Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels Storm - 24. kapitola

24
Mahiya se cítila pohmožděná v místech, o kterých ani nevěděla, že mohla mít pohmožděniny. Její svaly byly rozbolavělé takovým způsobem, jakým nebyly nikdy dříve. Jason byl… jako bouře.
Nezdolný.
Neúnavný.
Nezadržitelný.

Po jejich skandálním, tělesném spojení proti dveřím si myslela, že už bude uspokojen, ale on si jí odvedl do postele, kde jí dopřál krátký odpočinek a pak si ji vzal znovu. Nestěžovala si. Dokud se bude vracet do její postele, tak si nikdy nebude stěžovat. Otevřela okno své ložnice, aby dovnitř vpustila jasné ranní paprsky slunce.
„… tohle mě nepřiměje s tebou zůstat.“
Při vzpomínce na jeho slova ji bodlo u srdce. Jason pro ni nebyl jen smyslným úlovkem, fascinovaly ji záblesky muže, jež se ukrýval pod povrchem šéfa špionáže… a tenhle muž byl nebezpečným, spletitým a zlomeným stvořením, které toužila poznat. Takovou příležitost ale nikdy nedostane, protože Jason jí takovou příležitost neposkytne. Mahiya si dokonce ani nebyla jistá, zda se vrátí do její postele.
„Dobrou noc, Mahiyo.“ Pozoroval ji svýma vnímavýma očima.
Jediné co chtěla, bylo spát schoulená pod jeho silným, žhavým tělem, ale spokojila se s tím, že mu naposledy přejela prsty po tváři. V ten moment jí přepadl zvláštní pocit, že vypustila zpátky na svobodu divoce žijící stvoření. „Uvidíme se ráno.“
„Ano, uvidíme se ráno.“
Šelest, který se ozval od předních dveří, roztříštil ozvěny jejích vzpomínek na předešlou noc, a pak už do její ložnice vpochodovala Vanhi. Husté, ebenové vlasy měla sčesané do pevného drdolu a na sobě měla oblečené černé sárí s rudými puntíky. Nosit na sobě tak odvážné barvy, zatímco zbytek pevnosti se oblékal do vybledlých barev, které byly co neblíže smuteční bílé, mohlo projít pouze této upírce, protože Vanhi byla ještě starší, než Neha.
Upírka se zelenýma očima a kůží barvy tmavého bronzu působila jako úchvatná žena, které bylo kolem třiceti let, ale její způsoby a chování odpovídalo věku babičky. Kolébala jak Nehu s Nivriti, tak později Anoushku a pak i Mahiyu. Byla jedinou osobou, kterou se Mahiya odvážila milovat po té, co byl její jediný přítel, kterého měla v dospělosti, brutálně potrestán.
Šarlatově rudá krev na kamenech byla kluzká a hutná. Vedle bezvědomě ležícího těla muže, jehož jediným zločinem byla jeho laskavost, bezvládně ležela jeho krví prosáklá křídla.
Dokonce i její milovaná klisna, kterou Mahiya pomáhala vychovat od doby, kdy byla ještě malým hříbětem byla dána pryč – Aravově nové milence – a tenhle krutý čin byl rozhodně vědomě provedený.
Nicméně Neha měla Vanhi ráda, a proto si mohla Mahiya dovolit ji milovat. Ale dokonce ani Vanhi neměla povoleno s Mahiyou trávit příliš mnoho času, jinak byla odeslána na „dovolenou“ na druhou stranu Nehy teritoria.
