38
Zabalit si těch pár věcí, bez kterých
si nedokázala představit, že by se obešla, zabralo Mahiye jen pár minut. Její
batoh byl žalostně malý, ale celý život věděla, že tohle místo jednoho dne
opustí, tak proč hromadit spousty věcí…
„Nevzala jsem si žádné šperky, kromě
těch, které mi byly nezpochybnitelně darované,“ pronesla. Nebyl to počin
z hrdosti, ale z čiré bezpečnosti. „Nemohu si dovolit riskovat, že by
mě Neha označila za zlodějku a dožadovala se mého návratu kvůli potrestání.“
„Nemáš zapotřebí něco takového
riskovat.“ Jason souhlasně přikývl na její volbu oblečení – jednoduchou tuniku
s kalhotami, kterou zvolila kvůli dlouhému letu při cestě z Nehy
teritoria. „Cokoli, co budeš potřebovat pro svůj nový život, ti půjčím.“
Tíha, která se jí usadila v žaludku
po jeho první větě, se po té druhé opět vypařila. „Děkuji ti.“ Půjčka
přicházela s očekáváním toho, že bude jednoho dne splacena. Jason se jí
nepokoušel ukrást její nově nalezenou svobodu tím, že by ji na sobě učinil
závislou.
„Máš zabalené všechno?“
„Nezůstalo tu nic, co by mi mohlo
chybět.“
Jason vytáhl z pouzdra na zádech
svůj meč, zkontroloval ho a pak ho opět zasunul zpět. „Dej mi ten batoh.“
„Není zas tak těžký.“ Byl zhotovený
tak, aby se dal nosit vepředu a nepřekážel andělským křídlům.
Jason natáhl ruku a přes její dřívější
protest si ho vzal. „Tvá žebra se ještě zcela nezahojila, tak se se mnou
nehádej.“
„Tak ho ponesu v ruce, stejně
jako teď ty – alespoň do té doby, než budeme pryč z pevnosti.
V případě boje potřebuješ mít volné obě ruce.“
Kdyby je někdo neočekávaně přepadl a
zahnal je do rohu, mohla by využít jehlice, které měla ve vlasech, ale meč
v rukou mistra boje by celé přepadení ukončil dříve, než by k takové
situaci mohlo dojít.
Očividně
máš také v povaze udělovat rozkazy, princezno. Ale navzdory
jeho temným slovům jí vrátil batoh zpátky. „Pojď, musíme vyrazit.“
Mahiya vkročila na balkón svého paláce
a zaváhala. „Nemůžu odejít bez rozloučení s Vanhi.“
„Můžeš se s ní sejít
v Útočišti – jezdí tam každý rok. A Neha ji má příliš ráda, než aby ji potrestala za to, že se s tebou uvidí.“ A s těmito
slovy překročil okraj balkónu a s roztaženými křídly elegantně
přistál na nádvoří. Mahiya ho překvapeně následovala. Co se děje?
Nevěřím,
že by nás Neha nechtěla sestřelit z oblohy.
Mahiya se obávala stejné věci –
střechy i hradby pevnosti byly kvůli očekávanému návratu Nivriti poseté stále
se zvětšujícím množstvím zbraní země-vzduch. Stačila by pouhá jedna „nehoda“ a
Neha by se efektivně zbavila nepohodlné ženy anděla i šéfa špionáže, který ji
ochraňoval. Tunely, řekla. Dal ti Venom nějakou mapu?
Ano.
Zůstaň u mě tak blízko, jak to bude možné, aniž by ses mi zamotala do křídel. Důvod jeho
příkazu poznala už po pár minutách. Přestože s Jasonem stáli na okraji
cesty, bez povšimnutí je minuli dva strážci, mířící k jejich paláci.
Dovtípila se, že místo nich viděli v popředí nádvoří jen rozmazanou
temnotu.
Jakmile se vydali dál skrz pevnost,
držela se Jasona jako jeho vlastní stín. Jejich tempo bylo ostražité, ale nikde
se nezastavovali. Než aby se vydali napříč nádvořími, se Jason rozhodl pro
cestu, která byla méně na očích. Kráčeli opuštěnými chodbami a branami, které
nikdo nestřežil, až se ocitli v malé zahradě, osvětlené jen několika
čajovými svíčkami. Mahiya si vzpomněla, že to bylo místo, které patřilo
zvláštnímu páru, který vyhledával soukromí. Ale dnes večer tu nikdo neseděl.
