Kapitola 4
Ashwini
se zastavilo srdce hrůzou. „Byl mladej a hloupej – nebylo zas tak složitý ho
znehybnit na tak dlouho, abych mohla utéct.“
„Přišpendlila
jsi mu křídla ke zdi sedmi šípy.“
Ash
ztěžka polknula a rozhodla se, že se nemá za co omlouvat. „Byl to tvůj
příbuznej?“
„I
kdyby byl, v těch, co se nacházejí v mém blízkém okolí, netoleruji
nedostatek inteligence. A Egan byl za své idioctví potrestán.“
Ashwini
se skutečně netoužila dozvědět, co Nazarach udělal tomu drobnému andělovi,
který si z ní chtěl udělat večerní společnici. Ale její divoká stránka se
prostě nemohla nezeptat, „A byl potrestán za to, že šel po lovkyni Spolku… nebo
protože selhal?“
Anděl
ji obdařil dalším chladným úsměvem. „Na to by ses měla zeptat Egana – jazyk už
mu dorostl zpět.“ Nazarach se ze své uvolněné pozice napřímil a natáhl
k ní ruku. „Pojď se se mnou proletět, Ashwini.“
Dokonce i na metr, který je od sebe dělil, se
cítila, jakoby ji lapil do tisíce provazů, které se kolem ní začaly stahovat a
dusit ji. „Nemůžu se tě dotýkat.“
Zablesklo
se mu v očích a Ashwini v nich spatřila svou smrt. „To jsem ti tak
odporný?“
„Je
toho v tobě příliš mnoho,“ zašeptala a lapala přitom po dechu. „Příliš
mnoho času, vzpomínek a duchů minulosti.“
Jeho
ruka klesla a ve tváři se mu objevil zájem. „Máš oko jasnovidce?“
V jeho
hlase nebyla ani známka pochybností, možná proto, že Nazarach v sobě měl
temnotu, ale i zkušenosti sedmi staletí.
„Něco
takového.“ Poodstoupila od něho a lapala po vzduchu, který se v tu chvíli
vytratil snad z celého světa.
Jakmile
na zátylku ucítila cizí ruku, okamžitě věděla, že to byl Janvier a bez
překvapení a úleku přijala jeho dotyk. Jakoby něco v ní vědělo, že to byl
on, jakoby ho sama přivolala. Jediný dotyk stačil k tomu, aby zase mohla
dýchat. Letní vzduch Atlanty se jejím plícím zdál jako sladký nektar
z květů.
„Pane,“
pronesl Janvier potichu. Volba oslovení v sobě nesla záměrný respekt.
„Neznič tak drahocenný poklad pro chvíli pomíjivého rozptýlení.“
„Audrina
nebyla tvůj typ?“ zeptal se anděl, zatímco pohledem stále setrvával na Ashwini.
„Tomu se dá těžko uvěřit.“
„Můj
vkus se změnil.“ Odpověděl upír a druhou ruku jí položil na paži. „Přestože
Ashwini stále nespolupracuje.“
Nazarach
na moment znehybněl – a v tom momentě si Ashwini uvědomila, že by se
utkala i se samotnou smrtí, kterou by anděl seslal jejich směrem. Byla to ona,
kdo do toho všeho Janviera uvrtal, a proto ho musela ochránit. Jenže pak se
Nazarach rozesmál a veškeré nebezpečí pominulo.
„Ona
bude tvá smrt, Janviere.“
„Jsem
rád, že jsem si svou smrt zvolil sám.“
Nazarach
roztáhl křídla a věnoval jim svůj chladný, nesmrtelný úsměv. „Možná se ukáže,
že pozorovat vás dva bude daleko zábavnější, než kdybych si ji vzal.“ O moment
později už vzlétl z balkónu a zamířil do večerní oblohy. Nazarach byl
majestátním stvořením, ve kterém se ukrývalo stejně tak krutosti, jako
moudrosti.
Ashwini
se pokusila od Janviera odtáhnout, ale upír si ji pevně držel u sebe. „Takže ty
jsi čarodějnice, cher.“
Janvier
byl také poměrně starý, napadlo Ashwini. „Čarodějnice se upalovaly u kůlu.“
„Vidíš
stíny i mé minulosti, Ash?“ Zeptal se potichu.