„Takže,“ pronesla Vanhi, „ten chlípnej kozel už není mezi živými.“
Mahiya nebyla jejím odsuzujícím prohlášením vůbec překvapená. „Nebudu pro Arava truchlit, ale způsob, jakým zemřel… to bych nepřála nikomu.“
Vanhi si odfrkla. „Za to, jak tě jako mladičkou dívenku využil, měl být vykastrován.“
„Já mu dovolila, aby mě využil,“ odpověděla Mahiya. Tohle byla jejich už staletí trvající stále stejná výměna názorů. „Byla jsem bláhová.“ A díky své bláhovosti byla ochotná přijmout výměnou za zlato i bezcenný brak. „A to už znovu nikdy nebudu.“
„Skutečně?“ Vanhi na ni pozvedla obočí a pak ze země zvedla černo černé pírko. „A přesto je ve tvé ložnici vítaný Raphaelův šéf špionáže.“
„On mi nikdy nelhal.“
Mahiyino tiché přiznání přimělo energetickou Vanhi, která pobíhala po místnosti a rovnala všechno, čeho se dotkla, na okamžik zastavit. V obličeji se jí usadil tíživý smutek a něžně jí pohladila po tváři. „Přála bych si, abys mohla očekávat něco víc, dítě.“
„Jednou budu moci,“ slíbila si Mahiya nahlas. „Jednoho dne si budu moci splnit všechny svoje sny, ale do té doby musím pracovat s tím, co mám.“
Její pragmatický přístup k věci byl daleko lepší, než falešné naděje – to se naučila v době, kdy se ještě před jejím „vyvinutím“, pokusila najít útočiště u Lijuan.
„Hlupačko.“ Špičky Lijuaniných holubově šedých křídel klouzaly po zemi. Žena archanděl mávla rukou a propustila strážce, který doprovodil vyčerpanou Mahiyu do jeskyni podobné místnosti, ve které se odrážel veškerý zvuk. „Chceš po mně, abych kvůli tobě zničila své přátelství s Nehou?“
„Ne. Jen tě žádám o útočiště.“ Lijuaniny oči byly strašidelně perleťově šedé a zíraly na ni z obličeje s tak bledou pletí, že Mahiye připadalo, jako by pod ní viděla její lebku.
„Buď je tvá mysl chorá,“ pronesla Lijuan, „nebo jsi neuvěřitelný pokrytec.“
Mahiya se snažila přemoci led, který jí začal prostupovat žilami, „Jsi daleko mocnější, než Neha. Kvůli někomu tak bezcenému jako jsem já, by vaše přátelství nikdy neohrozila.“
„Z toho, co jsi právě řekla, plyne, že pro tebe nemám žádné upotřebení. Nemáš mi co nabídnout.“ Pak obdařila Mahiyu úsměvem, ze kterého se jí sevřely vnitřnosti. „Tvá křídla… hmm, možná si tě nakonec přeci jen nechám.“ A v ten moment jí Lijuan „pozvala“, aby si prohlédla její Sbírku a s tím samým znepokojivým úsměvem sledovala, jak se Mahiya předklonila a vyzvracela to málo, co měla v žaludku.
„Ju to uklidí.“
Muž, který se v místnosti objevil, jakoby vystoupil ze stínů… nebyl v pořádku. Mahiya sebou trhla a přejela si hřbetem ruky přes ústa. O chvíli později už měl Ju v ruce mop a uklidil veškeré pozůstatky, jež po sobě zanechal její nedostatek sebekontroly. Jeho oči byly černé a prázdné. Jeho pohyby se podobaly pohybům loutky.
„Kdysi býval velmi silným mužem. Nakonec jsem ho zlomila, ale přesto ho nemůžu nechat jít.“ Lijuan natáhla ruku a pohladila Mahiyu po křídle. Mahiya od ní rychle odstoupila pryč a čekala, že za své neuctivé chování bude spálená na popel, ale Lijuan se na ní místo toho usmála. „Škoda, že si tě nemohu přidat do své Sbírky. Lepší bude, když tě Neze vrátím zpět. Budu trpělivá a požádám ji, aby mi tě věnovala po smrti. Nechtěla bych, aby taková krása přišla nazmar.“
Jedna noc a jeden den. To byla doba, kterou Mahiya strávila v Lijuanině pevnosti. Byly to hodiny a hodiny protkané nočními můrami, ze kterých ji mrazilo i teď. „Vanhi,“ řekla a nutila svou mysl, aby se vrátila do přítomnosti, „co si myslíš o Aravově smrti?“
„Že ten kus sloního trusu možná někoho urazil, anebo byl jednoduše ve špatnou dobu na špatném místě.“ Vanhi pokrčila rameny a zvedla sárí, které Mahiya nechávala přes noc vyvětrat. Mahiya chytila druhý konec jemné látky a pomohla ho Vanhi poskládat. „To se mi nezdá. Připadá mi, že je to všechno dost kalkulované.“
„Řeknu ti tohle, dítě.“ Pronesla upírka vážným hlasem. „Hry jsou jedna věc, ale hrát je proti Neze?“ Vanhi zavrtěla hlavou a prstem do vzduchu napsala pradávné znamení, které mělo odhánět zlo. „Z toho nemůže vzejít nic dobrého.“
S tím souhlasím. Pomyslela si Mahiya.
