Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels Storm - 18. kapitola

18
Mahiya sledovala, jak se Jasonova černá křídla vznesla k obloze. Po zádech jí stále běhal mráz z pohledu, který zachytila v jeho očích. Její niterní reakci nezpůsoboval strach, ale vášeň, která nebyla jen prostou fyzickou touhou.
Jason jí fascinoval mnoha způsoby. Byl hrubě tesanou řezbou, a zároveň překrásným mužem, o kterém se domnívala, že ho nikdy žádná žena nedokázala zkrotit. A kdyby se to některé podařilo, byla by to věčná škoda. Jeho divokost byla součástí jeho osobnosti – jiní by ho vzhledem k jeho chladnému odstupu, se kterým se díval na svět, za divokého možná nepovažovali, ale Mahiya to poznala, protože uvnitř sebe měla stejnou divokost jako on a to, že jí v sobě oba skrývali a kontrolovali, ještě neznamenalo, že tam nebyla.

Jason nosil svou přirozenost přímo na kůži. Odrážela se ve spirálovitých liniích jeho tetování, přes které chtěla přejet prstem… a pak rty.
Bylo to nebezpečné přiznání, ale lhát sama sobě postrádalo veškerý smysl. Lepší bylo přijmout fakt, že tajemný šéf špionáže byl její slabinou a proti této skutečnosti se obrnit. Jediným problémem bylo to, že Mahiya si nebyla jistá, že se od těch třpytivě temných plamenů, které mezi nimi začínaly hořet, chtěla odvrátit pryč.
Jason tiše přistál za Lisbeth. Seděla na mramorové lavičce uprostřed malé, uzavřené zahradní terasy paláce, který patřil dvorním dámám. Kromě těch, které sem poslala sama Neha, měli na toto místo všichni muži přísný zákaz vstupu. Dokonce i stráže – ať už to byli andělé, nebo upíři – tvořili výhradně ženy.
Drobná žena zalapala po dechu a vyskočila na nohy. „Pane, uvědomuji si, že jsi hostem mé lady, ale tady nesmíš být.“
„Neha se na tebe nebude zlobit.“ S jeho chováním by sice mohla být nespokojená, ale vzhledem k tomu, že mu specificky nezakázala mluvit s dvorními dámami v jejich paláci, neporušoval žádná pravidla. „Chci s tebou mluvit o Shabnam.“
Výraz její tváře se okamžitě změnil a dalo se z něho vyčíst její rychlé přemýšlení. „Všechny jsme silně rozrušené.“ Oči se jí zalily slzami a její hnědý pohled se změnil do třpytící se topazové. Pozvedla si k obličeji delikátní krajkový kapesníček a setřela si křišťálově průzračné slzy.
„Omlouvám se, jestli jsem tě rozrušil.“ Jason přizpůsobil svůj hlas, aby zněl chlácholivě.
Jeho schopnost předstírat emoce nebyla nikde na úrovni té Lisbethiny, ale Jason dokázal velmi dobře manipulovat se svým hlasem a využívat ho jako svou tajnou zbraň. Kdysi dávno tuhle schopnost používal ke zpěvu, ale písně, jež zpíval, vycházely z jeho srdce a to už před dávnou dobou utichlo. Věděl, že jednoho dne se to samé stane i s jeho hlasem. Muž, který v sobě nosil jen prázdnotu, se nakonec dostane do bodu, kdy nebude mít, co říct.
Křídla půlnočně modré barvy v kombinaci s jasně zelenou a oči, které toho viděly příliš mnoho, v něm probouzely pocity, kterých se nic nedotklo už celou věčnost.
S nečekanými obrazy, které mu zaplnily mysl, se smísil Lisbethin hlas. „To je v pořádku.“ Pak se do krajkového kapesníčku vysmrkala způsobem, který nijak nepokazil její krásu a pokračovala, „Chceš pomoct při odhalení Shabnamina vraha?“
Jason uklonil hlavu do strany. „Víš něco, co by do této situace mohlo vnést nějaké světlo?“
Než zavrtěla hlavou, na moment vypočítavě zaváhala. „Jsem si jistá, že nic takového nemohu říct nahlas.“
„Je mrtvá.“ Pronesl Jason potichu a nechal ve svém hlase zaznít vřelost. „Cokoli, co řekneš, už jí nemůže ublížit.“
Lisbeth polkla a objala se pažemi, jako by jí byla zima. „O mrtvých se má mluvit jen v dobrém, ale… Shabnam nebyla věrná svému milenci.“ Její slova byla podbarvená naprostou upřímností, ale Jason stejně poznal, že to byla lež. A přesto jí dovolil, aby pokračovala. Zajímalo ho, jak dalece měla v plánu oběť očernit. „Byla velmi štědrá… obzvláště pak v případě strážců – řekla bych, že si myslela, že se jí díky tomu podaří dostat na místa, kam nesmíme chodit.“
