou. Pak se vrátila zpátky a zamířila zkontrolovat druhou stranu domu. Dmitri mezi tím stál na hlídce a působil jako tichý, nebezpečný predátor, který byl téměř nerozeznatelný od okolní temné noci.

Teprve, když se dostala ke třetímu oknu, tak to spatřila.    

16 komentářů:

  1. díky za překlad, míša

    OdpovědětVymazat
  2. Jako, ždy nemohla jsem se dočkat pokračování. Skvělé :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za skvělý překlad ! viki

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji za za další kapitolu . Draza

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad. Lenka :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad celé kapitoly. Skvělé. Renca :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Srdečná vďaka za prekla!!! :-)

    OdpovědětVymazat