18
Mahiya sledovala, jak se Jasonova
černá křídla vznesla k obloze. Po zádech jí stále běhal mráz
z pohledu, který zachytila v jeho očích. Její niterní reakci
nezpůsoboval strach, ale vášeň, která nebyla jen prostou fyzickou touhou.
Jason jí fascinoval mnoha způsoby. Byl
hrubě tesanou řezbou, a zároveň překrásným mužem, o kterém se domnívala, že ho
nikdy žádná žena nedokázala zkrotit. A kdyby se to některé podařilo, byla by to
věčná škoda. Jeho divokost byla součástí jeho osobnosti – jiní by ho vzhledem
k jeho chladnému odstupu, se kterým se díval na svět, za divokého možná
nepovažovali, ale Mahiya to poznala, protože uvnitř sebe měla stejnou
divokost jako on a to, že jí v sobě oba skrývali a kontrolovali, ještě
neznamenalo, že tam nebyla.
Jason nosil svou přirozenost přímo na
kůži. Odrážela se ve spirálovitých liniích jeho tetování, přes které chtěla
přejet prstem… a pak rty.
Bylo to nebezpečné přiznání, ale lhát
sama sobě postrádalo veškerý smysl. Lepší bylo přijmout fakt, že tajemný šéf
špionáže byl její slabinou a proti této skutečnosti se obrnit. Jediným
problémem bylo to, že Mahiya si nebyla jistá, že se od těch třpytivě temných
plamenů, které mezi nimi začínaly hořet, chtěla odvrátit pryč.
Jason tiše přistál za Lisbeth. Seděla
na mramorové lavičce uprostřed malé, uzavřené zahradní terasy paláce,
který patřil dvorním dámám. Kromě těch, které sem poslala sama Neha, měli na
toto místo všichni muži přísný zákaz vstupu. Dokonce i stráže – ať už to byli
andělé, nebo upíři – tvořili výhradně ženy.
Drobná žena zalapala po dechu a
vyskočila na nohy. „Pane, uvědomuji si, že jsi hostem mé lady, ale tady nesmíš
být.“
„Neha se na tebe nebude zlobit.“
S jeho chováním by sice mohla být nespokojená, ale vzhledem k tomu,
že mu specificky nezakázala mluvit s dvorními dámami v jejich paláci,
neporušoval žádná pravidla. „Chci s tebou mluvit o Shabnam.“
Výraz její tváře se okamžitě změnil a
dalo se z něho vyčíst její rychlé přemýšlení. „Všechny jsme silně
rozrušené.“ Oči se jí zalily slzami a její hnědý pohled se změnil do třpytící
se topazové. Pozvedla si k obličeji delikátní krajkový kapesníček a setřela si
křišťálově průzračné slzy.
„Omlouvám se, jestli jsem tě
rozrušil.“ Jason přizpůsobil svůj hlas, aby zněl chlácholivě.
Jeho schopnost předstírat emoce nebyla
nikde na úrovni té Lisbethiny, ale Jason dokázal velmi dobře manipulovat se svým
hlasem a využívat ho jako svou tajnou zbraň. Kdysi dávno tuhle schopnost používal
ke zpěvu, ale písně, jež zpíval, vycházely z jeho srdce a to už před
dávnou dobou utichlo. Věděl, že jednoho dne se to samé stane i s jeho
hlasem. Muž, který v sobě nosil jen prázdnotu, se nakonec dostane do bodu,
kdy nebude mít, co říct.
Křídla půlnočně modré barvy
v kombinaci s jasně zelenou a oči, které toho viděly příliš mnoho,
v něm probouzely pocity, kterých se nic nedotklo už celou věčnost.