Jason se zastavil hned za vstupem do
zahrady a Mahiya spatřila vířivý stín, který o moment později obalil všechny
čajové svíčky a ztlumil i tohle nepatrné světlo. Vidíš?
Moc
dobře ne.
Okamžitě se jí kolem ruky sevřela ta
jeho. Jason se v temné noci pohyboval s ladností muže, spřízněného se
stíny a vedl ji do středu zahrady a ke kamennému podstavci se sochou bezejmenné
ženy anděla, jejíž křídla byla roztažená, jakoby chtěla vzlétnout. Otočil
pravým zápěstím sochy, a pak přitlačil na levé křídlo a jedna část podstavce se
odsunula stranou. Vchod byl úzký – tenhle vstup do tunelů nebyl určen pro
bytosti s křídly. Mahiya potlačila náhlý nával klaustrofobie a vešla
dovnitř. Jason byl hned za ní a jeho tělesný žár pro ni byl nepatrným
ujištěním. O vteřinu později se za nimi vchod uzavřel.
Náhlá temnota na ni zasyčela jako duch
minulosti a Mahiya málem zpanikařila – vzápětí prostor tunelu vyplnilo vřelé,
tlumené světlo, které vydávala koule, plující přímo před ní. Něco takového by
od muže, jehož moc a síla se projevovala odstíny půlnoční temnoty, rozhodně
nečekala, ale byla mu neuvěřitelně vděčná. Děkuji
ti, řekla, když viděla, že se v uzavřeném prostoru, ve kterém se
ocitli, nenacházeli žádní hadi.
Objal ji paží kolem ramen. Schody do tunelů se otevřou jen kousek od
tebe. Zamiř dolů. Pak něco stiskl na stěně a polovina podlahy zmizela. Jak nejrychleji budeš moci, princezno.
Mahiya nepotřebovala, aby ji
vysvětloval důvod všeho toho spěchu. Neha by později mohla litovat, že jim
ublížila – mohla by to považovat za skvrnu na své cti – ale pro ně už by bylo
pozdě, kdyby byli mrtví.
Díky světlu, které před ní plulo jako
maják, viděla dobře, kam šlapala, ale křídly se dřela o stěny úzkého schodiště.
Jakmile sešla dolů, ocitla se v dalším, stejně úzkém tunelu. Zaboč doleva.
Jason se ocitl po jejím boku. Teď už
se alespoň mohli narovnat. V prašném povrchu cesty tunelu, ve kterém se
ocitli, se před nimi objevily otisky jednoho páru bot.
Venom?
Říkal,
že se v těch tunelech vyzná jako had ve svém doupěti.
Jako na zavolanou se před nimi
objevili zmiňovaní plazi. Mahiya se okamžitě zastavila, prozkoumala zbarvení
jejich kůže a znatelně si oddychla. Nejsou
jedovatí. Pokud k tomu Neha neměla zvláštní důvod, tak si
s přírodou nezahrávala a nepřidávala hadům jedové váčky. Jason se na ni
zkoumavě zadíval. Ty se jich nebojíš.
Na
světle ne,
odpověděla pravdivě. První dva hadi nebyla jediná kluzká stvoření, která během
své cesty potkali, ale většina jich byla jen zvědavá a jinak si jich nevšímala.
Jen jeden byl agresivní a okamžitě zemřel rychlou smrtí doručenou Jasonovým
obsidiánovým mečem. Než se stihla nadechnout, proměnilo se jeho štíhlé, dlouhé
tělo v prach.
„To dělá ten meč?“ zeptala se nahlas,
protože předpokládala, že už se ocitli dostatečně daleko, a že se jejich hlasy
už nemohly donést zpátky. „Ty černé plameny?“
„Ne. Nicméně je to prostředník.“ Jeho
odpověď pro ni nebyla žádným překvapením – přeci jen už jeho sílu a moc, která
se projevovala půlnočními plameny, několikrát na vlastní kůži pocítila.
