24
Mahiya se cítila pohmožděná
v místech, o kterých ani nevěděla, že mohla mít pohmožděniny. Její svaly
byly rozbolavělé takovým způsobem, jakým nebyly nikdy dříve. Jason byl… jako
bouře.
Nezdolný.
Neúnavný.
Nezadržitelný.
Po jejich skandálním, tělesném spojení
proti dveřím si myslela, že už bude uspokojen, ale on si jí odvedl do postele,
kde jí dopřál krátký odpočinek a pak si ji vzal znovu. Nestěžovala si. Dokud se
bude vracet do její postele, tak si nikdy nebude stěžovat. Otevřela okno své
ložnice, aby dovnitř vpustila jasné ranní paprsky slunce.
„…
tohle mě nepřiměje s tebou zůstat.“
Při vzpomínce na jeho slova ji bodlo u
srdce. Jason pro ni nebyl jen smyslným úlovkem, fascinovaly ji záblesky muže,
jež se ukrýval pod povrchem šéfa špionáže… a tenhle muž byl nebezpečným,
spletitým a zlomeným stvořením, které toužila poznat. Takovou příležitost ale
nikdy nedostane, protože Jason jí takovou příležitost neposkytne. Mahiya si
dokonce ani nebyla jistá, zda se vrátí do její postele.
„Dobrou
noc, Mahiyo.“ Pozoroval ji svýma vnímavýma očima.
Jediné
co chtěla, bylo spát schoulená pod jeho silným, žhavým tělem, ale spokojila se
s tím, že mu naposledy přejela prsty po tváři. V ten moment jí
přepadl zvláštní pocit, že vypustila zpátky na svobodu divoce žijící stvoření.
„Uvidíme se ráno.“
„Ano,
uvidíme se ráno.“
Šelest, který se ozval od předních
dveří, roztříštil ozvěny jejích vzpomínek na předešlou noc, a pak už do její
ložnice vpochodovala Vanhi. Husté, ebenové vlasy měla sčesané do pevného drdolu
a na sobě měla oblečené černé sárí s rudými puntíky. Nosit na sobě tak
odvážné barvy, zatímco zbytek pevnosti se oblékal do vybledlých barev, které
byly co neblíže smuteční bílé, mohlo projít pouze této upírce, protože Vanhi
byla ještě starší, než Neha.
Upírka se zelenýma očima a kůží barvy
tmavého bronzu působila jako úchvatná žena, které bylo kolem třiceti let, ale
její způsoby a chování odpovídalo věku babičky. Kolébala jak Nehu
s Nivriti, tak později Anoushku a pak i Mahiyu. Byla jedinou osobou,
kterou se Mahiya odvážila milovat po té, co byl její jediný přítel, kterého
měla v dospělosti, brutálně potrestán.
Šarlatově
rudá krev na kamenech byla kluzká a hutná. Vedle bezvědomě ležícího těla muže,
jehož jediným zločinem byla jeho laskavost, bezvládně ležela jeho krví prosáklá
křídla.
Dokonce i její milovaná klisna, kterou
Mahiya pomáhala vychovat od doby, kdy byla ještě malým hříbětem byla dána pryč
– Aravově nové milence – a tenhle krutý čin byl rozhodně vědomě provedený.
Nicméně Neha měla Vanhi ráda, a proto
si mohla Mahiya dovolit ji milovat. Ale dokonce ani Vanhi neměla povoleno
s Mahiyou trávit příliš mnoho času, jinak byla odeslána na „dovolenou“ na
druhou stranu Nehy teritoria.
