Archangels Storm - 25. kapitola

25

Překvapená zvláštním tónem jeho hlasu, Mahiya prošla paprskem slunce, který prosvítal skrz děravou střechu a na místě se zastavila. Uvnitř výklenku, který Venom prozkoumával, seděl balíček, zabalený v blyštivě zlatém papíru a převázaný stříbrnou stuhou.

Jakmile upír opatrně vytáhl kartičku, která byla zastrčená pod stuhou, ukázalo se, že na ní nebylo napsáno nic jiného, než její jméno a rukopis byl stejný jako na vzkazu, který ji sem nasměroval.

„Možná nejsem žádný šéf špionáže jako náš Jason,“ zanotoval Venom, „ale vsadil bych se, že Neha ti ten vzkaz neposlala.“

Mahiya s ním musela souhlasit. Její mysl se snažila najít v těch podivných souvislostech nějaký smysl, ale selhala. „Vezmeme to ven a teprve tam to otevřeme.“

„Neměla bys to otevírat vůbec. Nejdřív nám dej s Jasonem šanci to-„

„Jsi silný upír, a proto máš velmi dobře vyvinutý sluch,“ přerušila ho. „Slyšíš nějaké tikání? Cokoli, co by mohlo ukazovat na nějaký druh zápalného zařízení?“ Kdyby je exploze z takovéhle blízkosti zasáhla správným způsobem, mohla by jim utrhnout hlavy a zabít je.

Venom se zaposlouchal, ale nakonec neochotně zavrtěl hlavou. „Ne. Ale-„

„A je tu vysoká pravděpodobnost, že máš také vynikající čich.“ Viděla ho, jak „ochutnával“ vzduch jazykem. „Cítíš něco podezřelého?“ Faktem bylo, že kdyby to nechala být, riskoval by otevření toho balíčku buď Venom, nebo Jason. A to Mahiya odmítala dovolit.

„Nějaké chemikálie, nebo něco podobného?“

Venom zaťal čelist. „Ne.“

„Ani já ne, a kdyby to bylo od našeho vraha,“ pokračovala opodstatněně, „on nebo ona nemá žádný důvod hrát takovéhle hry.“ Anděl, který byl natolik silný, že dokázal zneškodnit Arava, by ji mohl přetrhnout v půli, kdyby chtěl.

„Mohl to tu objevit kdokoli jiný – strážce, nebo třeba zvědavé dítě – a žádná z těch vražd se zatím nezdála náhodná.“ To byl sice odhad, ale její šestý smysl jí napovídal, že mezi všemi čtyřmi oběťmi existovalo nějaké spojení. A věděla, že Jason si to myslel také.

Venomovi podlouhlé černé zornice se zúžily a přemýšlivě na ni přimhouřil oči. „Měl jsem za to, že jsi princezna.“

„Zrovna ty bys měl vědět, že archandělský dvůr, je daleko nebezpečnější, než ulice New Yorku.“ Zvedla ze země balíček dříve, než to stihl udělat Venom a velmi opatrně ho vynesla ven na slunce. Zamířila na místo, které bylo zcela skryté před zraky Guardiana a alespoň dvacet metrů od chrámu, kde ho položila do trávy. Kdyby náhodou mělo dojít k nějaké explozi, nechtěla, aby se na ni navíc ještě zřítilo chatrné zdivo. „Běž o kousek dál.“

Upír na ni pozvedl jedno obočí. „To teda ne.“

„Nebuď blázen,“ řekla. Rozhodla se, že měla Venoma ráda nejen proto, že byl Jasonovým přítelem, ale také proto, že se na ni díval, jako kdyby tu ona byla tím nebezpečným stvořením. „Kdyby se mi něco stalo, tebe by to nepostihlo a byl bys schopný sehnat pomoc. Nebo bys byl raději, kdybychom byli zranění oba dva?“