Půl hodiny po té, co Vanhi odešla, se Mahiya vypravovala pryč ze svého paláce, ale když otevřela dveře, našla před nimi nečekaného hosta.
„Venome.“
Věnoval jí lenivý, šarmantní úsměv. Jeho oči byly skryté za zrcadlovými slunečními brýlemi, které odrážely její vlastní tvář. Byl oblečený v černých kalhotách a bílé košili a jeho vlhké vlasy byly bezchybně učesané. Působil jako jeden z nejnebezpečnějších dvořanů – takových, kteří byli dost chytří na to, aby mohli spřádat různé intriky a tajně spolupracovat se sobě podobnými.  
„Lady Mahiyo.“
„Jen Mahiyo,“ odpověděla, zatímco se pokoušela nasát co nejvíce slunečních paprsků. Vyzařovaly z tak čistě alabastrového nebe, že by bylo obscénní, kdyby se stalo svědkem dalšího krveprolití.
„Jestli hledáš Jasona, tak tu není.“ Vzhledem k tomu, že Neha dala Jasonovi k dispozici veškeré prostředky své pevnosti, už Mahiya nečekala, že by ho měla i nadále špehovat a hlásit jí jeho kroky.
„Jasone.“ Vstoupila na svůj balkón a bojovala sama se sebou, aby se ho nedotkla. Jejich společná noc byla pryč a ona se nechtěla dožadovat dalších intimních práv doteků – bylo by to stejně pošetilé, jako kdyby chtěla vlastnit bouři. „Dáš si před odchodem snídani?“
„Ne, mám schůzku, které se musím zúčastnit.“ Pak roztáhl křídla, ale na okamžik se zastavil. „Uvidíme se, až se vrátím.“
Možná to bylo pošetilé, ale to, že na ni zaklepal, místo toho, aby se s ránem jednoduše vypařil, pro ni hodně znamenalo - její šéf špionáže byl přeci zvyklý se nikomu nezodpovídat.
„Měl jsem se předem ohlásit,“ pronesl Venom a jeho hlas roztříštil vzpomínky na dnešní ráno. Jeho úsměv patřil muži, který moc dobře věděl, jak okouzlit ženy. „Mohu tě doprovodit tam, kam si měla namířeno?“ Jeho hravé flirtování jí přimělo k úsměvu. „Jdu za Nehou.“
„Do jejího paláce?“
„Ne.“ Mahiya se zamračila. „V té zprávě se psalo, abych se s ní setkala poblíž Guardiana.“ Vzhlédla a pohledem vyhledala daleko prostší pevnost, která shlížela na tu Archandělskou. Byla izolovaná a poblíž se nenacházel nikdo jiný, než Nehy jednotky strážců – kdyby se žena archanděl rozhodla uvěznit tam obtížné nemanželské dítě svého druha, tak by předstírali, že nic neviděli ani neslyšeli a rozhodně by Mahiye nepomohli. Popravdě by to nebyl až tak velký rozdíl od jejího života v Archandělské pevnosti. Až na to… že tady byl Jason.
Ne, pokárala se přísně. Nedělej si plané naděje jen proto, že tě ta temná sexualita tolik zasáhla. Jason jí slíbil, že jí pomůže uprchnout, ale na jeho ochranu neměla žádný nárok.
