39
Možná,
že jeho otec udělal chybu, napadlo Jasona a zmocnil se ho záblesk naděje.
Možná, že vnitřnosti jeho matky přeci jen přežily.
Začal
se znovu prohrabávat doutnajícími uhlíky. Měl popálené dlaně a do obličeje mu
stoupaly zbytky dýmu. Prohrabával se popelem a nepřestával pátrat. Zanechával
za sebou stopu sedřené kůže a lepivě rudé barvy. Teprve, když kolem něho padla
noc, si uvědomil, že tu nezbylo nic, co by mohl najít.
Vnitřnosti
jeho matky byly spálené na popel.
„Z
popela může povstat jen velmi silný a mocný nesmrtelný.“ V jejích očích se
zrcadlila úleva smíšená s obavami. „A to je důvod, proč si nikdy nesmíš
hrát s ohněm, Jasone. Dokonce ani já bych nepřežila plameny, které by mi
spálily srdce a mysl a ty jsi ještě malý anděl.“
Se
svěšenými křídly došel za svitu měsíce k nejbližší části jejich laguny a
umyl se v mělké a teplé vodě. Jeho matka neměla ráda, když chodil domu
ušpiněný, a tak se myl a myl, dokud ze sebe nedostal i poslední zbytky krve a
špíny. Slaná voda ho na popálené a sedřené kůži štípala.
Pak
posbíral své špinavé oblečení a odložil ho na verandě domku, kde ho jeho matka
vždycky sesbírala, aby ho mohla vyprat. Jeho křídla byla stále mokrá, a proto
je, než vešel dovnitř, rozevřel a zaklepal s nimi.
Matka
ho vždycky políbila na tvář a nadýchaným ručníkem mu je vytřela do sucha, ale
dnes to bude muset udělat sám. Bylo to těžké – jeho křídla byla větší, než jeho
tělo a Jason na ně po celé jejich délce nedosáhl.
„Takhle,
Čmeláčku.“
Jason
se nechal navigovat vzpomínkou… roztáhl na zemi ručník a lehl si na něj přesně
tak, jak to kdysi dávno udělala jeho matka s otcem. Oba si byli zaplavat
v laguně a nadšeně se u toho smáli. Jejich křídla se v záři
slunečních paprsků třpytila kapkami vody a on nad nimi kroužil jako velký
„čmelák“. To byla krásná vzpomínka z doby před tím, než se z jeho
otce stal cizinec, který zamykal dveře ložnice, zpoza kterých pak vycházeli
tiché bolestné zvuky, které vydávala jeho matka, a ze kterých se Jasonovi
svíral žaludek.
Jakmile
si vysušil křídla, oblékl se do čistého oblečení, a přestože doma neměl chodit
obutý, byl přesvědčený, že tentokrát, když byla podlaha tak špinavá, by to
nevadilo. Jakmile byl připravený, vykročil k zadním dveřím domku a ven
k místu, kde měla jeho matka uklizené zahradní náčiní. Byl si jistý, že by
chtěla spočinout blízko svého velkého, žlutě kvetoucího ibišku a přesně tam
také začal kopat. Tyhle žluté květy byly její nejoblíbenější, a kdykoli jí
jeden utrhl, vždycky si ho dala za ucho, kde zářil jako „úsvit slunce na
hedvábné černi“ jejích vlasů. To byla slova jeho otce, než ji políbil.
Ale
to bylo také předtím.
Jason
byl jen malé dítě, a proto mu trvalo dva dny, než díru vykopal. Nechtěl matku
uložit do země, ale navzdory látce, kterou našel v jednom z pokojů, a
kterou přes ni přetáhl, už ji začaly obletovat mouchy. Věděl, že by se jí to v zemi
nelíbilo, a proto jí po té, co všechny její části přenesl zabalené v koberci
a něžně je uložil do díry, kterou vykopal, dal do vlasů květ žlutého ibišku
a překryl ji jejím oblíbeným ametystově zbarveným šálem. „Miluju tě, mami.“
A
pak začal házet vykopanou hlínu zpět do díry. Začal s ní zasypávat tělo
své matky. Po tvářích mu stékaly tiché a nekonečné potoky slz – jeho tělo mělo
silně zakořeněno, že nikdy, ale nikdy nesmí vydat žádný hlasitý zvuk. Když byla
všechna hlína zpátky a on si byl jistý, že by ji žádné malé zvíře, žijící v pralese ostrova, nedokázalo znovu vyhrabat, vydal se znovu a znovu na
pláž, kde nasbíral tolik mušlí, že s nimi zakryl celý její hrob. Všechny záhyby
a zákruty ulit, které nashromáždil, se pod slunečními paprsky krásně třpytily a
leskly a nad nimi se shýbaly jasně žluté květy ibišku.
Pak
uložil kosti svého otce do vaku, který za sebou táhl do hustého pralesa. Vak s ostatky
pro něho byl příliš těžký na to, aby s ním mohl letět. Po nějaké době
ztratil přehled nad tím, jak dlouho už se pralesem prodíral, ale bylo to dlouho
a během toho času byl přinucený si odpočinout.
Nakonec
se ale ocitl u malého korálového útesu, u kterého byla další laguna, a který vyčníval
z hlavního ostrova, jako jeho nedovyvinuté dvojče.
Na
rozdíl od jejich laguny, si v téhle neměl dovoleno hrát. Jeho otec mu
řekl, že pod povrchem vodní hladiny se skrývala sopka s hlubokým kráterem.
Sopka laguně nějakým způsobem škodila, protože kdysi dávno, když ho přemohla
zvědavost a vydal se sem na průzkum, ho z vody štípaly oči.
Byl
už unavený, ale přesto vzlétl a zamířil do středu té špatné laguny, do jejíhož
temného srdce odhodil vak s ostatky svého otce. Pak sledoval, jak se
ponořil a klesal do jícnu skryté sopky. Jakmile sopka jeho otce pohltila – a přestože
ho chtěl nenávidět – ho bodlo u srdce.
Zaplavily
ho vzpomínky na to, jak ho otec učil o korálových útesech, o mořském životě i o
tom, jak pracovat se dřevem a vytvářet z něho hudební nástroje s neuvěřitelným
zvukem. Zvlhly mu oči a rozmazal se mu pohled a Jason věděl, že musí odletět
pryč, nebo do té špatné laguny spadne. Zaťal všechny svaly a vyletěl výš.
Teprve potom zamířil pryč a letěl tak daleko, jak mu jeho unavené svaly a velká
křídla dovolila. Pak se rozhlédl…. jejich ostrov byl jako smaragdový prsten
kolem třpytící se laguny. Ještě ho nezvládl obletět za jeden den, ale měl to v plánu
– až bude o trochu větší. Jeho matka mu slíbila, že poletí s ním, a že mu
ukáže všechny tajné skrýše, které tu objevila.
Jenže
ona už tu nebyla.
Nebyl
tu vůbec nikdo.
Jason
zůstal úplně sám.
Mahiye se během Jasonova vyprávění
zlomilo srdce snad na tisíc kousků. Bylo jí líto toho malého chlapce, který
zůstal zcela opuštěný a vyděšený, ale zároveň si uvědomovala, že muž, který tu
stál, už tím chlapcem nebyl po mnoho staletí. Nemohla s ním sdílet bolest
a říct mu, že všechno bude dobré. Jason během svého života přišel na to, že
existovaly věci, které se spravit nedaly.
Aniž by nad tím přemýšlela, se vydala
směrem k němu. Prostě se to zdálo správné. Stejně, jako se zdálo správné
ho obejmout a položit si tvář na jeho hrudník.
Doteky dokázaly mnohdy říct více, než jakákoli slova, a proto ho
jednoduše objímala. A když si ji přitáhl do náruče ještě těsněji, vyhrkly jí z očí
čerstvé slzy. Zatímco Jason měl ruce přes její křídla, ona ho držela pod
křídly. Uvědomila si, že v téhle pozici skončili vždycky, když se
objímali, a doufala, že se tak budou objímat i za dalších tisíc let.
„Můj otec,“ zašeptal Jason, „byl mužem
s neuvěřitelným talentem. A ten talent živila jeho divoce vášnivá povaha. Jeho
Nene pro něho byla vším.“
V ten moment ji jako noční
pohlazení obstoupila jeho křídla. „Možná, že kdyby měli dovoleno žít v míru
mezi ostatními, tak by jeho vášnivá náklonnost vůči mé matce byla více pod
kontrolou. Anebo ta temnota byla cenou, kterou platil za svůj talent. Nakonec
ji miloval natolik, že se jeho láska změnila v posedlost a jeho žárlivost
odháněla jednoho jejich přítele za druhým. Dokonce ani ženy nebyly vítané –
věřil, že svými příběhy z Útočiště chtěli jeho Nene odlákat pryč.“
A tak zůstala žena anděl sama s malým
chlapcem a s mužem, jehož láska se změnila v oprátku.
„Tvá matka-„ začala, ale hned se zase
odmlčela. Až příliš pozdě si uvědomila, že její otázka by mu způsobila jen
další bolest. Ale Jason poznal, co zůstalo nevyřčené. „Tím, že s ním zůstala,
se postavila své vlastní rodině. Ale od toho, aby se i se mnou vydala do
Útočiště, jí nedržela hrdost, ale láska.“ Objal ji ještě pevněji. „Milovala ho
i v momentě, kdy jeho žárlivost vzrostla natolik, že si myslel, že měla
tajného milence, který ji navštěvoval během doby, kdy on odletěl na nedaleký
ostrov sbírat ovoce. A milovala ho i v době, kdy jí začal ubližovat
způsobem, který po sobě sice nezanechal modřiny, ale zůstal usazený v jejím
pohledu.“
Mahiya pocítila vůči jeho matce
obrovský vztek, a kdyby mohla, tak by s ní zatřásla. Jak mohla svého
jediného syna vystavit takovým hrůzám? A přesto… v duchu sice křičela nad bolestí, která zformovala muže v její náruči, ale zároveň si také uvědomovala, že emoce nikdy nebyly snadné. Nehy přetrvávající láska k Erisovi
byla jen jedním příkladem z mnoha.
„Mrzí mě to,“ pronesla a v jejích
slovech zaznívala jak lítost, tak i vztek. Jason jí místo odpovědi pohladil po
zádech. Jeho srdce jí pod tváří bilo pevně a pravidelně, jeho tělo žhnulo jako
pec a jeho moc a síla byly tak neúprosné, že by ji to mělo děsit. Ale tohle byl
Jason a ten by jí nikdy neublížil. Tím si byla jistá ještě dříve, než jí řekl o
své minulosti, díky které pochopila, proč měl tendence pomoci opuštěné „chudince“
– za kterou ji označila Neha.
Soucítila s jeho bolestí, ale
ještě mocnější byla touha ukázat mu, že svět nepřinášel jen bolest, utrpení a
ztrátu. O kousek se od něho odtáhla a zadívala se mu do očí. Vzpomínala na
všechno, co jí řekl, a zaměřila se na něco, co jí zaujalo. „Ty umíš plavat?“
zeptala se do ticha noci, které je obklopovalo, a které protínaly jen klikající
zvuky, prozrazující přítomnost zvědavého malého ještěra, jehož zelené tělo
se kolem nich mihlo a vzápětí zmizelo v prasklině stěny chrámu. „Říkal si,
že sis hrával v laguně.“
Ta otázka Jasona překvapila. Čekal, že
se žena, kterou držel v náruči, zeptá na detaily toho, jak se nakonec
dostal do Útočiště, ale tohle bylo vítané rozptýlení od bolestných vzpomínek. „Jsem
jako ryba ve vodě. Když budeš chtít, mohu tě to naučit.“ Všichni andělé mohli
plavat, jejich křídla sloužila jako bezvadné plováky. Nicméně právě díky
nadnášejícím schopnostem křídel, bylo atletické plavání problematické. Jasonovy
rodiče ho naučily triky, díky kterým se dokázal tomuhle efektu alespoň na nějakou
dobu vyhnout.
„To bych ráda.“ Mahiyin úsměv roztavil
led, který se mu zformoval v hrudi během zpovědi o ztrátách, které navždy
poznamenaly jeho existenci.
„Když víš, jak se pohybovat,“
pokračoval a přitáhl si ji o kousek blíž, „tak můžeš ve vodě pocítit stejnou
volnost, jako ve vzduchu.“ Když zůstal sám a na blízku nebyly žádní rodiče,
kteří by se o něho bály, naučil se s křídly přitisknutými k páteři potápět
do hlubin oceánu.
Nivriti.
Jakmile zaslechl šeptání větru, pustil
Mahiyu a složil si křídla. „Pojď.“ Mahiya ho tiše následovala a
Jason obešel zastíněnou stranu zchátralého chrámu. Pak se zadíval směrem k pevnosti
a hledal jakékoli známky potíží.
Nezahlédl vůbec nic… dokud se jeho
pohled nestočil vpravo. Noční obloha působila jako jednobarevné černé plátno –
protože veškerá záře hvězd byla zastíněná křídly letící eskadry andělů. Ta
křídla se jeho pohledu nezdála správná a Jason si vzápětí uvědomil, že důvodem
byla jejich jednotná čerň. Vzhledem k tomu, že žádný žijící anděl, o
kterém by věděl, neměl stejnou barvu křídel jako on, muselo jít o barevnou
kamufláž. Pozemní upíří jednotky musely být jen pár minut od pevnosti.
Tohle
je šílenství.
Ozval se mu v mysli Mahiyin zděšený hlas. Dokonce i s takhle mocným regimentem, nemůže má matka doufat, že
by Nehu porazila.
Jason s ní nemohl nesouhlasit.
Nivritino vojsko se sice zdálo působivé, ale ne v porovnání s armádou,
která žila v pevnosti – a to bylo jen malé procento ofenzivních sil, které
měla Neha na povel. Na tohle by ses
neměla dívat.
Máš
pravdu, neměla. Měla bych toho být součástí. Možná, že Nivriti neznám, ale je
to má matka a Neha si mou loajalitu rozhodně nezískala.
Jason se otočil a upřel na ni svůj nemilosrdný
pohled. Jestli se objevíš na bojišti, tak
budeš svou matku jen rozptylovat. Neha tě využije a přinutí Nivriti sledovat,
jak krvácíš. Jsi příliš slabá a budeš tam jen na obtíž.
Mahiya sebou trhla. To bylo kruté.
Krutost
je někdy nezbytná.
Ty
jsi silný,
odpověděla. Ty bys mé matce mohl pomoci –
ale místo toho se tu skrýváš jako nějaký zbabělec.
Jason nedovolil, aby na něm Mahiya
poznala, jak moc mu její obvinění ublížilo. V momentě,
kdy bych vstoupil na bojiště, bych zatáhl Raphaela a všechen jeho lid do války.
Zemřely by tisíce, možná miliony.
Mahiya svěsila hlavu a pak se její
pohled stočil k černým křídlům na horizontu. Omlouvám se. Vím, že máš pravdu. Neměla jsem si na tebe vylévat svůj
vztek. Prosím, odpusť mi, Jasone.
Na pozadí své mysli cítil její
zármutek. Už je to zapomenuto.
Mahiya si stoupla zády ke stěně a
sesunula se k zemi, kde zůstala sedět. V její tváři se zračila
sklíčenost, kterou u ní nikdy dříve nespatřil. Její tvrdohlavě odhodlaná naděje
byla téměř zahubena. Čekala jsem na ni
tak dlouho a ona teď zemře.
Jason se zadíval na noční oblohu. Zůstaň tady, pronesl a dříve, než se ho stačila
na cokoli zeptat, se vznesl k temnému nebi, kde s instinktivní lehkostí
splynul s okolními stíny. Pak
zamířil přímo k přibližující se eskadře, jejíž pomalé, opatrné tempo pro
něho nebylo žádnou výzvou. Teprve v momentě, kdy chtěl být spatřen, se
ozval výkřik.
Žena, o jejíž příbuznosti s Nehou
se nedalo pochybovat, zvedla ruku a zastavila všechny střelce dříve, než mohli
vyprázdnit své kuše. Pak se oddělila od svých bojovníků a zamířila k němu.
Jason ucítil její psychický dotek, ale
rozhodl se ho ignorovat. Když se před ním zastavila, působila panovačně. Její
křídla byla jediná, která nebyla přebarvená na černo. „Šéf špionáže,“ pronesla
jako důkaz toho, že ho vzala na vědomí.
Tahle žena, napadlo Jasona, možná dala
Mahiye své delikátní rysy tváře i divoce modrozelenou barvu křídel, ale nic
jiného s dítětem, které porodila, společného neměla. Její oči byly pohlcené
sžírající zuřivostí.
„Než se vydáš na tuhle sebevražednou
misi, měla by sis promluvit se svou dcerou.“
Nivriti na něho nejprve vykulila oči,
ale pak se zastřeně a jemně rozesmála. „Taková důvěra,“ ušklíbla se. „Zaveď mě
za ní.“
Jason nebyl překvapený ani jejím
nedostatkem obav z toho, že by se mohlo jednat o past, ani tím, že zcela
přešla jeho varování a nevyřčenou výzvu k ústupu. Láska i nenávist měly
tendence zaslepovat. „Není to daleko.“
Ve chvíli, kdy se vracel k chrámu,
už v Guardianské pevnosti panoval rozruch. A aby ho s Nivriti při příletu
nikdo nezahlédl, vyžadovalo to kombinaci velmi dobrého načasování a kapky
štěstí. Mahiya nebyla tam, kde ji při odletu zanechal – stála na schodech
chrámu. V ruce měla kuši s usazeným šípem a byla připravená vystřelit.
Jason se téměř usmál. Věděl, že
nebezpečně šlehající hněv v jejím žlutohnědém pohledu patřil jemu – za to,
jak ji opustil. Ale v momentě, kdy očima spočinula na Nivriti, se veškerý
její hněv změnil v nečekaný šok.
Dunivý zvuk nárazu kuše o zem Mahiyu
probral z její omráčenosti. Instinktivně se sehnula, a aniž by spustila
zrak z ženy, která kráčela směrem k ní, ji zase zvedla. Žena byla
oblečená v černém, koženém oblečení, přizpůsobenému k boji a její
křídla byla předlohou pro ta její vlastní.
„Dcero,“ pronesla tiše a prsty se
dotkla Mahiyina obličeje. V ten moment se jí ve tváři zračily tak hluboké
emoce, až to Mahiye zlomilo srdce.
„Navěky milovaná bytost celého mého
srdce.“
Tentokrát si Mahiya z kuše,
kterou podruhé upustila, nic nedělala. Po tvářích jí začaly stékat slzy a vrhla
se do náruče své matky, kde se nechala unášet pocitem bezpečí, který tam našla.
V ten moment nezáleželo na tom, že Nivriti byla monstrum. Monstrum, které
holýma rukama vyrvalo vnitřnosti muže a jen z toho důvodu, že to ublíží
jejímu dvojčeti, týrala a zabila jinou ženu. Nezáleželo vůbec na ničem, jen na
tom, že ji poprvé v životě někdo láskyplně objímal.
moc díky za pokračování, míša
OdpovědětVymazatSkvělé ! ! ! Díky moc za překlad ! ! !
OdpovědětVymazatmoc děkuju za skvělý překlad
OdpovědětVymazatPerfektní, děkuji moc za další kapitolu. Už jsem se moc těšila na pokračování :-)
OdpovědětVymazatDíky za krásně smutnou kapitolu. Už se těším na pokračování :)
OdpovědětVymazatDíky moc za každou kapitolu.
OdpovědětVymazatDěkuji za další překlad. Dráža
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatMoc děkuji za skvělý překlad!!! :-)
OdpovědětVymazatDíky:)
OdpovědětVymazatSrdečná vďaka za ďalšiu kapitolu!!! :-);-)
OdpovědětVymazatPerfektný preklad, ďakujem veľmi pekne. :)
OdpovědětVymazatAhoj, dopřekládáš někdy tuto sérii? Je skvělá, ale poslední příspěvek je bohužel z roku 2015
OdpovědětVymazat