Upír se na ní ušklíbl. „Tahle logika bude platit i v případě, že to otevřu já.“

„To je sice pravda – ale já mám větší šanci na přežití.“

„O tom pochybuju.“ Založil si ruce na prsou. „Možná jsi anděl, ale já jsem silnější než ty a Jason je silnější než my oba.“

Ano, to je a já ho rozhodně nenechám, aby se zranil – i kdyby to bylo hloupé rozhodnutí ovlivněné mými city. „Takže bys počkal a nechal to otevřít Jasona?“ Když jí neodpověděl, pokračovala, „ano, přesně to jsem si myslela. Ten balíček je pro mě, Venome. A já nedovolím, aby ho otevřel někdo jiný“ – aby byl zraněn někdo jiný – „a kdybych s tím odletěla pryč, tak mě nebudeš schopný následovat. Nebyl bys snad raději, kdybych to otevřela před tebou?“

Obdařil ji dalším tvrdým pohledem. „Očividně se toho o princeznách mám ještě hodně co učit.“ A s tím se otočil a odběhl se schovat za nedaleký kus skály.

Mahiya poklekla a po té, co zkontrolovala, zda pod stuhou nejsou nějaké skryté dráty, ji rozvázala. V ten moment si všimla, že balíček nebyl zabalený ve zlatém papíře – ve skutečnosti byl nabarvený kovově lesklou barvou. Takže v momentě, kdy stuhu rozvázala, mohla jen odklopit víko. „Venome! Vidíš kolem sebe nějakou větev?“

Nedaleko jeho pozice byl statný strom. „Počkej moment.“ O chvíli později jí hodil mohutnou větev, která byla alespoň metr a půl dlouhá. „Jsem rád, že nemáš sebevražedný sklony.“

Ne, mám v plánu žít, milovat, létat… a pokud mi to dovolí, tak znovu intimně tančit se svým šéfem špionáže s půlnočně černými křídly.

„Jdu na to.“ Přitiskla se k zemi, aby měla alespoň nějakou výhodu v případě výbuchu a použila větev, aby nadzvedla víko zlaté krabice.

Nic se nestalo.

Roztřeseně vydechla, zvedla se a přistoupila blíž. Venom už jí byl v patách. Oba dva zírali na to, co leželo uvnitř balíčku a pak se Venom shýbl. „Necítím nic divného.“ Když se chtěla natáhnout pro to, co bylo uvnitř, zvedl k ní ruku. „Počkej, nejdřív se ujistím, že to neleží na nějaké pojistce.“

Mahiya trpělivě čekala, dokud na ni nekývl. „Zdá se, že máš tajného ctitele,“ zašeptal, když si prohlížela nadýchaného růžového medvídka s bílými tlapkami a obličejem. „A patrně jsem ho odtud vystrašil.“

„Možná.“ Mahiya pečlivě prozkoumala celou hračku, ale nenašla žádné skryté prostory. „Přiznávám, že tohle je tak zvláštní, že nevím, co si o tom mám myslet. Možná něco napadne Jasona.“

„Jestli můžu, tak bych navrhnul, abych to zpátky do pevnosti nesl já.“

„Ano, bude lepší, když mě s tím nikdo neuvidí. Když s tím uvidí tebe, budou předpokládat, že je to dárek pro milenku.“

„Zdá se, že mám jistou reputaci.“ Jeho poznámka byla pronesená tónem jemným jako hedvábí, ale stejně byla kousavá.

„Musela bych být slepá, abych si nevšimla tvé smyslnosti.“ Která byla jak nebezpečná, tak i poutavá. „Jsem si celkem jistá, že pokud nechceš, tak nikdy nejdeš do prázdné postele.“ A to navzdory strašidelné „odlišnosti“ jeho očí.