„Takže,“ pronesla Vanhi, „ten chlípnej
kozel už není mezi živými.“
Mahiya nebyla jejím odsuzujícím
prohlášením vůbec překvapená. „Nebudu pro Arava truchlit, ale způsob, jakým
zemřel… to bych nepřála nikomu.“
Vanhi si odfrkla. „Za to, jak tě jako
mladičkou dívenku využil, měl být vykastrován.“
„Já mu dovolila, aby mě využil,“
odpověděla Mahiya. Tohle byla jejich už staletí trvající stále stejná výměna
názorů. „Byla jsem bláhová.“ A díky své bláhovosti byla ochotná přijmout výměnou
za zlato i bezcenný brak. „A to už znovu nikdy nebudu.“
„Skutečně?“ Vanhi na ni pozvedla obočí
a pak ze země zvedla černo černé pírko. „A přesto je ve tvé ložnici vítaný
Raphaelův šéf špionáže.“
„On mi nikdy nelhal.“
Mahiyino tiché přiznání přimělo
energetickou Vanhi, která pobíhala po místnosti a rovnala všechno, čeho se
dotkla, na okamžik zastavit. V obličeji se jí usadil tíživý smutek a něžně
jí pohladila po tváři. „Přála bych si, abys mohla očekávat něco víc, dítě.“
„Jednou budu moci,“ slíbila si Mahiya
nahlas. „Jednoho dne si budu moci splnit všechny svoje sny, ale do té doby
musím pracovat s tím, co mám.“
Její pragmatický přístup k věci
byl daleko lepší, než falešné naděje – to se naučila v době, kdy se ještě
před jejím „vyvinutím“, pokusila najít útočiště u Lijuan.
„Hlupačko.“
Špičky Lijuaniných holubově šedých křídel klouzaly po zemi. Žena archanděl
mávla rukou a propustila strážce, který doprovodil vyčerpanou Mahiyu do jeskyni
podobné místnosti, ve které se odrážel veškerý zvuk. „Chceš po mně, abych kvůli
tobě zničila své přátelství s Nehou?“
„Ne.
Jen tě žádám o útočiště.“ Lijuaniny oči byly strašidelně perleťově šedé a
zíraly na ni z obličeje s tak bledou pletí, že Mahiye připadalo, jako
by pod ní viděla její lebku.
„Buď
je tvá mysl chorá,“ pronesla Lijuan, „nebo jsi neuvěřitelný pokrytec.“
Mahiya
se snažila přemoci led, který jí začal prostupovat žilami, „Jsi daleko
mocnější, než Neha. Kvůli někomu tak bezcenému jako jsem já, by vaše přátelství
nikdy neohrozila.“
„Z
toho, co jsi právě řekla, plyne, že pro tebe nemám žádné upotřebení. Nemáš mi
co nabídnout.“ Pak obdařila Mahiyu úsměvem, ze kterého se jí sevřely
vnitřnosti. „Tvá křídla… hmm, možná si tě nakonec přeci jen nechám.“ A
v ten moment jí Lijuan „pozvala“, aby si prohlédla její Sbírku a
s tím samým znepokojivým úsměvem sledovala, jak se Mahiya předklonila a
vyzvracela to málo, co měla v žaludku.
„Ju
to uklidí.“
Muž,
který se v místnosti objevil, jakoby vystoupil ze stínů… nebyl
v pořádku. Mahiya sebou trhla a přejela si hřbetem ruky přes ústa. O
chvíli později už měl Ju v ruce mop a uklidil veškeré pozůstatky, jež po
sobě zanechal její nedostatek sebekontroly. Jeho oči byly černé a prázdné. Jeho
pohyby se podobaly pohybům loutky.
„Kdysi
býval velmi silným mužem. Nakonec jsem ho zlomila, ale přesto ho nemůžu nechat
jít.“ Lijuan natáhla ruku a pohladila Mahiyu po křídle. Mahiya od ní rychle odstoupila
pryč a čekala, že za své neuctivé chování bude spálená na popel, ale Lijuan se
na ní místo toho usmála. „Škoda, že si tě nemohu přidat do své Sbírky. Lepší
bude, když tě Neze vrátím zpět. Budu trpělivá a požádám ji, aby mi tě věnovala po
smrti. Nechtěla bych, aby taková krása přišla nazmar.“
Jedna noc a jeden den. To byla doba,
kterou Mahiya strávila v Lijuanině pevnosti. Byly to hodiny a hodiny
protkané nočními můrami, ze kterých ji mrazilo i teď. „Vanhi,“ řekla a nutila
svou mysl, aby se vrátila do přítomnosti, „co si myslíš o Aravově smrti?“
„Že ten kus sloního trusu možná někoho
urazil, anebo byl jednoduše ve špatnou dobu na špatném místě.“ Vanhi pokrčila
rameny a zvedla sárí, které Mahiya nechávala přes noc vyvětrat. Mahiya chytila
druhý konec jemné látky a pomohla ho Vanhi poskládat. „To se mi nezdá. Připadá
mi, že je to všechno dost kalkulované.“
„Řeknu ti tohle, dítě.“ Pronesla
upírka vážným hlasem. „Hry jsou jedna věc, ale hrát je proti Neze?“ Vanhi
zavrtěla hlavou a prstem do vzduchu napsala pradávné znamení, které mělo
odhánět zlo. „Z toho nemůže vzejít nic dobrého.“
S tím souhlasím. Pomyslela si
Mahiya.