„Takže vidíš,“ řekla Venomovi, „musím se tam vypravit sama.“
Upír se zamračil. „Jseš si jistá, že ta zpráva byla skutečně od Nehy? Před chvílí jsem ji viděl odletět směrem k městu.“
„Ano. Máme se setkat u trosek chrámu, které jsou kousek za zdí pevnosti.“ Mahiya se z takhle nečekané volby místa setkání cítila nesvá a sáhla do skryté kapsičky ve své tunice, ze které vytáhla malou kartu. „Je to její písmo.“
Venom si od ní vzal kartu do ruky a přejel palcem po rukopise. „Ano, máš pravdu. Ale její písmo není zas tak ornamentální, aby se nedalo celkem snadno napodobit. Nějak se mi to celé vůbec nelíbí.“
A v tom momentě Mahiya pochopila, proč za ní Venom přišel a ucítila hřejivý pocit u srdce. „Jason ti řekl, abys na mě dohlédl.“ Cítila se velmi potěšená tím, že Jasonovi na ní záleželo natolik, že požádal dalšího člena Sedmy, aby na ni dával pozor. Od doby, kdy opustila Útočiště a s tím i ty, kteří dávali pozor na andělské děti, na ni nikdo nedohlížel. Nebyla natolik hrdá, aby sama sobě popírala emoce, které v ní jeho starost vyvolala.
Venom jí místo odpovědi věnoval slabý úsměv. „Podle toho vzkazu ti do setkání ještě zbývá patnáct minut.“
„Říkala jsem si, že dorazím o chvilku dříve.“ A budu tak mít čas se tam trochu porozhlédnout a připravit se, aby mě Neha nevyprovokovala k nějaké fatální chybě.
„Vyhov mi,“ řekl Venom, „a doraž tam přesně na čas.“
Mahiya k němu vzhlédla a dříve, než si mohl uvědomit, co měla za lubem, mu sundala sluneční brýle. Způsob, jakým se od ní okamžitě odtáhnul pryč, byl vlnitý, působivý a velmi rychlý, ale Mahiya zůstala stát na místě.
„Stačilo se zeptat,“ řekl, zvedl se ze své bojové pozice a upravil si několik rozcuchaných pramenů vlasů. Jeho jasně zelené oči působily proti jeho pouštně hnědé pokožce, která pocházela z tohoto regionu, přímo hypnoticky.
„Myslela jsem si, že ti budu schopná číst v očích.“ Mahiya mu podala zpět jeho sluneční brýle. „Ale to ode mne bylo opravdu hloupé,“ pokračovala. V ten moment jí myslí proběhla myšlenka, nebo možná jen zvláštní pocit, ale než to stihla postřehnout, už to bylo z jejího dosahu. „Neznám nikoho, kdo by dokázal číst v takových očích.“
Venom si nasadil sluneční brýle a vykročil směrem pryč. „Pamatuj si, že máš dorazit přesně na čas.“ Pak se rozeběhl a v mžiku byl pryč. Jeho pohyby by se v žádném případě nedaly zaměnit za lidské. I navzdory jeho rychlosti to do Guardiana ale nemohl stihnout dříve, než ona. A přesto Mahiya vzlétla na střechu svého paláce, aby počkala a dala mu čas, o který ji žádal. Čím více nad celou situací přemýšlela, tím více se jí zdála zvláštně divná. Ale nepřijít tam vůbec nebylo možné, co když jí ten vzkaz skutečně poslala Neha – žena archanděl věděla, že se Mahiya na Guardianovi hrozivě bála… a také věděla proč.
Prosím ne! Prosím!
To bylo jedinkrát v životě, kdy o něco prosila. A také to bylo jedinkrát v životě, kdy v Nehy tváři spatřila hrůzu – jako kdyby nevěřila tomu, co se chystala udělat. Ale ani to ji nezastavilo… a Anoushka celou dobu stála po jejím boku jako chladný stín své vlastní matky.
Do setkání jí zbývaly už jen dvě minuty. Roztáhla křídla a vzlétla ze střechy paláce vzhůru do mraků, odkud zamířila k troskám chrámu. Tady Neha chybovala. Přestože Guardian naháněl Mahiye husí kůži, trosky chrámu v ní vyvolávaly jen šťastné vzpomínky a tyto vzpomínky pro ni byly talismanem. Mahiya proletěla nad Guardianem a jeho strážci. O kousek dál od ochranné zdi na jihu, se rozkládala ruina chrámu, který byl vystavěný před dlouhými časy, jako pocta archandělovi, který tu vládl před Nehou. Neha ale za zkázu chrámu zodpovědná nebyla. Jednoduše se několik let po té, co byl dotyčný archanděl zabit v bitvě proti jinému členu Kádru, přestal využívat.
