Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 2/2 36. kapitola

Honor neváhala, začala okamžitě střílet, a když se před ní chtěl Dmitri vrhnout, zakřičela, „Ne! Mam to pod kontrolou!“
To stvoření se po ní pokoušelo dál a dál sápat a ona na něj nepřestávala střílet. Zvuk střelby byl v uzavřeném prostoru sklepení naprosto ohlušující.
Nakonec se ta věc přeci jen se sípáním svezla k zemi. Honor vytáhla malou baterku, a aniž by odložila pistoli, zamířila kužel světla na cokoli, co to bylo, co si z tohoto odporného místa udělalo své doupě.

„To jsi ty.“ Zachroptil mezi krví, která se mu drala z úst.
Už vůbec nevypadal jako na fotografiích, které jí Dmitri ukázal. Jeho eleganci přebil zvířecí hlad. Jeho obličej byl propadlý a z okolí úst mu zmizela kůže a Honor se tak odhalil pohled na jeho dásně a špičáky. Stejně zbídačelé bylo pod zbytky košile i jeho tělo. Zlomená žebra se mu ještě nezacelila a ostatní části jeho hrudníku byly zdevastované nově utrženými střelnými zraněními.
„Byla jsi moje,“ zašeptal Amos.
„Ne,“ řekla znovu směrem k Dmitrimu.
„Honor.“
„Teď už neni nebezpečnej.“ Honor se k Amosovi vydala blíž, aby se podívala na jeho vyhublé tělo a uvědomila si, že se sem musel dostat hned po té, co se ho Jiana pokusila zabít. A pak, když byl bezpečně schovaný, už neměl sílu na to, aby se zase dostal ven a mohl se nakrmit. Jeho tělo se pokoušelo zhojit svá nejvážnější zranění, a proto začalo kanibalizovat samo na sobě.
Politování hodné stvoření. Ale stále stvoření s dostatečnou rezervou sil.
Amos zařval a znovu se na ní vrhl. Honor si zachovala chladnou hlavu a vyprázdnila mu do srdce celý zbytek zásobníku. „Myslíš, že se z toho může vzpamatovat?“
„Ne. Na to byl už příliš slabej.“ Pak jí pohladil po vlasech. „To je konec.“
Honor se rozhlédla po kouřem zaplněné místnosti a viděla opravdu jen místnost, ve které se nacházeli. Žádné pozůstatky nočních můr. „Jo, to je konec.“
Když ji pak Dmitri naložil do vrtulníku, kterým je dopravil do Věže a zavedl ji do svého apartmánu, byla příliš emocionálně vyčerpaná, než aby protestovala.
„Nechal jsem doručit novou postel,“ oznámil jí, když jí popostrčil do koupelny a začal jí pomáhat se svlékáním. „Budeš jediná žena, která v ní kdy bude spát.“
Tomuhle upírovi s jizvami a temnotou, kterou si s sebou nesl, patřilo celé její srdce. „Pojď ke mně.“ Vzala jeho tvář do dlaní, naklonila se k němu a začala se mu třít nosem o nos. Okamžitě pocítila, jak na kratičký okamžik celé jeho tělo ztuhlo, ale vzápětí se žhavým polibkem zmocnil jejích úst. Byl to hříšný a zhýralý polibek, kterým by svou ženu neobdařil žádný dobrý muž, ale jeho výsledkem byla dekadentní a vítaná společná sprcha. Jenže její tělo jí zradilo v okamžiku, kdy se dotkla hlavou polštáře.
Ti upíři s rudýma očima a rukama, kterýma se jí dotýkaly po celém těle, zatímco ji drželi přitisknutou ke zdi, jí chtěli zneuctít. Věděla to. Prostě to věděla. Odpusť mi to, Dmitri, zašeptala si sama pro sebe a zůstala nehybně stát.
Vysmáli se jí. „Vidíš, ona to chce. Já věděl, že tyhle venkovanky pro pořádnýho chlapa roztáhnou nohy moc rády.“ Zatímco se jeden z nich dotýkal jejích ňader, se jí ten druhý sápal pod sukně.
Navzdory své hanbě a zuřivosti ale zůstala potichu a nebránila se jim. Jenže pak ten třetí upír vešel do dětského pokojíku a vyšel ven s Caterinou v náruči.
„Tak roztomilá a tak maličká,“ jeho hlas byl svou jemností přímo mrazivý. „Slyšel jsem, že krev nemluvňat je naprosto delikátní.“
Ticho, ticho opakovala si stále dokola, přestože jí zuřivost rozpalovala doběla. Kdyby se ohradila, tak by to monstrum vědělo, že drželo v rukou kousek jejího srdce a ublížilo by Caterině ještě víc. Jenže její mlčení její děťátko neochránilo, a když spatřila, jak upír sklonil hlavu ke Caterininu drobnému krku a začal ho drásat na kusy, s hrůzou v očích vykřikla – „Ne! Prosím ne!“
Vzduch proťal vyděšený křik jejího dítěte, a pak následovalo děsivé ticho, které jí roztříštilo srdce na kusy.
Praštila loktem do nosu jednoho z upírů, který ji držel a toho druhého bodla kuchyňským nožem, který si schovala do sukně, hned jak je spatřila přicházet k jejich stavení. „Nech ji být!“ Nečekali, že by jim vzdorovala, a proto se jí podařilo uniknout a vytrhnout Caterinu z rukou upíra, který se z ní krmil. „Ne, ne. To, ne.“ Její děťátko mělo rozdrásané hrdlo. Bylo mrtvé a jeho tělíčko už začínalo chladnout.