Půl hodiny po té, co Vanhi odešla, se
Mahiya vypravovala pryč ze svého paláce, ale když otevřela dveře, našla před
nimi nečekaného hosta.
„Venome.“
Věnoval jí lenivý, šarmantní úsměv.
Jeho oči byly skryté za zrcadlovými slunečními brýlemi, které odrážely její
vlastní tvář. Byl oblečený v černých kalhotách a bílé košili a jeho vlhké
vlasy byly bezchybně učesané. Působil jako jeden z nejnebezpečnějších
dvořanů – takových, kteří byli dost chytří na to, aby mohli spřádat různé
intriky a tajně spolupracovat se sobě podobnými.
„Lady Mahiyo.“
„Jen Mahiyo,“ odpověděla, zatímco se
pokoušela nasát co nejvíce slunečních paprsků. Vyzařovaly z tak čistě
alabastrového nebe, že by bylo obscénní, kdyby se stalo svědkem dalšího
krveprolití.
„Jestli hledáš Jasona, tak tu není.“
Vzhledem k tomu, že Neha dala Jasonovi k dispozici veškeré prostředky
své pevnosti, už Mahiya nečekala, že by ho měla i nadále špehovat a hlásit jí
jeho kroky.
„Jasone.“
Vstoupila na svůj balkón a bojovala sama se sebou, aby se ho nedotkla. Jejich
společná noc byla pryč a ona se nechtěla dožadovat dalších intimních práv
doteků – bylo by to stejně pošetilé, jako kdyby chtěla vlastnit bouři. „Dáš si
před odchodem snídani?“
„Ne,
mám schůzku, které se musím zúčastnit.“ Pak roztáhl křídla, ale na okamžik se
zastavil. „Uvidíme se, až se vrátím.“
Možná to bylo pošetilé, ale to, že na
ni zaklepal, místo toho, aby se s ránem jednoduše vypařil, pro ni hodně
znamenalo - její šéf špionáže byl přeci zvyklý se nikomu nezodpovídat.
„Měl jsem se předem ohlásit,“ pronesl
Venom a jeho hlas roztříštil vzpomínky na dnešní ráno. Jeho úsměv patřil muži,
který moc dobře věděl, jak okouzlit ženy. „Mohu tě doprovodit tam, kam si měla
namířeno?“ Jeho hravé flirtování jí přimělo k úsměvu. „Jdu za Nehou.“
„Do jejího paláce?“
„Ne.“ Mahiya se zamračila. „V té
zprávě se psalo, abych se s ní setkala poblíž Guardiana.“ Vzhlédla a
pohledem vyhledala daleko prostší pevnost, která shlížela na tu Archandělskou.
Byla izolovaná a poblíž se nenacházel nikdo jiný, než Nehy jednotky strážců –
kdyby se žena archanděl rozhodla uvěznit tam obtížné nemanželské dítě svého
druha, tak by předstírali, že nic neviděli ani neslyšeli a rozhodně by Mahiye
nepomohli. Popravdě by to nebyl až tak velký rozdíl od jejího života
v Archandělské pevnosti. Až na to… že tady byl Jason.
Ne, pokárala se přísně. Nedělej si
plané naděje jen proto, že tě ta temná sexualita tolik zasáhla. Jason jí
slíbil, že jí pomůže uprchnout, ale na jeho ochranu neměla žádný nárok.