Zatímco se jedna celá strana chrámu zhroutila a střecha se zřítila na dlažební kameny, druhá polovina zatím více méně stála v pořádku. Zbylou část střechy, která se nesesula, podpíralo deset masivních sloupů. Byla děravá a všemi otvory dovnitř pronikaly paprsky slunce, které na podlaze vytvářely mozaiku ze světla a stínů.
Mahiya přistála před chrámem, zhluboka se nadechla řídkého, vysokohorského vzduchu a pak pečlivě složila svá křídla… v ten moment za sebou zaslechla kroky. Okamžitě se otočila a zjistila, že stojí tváří v tvář Venomovi, jehož kůže se blyštěla potem. Jeho dříve čistě bílá košile byla nyní propocená a přilnula k jeho svalnatému tělu. Jeho oči, které už nebyly skryty za slunečními brýlemi, byly kvůli ostrým slunečním paprskům přimhouřené.
Mahiya na něho šokovaně zírala. „Nikdo není takhle rychlý.“
Venom se na ni provokativně usmál a blýskl na ni svými špičáky. „Dovolím si s tebou nesouhlasit.“
Mahiyin mozek začal v ten moment opět pracovat. Podívala se za něho, směrem k vysokým zdem pevnosti a pak zase na Venoma. „Znáš cestu skrz tunely.“ Z těch málo informací, které byla schopná posbírat o podzemních cestách, které mezi sebou obě pevnosti propojovaly, věděla, že jejich výstavba probíhala celá milénia a muselo to být úplné bludiště.
„Možná,“ odpověděl tajemně. Pak se kolem ní prosmýkl takovou rychlostí, že v žádném případě nemohla být považovaná za lidskou a vyběhl po schodech ke chrámu.
„Venome!“ Mahiya vstoupila do mozaikovitě osvětleného chrámu hned za ním… a byla překvapená pocitem míru, který ji tu uvítal. Tohle bylo její oblíbené místo na hraní, když byla ještě dítětem a jezdívala sem na návštěvy z Útočiště. Mezi těmito polozřícenými zdmi zažila tisíce dobrodružství. Dokonce se na jeden z masivních sloupů podepsala malířským uhlem, ale pocit viny ji přinutil, aby se vrátila a své jméno smazala. Přestože neustále pátrala po jakékoli známce Nehy přítomnosti, jí tato vzpomínka přinutila k úsměvu. Po Neze tu nebyla ani stopa. Venom stál kousek před ní a zrovna prozkoumával zastíněný výklenek. „Musíš odsud odejít, nebo ze sebe zbytečně uděláš terč.“ Neha by netolerovala fakt, že Mahiyu doprovázel upír, který navzdory tomu, že se rozhodl sloužit Raphaelovi i nadále zůstával jejím oblíbencem. „Můžeš mě prostě sledovat z nějakého skrytého místa.“ A pokud by se ukázalo, že její pocit toho, že něco není v pořádku, nebyl pouhou představivostí, jeho pomoc by zcela určitě uvítala.
„Hmm? Ne, to se nestane.“
„Jestli budu muset, tak tě odsud odtáhnu.“ Venom byl Jasonovým přítelem a Mahiya instinktivně věděla, že Jason byl mužem, který moc přátel neměl. Prostě Venomovi nemohla dovolit, aby kvůli ní ohrozil svůj vlastní život. Upír na její výhružku vůbec nezareagoval a místo toho velmi potichu řekl, „pojď se podívat na tohle, Mahiyo.“



13 komentářů:

  1. Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad další kapitoly ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  4. Moc děkuji za překlad další kapitoly. Dráža

    OdpovědětVymazat
  5. srdečná vďaka za preklad tejto nádhernej kapitoly... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  6. Veľmi pekne ďakujem za ďalšiu kapitolku

    OdpovědětVymazat
  7. mocí díky za pokračování, míša

    OdpovědětVymazat