„Ne!“ Zazněl útrpný křik matky. Přítomní upíři už se po ní opět sápali, ale ona nehodlala Caterinu pustit z náruče. A neudělala to, ani když jí zlomily žebra, svalili ji na zem a vyhrnuli jí sukně. Nezajímalo ji, co jí udělají, jen když se už nedotknou Cateriny… a neobjeví Mishu.
Zůstaň potichu, Misho, žadonila sama pro sebe. Zůstaň potichu, zůstaň potichu. Když si poprvé všimla přicházejících upírů, hrál si na svém „tajném“ místě nahoře na půdě. Zakřičela na něho, aby se tam schoval, ale už neměla čas na to, aby také ukryla Caterinu. Zbývalo jí jen doufat, že nebyli tak zlý, aby zranili nemluvně.
Když jí ubližovali, necítila žádnou bolest. Necítila vůbec nic. Každičkou částí svého bytí se soustředila na to, jestli nezaslechne svého syna a na to, aby nepustila tělíčko Cateriny. Nedokázala jsem ji ochránit, Dmitri, omlouvala se neslyšným hlasem, zatímco upíři zneužívali její tělo. Odpusť mi to. Věděla, že tu také umře, a že to jí Dmitri neodpustí. Její věrný manžel, který ji miloval i v momentě, kdy ho sváděla žena anděl, byl velmi tvrdohlavý.
Najednou něco zaslechla.
Vzhlédla a spatřila Mishu, který vykukoval z půdy. Očima ho žadonila, aby zůstal potichu a nehýbal se. Jenže Misha byl syn svého otce. Zuřivě vykřikl, skočil na záda jednomu z útočníků a zakousl se mu do krku. Upír ho od sebe odtrhnul a odhodil ho na podlahu. Trhala sebou a bojovala, aby mu mohla jít na pomoc.
„Ne!“ Jeden z upírů chytil křičícího a zmítajícího se Mishu za ruce. „To starší dítě chtěla živý!“ A pak, když ho žadonila, aby jejímu synovi neubližoval, ho pevně stiskl pod krkem, rozesmál se a držel ho, dokud jeho drobné, ale stále vzdorující tělo neochablo.
Když s ní byli hotoví, tak podpálili jejich stavení a přerazili jí páteř, aby nemohla uniknout rostoucímu dýmu a plamenům. Umřela se svým děťátkem v náruči a pevně ji tiskla až do konce. Jenže její duše nenašla mír ani po smrti. Její mysl stále pronásledoval Mishův křik, pohled na Cateriny rozervané hrdlo i Dmitriova poslední slova, když si pro něho přišli Isisini muži.
„Odpustíš mi, Ingrede? Odpustíš mi, co musím udělat?“
Její manžel byl hrdý muž. Tak moc a moc hrdý. „Bojuješ bitvu,“ zašeptala a pohladila ho po tváři. „A děláš to proto, aby si nás ochránil. Není nic, co bych ti měla odpouštět.“
A pak její Dmitri odešel. Odešel do postele stvoření, které v něm spatřovalo jen věc, kterou chtělo využít. Ale on jí slíbil, že ať se stane cokoli, tak se k ní vrátí zpět. Jenže ona už tu nebude a to mu zlomí srdce.
„Honor!“  Dmitri třásl tělem ženy, která spala po jeho boku. Jejím tělem zmítaly obrovské vzlyky a on se jí snažil probudit.
Nakonec se přeci jen přetočila, zabořila mu tvář do hrudi a on věděl, že byla vzhůru. Její slzy patřily ženě, která přišla naprosto o všechno. V každé slané krůpěji se zračila naprostá devastace. Plakala a plakala a plakala a celé její tělo se tak moc třáslo, že se bál, aby se mu nerozpadla.
Jeho slova by nevnímala a ani by se nedala utišit, a proto ji jednoduše svíral v náruči pevněji, než kdy předtím. Jeho objetí se nebránila. Vlastně nedělala nic jiného, než že plakala – dokud neměl celý hrudník promáčený jejím utrpením a nechtěl něco rozcupovat na kusy. Neřekl jí, aby přestala. Napadlo ho, že Amosova smrt byla katalyzátorem jejího žalu, a že to byl závěr, který prostě potřebovala.
Držel v náruči svou lovkyni, jejíž půlnočně zelené oči odhalily, kým ve skutečnosti byl i se svými temnými stíny. Která se ho dotýkala stejným způsobem, jakým to dělávala Ingrede, a která ho přiměla věřit v nemožné. Držel ji tak pevně, že se stala součástí jeho vlastní duše.       

18 komentářů:

  1. Skvělé ! ! ! Děkuji mnohokrát za překlad další kapitolky ! ! ! Marta

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělá kniha !!! Děkuji moc za překlad ! viki

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Díky moc za další pokračování kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  5. Knihomolka.36517. února 2015 19:16

    Díky za překlad. Tuhle část jsem obrečela :)

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za překlad. Draza

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem za preklad. Lenka :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Super, mockrát děkuji za překlad 36 kapitoly. Renca :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Srdečná vďaka za prekad kapitoly!!! :-)

    OdpovědětVymazat