Bylo to velmi obratné obvinění ze špehování, nebo dokonce z velezrady. „Myslíš, že jeden ze strážných mohl začít žárlit?“ zeptal se a na oko se choval jako tupý.
V její tváři se na zlomek vteřiny objevila netrpělivost, která roztříštila doposud bezchybnou iluzi jejího truchlení. „Jsem si jistá, že pro ně byla jen pobavením, ale její rodina… jsou velmi hrdí a její chování mohli považovat za urážlivé.“ Pak sklopila zrak. „Nechci je z něčeho obviňovat a jsem si jistá, že by nikdy… ale ptal ses a já jen chtěla – oh, zapomeň, že jsem něco řekla.“
„Tvou důvěru oceňuji. Děkuju ti.“
„Samozřejmě.“ Lisbeth nedokázala ve svém hlasu skrýt zadostiučinění, které ho prosytilo. „Jen doufám, že jsem byla nápomocná.“
„Ano, byla.“ Jason se rozloučil a vznesl se do oblak. Netrvalo dlouho a vypátral i zbylé dvorní dámy. Byla to stvoření, která se nerada vzdalovala ze svého paláce. Bály se, že by jejich místo obsadil někdo jiný, nebo že by díky své nepřítomnosti přišly o nějakou výhodu.
Všechny dvorní dámy kromě Tanuji, ženy anděla s křídly barvy vrabce, se pokusily oběť nějakým způsobem očernit. Jen Tanuja neústupně tvrdila, že Shabnam nebyla ani nevěrná svému milenci, ani špeh.
„Byla to velmi milá osoba,“ zavzlykala Tanuja. Na světle hnědé pleti obličeje měla červené fleky, způsobené pláčem. „Příliš milá pro tohle hnízdo plné kober. A fakt, že byla Nehy oblíbenkyní způsoboval jen to, že se k ní ostatní dvorní dámy chovaly ještě ošklivěji. Smála se tomu a říkala, že jsou to žárlivé potvory… a teď je mrtvá.“ Upřela na něho pláčem zrudlé oči. „Lisbeth si nerada špiní vlastní ruce, ale pochází z rodiny, která se krve rozhodně nebojí.“
Když Jason přistál na balkónu před svým pokojem, nebe už bylo zbarvené do vlahé, šedé barvy večera. Ignoroval své dveře a místo toho zaklepal na ty Mahiyiny. O kousek otevřela jejich levou polovinu a v momentě, kdy ho spatřila, se její ostražitý pohled rozplynul. „Oh, to jsi ty!“ řekla, otevřela dveře dokořán a úsměv jí rozjasnil pohled do zářivě žlutohnědé barvy.
V ten moment Jason ucítil náraz silného, mocného uvědomění, které se mu ale nepodařilo řádně zachytit a blíže prozkoumat. Bylo jako kouř, který mu proklouzl mezi prsty, ale který za sebou zanechal nesmazatelný otisk. „Čeho ses obávala?“ zeptal se, zatímco ho pohlcoval pocit, že byl právě nevratně poznamenán.
„Já-„ Mahiya zavrtěla hlavou. „Nejprve pojď dovnitř. Jídlo je už připravené.“
Jakmile se otočila, Jason vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře. Mahiya na sobe měla oblečenou bledě růžovou, padnoucí tuniku a bílé harémové kalhoty. Tunika i pásky, kterými byly kalhoty stažené na kotnících, byly zdobené stříbrnými výšivkami, od kterých se odráželo světlo z křišťálového lustru. Hřebínek, kterým měla ozdobené pevně stažené vlasy, byl složitě zdobený stříbrem a diamanty a vzdušný, bílý šátek, který měla zepředu přehozený přes ramena byl na koncích prošívaný stejnými stříbrnými vlákny, jako její tunika. „Jsi formálně oblečená.“
Mahiya se elegantně posadila na polštář před nízkým stolkem a natáhla se pro džbán s vodou. Křídla barvy smaragdů a safírů měla v celé jejich kráse, roztažená za zády. „A ty se budeš muset obléct také. Neha nás povolala na formální večeři, ale ještě máme dostatek času na to, abychom se stihli najíst a napít.“
Jason se posadil naproti princezně. Všiml si barvy jejích rtů i dovedně nanesených dalších líčidel, jež zvýraznily její lícní kosti, zatímco její oči ustoupily do pozadí. Napadlo ho, že i tohle byla svým způsobem maska.
„Jídlo na formální večeři snad nebude dobré?“
„Jídlo bude exkluzivní, ale okolní konverzace mi rozbouří žaludek. A ty budeš příliš zaměstnaný nasloucháním a pozorováním přítomných, než abys zvládl něco skutečně sníst.“
