Měl být nekompromisní,
a kdyby se jednalo o jakoukoli jinou ženu, tak by byl, ale Honor… měl ji tak
hluboko pod kůží, že stará, nemilosrdná část jeho osobnosti se pozastavila, aby
mohla nastalou situaci – a jeho náhlou zranitelnost – s ledovou soustředěností
prozkoumat.
Všechno, co by bylo
zapotřebí, aby zničil tuhle zvláštní a fantastickou „věc“, která mezi nimi
vznikla, by bylo pár dobře zvolených krutých slov. Honor byla chytrá, ale také
měla citlivé srdce. Nevěděla, jak daleko by dokázal zajít a jak moc by jí mohl
ublížit. Mohl ji přinutit krvácet, aniž by zvedl jediný prst.
„Nejsem dobrej muž,
Honor,“ pronesl a prstem jí přejel po čelisti. Místo toho, aby se od něho
odtáhla, se jeho doteku poddala. „Jsi můj muž.“
Jsi
můj muž.
Ozvěna Ingrediných
slov se smísila s těmi Honořinými, ale to nebylo nic zvláštního, protože
jeho žena měla také citlivé srdce a on to srdce ochraňoval vším, čím byl… a
věděl, že navzdory té obrovské zranitelnosti, kterou v něm vyvolávala, tak
učiní i s tím Honořiným. Připadalo mu velice zvláštní cítit znovu takovou
něžnost a vědět, že jí byl vůbec schopen. „Jdeme, překvapíme to monstrum v jeho
vlastním brlohu.“
Když kdokoli ze Sedmy
potřeboval vrtulník, byl to nejčastěji Venom, kdo ho pilotoval, ale Dmitri také
věděl, jak na to – jakmile byly tyhle mašinky vynalezeny, byl na ně velice
zvědavý. A přestože nacházel větší potěšení v řízení aut, nechtěl být pozadu ani
v ovládání jiných strojů.
Zdržel se jen tím, že
se došel převléknout a vybavit se větším množstvím zbraní, ale pak už vzlétali
z přistávací plochy, která nebyla situovaná na střeše Věže, ale několik
pater pod ní, na otevřeném prostoru, který byl jakoby vyříznut do vnitřní části
budovy.
„Kde je Illium?“ Ozval
se křišťálově čistý Honořin hlas. Oba dva byli vybaveni mikrofony a sluchátky, chránícími
jejich uši proti hluku, který vydávaly rotující lopatky.
„Už je na cestě.“
Modře okřídlený anděl byl jedním z nejrychlejších letců svého druhu a ve
Vermontu bude daleko dříve, než oni. „Zkontaktoval jsem se se Stvořenými, kteří
žijí v oblasti Erisova pozemku.“
„Já jsem taky
zavolala několika lovcům, kteří se tam nacházej.“
Honořina vůně začínala
v omezeném prostoru kokpitu dráždit jeho smysly a Dmitri věděl, že se těch
jemných vláken nechtěl nikdy zbavit.
„Ale žádnej z nich
o ničem neví.“
„Ani moji lidé o
ničem neslyšeli, ale Kallistos neni žádnej začátečník.“ A proto by neudělal
nic, aby k sobě blízko svého brlohu přilákal jakoukoli pozornost. „A proto
jsem si jistej, že ho tam najdeme.“
„Pokud to tak bude,“
řekla Honor, natáhla se a nečekaně ho pohladila prsty po tváři, „tak to dneska
všechno skončí.“
„Jak tomu můžeš tak
dobře rozumět?“ Jak mohla chápat, jak moc ho ničilo vědomí, že tenhle malý
kousek Isis přežil, zatímco popel jeho rodiny už před tak dlouhou dobou
rozfoukal vítr do ztracena. Bylo to už tak dávno, že se mezi tím zrodily a zase
padly celé civilizace.
Honor stáhla ruku
zpět a řekla, „protože tě znám, Dmitri.“ Pak si přiložila ruku na srdce a její
hlas byl plný syrových emocí. „Přímo tady a připadám si, jako bys byl mojí
součástí už od chvíle, kdy jsem se poprvé nadechla.“
Dmitri jí chytil za
ruku, přitáhl si jí k ústům a políbil ji na její hřbet. Připravila ho o
veškerá slova i o jeho sofistikovanou masku a on byl zase jednou obyčejným
mužem, kterým býval se svou ženou – byl sice daleko krutější a nebezpečnější,
ale stále dokázal cítit jak překrásné, tak i děsivé emoce. Pro smrtelnici,
která seděla po jeho boku, by prolil krev, a kdyby ho o to požádala, tak by
prolil i tu vlastní. Pobíjel by pro ni démony, kteří by jí děsili a vyvraždil by
všechny nepřátele, až by se nakonec celý svět třásl při zvuku jeho jména. Co by
ale nemohl, by bylo truchlit nad jejím odchodem. Žádný muž by takovou ztrátu
nedokázal přežít dvakrát za život.
Dmitri přistál tak
daleko od Erisova domu, že si jejich příletu nemohl nikdo všimnout, a než se
začali prodírat hustým lesem, který vedl k jejich cíli, vzhlédl, aby našel
Illia. Na bezhvězdné noční obloze po něm nebylo ani stopy, ale když na něho
promluvil, Illium, tak jeho odpověď
přišla okamžitě.
Vidim
vás. Obhlídl jsem ten dům – vypadá prázdně. To ale neznamená, že se tam
Kallistos nemůže schovávat.
I
kdyby tam teď nebyl, tak se do svýho brlohu dříve, či později zase vrátí.
Dmitri přerušil psychický
kontakt s Illiem a přetlumočil Honor informace, které mu anděl sdělil.