„Opatrně“ – Venom sebral balíček s medvídkem a vstal. Jeho pohyby byly jako tekutá elegance – „nebo začne Jason žárlit.“

„Nenech se tím zdrtit, ale nejsi můj typ.“ Ačkoli to myslela jako vtip, faktem bylo, že v něm spatřovala příliš mnoho z Nehy. Jeho oči byly stejné jako oči jejích mazlíčků a jeho pohyby také – a proto také řekla následující. Odmítala totiž Neze dovolit, aby zničila přátelský vztah, který s ním mohla mít. „Ale jsem přesvědčená, že bychom mohli být výbornými přáteli.“

Venom na ni pozvedl jedno obočí a jeho další slovo znělo nevzrušeně a kultivovaně. „Mohli?“

„Samozřejmě, že ano. Přiznej si, že ačkoli jsem naší první výměnu názorů vyhrála já, už tak mě máš docela rád.“

Jejím slovům se pousmál. „Když jsem tě potkal poprvé, nedokázal jsem tu přitažlivost, kterou k tobě cítí, pochopit, ale teď už věřím, že Jason našel sobě rovného.“

Dalo jí hodně práce, aby byl tón jejího hlasu vyrovnaný. „Na chvíli se vydám dolů do města. Uvidíme se, až se vrátím do pevnosti.“ Její vzpomínka byla velmi mlhavá a byla stará alespoň dva roky, ale pokud měla pravdu, existovala malá šance, že by se jim mohlo dostat nějakých odpovědí.

Venom se zamračil. „Jason mi dal přímý rozkaz, abych tě hlídal.“

Při potvrzení její domněnky se jí sevřelo srdce. Některé ženy by takovou starostlivost neocenily, ale pro Mahiyu, na které nikdy nikomu nezáleželo, nebyla taková věc nechtěnou koulí přikovanou k noze, ale vítanou známkou zájmu. To ale neznamenalo, že hodlala přestat myslet sama za sebe. „Je den,“ řekla, „a nemám v plánu toulat se temnými uličkami. Právě naopak. Chci jít do oblasti, kde jsou obchody a tržiště.“

„Princezna... to určitě,“ zamumlal si Venom, ale přesto sáhl do kapsy a vytáhl mobilní telefon. „Tenhle mám navíc. Uložím ti tam svoje a Jasonovo číslo. Kdybys měla jakýkoli problémy, tak okamžitě zavolej.“

O pár minut později už Mahiya prolétávala nad městem. Jejím cílem byl jasně žlutý domek se starým, ale úžasným šlapacím šicím strojem. Na prahu domku si hrálo malé ušmudlané dítě, které při pohledu na Mahiyu vykulilo oči. Ve vteřině vyskočilo na nohy, rozeběhlo se domů a křičelo, „Mami! Mami!“

Mahiya se nepokoušela skrýt úsměv, který se jí objevil na rtech a zdvořile čekala na ulici před domem. Všimla si ostatních prodavačů, kteří vykukovali z okolních domků a dílen i jejich zákazníků, kteří se shromažďovali na zápraží naproti v ulici. O šest nebo sedm domů dál stál velbloud, který líně přežvykoval, zatímco se kolem něho jeho majitel ochomýtal se sedlem s drobnými stříbrnými zvonečky a předstíral, že ji nepozoruje.

Obloha nad městem byla neustále plná andělů, ale anděl v této ulici obchodní čtvrti byl velmi vzácnou podívanou. Nebylo to snobství, co je odsud drželo stranou, když přišlo na objevování skrytých městských uliček, byli andělé stejně zvídaví jako smrtelníci. Pravým důvodem byl fakt, že zdejší obchody a domky byly malé a nebylo v nich dostatek místa pro osoby s křídly. Jediným důvodem, proč Mahiya o tomto obchůdku vůbec věděla, bylo to, že jeho majitelka byla pozvaná na přehlídku zboží a výrobků, která se před dvěma lety konala v pevnosti.

Ve vchodových dveřích se objevila mladá žena. Mahiyu napadlo, že mládí bylo samozřejmě zavádějící věcí. Tahle žena mohla žít zhruba dvacet sedm, možná dvacet osm let a už byla dost stará na to, aby měla syna, který se jí schovával za sukní. V tom samém věku byla Mahiya dítětem, které nebylo o moc větší, než chlapec téhle ženy.