„Neměli bychom o těch tunelech-„
„Než jsme odešli, poslal jsem zprávu
Rhysovi.“
„Dobře.“ Sice nechtěla svou matku
znevýhodnit, ale vzhledem k tomu, že Jason věděl o existenci tunelů ještě
před vypršením krevní přísahy, jeho mlčení by poskvrnilo jeho čest a ohrozilo
jeho život.
„Přidej, Mahiyo.“
Cesta tunelem stoupala strmě vzhůru a
Mahiyu začaly bolet lýtkové svaly. Nevěděla, kde se nakonec vynoří, a proto se
snažila šetřit silami i dechem. Tunel končil padacími dveřmi v polorozpadlém
chrámu, ve kterém našla plyšového medvídka. „Proč Venom předtím nešel tudy?“
Vchod byl chytře skrytý v temném výklenku.
„Protože kdyby byly ty padací dveře
zatuhlé, jejich hlasité vrzání by ho prozradilo. Než odjel do Útočiště, tak
řádně promazal panty, abychom neměli stejný problém.“ Jason zašel do dalšího
ztemnělého výklenku a o chvíli později vyšel s batohem, který mu tam
patrně také připravil Venom.
„Zbraně, kdybychom je potřebovali.“
Mahiya si přejela rukou po zašpiněném
obličeji - ve vlasech měla zcela určitě zbytky pavučin. Odložila svůj batoh do
rohu místnosti a poodešla do středu otevřeného prostoru nezničené části chrámu.
„Nemohu odsud odejít.“ Ta slova z ní vyšla dřív, než se nad nimi stihla
vědomě zamyslet.
„Já vím.“
Nad jeho okamžitým pochopením se jí
sevřelo srdce. „Kdyby se něco změnilo a
ona najednou stála přímo přede mnou, rozeběhl bych se do její náruče stejně,
jako když jsem byl malý chlapec.“
Bylo by moudřejší, kdyby nic neřekla,
ale život plný tajemství a obranných zdí nebylo to, co chtěla se svým šéfem
špionáže mít. „Povíš mi o tom?“ zeptala se. Žádala ho, aby se s ní podělil
alespoň o kousek své minulosti, když ne o své srdce. „Povíš mi, jak zemřela?“
Jason se opřel o stěnu zchátralého
chrámu a zaposlouchal se. Okolní vánek mu šeptal jedno jediné slovo. Nivriti.
Došlo mu, že už nezbývalo moc času,
protože pomstou poháněná žena anděl měla pravděpodobně v pevnosti svého
špeha, který ji informoval o tom, že její dcera už se nenacházela v Nehy
dosahu a tudíž ji žena archanděl nemohla využít jako své rukojmí.
Pohledem setrvával na princezně, která
stála zády ke sloupu, jež přežil vrtochy času. Její tvář byla obrazem
propletené síly se zranitelností. Čekala na jeho odpověď, čekala, až jí poví o
noční můře, kterou nikdy dříve nesdílel s živou duší. Ale tahle žena měla
své vlastní noční můry, což mohlo být důvodem, proč nakonec promluvil. Anebo to
možná mělo úplně jiný důvod – jako třeba mihotavé světlo v zadní části
jeho mysli, které značilo Mahiynu přítomnost. Měl to spojení ukončit, ale byl
si jistý, že si vůbec neuvědomila, že od prvního momentu, kdy jí pustil skrz
své štíty, zůstalo celou dobu otevřené. Nelíbila se mu představa, že by jí
odřízl – připadal si, jako by se k němu celou tu dobu tiskla. Nepátrala
v jeho mysli, jen se mu tam schoulila, stejně jako se k němu choulila
v posteli – s dlaní na jeho srdci.
„Mé matce…,“ začal a čerpal při tom
sílu z její něžné přítomnosti ve své mysli, „byl život ukraden, když jsem
byl ještě chlapec s příliš velkými křídly pro tak malé tělo.“
Celé
jeho tělo se třáslo, ale přinutil se přestat sledovat tu rez, která nebyla rez
a vylézt z díry v zemi ven. Pak opatrně zavřel poklop, aby nezpůsobil
žádný zbytečný hluk a u toho se díval na protější stěnu. Nechtěl se otočit,
protože by spatřil to, co bylo na zemi – to, co musel odstrčit, aby poklop
otevřel. Ale stěna byla také potřísněná tou rzí, co nebyla rez a její drobné
kousíčky se pod žhavými slunečními paprsky, které sem pronikaly skrz světlík ve
stropě, už začaly odlupovat.