S nečekanými obrazy, které mu
zaplnily mysl, se smísil Lisbethin hlas. „To je v pořádku.“ Pak se do
krajkového kapesníčku vysmrkala způsobem, který nijak nepokazil její krásu a
pokračovala, „Chceš pomoct při odhalení Shabnamina vraha?“
Jason uklonil hlavu do strany. „Víš
něco, co by do této situace mohlo vnést nějaké světlo?“
Než zavrtěla hlavou, na moment
vypočítavě zaváhala. „Jsem si jistá, že nic takového nemohu říct nahlas.“
„Je mrtvá.“ Pronesl Jason potichu a
nechal ve svém hlase zaznít vřelost. „Cokoli, co řekneš, už jí nemůže ublížit.“
Lisbeth polkla a objala se pažemi,
jako by jí byla zima. „O mrtvých se má mluvit jen v dobrém, ale… Shabnam
nebyla věrná svému milenci.“ Její slova byla podbarvená naprostou upřímností,
ale Jason stejně poznal, že to byla lež. A přesto jí dovolil, aby pokračovala.
Zajímalo ho, jak dalece měla v plánu oběť očernit. „Byla velmi štědrá…
obzvláště pak v případě strážců – řekla bych, že si myslela, že se jí díky
tomu podaří dostat na místa, kam nesmíme chodit.“
Bylo to velmi obratné obvinění ze
špehování, nebo dokonce z velezrady. „Myslíš, že jeden ze strážných mohl začít
žárlit?“ zeptal se a na oko se choval jako tupý.
V její tváři se na zlomek vteřiny
objevila netrpělivost, která roztříštila doposud bezchybnou iluzi jejího
truchlení. „Jsem si jistá, že pro ně byla jen pobavením, ale její rodina… jsou
velmi hrdí a její chování mohli považovat za urážlivé.“ Pak sklopila zrak.
„Nechci je z něčeho obviňovat a jsem si jistá, že by nikdy… ale ptal ses a
já jen chtěla – oh, zapomeň, že jsem něco řekla.“
„Tvou důvěru oceňuji. Děkuju ti.“
„Samozřejmě.“ Lisbeth nedokázala ve
svém hlasu skrýt zadostiučinění, které ho prosytilo. „Jen doufám, že jsem byla
nápomocná.“
„Ano, byla.“ Jason se rozloučil a
vznesl se do oblak. Netrvalo dlouho a vypátral i zbylé dvorní dámy. Byla to
stvoření, která se nerada vzdalovala ze svého paláce. Bály se, že by jejich
místo obsadil někdo jiný, nebo že by díky své nepřítomnosti přišly o nějakou
výhodu.
Všechny dvorní dámy kromě Tanuji, ženy
anděla s křídly barvy vrabce, se pokusily oběť nějakým způsobem očernit.
Jen Tanuja neústupně tvrdila, že Shabnam nebyla ani nevěrná svému milenci, ani
špeh.
„Byla to velmi milá osoba,“ zavzlykala
Tanuja. Na světle hnědé pleti obličeje měla červené fleky, způsobené pláčem.
„Příliš milá pro tohle hnízdo plné kober. A fakt, že byla Nehy oblíbenkyní
způsoboval jen to, že se k ní ostatní dvorní dámy chovaly ještě ošklivěji.
Smála se tomu a říkala, že jsou to žárlivé potvory… a teď je mrtvá.“ Upřela na
něho pláčem zrudlé oči. „Lisbeth si nerada špiní vlastní ruce, ale pochází
z rodiny, která se krve rozhodně nebojí.“
Když Jason přistál na balkónu před
svým pokojem, nebe už bylo zbarvené do vlahé, šedé barvy večera. Ignoroval své dveře
a místo toho zaklepal na ty Mahiyiny. O kousek otevřela jejich levou polovinu a
v momentě, kdy ho spatřila, se její ostražitý pohled rozplynul. „Oh, to
jsi ty!“ řekla, otevřela dveře dokořán a úsměv jí rozjasnil pohled do zářivě
žlutohnědé barvy.