Byla
velice ráda, že to mohla popřít. „Vidím jen to, co chceš, abych viděla.“
Na
krku ucítila letmý dotek jeho rtů, vykroutila se mu a postavila se k němu
čelem. „Audrina?!“
„Vskutku
lahodný zákusek.“ Jeho pohled sklouzl k jejím ňadrům a ona si uvědomila,
že měla od vlasů mokré tričko.
Považoval
to snad Nazarach za výzvu? Otřásla se, otočila se od něho pryč a smotala si
vlasy do uzlu.
„Jsi překrásná,“
zamumlal Janvier. „Na tvůj krk bych dokázal zírat celé hodiny. Tak dlouhý a
štíhlý.“ Lenivá intonace jeho hlasu ji hladila po kůži. Dokonce i
s vědomím, že to byl téměř-nesmrtelný, který by na ni patrně zapomenul
v momentě, kdy by dostal, co chtěl, musela bojovat s nutkáním
propadnout jeho svádění. „Možná bys měl zamířit zpátky za tím svým lahodným
zákuskem.“
„Vzal
jsem si jen balenou krev, cher.“ Janvier přešel k ní a postavil se po
jejím boku. Oba se dívali do večerní oblohy, kam před několika momenty zmizel
Nazarach. „Zdá se, že mě v poslední době přitahujou daleko nebezpečnější
ženy.“
Ashwini
zvažovala, zda by měla odejít, ale nakonec se rozhodla zůstat. Nechtěla se
znovu zaobírat duchy, kteří na ní křičeli ze zdí tohoto domu, když mohla mít o
pár momentů požehnaného ticha navíc. A tak zůstala na balkóně bok po boku
s upírem, který by ji v budoucnu mohl donutit porušit všechna
pravidla o spaní s nepřítelem.
Fishermanova
taverna se ukázala být přesně tím, co název vypovídal – hospůdka, ve které se
čepovalo pivo, panovalo bujaré veselí a podávalo se spousty jídla. Na tomto
místě nefrčeli žádné hors d’oeuvres nebo chichi décor. Všude byla
dřevěná prkna, na kterých se sedělo a mezi stoly pobíhaly kypré servírky.
Jakmile Aswini pronesla své myšlenky nahlas, dostalo
se jí odpovědi, “lavice, tomu se říká dřevěné lavice a k taverně to patří.”
Ashwini sledovala, jak pohledem přelétl všechnu tu
hladkou odhalenou kůži. “Kdyby se mi líbily ženský, šla bych do támhletý
zrzky.”
“Hmm. Příliš malá. Mám rád štíhlé a vysoké ženy.”
Obdařil ji úsměvem, za kterým se skrývaly myšlenky, ze kterých by nejedna žena
začervenala. “Ale do trojky… proč ne.”
“Jakejkoli chlap, kterej by chtěl do mojí postele
pozvat někoho třetího, by na sobě raději měl mít kvalitní brnění.” Při svých
slovech vytáhla stříbrnou vrhací hvězdu a pohrávala si s ní v prstech.
“Majetnická, cher?” Pronesl Janvier a pak jeho hlas
zhrubl. “To jsem i já.”
Ashwini zvedla hlavu, aby mu odpověděla, ale ztuhla.
“Calan zrovna vešel dovnitř s nějakou malou Hispánkou.”
Janvier jí přejel nártem po lýtku. “Svačinka?”
“Ne. Z jejích pohybů je znát, že ví jak použít tu
zbraň, co má schovanou za pasem.”
Ashwini dojídala křupavě pečené brambory a při tom sledovala,
jak se ti dva dali do řeči s barmanem.
“Je na čase, aby sis zasloužil svou část odměny.
Dostaň nás k nim.”
“Žádnej problém, ale budeš muset předstírat, že jsi
moje svačinka.”
“Nemůžu předstírat, že jsem bezbranná slečinka, to
prostě nejde.”
Janvier sebral blyštivě stříbrnou vrhací hvězdici,
kterou nechala ležet na stole, a když mu po palci začal stékat pramínek krve,
jak se o ni poranil, nedal na sobě nic znát. “Vždycky jsem byl znám tím, že
jsem se pohyboval po velmi tenké linii.” S těmito slovy vstal, zastrčil
hvězdici do kapsy a vydal se směrem k baru. Jeho lenivý způsob chůze zaujal
každou ženu, kolem které v taverně prošel… včetně Calanovy bodyguardky, která v
momentě, kdy se Janvier přiblížil natolik, aby Calanovi poklepal na rameno,
okamžitě zbystřila. “Cale, jsi to ty?”
Bodyguardka se neuvolnila, dokud se její mohutný,
blond boss neotočil a nepopadl Janviera do vřelého, medvědího obětí. “Sakra,
Cajune, ty ještě žiješ?”
“Proč se mě kruci každej ptá na tu samou otázku?”
Pronesl Janvier bez zapálení, a pak obdařil zářivým úsměvem ženu, která Calana
strážila. “To mně ani nepředstavíš?”
Vůdce Foxova Řádu se rozesmál a otočil se k upírce,
která stála po jeho boku. “Perido, tohle je Janvier. Nevěř jedinému slovu,
které mu vyjde z pusy.”
Ashwini se rozhodla, že bylo na čase, aby o sobě dala
vědět.
“Je mi potěšením, zlato.” Janvier pozvedl delikátní ruku upírky směrem ke svým rtům a chystal se ji políbit, ale Ashwini mu v ten
moment položila dlaň na rameno a stiskla.
“To bych nedělala.”
“Cher.” Janvier propustil ruku překvapené Peridy a
lenivě pokrčil rameny. “Jsi tak majetnická, cher.” Jeho hravá slova se vracela
k jejich předešlé intimnější konverzaci.
Ashwini zvedla pohled a střetla se s tím Calanovým. K
tomu, aby si všimla, že pochytil její postoj, její oblečení i jizvy na prstech
a hrdle, ji stačil zlomek vteřiny, a proto ji nepřekvapil jeho formální
pozdrav, “lovkyně.”
“Upíre,” odpověděla, přitiskla se k Janvierovi a
nechala ho, aby ji objal paží. Ten dotyk ji rozohnil a vzbudil daleko větší
hlad. “Už můžeme vyrazit?”
Janvier svou část sehrál perfektně. Věnoval jí
šarmantní úsměv a pronesl, “Calan je starý přítel, cherie.” Přitiskl ji k sobě
blíž a obdařil dalším ze svých úsměvů. “Určitě se můžeme zdržet o chvíli déle?
Jeden drink, Calane – co říkáš?”
Vůdce Řádu přikývl. “Mohlo mně napadnout, že jen ty se
dáš dohromady s ženskou, která tě v blízký budoucnosti může nahánět jako
vzteklýho psa.”
“To už máme za sebou,” pronesla Ashwini, když jí
došlo, že tu informaci bude pravděpodobně Calan mít k dispozici během příští
hodiny. “A dokonce třikrát.”
Calan pozvedl obočí a Perida se marně pokoušela skrýt
své překvapení. “A bude i nějaké po čtvrté?”
“To záleží na tom, jak moc by mě zvládl vytočit.” Ash
natáhla ruku směrem k Peridě.
“Jsem Ashwini.” Upírka jí potřásla rukou, její úchop
byl pevný a přimhouřila při tom oči. “My se s lovcema nebratříčkujeme.”
“A já nespím s upírama.”
To Calana přimělo k úsměvu, který byl zcela upřímný a
téměř by ji dokázal přesvědčit, že Calan byl ten farmářský chlapec, na kterého
vypadal.
“Pojďme se posadit,” navrhnul a na baru pro ně
objednal víno.
Jakmile se usadili, Ashwini nabídla Peridě své pečené
brambory. Věděla, že upíři mohou cítit chuť a jejich zažívací systém byl
schopen zpracovat i malé množství pevné stravy. “Dej si, jsou fakt dobrý.”
Upírka se nenechala přemlouvat. “Mmm. Skoro bych si
přála být zase smrtelník.”
“Skoro,” pronesl Calan, jehož pohled opět přilákaly
jizvy na Ashwininých prstech.
Pochopila, že to bylo velmi záměrně myšlené upozornění
na to, že on mohl přežít téměř cokoli, co by mu byla schopná udělat, zatímco
ona by mohla nadobro zemřít. Jeho varování však bylo myšleno všeobecně – jeho
pozornost už zaujal Janvier. “Pořád se přátelíš s Antoinem?” zeptal se, po té,
co se napil vína. Jeho otázka byla položená tak přirozeně, jak jen mohla být.
“”Oui, já se přátelím s každým.” Janvier vtiskl
Ashwini polibek na tvář. “Ale ona nemá ráda… jak že se jmenuje?”
“Simone.” Místo toho, aby svou odpověď rozvinula,
Ashwini snědla několik dalších kousků ze svého talíře.
Perida se chytila na lep, “proč ji nemáš ráda?”
“Už jsi ji někdy viděla?” zeptala se pohrdavě Ashwini.
“Je přesvědčená o tom, že je středem vesmíru.”
Peridin nedůvěřivý výraz se změnil do čisté nechutě.
“Je to taková mrcha a ke všemu velmi slabá mrcha, která ze sebe dělá bůhví co.
Neskutečný.”
Ashwini pozvedla obočí. “Měla jsem za to, že jí je
kolem tří set let. Tak přeci nemůže být tak slabá.”
“Věk je u upírů velmi relativní.” Zavrtěla Perida
hlavou. “Jediný důvod proč si může dovolit ten samolibý úsměv je, že má Antoina
omotaného kolem prstu.”
“Antoine má rád ženy, co se o sebe umějí postarat,”
pronesl Janvier pobaveným hlasem. “Pamatuješ na tu, se kterou byl, když jsme
byli oba na Nazarachově dvoře, Cale?”
“Myslíš tu hraběnku se šesti zabitýma manželama?” Calan zavrtěl pobaveně hlavou. “Jeden by řekl, že s věkem
by mělo přibývat moudrosti.”
“Co jsem tak zaslechl, tak se místo toho dostal mon
ami do problémů.”
Calan odložil sklenici s vínem. “Co jsi zaslechl?”
“Budeme tu hrát hry, Cale?” pronesl Janvier
sarkasticky.
“Ty přeci moc dobře víš, co se děje s Antoinem a proto
si založil Řád.”
“Na někoho, kdo tudy jen projíždí, toho víš docela
dost.” Jeho slova byla přímá, ale jeho pohled velmi obezřetný.
Janvier pokrčil rameny. “Informace mě udržují při
životě. Navíc tentokrát návštěvu Antoina neplánuju – nechci k sobě přilákat
Nazarachovu pozornost.”
Vůdce Řádu znovu zvedl svou sklenku. “Kde jste
ubytovaný?”
Ashwini odpověděla za ně za oba. “Nikde. Janvier mi
sliboval, že odsud dneska v noci vypadneme.”
Janvier se k ní naklonil a
zašeptal jí do
ucha tak, aby to slyšeli i Calan s Peridou, “no tak zlato,
jednu noc? Já ti to vynahradím.”
Ashwini se zamračila a nechala ho, aby jí toho nasliboval
daleko více, než s očividnou neochotou přikývla. “Jednu noc.”
“Tak, co,” řekl Janvier, když
se otočil zpět ke Calanovi, “kamaráde, můžeš nás ubytovat u sebe?”
“Kamarádi jsme nikdy nebyli,” odpověděl Calan, “ale…
co není, může být.”
Ashwini se
ocitla odsunutá v hostovském pokoji v Calanově domě, který působil spíše jako
pevnost na okraji Atlanty. Vůdce Řádu totiž pozval Janviera ven na doutník.
Věděla, že je pod neustálým dozorem, a tak se zamknula v koupelně,
zkontrolovala, že místnost není napíchnutá a začala přemýšlet nad tím, jestli
by se zvládla protáhnout starou dobrou vzduchovou ventilací. Nakonec usoudila,
že to sice bude těsné, ale zvládnout by se to dalo.