„Má lady.“ Mladá žena uchopila oběma rukama svou sukni a uklonila se. „Pozvala bych tě dovnitř, ale…“

„Záměr se počítá,“ pronesla Mahiya ve zdejším dialektu. „Nezdržím tě dlouho.“

„Nech mě ti alespoň uvařit čaj.“ V jejích očích rozteklé čokolády se zračila naléhavost její prosby. „Nemohla bych od svého domu nechat odejít anděla, aniž bych ho nepohostila.“

„Děkuji. Čaj si dám ráda.“

Žena se na ni roztřeseně usmála. „Už jsem dala vařit vodu. Nebude to trvat déle, než minutku.“ Jakmile se otočila a odešla, našel v sobě ten malý chlapec odvahu a zůstal stát na místě. Jeho oči barvy rozteklé čokolády, které zdědil po své matce, na ni udiveně zíraly.

„Ahoj,“ řekla Mahiya, a když neutekl, pokračovala dál, „jak to, že nejsi ve škole?“

Jeho oči byly najednou ještě vykulenější, než předtím a strčil si palec do pusy. Když neřekla nic dalšího, opatrně, jakoby jejímu mlčení nedůvěřoval, palec z pusy vytáhl. „Ještě nejsem tak velký jako Nishi.“ Na moment se odmlčel, a pak dodal, „Nishi už do školy chodí,“ jako kdyby se chtěl ujistit, že ho pochopila.

„Aha,“ řekla. „A budeš na školu dost velký už brzy?“

Na jeho čele se objevily vrásky. „Ne brzy, ale možná skoro brzy.“

Mahiya se pokusila potlačit úsměv nad jeho bezchybnou dětskou logikou a všimla si, že se jeho pohled stočil k jejím křídlům. „Jestli chceš, tak ke mně pojď blíž.“

Znovu si strčil palec do pusy a přiběhl k ní tak blízko, že je dělilo jen pár desítek centimetrů. Pak si se zvědavostí malého dítěte začal prohlížet barevné peří jejích křídel.

Když se ve dveřích objevila se šálkem v ruce jeho matka, chtěla ho okřiknout, ale Mahiya na ni zavrtěla hlavou. Vzala si od ní šálek s čajem a řekla, „Je chytrý a odvážný.“

„Ano, je.“ Mladá žena se rozzářila hrdostí na svého syna a její drobný obličej působil ještě krásněji. „Je po svém otci.“

Teprve pak se Mahiya zeptala na svou otázku. „Nedávno jsem viděla někoho s hračkou medvídka – byl růžovobílý a na límečku měl vyšité-„

„Bílé sedmikrásky.“ Dokončila za ni nadšeně žena.

„Ano, sedmikrásky. Myslela jsem si, že je to tvoje práce.“ Ručně šitý, ručně vyšívaný a s očima z krásných modrých korálků, byl medvídek skutečně nádhernou prací.

„Nevšimla sis, jestli na levé tlapce neměl malou žlutou hvězdu?“

Mahiya se zamyslela. „Ano, měl.“

„Pak jsem ho určitě vyrobila já. Ale dalšího už bohužel nemám, má lady.“

„Oh, to je škoda. Vyrábíš jich hodně?“

„Ne, od každého druhu jen jednoho.“ Žena si dlaněmi uhladila zástěru. „Kopretinku jsem prodala asi před týdnem. Oh, už si dopila, vezmu ti ten šálek.“

„Děkuji. Čaj byl velmi chutný.“ Bohatý, s mlékem a skořicí a doslazený medem. „Pamatuješ si, kdo si od tebe Kopretinku koupil? Možná by byli ochotni mi jí prodat.“

„Byl to upír. Nikdy jsem ho neviděla. Možná byl hostem v pevnosti.“ Žena se kousla do rtu a zavrtěla hlavou. „Neřekl mi, jak se jmenuje, ale měl tmavě zrzavé vlasy a porcelánově bledou pleť.“

„Takového muže by bylo těžké přehlédnout.“ A přesto Mahiya o žádném takovém upírovi nikdy neslyšela. Další záhada.