V ten moment Jason ucítil náraz
silného, mocného uvědomění, které se mu ale nepodařilo řádně zachytit a blíže
prozkoumat. Bylo jako kouř, který mu proklouzl mezi prsty, ale který za sebou
zanechal nesmazatelný otisk. „Čeho ses obávala?“ zeptal se, zatímco ho pohlcoval
pocit, že byl právě nevratně poznamenán.
„Já-„ Mahiya zavrtěla hlavou. „Nejprve
pojď dovnitř. Jídlo je už připravené.“
Jakmile se otočila, Jason vstoupil
dovnitř a zavřel za sebou dveře. Mahiya na sobe měla oblečenou bledě růžovou,
padnoucí tuniku a bílé harémové kalhoty. Tunika i pásky, kterými byly kalhoty
stažené na kotnících, byly zdobené stříbrnými výšivkami, od kterých se odráželo
světlo z křišťálového lustru. Hřebínek, kterým měla ozdobené pevně stažené
vlasy, byl složitě zdobený stříbrem a diamanty a vzdušný, bílý šátek, který
měla zepředu přehozený přes ramena byl na koncích prošívaný stejnými stříbrnými
vlákny, jako její tunika. „Jsi formálně oblečená.“
Mahiya se elegantně posadila na
polštář před nízkým stolkem a natáhla se pro džbán s vodou. Křídla barvy
smaragdů a safírů měla v celé jejich kráse, roztažená za zády. „A ty se
budeš muset obléct také. Neha nás povolala na formální večeři, ale ještě máme
dostatek času na to, abychom se stihli najíst a napít.“
Jason se posadil naproti princezně.
Všiml si barvy jejích rtů i dovedně nanesených dalších líčidel, jež zvýraznily
její lícní kosti, zatímco její oči ustoupily do pozadí. Napadlo ho, že i tohle
byla svým způsobem maska.
„Jídlo na formální večeři snad nebude
dobré?“
„Jídlo bude exkluzivní, ale okolní
konverzace mi rozbouří žaludek. A ty budeš příliš zaměstnaný nasloucháním a
pozorováním přítomných, než abys zvládl něco skutečně sníst.“
Jasona napadlo, že ten zvláštní pocit
v jeho hrudi by mohlo být pobavení. Illiovi se příležitostně podařilo
v něm vyvolat podobnou reakci, ale tohle bylo něžnější. „V tom případě bych ti měl poděkovat za tvou ohleduplnost.“
Mahiya mu věnovala ostrý pohled a
přimhouřila na něho oči. „Opatrně, nebo tě přestanu krmit.“
„To by byl vskutku obrovský trest.“
A opravdu by byl. Tenhle křehký
rituál, který se odehrával při jeho návratech domů, pro něho byl důležitý
způsobem, který by Mahiya nedokázala pochopit.
„Mohu dostat trochu vody?“ zeptal se a
nepřítomně si všiml svazku mrkve na malém stoku, na kterém stála zhasnutá
lampa. Byl tam odložený, jakoby na něj Mahiya zapomněla.
„Když se tak hezky ptáš.“ Pobaveně se
ušklíbla, nalila mu vodu a pak sundala poklopy z táců uprostřed stolu.
„Měla jsem náladu vařit, takže máš hned několik možností. Chtěl bys zkusit od
každého trochu?“
„Ano.“ Jason věděl, že by se od Mahiyi
neměl nechat obsluhovat, ale zdálo se, že jí to dělalo radost… a jemu také.
Odmlčel se a pak si vzal talíř, který pro něho připravila. Když se pustili do
jídla, mysl mu zaplavily vzpomínky na to, jak se pokoušel vařit, když zůstal
sám a na to, jak všechno spálil. Nakonec jedl výhradně ovoce a syrové kořeny
manioku.
Později, když dorazil do Útočiště,
navzdory svému chronologickému věku požadoval, aby se s ním zacházelo jako
s dospělým a nikdo se s ním nedohadoval. Dokud nepoznal Mahiyu, by
nikdy neřekl, že mu tahle tichá známka péče – že si někdo všiml, zda jedl nebo
ne – chyběla.