“Co můžeš udělat hned, neodkládej na zítřek.” Svlékla
se do tílka a šortek, pustila sprchu a využila její zvukové kulisy k tomu, aby
odšroubovala kryt ventilace a nasoukala se do šachty. Bylo tam tak málo
prostoru, že se mohla sotva pohnout. V tomto okamžiku byla skutečně vděčná, že
neměla boky jako správná ženská.
Připravila se na to, že se bude muset zorientovat ve
spletitosti vzduchových šachet a začala se prodírat prachem a hromádkami
malých, kulatých a tvrdých věcí, o kterých vůbec nechtěla vědět,co byly a kdo
je tu zanechal. Díky bohu za to, že měla všechna povinná očkování. První
místnost, nad kterou se proplazila, byla prázdná. Ve druhé slyšela hlasy žen a
mužů, kteří zrovna jedli. A tu třetí málem přešla, protože v ní byl naprostý
klid. Ale něco ji přimělo zastavit a podívat se pořádně.
Žena, která seděla před toaletním stolkem byla
neuvěřitelně nádherná. Její vlasy se barvou přibližovaly skutečnému zlatu a
její oči měly elektrizující modrou barvu. Měla svůdné plné rty a tak hladkou a
bezchybnou pokožku, že se vedle sněhově bílé saténové róby, kterou měla na
sobě, jevila téměř jako průsvitná. A to byla upírem teprve jeden rok. Co by
vampyrismus s Monique Beaumontovou udělal po jednom století?
Ashwini neslyšně zahvízdala. Vzhledem k tomu, že
dosáhnout upírčiny úrovně fyzické bezchybnosti zabralo většině upírů několik
desetiletí, by se Monique jednoho dne mohla svou dokonalostí rovnat andělům.
Ale právě v tomto okamžiku, kdy si česala vlasy, se na jejích plných, rudých
rtech objevil velmi lidský úsměv. Z jejího chování se rozhodně nedalo vyčíst,
že tu byla zajatcem. A to potvrzovalo
Nazarachova slova o tom, že dokud bude Antoine naživu, bude s ní Calan zacházet
dobře.
V místnosti se otevřely dveře a dovnitř jako na
zavolání vešel Calan, který stále vypadal jako hodný a poslušný farmářský hoch.
Jeho neskrývaná mužnost působila v krémově zařízené místnosti, která byla
očividně dámský bou-doir trochu zvláštně.
“Calie,” pronesla Monique zastřeným hlasem. “Být v
jedné a té samé místnosti už je trochu únavné.” Pronesla Monique a poposedla si
tak, aby jí saténová róba sklouzla po hladké kůži a odhalila štíhlé stehno.
Calan za sebou zamkl, opřel se o dveře a založil si ruce na prsou.
Chování Monique vyzařovalo sexualitu, co jí však
zaujalo mnohem víc, byl upírčin pohled. Byl to pohled predátora, v němž se
skrývalo… vzrušení?
Najednou si připadala jako voajérista, ale přesto
sledovala, jak si Monique přejela dlaní po stehni. “Souhlasil můj otec s
výkupným?”
Calanův pohled spočinul na jejích prstech, kterými se
velmi pomalu a hypnoticky hladila. “Já jsem výkupné nepožadoval.”
Monique zklamaně našpulila rty. Působila najednou
roztomile sladce i temně sexuálně a hladově.
“Plánuješ mne snad zabít, Calie?”
Mooooc děkuji za další kapitolu!!!
OdpovědětVymazatDěkuji moc včeličko, za další kapitolu
OdpovědětVymazatDěkuji ☺
OdpovědětVymazatDakujem
OdpovědětVymazatMoc děkuji za kapitolu. Jana
OdpovědětVymazatmoc děkuji za překlad
OdpovědětVymazatSuper !!!! Děkuji mnohokrát za překlad další skvělé kapitolky !!!!!
OdpovědětVymazatDíky za překlad další kapitoly 🌺
OdpovědětVymazatDěkuji za další kapitolu ;)
OdpovědětVymazatdíky za překlad :-)
OdpovědětVymazatMoc děkuji ��
OdpovědětVymazatdekujiii
OdpovědětVymazatĎakujem:-)
OdpovědětVymazatDěkuji
OdpovědětVymazatDěkuji moc
OdpovědětVymazatMoc děkuji 🤩
OdpovědětVymazat