Jasona napadlo, že ten zvláštní pocit v jeho hrudi by mohlo být pobavení. Illiovi se příležitostně podařilo v něm vyvolat podobnou reakci, ale tohle bylo něžnější. „V tom případě bych ti měl poděkovat za tvou ohleduplnost.“
Mahiya mu věnovala ostrý pohled a přimhouřila na něho oči. „Opatrně, nebo tě přestanu krmit.“
„To by byl vskutku obrovský trest.“
A opravdu by byl. Tenhle křehký rituál, který se odehrával při jeho návratech domů, pro něho byl důležitý způsobem, který by Mahiya nedokázala pochopit.
„Mohu dostat trochu vody?“ zeptal se a nepřítomně si všiml svazku mrkve na malém stoku, na kterém stála zhasnutá lampa. Byl tam odložený, jakoby na něj Mahiya zapomněla.
„Když se tak hezky ptáš.“ Pobaveně se ušklíbla, nalila mu vodu a pak sundala poklopy z táců uprostřed stolu. „Měla jsem náladu vařit, takže máš hned několik možností. Chtěl bys zkusit od každého trochu?“
„Ano.“ Jason věděl, že by se od Mahiyi neměl nechat obsluhovat, ale zdálo se, že jí to dělalo radost… a jemu také. Odmlčel se a pak si vzal talíř, který pro něho připravila. Když se pustili do jídla, mysl mu zaplavily vzpomínky na to, jak se pokoušel vařit, když zůstal sám a na to, jak všechno spálil. Nakonec jedl výhradně ovoce a syrové kořeny manioku.
Později, když dorazil do Útočiště, navzdory svému chronologickému věku požadoval, aby se s ním zacházelo jako s dospělým a nikdo se s ním nedohadoval. Dokud nepoznal Mahiyu, by nikdy neřekl, že mu tahle tichá známka péče – že si někdo všiml, zda jedl nebo ne – chyběla.
„A teď,“ řekl, když sklidili talíře a Mahiya jim oběma nalila osvěžující a silný mátový čaj, „mi řekni, jestli důvod, proč se ti bude bouřit žaludek, je stejný jako důvod, proč ses bála otevřít balkónové dveře.“
Mahiya se na něho podívala přes okraj svého čajového šálku. Horká pára čerstvě připraveného čaje laskala její rty. „Jsi vždycky takhle neodbytný?“
Jason na ni pozvedl obočí a Mahiya se tiše rozesmála. „Ovšem, že jsi. Jak jinak by ses stal nejlepším šéfem špionáže celého Kádru.“ Objala šálek oběma rukama a pronesla, „Arav… muž, se kterým jsem jako mladá dívka měla vztah“ – z pohledu jí vyprchal veškerý smích – „je v pevnosti a jeho chování je nevítaným způsobem velmi vytrvalé.“
Jasonovi se krví rozlil černý plamen. Byl chladný a smrtelný. „Dotkl se tě?“
„Jen mé ruky.“ Mahiya odložila šálek a promnula si místo na ruce, kde na ní Arav sáhl. „Před hodinou jsem na něho narazila na nádvoří, přitom v téhle části pevnosti neměl žádný důvod být. Vím, že to udělal, jen aby mi připomněl svou přítomnost, aby mě zastrašil, protože jsem od něho předtím odešla. A to nikdo nedělá.“
Mahiya mu vylíčila své ranní setkání s andělem a Jason naslouchal. Ale jakmile dodala, „vím, že to nebyl zrovna nejchytřejší tah, takhle úmyslně ho rozdráždit. Ale bylo to velmi uspokojující a rozhodně toho nelituji,“ černý plamen v jeho útrobách se rozhořel o něco bouřlivěji.
Po svém doznání zaťala čelist, jakoby očekávala kárání za své chování.
„Když mi bylo sto dvacet tři let,“ pronesl Jason, zatímco se rozhodl, že v nejtemnějších hodinách noci poctí Arava svou návštěvou a připomene mu, jak štiplavou příchuť má strach, „požádal jsem o tanec Michaelu.“
Nebylo to z důvodu, že by byl oslepený její krásou – odjakživa dokázal prokouknout její skutečné, sobecké srdce – ale protože chtěl tohle opilství její krásou zkusit zažít. Chtěl cítit víc, než jen odtažitou vzdálenost, která byla jeho každodenní existencí. „Tenkrát ještě nebyla archandělem, ale pořád byla královnou a její moc a síla byla značná.“
Mahiya vykulila oči a naklonila se k němu blíž. „No?“ dožadovala se s neskrývanou nedočkavostí. „A co se stalo?“
„Byla mou drzostí natolik zaskočená, že souhlasila.“ A Jason dostal odpověď na svou otázku – cokoli, co v něm bylo zlomené, nedokázala spravit ani blízkost té nejkrásnější ženy světa.