Stáhl
se mu žaludek a zrychlil se mu srdeční tep. Odvrátil pohled od stěny a zadíval
se na podlahu. Jenže ta byla také zašpiněná hnědou barvou – jeho malá chodidla
za sebou na naleštěné dřevěné podlaze zanechala otisky. Ušlapaná hlína
v prostorách díry nebyla mokrá. To byla až potom. Až po té, co utichl
všechen ten křik.
Zavřel
oči, ale přesto tu rez, co nebyla rez, stále cítil. Věděl, že se musí otočit.
Věděl, že se musí podívat.
Dívala
se na něho z druhé strany místnosti a v jejích krásných, tmavě hnědých
očích byl povlak bělosti, který tam nepatřil. Pahýl jejího krku měl kolem
dokola sraženou, zaschlou krev a seděl na rohu stolu, jako kdyby tam byl
umístěný přesně z tohoto důvodu.
Jason
nezačal křičet. Věděl, že křičet nikdy nesmí. Místo toho se zadíval na věc,
která blokovala poklop. Zakrývala ji hedvábná látka ametystové barvy. Tak jeho matka nazývala svou nejoblíbenější barvu - ametystová.
Trvalo
mu poměrně dlouho, než to slovo poprvé správně vyslovil, a kdykoli ho pak znovu
použil, se jeho matka nadšeně smála.
Podlaha
pod jeho chodidly zavrzala a on si uvědomil, že se hýbal. Táhl za sebou tu věc,
obalenou v ametystově zbarvené látce a pak k ní na správná místa
položil paže, nohy i vytrhané a zkrvavené peří jejích stříbrně bílých křídel.
Všechny části těla byly pro jeho malé tělo příliš těžké, a on byl z té námahy
zadýchaný. Ale musel to udělat.
Části
těla, které neležely na přímém slunečním světle, ale byly skryté ve stínu,
nebyly oschlé a začaly mu vykluzovat z temně rudě zbarvených dlaní. Když
mu z rukou vyklouzla její hlava, skousl si spodní ret, zvedl ji ze země a
odhrnul jí vlasy, které jí spadaly do očí. „Promiň mi to, mami.“
Po
své matce podědil barvu vlasů, kůže i očí, nebo mu to tak alespoň vždycky říkala.
Ale dnes její oči nevypadaly správně – nesmály se tak, jak se na něho vždycky
smály.
Nakonec
její hlavu umístil tam, kam patřila, a klekl si na koberec, ze kterého měl na
kolenou vždycky vyrýsované mřížky. „Probuď se.“
Jeho
matka byla nesmrtelnou bytostí – stejně jako on. Sice jí bylo jen čtyři sta
šedesát pět, ale i to stačilo.
Andělé
žijí navěky.
To
si podle jeho matky mysleli smrtelníci, ale ona říkala, že andělé žijí jen
velmi dlouho, ne navěky.
Zatřásl
jejími rameny. Její kůže byla místo zářivě snědé, jen chladná.
„Vzbuď
se.“ Snažil se nevzpomínat na všechno ostatní, co mu matka říkávala, ale její
slova se mu přesto vybavila. Byla vyřčená v lyrickém jazyce, kterým se
mluvilo na ostrově, ze kterého pocházela, a kde žila až do chvíle, než odešla
do školy v místě, které nazývala Útočiště.
„Andělé
mohou zemřít. Sice je to složité, ale není to nemožné. A obzvlášť u mladých
andělů.“
Podíval
se na tu věc, obalenou v ametystově zbarveném hedvábí a pochopil význam
díry v jejím hrudníku. Její srdce bylo pryč – bylo vyrvané. A v jejím
břiše byla také díra. A její hlava… když jí zvedal, tak nebyla moc těžká.