Přikývla, vytáhla z pouzdra svou pistoli a držela ji u nohy. Dmitri
preferoval své ostří. Turecká šavle, kterou měl s sebou, byla jeho nejoblíbenější
zbraní, ale velmi často ležela vystavená v Raphaelově domě v Útočišti.
Když byl Dmitri naposledy v andělské pevnosti, pociťoval zvláštní potřebu
si ji vzít a odvézt si ji s sebou do New Yorku.
„Ty runy na tý šavli,“
zeptala se Honor, zatímco se stále prodírali hustým, ztichlým lesem, ve kterém
bylo jediným zvukem šustění listí, „co znamenaj?“
„To bys měla vědět,“
odpověděl jí s provokativním úsměvem, „konec konců, to byla další čarodějka,
která je tam pro mě vyryla.“
Její zelený pohled
byl stejně pronikavě ostrý, jako lesknoucí se čepel jeho šavle. „Měl bys volit
slova opatrně, nebo bych se mohla rozhodnout, že tě proměnim v ropuchu.“
Sakra...
Popadl ji za šíji a
přitáhl si ji k sobě pro polibek, na který čekal už mnoho hodin. Jejich jazyky
se s temnou vášní proplétaly dlouhou dobu. Vychutnával si ji tak dlouho,
dokud se celá nechvěla a neměla opuchlé rty. „Až tohle všechno skončí,“
pronesla a prsty se dotkla svých vlhkých rtů, „tak chci strávit celej měsíc zamčená
s tebou v ložnici.“
Dmitri se pousmál, „to
se dá zařídit.“ Všechno, co s ní chtěl v té ložnici dělat, bylo více,
než dekadentní, více, než hříšné.
„Za chvíli už bysme
měli vidět Erisův dům.“
„Támhle,“ zašeptala
Honor o dvě minuty později.
Skryté za závojem snad
tisíců stromů cukrových javorů, které se pohupovaly v nočním vánku, se
tyčilo sídlo, stíněné před veškerým okolním světem. Přestože přišli k jeho
zadní straně, neměla Honor žádné pochybnosti o jeho architektuře. Navzdory poklidnému
okolí, to tu nepůsobilo jako v pohádce. Nebyl to žádný elegantní úkryt
před civilizací. Ne, tenhle dům jí připomínal obrovskou bestii, nebo gotický
památník.
Zadní schody hlídali
dva zuřivě vypadající chrliči s odhalenými tesáky a vytaženými drápy a z toho,
co v téhle tmě dokázala rozpoznat, to byl pouhý začátek – byla si téměř
jistá, že ze střechy na ně shlíželi další chrliči a také nějaká potvora, která
vypadala jako obří netopýr, jehož silueta se rýsovala proti temné noční obloze.
Břečťan, který
pokrýval většinu stěn chátrající budovy, jen přidával na odstrašujícím dojmu a
stejně tak i listí, které pokrývalo nedaleké okolí. Působilo to, jakoby se tu opadané
listoví a větve okolního lesa hromadily snad celé desítky let, dokud se pod nimi
pevná zem nadobro neztratila. Honor prošla popadaným listím, které bylo v téhle
roční době měkké a spíš, než aby jejich pohyb prozradilo, ho ještě více
utajilo. V ruce stále svírala svou pistoli a sledovala Dmitriho šavli,
která v nastalé noci působila jako temná jizva. Pohyboval se sebejistě a
tiše, jako kočka na lovu.
Jakmile došli ke schodům,
vedoucím na úzkou verandu, dotkla se jeho paže a ukázala. „Podívej.“
Střed kamenných
schodů nepokrýval ani břečťan, ani usazená hlína a listí stromů – jakoby byly v nedávné
době často používané. Honor se sklonila, opatrně rozsvítila svou kapesní baterku
a kužel světla ještě zastínila dlaní. V organické hmotě, která zakrývala
zem, kde kdysi mohl být velmi dobře opečovávaný trávník, byla schopná rozpoznat
slabě vyšlapanou cestu. Kývla směrem k Dmitrimu, zhasla baterku a oba
potichu a pomalu zamířili po schodech směrem k zadním dveřím monstrózního
domu.
Dmitri kývl hlavou do
strany.
Bylo zvláštní –
báječným způsobem zvláštní – jak perfektně mu i beze slov rozuměla. Skrčila se
a odplížila se k nejbližšímu oknu. Nahlédla dovnitř, ale nic tam neviděla.
Pak pokračovala dál a kontrolovala okno za oknem.
Jedinou věcí, která
se uvnitř nacházela, byla neproniknutelná temnota. Vzhledem k velikosti domu,
to ale vůbec nic neznamenalo. Honor se otočila, narovnala se a zavrtěla na
Dmitriho hlavou. Pak se vrátila zpátky a zamířila zkontrolovat druhou stranu
domu. Dmitri mezi tím stál na hlídce a působil jako tichý, nebezpečný predátor,
který byl téměř nerozeznatelný od okolní temné noci.
Teprve, když se
dostala ke třetímu oknu, tak to spatřila.
Díky:)
OdpovědětVymazatDěkuji moc :-)
OdpovědětVymazatdíky za překlad, míša
OdpovědětVymazatJako, ždy nemohla jsem se dočkat pokračování. Skvělé :-)
OdpovědětVymazatPerfektní ! ! ! Díky moc za překlad další kapitolky ! ! !
OdpovědětVymazatDěkuji za skvělý překlad ! viki
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad :)
OdpovědětVymazatMoc děkuji za za další kapitolu . Draza
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatDakujem za preklad :-)
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatDěkuji :)
OdpovědětVymazatDíky za překlad :)
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. Lenka :-)
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad celé kapitoly. Skvělé. Renca :-)
OdpovědětVymazatSrdečná vďaka za prekla!!! :-)
OdpovědětVymazat