„Potom mi Raphael řekl, že se mou opovážlivostí mohla stejně tak dobře cítit dotčená a na místě mě zabít… ale já toho také nelitoval.“
Mahiya se opět rozesmála a její jasné, žlutohnědé oči se zatřpytily zlatým odleskem, který Jasona okouzlil. Nikdy dříve si toho blyštivého, kovového odlesku v jejím pohledu nevšiml. V ten moment ho napadlo, že ten mladý muž, kterým kdysi býval, se mohl zmýlit, a že i zamrzlé srdce se jednoho dne mohlo probudit.
„Zcela určitě,“ řekla, když nakonec dokázala popadnout dech, „ses pak mezi svými vrstevníky stal legendou.“
Jason tenkrát neměl mnoho přátel, ale měl Dmitriho a Raphaela. „Raphael mi nalil sklenku tisícileté Skotské a spolu s Dmitrim mi připili na mou kuráž.“ Toho dne si Jason s oběma muži vytvořil pouto, které se během času ještě více zocelilo. A každý člen Sedmy postupem času vytvářel další články řetězu, který Jasona kotvil k tomuto světu, k životu.
„Nemyslím si, že by se Neha kdy chovala takhle neformálně ke komukoli ze zdejších dvořanů,“ řekla Mahiya. „Ale na druhou stranu, já ji neznala v době, kdy byla tak mladá, jako musel být tenkrát Raphael.“
„Až se příště potkám s Lijuan, tak se jí na mladou Nehu zeptám.“
Mahiya k němu okamžitě zvedla pohled a vykulila na něho oči. O vteřinu později už se jí v nich opět třpytily zlaté tečky. „Takže nakonec přeci jen máš nějaký smysl pro humor!“ Pak zvedla prst ke rtům, na kterých jí pohrával pobavený úsměv. „Přísahám, že to na tebe nikomu neřeknu.“
„Stejně by ti to nikdo nevěřil.“
Mahiya odložila šátek čaje, aby ho nevylila. „Nemůžu uvěřit, že se díky tobě chichotám,“ obvinila ho mezi lapáním po dechu.
Jason nemohl spustit oči z jejího radostného výrazu. Prsty ho svrběly touhou chytit ji za bradu a přitáhnout si její tvář, aby mohl ochutnat rty, které se jí leskly od posledního doušku čaje. „Kdo další bude na té večeři?“ zeptal se, když její smích utichl a byl nahrazen zrůžovělými tvářemi.
Mahiya polkla, sklonila hlavu a začala jim dolévat další čaj. Když si všiml jejích roztřesených prstů, okamžitě se v něm probudily všechny jeho lovecké instinkty.
„Myslím, že to bude jen malé setkání.“ Mahiya si v hlavě procházela pravděpodobný seznam hostů a Jason se mezitím pokoušel udržet na uzdě niterní nutkání odstrčit stranou stůl, který je dělil a uhasit žízeň, která ho sužovala. Žízeň po princezně s nezlomnou nadějí, srdcem neposkvrněným všudypřítomným jedem a pohledem, který mu prozrazoval, že by vyhověla každému jeho požadavku.
„Ať už nosí smuteční bílou nebo ne,“ dodala Mahiya aniž by k němu vzhlédla, „Neha po Erisovi truchlí – přestože ho stále nenávidí.“
„Je mi to tak líto. Odpusť mi.“
Staletí stará ozvěna minulosti byla chladným připomenutím toho, že láska a nenávist byly velmi často úzce propleteny způsobem, který se malému dítěti mohl zdát nepochopitelný, ale dospělý muž mu rozuměl velice dobře. Stejně dobře, jako ten muž chápal, že žhavé uhlíky vášně, které v něm doutnaly, nevyhasnou, dokud se neoddá měkké pokožce a výkřikům rozkoše Princezny Mahiyi.
„Mahiyo.“
Mahiya si zastrčila za ucho uvolněný pramen vlasů. „Ano?“

„Řekl bych,“ pronesl a natáhl ruku přes stůl, aby jí mohl něžně chytit za bradu a přejet jí palcem přes spodní ret, „že dnes v noci se budeš muset rozhodnout.“

14 komentářů:

  1. děkuji děkuji děkuji !

    OdpovědětVymazat
  2. Super ! ! ! Děkuji mnohokrát za překlad další kapitoly ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za další kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Knihomolka.3655. září 2015 19:03

    Díky za překlad další krásné kapitoly :)

    OdpovědětVymazat
  6. Skvělé, díky moc za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  7. díky za pokračování, míša

    OdpovědětVymazat
  8. Srdečná vďaka za preklad!!! :-);-)

    OdpovědětVymazat