Jason strávil celé ráno tím, že sbíral informace z míst, která byla pro ostatní nepřístupná, ale teď přistál na poli, které nechal zdejší farmář ležet ladem. Zamířil do stínu chatrče, která patrně sloužila jako místo k odpočinku během doby výsadby. Potřeboval ticho, aby mohl přemýšlet, aby si dal dohromady všechny střípky informací.

Měl zvláštní pocit, že klíčem k tomu všemu byla Mahiya, ale Venomovi, ani princezně se o tom nezmínil. Faktem bylo, že k Erisovi i Aravovi měla nějakým způsobem blízko, ale s Audrey a Shabnam ji nic vážnějšího nespojovalo. A přesto na tom jeho instinkty trvaly – jako kdyby viděl, nebo zaslechl něco, co si vědomě nedokázal spojit dohromady. Frustrovaně vytáhl svůj mobilní telefon a rozhodl se, že bude shánět odpovědi na jinou otázku.

„Jasone.“ Vřelost Jessamyna úsměvu dokázala prostoupit dokonce i displejem telefonu. „Ráda tě vidím.“

„I já tebe.“ Jessamy mu jako první pomohla vzpomenout si, jaké to je být znovu člověkem.

Schovával se za budovou, kam se chodily učit andělské děti a vyčkával, až odejde i poslední student. Pak nenápadně vklouzl dovnitř. Žena, která tam seděla, k němu vzhlédla a v jejím laskavém pohledu se nezračila ani špetka lítosti. „Něco pro tebe mám,“ řekla, jako kdyby na něho čekala, jako kdyby věděla, že ze stínů protější budovy už mnoho dní naslouchal jejím hodinám.

Popošla směrem k němu a podala mu štos knih, jejichž názvy byly na obalech psané velkými písmeny. „Nejdřív si musíš vzpomenout.“

Přejel prstem po obale horní knihy, a pak jí otevřel.

Kdysi dávno takovéhle knihy měl a četl si v nich stále dokola i po té, co osaměl. Ale pak se rozpadly a po nějaké době zcela zapomněl, že uměl číst. Ale dnes Jessamyna nejnovější hodina odemkla jeho mysl a on si vybavil hlas své matky, když ho učila číst. Vzal si od ní knihy a beze slova odešel. Trvalo mu měsíce, než znovu promluvil, ale Jessamy s jejím moudrým pohledem a laskavým srdcem ho do ničeho nikdy netlačila a nechávala mu dostatečný prostor, aby mohl volně dýchat.

„Mám na tebe otázku,“ pronesl.

Uklonila hlavu do strany a vyčkávala.

„Víš, že se Lijuan vyvinula a že Raphael má novou schopnost. Zatím sice nedokážu říct co, ale jsou tu známky toho, že se něco děje s Titem.“

Lidé archanděla válečníka byli neuvěřitelně loajální a Jasonovi špehové dokázali zjistit jen to, že bojoval s nějakou nemocí. Vzhledem k tomu, že archandělé nemohli onemocnět, musel Titus procházet nějakým druhem přeměny.