„Takže vidíš,“ řekla Venomovi, „musím
se tam vypravit sama.“
Upír se zamračil. „Jseš si jistá, že
ta zpráva byla skutečně od Nehy? Před chvílí jsem ji viděl odletět směrem
k městu.“
„Ano. Máme se setkat u trosek chrámu,
které jsou kousek za zdí pevnosti.“ Mahiya se z takhle nečekané volby místa
setkání cítila nesvá a sáhla do skryté kapsičky ve své tunice, ze které vytáhla
malou kartu. „Je to její písmo.“
Venom si od ní vzal kartu do ruky a
přejel palcem po rukopise. „Ano, máš pravdu. Ale její písmo není zas tak
ornamentální, aby se nedalo celkem snadno napodobit. Nějak se mi to celé vůbec
nelíbí.“
A v tom momentě Mahiya pochopila,
proč za ní Venom přišel a ucítila hřejivý pocit u srdce. „Jason ti řekl, abys
na mě dohlédl.“ Cítila se velmi potěšená tím, že Jasonovi na ní záleželo
natolik, že požádal dalšího člena Sedmy, aby na ni dával pozor. Od doby, kdy
opustila Útočiště a s tím i ty, kteří dávali pozor na andělské děti, na ni
nikdo nedohlížel. Nebyla natolik hrdá, aby sama sobě popírala emoce, které
v ní jeho starost vyvolala.
Venom jí místo odpovědi věnoval slabý
úsměv. „Podle toho vzkazu ti do setkání ještě zbývá patnáct minut.“
„Říkala jsem si, že dorazím o chvilku
dříve.“ A budu tak mít čas se tam trochu porozhlédnout a připravit se, aby mě
Neha nevyprovokovala k nějaké fatální chybě.
„Vyhov mi,“ řekl Venom, „a doraž tam
přesně na čas.“
Mahiya k němu vzhlédla a dříve,
než si mohl uvědomit, co měla za lubem, mu sundala sluneční brýle. Způsob,
jakým se od ní okamžitě odtáhnul pryč, byl vlnitý, působivý a velmi rychlý, ale
Mahiya zůstala stát na místě.
„Stačilo se zeptat,“ řekl, zvedl se ze
své bojové pozice a upravil si několik rozcuchaných pramenů vlasů. Jeho jasně
zelené oči působily proti jeho pouštně hnědé pokožce, která pocházela
z tohoto regionu, přímo hypnoticky.
„Myslela jsem si, že ti budu schopná
číst v očích.“ Mahiya mu podala zpět jeho sluneční brýle. „Ale to ode mne
bylo opravdu hloupé,“ pokračovala. V ten moment jí myslí proběhla
myšlenka, nebo možná jen zvláštní pocit, ale než to stihla postřehnout, už to
bylo z jejího dosahu. „Neznám nikoho, kdo by dokázal číst v takových
očích.“
Venom si nasadil sluneční brýle a
vykročil směrem pryč. „Pamatuj si, že máš dorazit přesně na čas.“ Pak se
rozeběhl a v mžiku byl pryč. Jeho pohyby by se v žádném případě
nedaly zaměnit za lidské. I navzdory jeho rychlosti to do Guardiana ale nemohl
stihnout dříve, než ona. A přesto Mahiya vzlétla na střechu svého paláce, aby
počkala a dala mu čas, o který ji žádal. Čím více nad celou situací přemýšlela,
tím více se jí zdála zvláštně divná. Ale nepřijít tam vůbec nebylo možné, co
když jí ten vzkaz skutečně poslala Neha – žena archanděl věděla, že se Mahiya
na Guardianovi hrozivě bála… a také věděla proč.
Prosím
ne! Prosím!
To
bylo jedinkrát v životě, kdy o něco prosila. A také to bylo jedinkrát
v životě, kdy v Nehy tváři spatřila hrůzu – jako kdyby nevěřila tomu,
co se chystala udělat. Ale ani to ji nezastavilo… a Anoushka celou dobu stála
po jejím boku jako chladný stín své vlastní matky.
Do setkání jí zbývaly už jen dvě
minuty. Roztáhla křídla a vzlétla ze střechy paláce vzhůru do mraků, odkud
zamířila k troskám chrámu. Tady Neha chybovala. Přestože Guardian naháněl
Mahiye husí kůži, trosky chrámu v ní vyvolávaly jen šťastné vzpomínky a
tyto vzpomínky pro ni byly talismanem. Mahiya proletěla nad Guardianem a jeho
strážci. O kousek dál od ochranné zdi na jihu, se rozkládala ruina chrámu,
který byl vystavěný před dlouhými časy, jako pocta archandělovi, který tu vládl
před Nehou. Neha ale za zkázu chrámu zodpovědná nebyla. Jednoduše se několik
let po té, co byl dotyčný archanděl zabit v bitvě proti jinému členu
Kádru, přestal využívat.