„A teď,“ řekl, když sklidili talíře a
Mahiya jim oběma nalila osvěžující a silný mátový čaj, „mi řekni, jestli důvod,
proč se ti bude bouřit žaludek, je stejný jako důvod, proč ses bála otevřít
balkónové dveře.“
Mahiya se na něho podívala přes okraj
svého čajového šálku. Horká pára čerstvě připraveného čaje laskala její rty.
„Jsi vždycky takhle neodbytný?“
Jason na ni pozvedl obočí a Mahiya se
tiše rozesmála. „Ovšem, že jsi. Jak jinak by ses stal nejlepším šéfem špionáže
celého Kádru.“ Objala šálek oběma rukama a pronesla, „Arav… muž, se kterým jsem
jako mladá dívka měla vztah“ – z pohledu jí vyprchal veškerý smích – „je
v pevnosti a jeho chování je nevítaným způsobem velmi vytrvalé.“
Jasonovi se krví rozlil černý plamen.
Byl chladný a smrtelný. „Dotkl se tě?“
„Jen mé ruky.“ Mahiya odložila šálek a
promnula si místo na ruce, kde na ní Arav sáhl. „Před hodinou jsem na něho
narazila na nádvoří, přitom v téhle části pevnosti neměl žádný důvod být.
Vím, že to udělal, jen aby mi připomněl svou přítomnost, aby mě zastrašil,
protože jsem od něho předtím odešla. A to nikdo nedělá.“
Mahiya mu vylíčila své ranní setkání
s andělem a Jason naslouchal. Ale jakmile dodala, „vím, že to nebyl zrovna
nejchytřejší tah, takhle úmyslně ho rozdráždit. Ale bylo to velmi uspokojující
a rozhodně toho nelituji,“ černý plamen v jeho útrobách se rozhořel o něco
bouřlivěji.
Po svém doznání zaťala čelist, jakoby
očekávala kárání za své chování.
„Když mi bylo sto dvacet tři let,“
pronesl Jason, zatímco se rozhodl, že v nejtemnějších hodinách noci poctí Arava
svou návštěvou a připomene mu, jak štiplavou příchuť má strach, „požádal jsem o
tanec Michaelu.“
Nebylo to z důvodu, že by byl
oslepený její krásou – odjakživa dokázal prokouknout její skutečné, sobecké
srdce – ale protože chtěl tohle opilství její krásou zkusit zažít. Chtěl cítit
víc, než jen odtažitou vzdálenost, která byla jeho každodenní existencí.
„Tenkrát ještě nebyla archandělem, ale pořád byla královnou a její moc a síla
byla značná.“
Mahiya vykulila oči a naklonila se
k němu blíž. „No?“ dožadovala se s neskrývanou nedočkavostí. „A co se
stalo?“
„Byla mou drzostí natolik zaskočená,
že souhlasila.“ A Jason dostal odpověď na svou otázku – cokoli, co v něm
bylo zlomené, nedokázala spravit ani blízkost té nejkrásnější ženy světa.
„Potom mi Raphael řekl, že se mou
opovážlivostí mohla stejně tak dobře cítit dotčená a na místě mě zabít… ale já
toho také nelitoval.“
Mahiya se opět rozesmála a její jasné,
žlutohnědé oči se zatřpytily zlatým odleskem, který Jasona okouzlil. Nikdy
dříve si toho blyštivého, kovového odlesku v jejím pohledu nevšiml.
V ten moment ho napadlo, že ten mladý muž, kterým kdysi býval, se mohl
zmýlit, a že i zamrzlé srdce se jednoho dne mohlo probudit.
„Zcela určitě,“ řekla, když nakonec
dokázala popadnout dech, „ses pak mezi svými vrstevníky stal legendou.“
Jason tenkrát neměl mnoho přátel, ale
měl Dmitriho a Raphaela. „Raphael mi nalil sklenku tisícileté Skotské a spolu
s Dmitrim mi připili na mou kuráž.“ Toho dne si Jason s oběma muži
vytvořil pouto, které se během času ještě více zocelilo. A každý člen Sedmy
postupem času vytvářel další články řetězu, který Jasona kotvil k tomuto
světu, k životu.
„Nemyslím si, že by se Neha kdy
chovala takhle neformálně ke komukoli ze zdejších dvořanů,“ řekla Mahiya. „Ale
na druhou stranu, já ji neznala v době, kdy byla tak mladá, jako musel být
tenkrát Raphael.“
„Až se příště potkám s Lijuan,
tak se jí na mladou Nehu zeptám.“
Mahiya k němu okamžitě zvedla
pohled a vykulila na něho oči. O vteřinu později už se jí v nich opět
třpytily zlaté tečky. „Takže nakonec přeci jen máš nějaký smysl pro humor!“ Pak
zvedla prst ke rtům, na kterých jí pohrával pobavený úsměv. „Přísahám, že to na
tebe nikomu neřeknu.“
„Stejně by ti to nikdo nevěřil.“
Mahiya odložila šátek čaje, aby ho
nevylila. „Nemůžu uvěřit, že se díky tobě chichotám,“ obvinila ho mezi lapáním
po dechu.
Jason nemohl spustit oči z jejího
radostného výrazu. Prsty ho svrběly touhou chytit ji za bradu a přitáhnout
si její tvář, aby mohl ochutnat rty, které se jí leskly od posledního doušku
čaje. „Kdo další bude na té večeři?“ zeptal se, když její smích utichl a byl
nahrazen zrůžovělými tvářemi.
Mahiya polkla, sklonila hlavu a začala
jim dolévat další čaj. Když si všiml jejích roztřesených prstů, okamžitě se
v něm probudily všechny jeho lovecké instinkty.
„Myslím, že to bude jen malé setkání.“
Mahiya si v hlavě procházela pravděpodobný seznam hostů a Jason se mezitím
pokoušel udržet na uzdě niterní nutkání odstrčit stranou stůl, který je dělil a
uhasit žízeň, která ho sužovala. Žízeň po princezně s nezlomnou nadějí,
srdcem neposkvrněným všudypřítomným jedem a pohledem, který mu prozrazoval, že
by vyhověla každému jeho požadavku.
„Ať už nosí smuteční bílou nebo ne,“
dodala Mahiya aniž by k němu vzhlédla, „Neha po Erisovi truchlí – přestože
ho stále nenávidí.“
„Je
mi to tak líto. Odpusť mi.“
Staletí stará ozvěna minulosti byla
chladným připomenutím toho, že láska a nenávist byly velmi často úzce
propleteny způsobem, který se malému dítěti mohl zdát nepochopitelný, ale
dospělý muž mu rozuměl velice dobře. Stejně dobře, jako ten muž chápal, že
žhavé uhlíky vášně, které v něm doutnaly, nevyhasnou, dokud se neoddá
měkké pokožce a výkřikům rozkoše Princezny Mahiyi.
„Mahiyo.“
Mahiya si zastrčila za ucho uvolněný
pramen vlasů. „Ano?“
„Řekl bych,“ pronesl a natáhl ruku
přes stůl, aby jí mohl něžně chytit za bradu a přejet jí palcem přes spodní
ret, „že dnes v noci se budeš muset rozhodnout.“
děkuji děkuji děkuji !
OdpovědětVymazatSuper ! ! ! Děkuji mnohokrát za překlad další kapitoly ! ! !
OdpovědětVymazatMoc děkuji za další kapitolku :)
OdpovědětVymazatMoc děkuju za překlad
OdpovědětVymazatDíky za překlad další krásné kapitoly :)
OdpovědětVymazatDakujem:-)
OdpovědětVymazatSkvělé, díky moc za další kapitolu
OdpovědětVymazatDěkuji moc :-)
OdpovědětVymazatdíky za pokračování, míša
OdpovědětVymazatPáni... Díky:)
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazatDíky za překlad.
OdpovědětVymazat