Protože v ní byla další díra. Všechny vnitřnosti jeho matky byly pryč.
Anděl
jejího věku a síly se bez vnitřních orgánů nedokázal zregenerovat. A přesto
s ní znovu zacloumal. „Vzbuď se, vzbuď se, vzbuď se!“ Po nějaké době si
uvědomil, že křičel a on nesměl nikdy křičet.
Umlčel
se tím, že se zakousl do spodního rtu, tak tvrdě až ucítil krev. Pohladil matku
po vlasech a vstal. Zamířil ke dveřím pokoje, položil jednu zakrvácenou dlaň na
kliku a otevřel. Na druhé straně ho uvítalo jen ticho. Byl odhodlaný najít
vnitřnosti své matky, a proto následoval stopu zaschlé krve. Kdyby je dal
zpátky tam, kam patří, tak by se probudila. Věděl, že by se probudila.
Špičky
špinavých a rezavě rudých křídel táhl po naleštěné dřevěné podlaze a věděl, že
by mu za to vynadala. Měl si dávat pozor, aby je měl nad zemí, čímž sílilo
svalstvo potřebné k létání. Ale Jason byl příliš unavený a hladový.
„Promiň mi to, mami,“ zašeptal znovu. „Slibuju, že se zítra polepším.“ Až se
probudíš.
Plná
síla venkovního slunce byla oslepující. Sluneční paprsky se odrážely od
bělostného písku pobřeží a až k horizontu se rozprostíraly nekonečně modré
vody oceánu.
Párkrát
zamrkal, až se nakonec všechny tečky z jeho vidění vytratily a pak pokračoval
v cestě za svým cílem. Sluncem vyschlá černohnědá stopa vedla kolem jejich
domku a směrem k malému přístřešku, kde jeho otec vyráběl hudební
nástroje, které jejich přátelé odnášeli do Útočiště a dřevěné hračky, které
Jason tolik miloval.
Ale
to bylo předtím.
Ze
shořelých pozůstatků dílny jeho otce stále stoupal dým, ale oheň už pohltil
všechno, co se dalo a dohasínal. Z popadaných trámů zůstalo jen pár
žhnoucích uhlíků.
Jason
věděl, že nesměl chodit poblíž žádného ohně, ale přesto se tam vydal. Holýma
rukama začal odsouval stranou ještě stále žhavé zbytky dřeva, a když mu nějaký
uhlík popálil dlaň, nebo sežehl peří, potlačil veškerou bolest a pokračoval
dál. Nohou odhrnoval stranou popel a zbytky doutnajícího dřeva… dokud nenarazil
na hlavu svého otce, která se koulela kolem. Zbyla z ní jen lebka
s prázdnými očními důlky. Tělo jeho otce – zuhelnatělé černé kosti –
leželo na druhé straně pozůstatků dílny.
Jason
v ten moment pochopil, že jeho otec spálil vnitřnosti jeho matky spolu
s těmi svými, a že si s pomocí sekacího přístroje, který sestrojil,
usekl vlastní hlavu… a že kdyby se ozval, když ho otec volal - po té, co ustal
všechen ten křik a co poklopem začala protékat krev – usekl by i tu
Jasonovu.
Moc děkuju za krásný překlad
OdpovědětVymazatDíky:)
OdpovědětVymazatAko vždy, moc krát ďakujem :)
OdpovědětVymazatDíky za překlad :)
OdpovědětVymazatMoc děkuji za další přeloženou kapitolu. Dráža
OdpovědětVymazatDíky za překlad :)
OdpovědětVymazatMoc děkuji za skvělý překlad!!! :-)
OdpovědětVymazatDěkuji moc :-)
OdpovědětVymazatPerfektní ! ! ! Děkuji za překlad další kapitoly ! ! !
OdpovědětVymazatDíky moc za skvělý překlad :) Iva
OdpovědětVymazatSkvělé, jako vždy, děkuji moc za další kapitolu
OdpovědětVymazatĎakujem za ďalšiu kapitolku
OdpovědětVymazatDěkuji za úžasný překlad :3
OdpovědětVymazatSrdečná vďaka za ďalšiu kapitolu!!! ?-);-)
OdpovědětVymazat