Nehy nová schopnost ovládat led, nebyla všeobecně známou informací, tudíž o ní nemohl mluvit, aniž by tím neporušil krevní přísahu. Ale měl další důkazy, které se týkaly ostatních členů Kádru. „Pamatuješ si na nedávné Astaadovo nepředvídatelné chování?“ Zmíněný archanděl zbil jednu ze svých oblíbených konkubín, přestože o něm bylo známo, že je ke svým ženám benevolentní způsobem, který hraničil s rozmazlováním. „Doneslo se ke mně, že jeho chování už je stabilizované, a že možná získal schopnost ovládat mořské živočichy.“

Jessamy vypadala zamyšleně. „V té době se to vysvětlilo narušením, které způsobilo Probuzení Caliane.“

„Probuzení Pradávného rozhodně není něčím, co by se mohlo ignorovat,“ pronesl Jason a vybavil si ztracené město Amanat, které se objevilo daleko od své původní polohy. „Ale mohla Calianino Probuzení vyvolat ještě nějaká dominantnější síla?“ Lijuanino temné vyvinutí o pár měsíců uspíšilo Calianino Probuzení a obě události změnily směr světové historie.

„Nenapadá mě nic-„ Jessamy se odmlčela. „Vydrž okamžik.“

Když se vrátila, držela v rukou starou vázanou knihu, a podle toho, jak opatrně s ní zacházela, bylo jasné, že už byla velmi chatrná. „Tady se zmiňuje událost zvaná „Kaskáda“ a píše se tu, cituji: A archandělé už nebyli tím, kým by měli býti. Ve městech volně hnila těla, a na vzplanuvší impéria se z nebes snášela krev.“ Jessamy s vážným výrazem ve tváři vzhlédla. „Tahle Kaskáda se udála před více, než pětadvaceti tisíci lety. Začnu prohledávat archivy, jestli v nich nenajdu nějaké další informace. Ale věřím, že přestože je její přesný věk neznámý, je tu jedna žena archanděl, která je vzhůru a má o téhle události informace z první ruky, protože ji na vlastní kůži zažila.“

Caliane.

Po získání této informace ukončil hovor s Jessamy a učinil další. Pak vzlétl do oblak a vydal se zpět do pevnosti. Zamířil do Rhysovy kanceláře, která byla poblíž ubytovacích prostor, ve kterých bydlela převážná část strážců. Upír zrovna ze svého balkónu dohlížel na právě probíhající trénink, ale forenzní zprávu už měl pro Jasona připravenou.

„Není tam nic, co bychom už nevěděli,“ řekl Jasonovi. „Vrah se nepokoušel nic zakrýt. Vypadá to, že na rozdíl od Shabnam, která měla utrženou hlavu, měla Audrey vyňaté vnitřní orgány. Arav byl také roztrhán – měl zpřetrhané šlachy i svalstvo.“

Jason si pročetl zprávu, všiml si závěru o Shabnamině hlavě a dočetl se, že Arav byl skutečně roztrhán na kusy – a to holýma rukama. Na Aravově těle nebyla jediná známka toho, že by byla použitá jakákoli zbraň. A to Jasonovi poskytlo velmi důležitou informaci. Velmi, ale opravdu jen velmi málo andělů bylo natolik silných, aby dokázali ručně vyrvat páteř jiného anděla, natož mu utrhnout hlavu. Navíc to všechno udělat za letu a zrovna generálovi Aravovi s jeho bojovými schopnostmi? K tomu by bylo zapotřebí síly na téměř archandělské úrovni nebo nějakou novou, neznámou schopnost.

Potřeboval, aby jeho lidé začali tajně prověřovat schopnosti a sílu jistých andělů a získali představu, zda nebyli touto zvláštní evolucí zasaženi kromě Kádru i obyčejní andělé.

Otočil pár stránek a vrátil se zpět ke zprávě o Shabnam. Přestože to patolog nebyl schopen vzhledem k množství jejích zranění, stoprocentně potvrdit, se domníval, že její tvář byla poškrábaná nějakým druhem drápů.

Jason byl svědkem toho, kdy se Nehy nehty prodloužily v opravdové drápy, ale to nebyla schopnost, kterou měla jen ona. A přesto to byl další, důležitý kousek skládačky.

„Ano,“ řekl, když si vzal svou kopii forenzních nálezů. „Není tam nic, co bychom už nevěděli.“ Rhysova loajalita nezpochybnitelně patřila Neze, ale to neznamenalo, že patřila i Jasonovi.