Zatímco se jedna celá strana chrámu
zhroutila a střecha se zřítila na dlažební kameny, druhá polovina zatím více
méně stála v pořádku. Zbylou část střechy, která se nesesula, podpíralo
deset masivních sloupů. Byla děravá a všemi otvory dovnitř pronikaly paprsky
slunce, které na podlaze vytvářely mozaiku ze světla a stínů.
Mahiya přistála před chrámem, zhluboka
se nadechla řídkého, vysokohorského vzduchu a pak pečlivě složila svá křídla…
v ten moment za sebou zaslechla kroky. Okamžitě se otočila a zjistila, že
stojí tváří v tvář Venomovi, jehož kůže se blyštěla potem. Jeho dříve
čistě bílá košile byla nyní propocená a přilnula k jeho svalnatému tělu.
Jeho oči, které už nebyly skryty za slunečními brýlemi, byly kvůli ostrým
slunečním paprskům přimhouřené.
Mahiya na něho šokovaně zírala. „Nikdo
není takhle rychlý.“
Venom se na ni provokativně usmál a
blýskl na ni svými špičáky. „Dovolím si s tebou nesouhlasit.“
Mahiyin mozek začal v ten moment
opět pracovat. Podívala se za něho, směrem k vysokým zdem pevnosti a pak
zase na Venoma. „Znáš cestu skrz tunely.“ Z těch málo informací, které
byla schopná posbírat o podzemních cestách, které mezi sebou obě pevnosti
propojovaly, věděla, že jejich výstavba probíhala celá milénia a muselo to být
úplné bludiště.
„Možná,“ odpověděl tajemně. Pak se
kolem ní prosmýkl takovou rychlostí, že v žádném případě nemohla být
považovaná za lidskou a vyběhl po schodech ke chrámu.
„Venome!“ Mahiya vstoupila do
mozaikovitě osvětleného chrámu hned za ním… a byla překvapená pocitem míru,
který ji tu uvítal. Tohle bylo její oblíbené místo na hraní, když byla ještě
dítětem a jezdívala sem na návštěvy z Útočiště. Mezi těmito polozřícenými
zdmi zažila tisíce dobrodružství. Dokonce se na jeden z masivních sloupů
podepsala malířským uhlem, ale pocit viny ji přinutil, aby se vrátila a své
jméno smazala. Přestože neustále pátrala po jakékoli známce Nehy přítomnosti,
jí tato vzpomínka přinutila k úsměvu. Po Neze tu nebyla ani stopa. Venom
stál kousek před ní a zrovna prozkoumával zastíněný výklenek. „Musíš odsud
odejít, nebo ze sebe zbytečně uděláš terč.“ Neha by netolerovala fakt, že
Mahiyu doprovázel upír, který navzdory tomu, že se rozhodl sloužit Raphaelovi i
nadále zůstával jejím oblíbencem. „Můžeš mě prostě sledovat z nějakého
skrytého místa.“ A pokud by se ukázalo, že její pocit toho, že něco není
v pořádku, nebyl pouhou představivostí, jeho pomoc by zcela určitě
uvítala.
„Hmm? Ne, to se nestane.“
„Jestli budu muset, tak tě odsud
odtáhnu.“ Venom byl Jasonovým přítelem a Mahiya instinktivně věděla, že Jason
byl mužem, který moc přátel neměl. Prostě Venomovi nemohla dovolit, aby kvůli
ní ohrozil svůj vlastní život. Upír na její výhružku vůbec nezareagoval a místo
toho velmi potichu řekl, „pojď se podívat na tohle, Mahiyo.“
Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad další kapitoly ! ! !
OdpovědětVymazatdekujiii :-)
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatDěkuju za překlad
OdpovědětVymazatSkvělé, díky moc :-)
OdpovědětVymazatDíky za překlad :)
OdpovědětVymazatMoc děkuji za překlad další kapitoly. Dráža
OdpovědětVymazatsrdečná vďaka za preklad tejto nádhernej kapitoly... :-);-)
OdpovědětVymazatVeľmi pekne ďakujem za ďalšiu kapitolku
OdpovědětVymazatDíky:)
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazatmocí díky za pokračování, míša
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazat