Kapitola 7
„Nic
takového jsem neřekl, a přesto jsou to slova, která jsi slyšela.“ Keir se natáhl
přes stůl a chytil ji za ruku. Jeho pokožka byla jemná a hladká, zcela odlišná
od doteku jiného muže. „Tak sama sebe vidíš, Jessamy?“
Emocemi
se jí stáhlo hrdlo a zastřel hlas. „Je to správné rozhodnutí, to přeci musíš
vidět. Pokud bych si dovolila doufat, a on mě pak odmítl, nedokázala bych to
snést.“ Nedokázala by snést odmítnutí od jejího nesnesitelného, úchvatného
barbara. Muže, který se na ni díval, jako na překrásnou ženu a probouzel
v ní sny a naděje, které kvůli přežití pohřbila velmi hluboko - musela,
aby se z ní nestalo zatrpklé stvoření, sžírané závistí.
Výraz
Keirovy tváře byl soucitný. „Každý se musí naučit čelit odmítnutí.“ Pak pustil
její ruku, vstal a vydal se směrem k ní. Postavil se za záda její židle,
položil jí ruce kolem krku a přitiskl jí tvář do vlasů. „Tvá nevýhoda tkví
v tom, že si ničemu takovému nečelila, když si byla mladší a citově
odolnější. Nyní, má sladká Jessamy bych řekl, že z toho máš strach.“
Těžce
polkla a položila mu dlaň na paži. „A neměla bych se snad obávat? Můj život
rozhodně nebyl jako životy všech ostatních andělů, kteří se mohou dotknout
nebes dle libosti.“ Celá staletí se učila žít se smutkem a s pocitem
bolestné ztráty, kterým nemohl porozumět žádný jiný anděl. „Nezasloužím si snad
klid a mír?“
Keir
se rty otřel o její tvář. Bylo to přátelské pohlazení. „Ty jsi po klidu a míru
nikdy netoužila, má drahá. Jedinou otázkou zůstává, zda jsi dost silná na to,
abys šla za tím, po čem skutečně toužíš, i přes to, že naplnění tvých snů může
následovat hořké zklamání.“
Do
ticha, které následovalo po jeho slovech, se nečekaně otevřely velké dřevěné
dveře, za kterými se neobjevil Jason, ale Galen a z jeho jarně zeleného pohledu
žhnula zuřivost. „Tvé hodiny ve škole můžou ihned začít,“ řekl. „Illium
s Jasonem budou na blízku, aby zajistili bezpečí tebe i tvých studentů.“ A
s tímto strohým oznámením zase zmizel.
Sevřela
Keirovu paži pevněji. „Myslí si, že patříme k sobě.“ Bylo by velmi jednoduché
nechat ho, aby si myslel, že je lhářka, že je ženou, která svého milence
zradila jedním žhavým polibkem a nespočtem tajných pohledů. Při té myšlence se
jí sevřel žaludek. „Pusť mě.“ Když jí její přítel pomohl vstát, urovnala si
dlouhé šaty. „Z toho strachu mám jazyk, jak z oceli – znám Galena jen
zlomek času, a přesto jsem si jistá, že pokud podlehnu, tak mě jeho odchod
zničí.“
Keir
natáhl ruku, aby jí zastrčil za ucho pramen vlasů. „Všichni jsme trochu
poničení, drahá.“ Jeho hlas byl tichý, a přesto se nesl až k její duši. „Nikomu
se nepodaří projít celým životem bez zlomeného srdce.“
Jeho
pohled přetékal moudrostí, jež nemohla patřit muži, který byl jen o tři-sta let
starší než ona sama. Věděla, že jí viděl až do duše a chápal hořkost její
samoty, ale když odcházela z knihovny, s Jasonem, který kráčel po
jejím boku jako tichý stín, tak ji napadlo, že dokonce ani Keirův pohled
neodhalil, že její srdce bylo zlomené už před mnoho a mnoha lety – když poprvé
vzhlédla k nebi a uvědomila si, že jí bylo navždy z dosahu. Odvaha,
kterou vyžadovalo, aby začala znovu doufat a snít, byla nezměrná a tížila ji na
hrudi jako zoubkované ostří, jehož jednotlivé zuby byly pozůstatky všech jejích
roztříštěných snů.
Po
sérii zuřivých kopů a tvrdých zásahů plochou stranou meče, skončili oba upíři
rozplácnutí na zemi. „Opakujete dokola pořád stejnou chybu,“ řekl a počkal jen
do okamžiku, kdy se pohledy obou upírů znovu zaostřily. „Už jsem vás na ni
upozorňoval.“ A opakovaná upozornění v jeho světě neměla místo.
Oba
upíři se vydrápali na nohy a přikývli. Jeden si setřel pramínek krve z koutku
úst, ale ani jeden z nich neprotestoval, když jim přikázal, aby začali
znovu. Tentokrát se natolik snažili, aby se vyvarovali stejné chyby, že se
dopustili jiné. Galen si uvědomil, že oba muži už byli zcela vyčerpaní a
ukončil jejich trénink. „Běžte,“ řekl jim. „Zítra cvičte spolu a pozítří zase
přijďte za mnou.“
Mladší
upír zaváhal. „My se chceme zlepšit.“ Druhý upír souhlasně přikývl. Galen byl
překvapen, že po výprasku, který oba během tréninku dostali, okamžitě nezmizeli
z dohledu, a proto se přinutil potlačit svůj hněv, který vířil celým jeho
tělem jako divoká bouře.
„Zlepšíte
se. Chci, abyste dokola procházeli série cviků, které jsem vám ukazoval na
začátku, dokud se pro vás nestanou naprostou přirozeností.“ On sám strávil nespočet hodin procházením
základních cviků, a proto věděl z první ruky, že jsou k nezaplacení. „Součástí
boje je schopnost reagovat bez přemýšlení – a proto potřebujete, aby si vaše
svaly ty základní pohyby zcela zautomatizovaly.“
Po té,
co mu upíři položili několik inteligentních otázek, oba odešli
s odhodláním vepsaným ve tvářích. Galen i nadále ignoroval své publikum –
stejně jako celou dobu předtím - už od chvíle, kdy ve svých žlutých šatech
vstoupila s elegancí slunečních paprsků. Uchopil svůj široký meč a začal
procházet komplikovanou sérii cviků, díky které by všichni jeho oponenti během
mžiku skončili rozsekaní na tisíc kousků. Mnozí jeho protivníci usoudili, že
díky jeho robustnosti a výšce nemohl být příliš rychlý. Popravdě, jediný
z Raphaelových lidí, o kterém si myslil, že by mohl být rychlejší, než on
sám, byl Illium.
„Jestli
mě tu necháš čekat ještě déle, tak budu mít plnou třídu velmi zklamaných dětí.“
Promluvila potichu, a přesto se její hlas nesl přes celou zbrojnici.
„Řekni,
co máš na srdci a jdi.“ Přinutil se zpomalit, aby jeho meč nevydával tak
hlasité svištivé zvuky a on ji mohl lépe slyšet.
Ale
z jejího místa se neozývalo nic, než hrobové ticho. Jestli si myslila, že
kvůli ní přestane s cvičením, tak se velmi pletla.
„Takže“
– začala šeptem – „tohle je druhá strana mince, co se týče tvé odhodlanosti a
loajality... absolutní umíněnost a paličatost.“ A pak se rozesmála. „Jsem velmi
ráda, že jsem odhalila alespoň nějakou tvou vadu.“
Galen
zaťal čelist. Jessamy totiž měla pravdu. Byl umíněný, ale během let se naučil
udělat z této vlastnosti svou výhodu. Nicméně jako dítě ho dostala do
mnoha a mnoha problémů. A také měl tendence se svého hněvu paličatě držet, ale
tentokrát to bylo oprávněné. Jessamy mu dovolila, aby ochutnal její rty a
nechala ho věřit, že se jí mohl dvořit i přesto, že patřila jinému muži.
Zastavil
se špicí meče těsně u jejího hrdla a zavrčel. „To byla opravdová hloupost.“
Chtít ho překvapit zezadu nebyl nikdy dobrý nápad. V jejích vřelých,
hnědých očích, které chtěl spatřit zastřené touhou ve své posteli, ale
nespatřil ani strach, ani omluvu.
„Věděla
jsem, že jsi mne slyšel přicházet.“
Galen
sklonil meč a poodstoupil od ní o krok zpět. Její přitažlivá vůně by ho totiž
mohla zlákat znovu na scestí. „Co si mi chtěla říct, Lady Jessamy?“
Jessamyno
srdce se při pohledu na Galenův zuřivý pohled rozbušilo jako o závod. Celé jeho
tělo bylo samý vypracovaný sval a potem lesklá kůže. Probouzel v ní
myšlenky, které nebyly ani trošičku civilizované. A také strach… ano, strach
setrvával, ale nebyl z něho. Byl to strach z toho, co se chystala
udělat. Nakonec se mohlo ukázat, že se chystala udělat největší chybu svého
života, ale i tak si byla jistá, že neměla žádnou jinou možnost. Ničila ji
představa, že by ho nechala, aby si myslel, že byla nevěrná.
„Keir,“
začala a jeho heliodorově zelené oči ještě více potemněly. „Je můj nejlepší
přítel. A je jím už po tisíce let.“ Když po jejích slovech nepromluvil a výraz
jeho tváře zůstával stále neměnný, pokračovala. „Jednou se mě zeptal, zda bych
s ním chtěla sdílet lože, ale to bylo už před mnoha a mnoha lety. Chtěl,
abych poznala takovou intimitu.“ Bylo to srdceryvné gesto mladého léčitele,
který nedokázal najít způsob, jak uzdravit svou kamarádku. „Ale já odmítla –
pokud budu s mužem sdílet lože, tak proto, že po něm toužím,
z žádného jiného důvodu.“
A
stále se jí od rozzuřeného a umíněného stvoření, které ji tolik fascinovalo,
nedostalo žádné odpovědi. Uvědomila si, že byl na jakoukoli reakci příliš
naštvaný – ano, jeho výbušná povaha byla další jeho vadou – a proto se otočila
a odešla. Poslední věc, kterou za sebou slyšela, bylo svištění jeho meče, jak
proťal vzduch.
Zmáčený
potem a s nataženými svaly v ramenou od toho, jak dlouho držel křídla
příliš těsně stažená k zádům, se Galen konečně zastavil.
Do
zbrojnice o chvíli později vešel Illium a zapískal. „Chci vůbec znát důvod?“
Jeho pohled se stočil k vrhacím nožům, zapíchnutým do zdi.
„Trénoval
jsem přesnost hodu.“
Illium
vytáhl ze zdi všechny vrhací nože a začal je jeden po druhém pokládat na stůl.
„Jsi
rychlej, tak trénuju, abych tě dokázal zasáhnout.“
„Stačí
požádat,“ odpověděl Illium bez zaváhání. „Ještě nikomu se to ale nepodařilo.“
Anděl vzlétl, aby vytáhl ze zdi nože, které byly výš, a pak je odložil vedle
první várky. „Jessamy skončila poslední vyučovací hodina, tak ji Jason
doprovodil domů – už by tam měli být. Zůstane s ní, dokud ho někdo
nevystřídá. Já bych mohl-„
„Ne.“
Illium
precizně přistál přímo před ním a zlaté oči, orámované černými řasami
s modrými konci se nečekaně střetly s těmi jeho. „Mám tě rád, Galene, ale
Jessamy miluju. Jestli jí ublížíš, tak tě s nadšením vykuchám.“
Galen
sjel druhého anděla pohledem od hlavy k patě a v ten moment se mu vybavil
luční zvonek (ang. Bluebell), který měl stejně modrou barvu, jako jeho křídla.
„Bluebelli, ty bys mě nepřemohl, ani kdybych měl zavázaný oči a ruce svázaný za
zády.“
„Blubelli?!“
Illium na něho přimhouřil oči. „Tak a mám tě dost, Barbare.“
Vzal
ze stolu dva vrhací nože, které hodil Galenovi a pak si vzal dva pro sebe. O
zlomek vteřiny později už byli oba v pohybu. Galen měl pravdu. Illium byl
rychlejší než on. Mnohem rychlejší. Modře okřídlený anděl také dokázal ve
vzduchu udělat věci, které by neměly být fyzikálně možné… až na to, že Galen
měl na zádech řezné rány a modřiny na hrudi, které dokazovaly, že možné byly.
Nicméně i přes to s Illiem držel tempo. Stačilo si počkat, až jeho oponent
udělal nadmíru sebevědomý pohyb, aby ho položil na záda a přišpendlil mu špičku
křídla, kde se mu rána do druhého dne snadno zahojí, k zemi.
Illium
zaklel až příliš barvitě na někoho, kdo vypadal tak pěkně jako on a zůstal
zírat na Galena, „tys to na mě celý narafičil.“
„Potřeboval
jsem na vlastní kůži zjistit, jak jsi skutečně rychlý. A co bys mohl přinést
Raphaelovým ozbrojeným silám.“ Pak Illia propustil a zvedl se ze země. „A musím
říct, že to není špatný, Bluebelli.“
Z Illia
vyletěla série nadávek v Řečtině a Galen mu stejně peprně odpověděl ve
Francouzštině. Pak mu nakázal, aby se vrátil pro další lekci, aby vylepšili
jeho až na jednu věc bezchybnou techniku boje. „Jsi příliš sebevědomý.
Potřebuješ, aby do tebe někdo vtloukl trochu pokory.“
Illium
zavrčel, ale souhlasil, že se vrátí – „Ale jen abych ti nakopal zadek.“
Jakmile
modře okřídlený anděl odešel, vydal se Galen k okraji rokliny a zamířil ke
svému domovu, kde se potřeboval umýt a převléknout. Pak znovu zamířil do oblak,
tentokrát za posledních paprsků zapadajícího slunce, které ozařovaly oblohu
v nespočtu odstínů zlaté, oranžové a jemně purpurové, která mu připomněla
pírko, které zabavil a pečlivě uschoval i v momentě, kdy považoval tvář
půvabné Jessamy za tvář lhářky.
Pořád
to v něm vřelo. Stále ještě pociťoval hněv, který se vydral na povrch
v momentě, kdy spatřil rty léčitele přitisknuté k její tváři, kterou
mu nastavila s výrazem absolutní důvěry. Galen neměl žádné právo po tak
krátké době známosti očekávat takovou důvěru. Ale logika ho momentálně
nezajímala.
Přistál
na šedomodrých kamenech, kterými byl dlážděný Jessamyn dvorek, a ve kterých se
v posledních oranžových paprscích slunce třpytila drobná barevná zrnka.
Odměřeným kývnutím hlavy propustil Jasona a počkal, až druhý anděl odlétl pryč
– jeho černá křídla působila na pozadí barevné palety nebe velmi dramaticky.
Pak vešel do Jessamyna domku a zavřel za sebou dveře na petlici.
„Jasone,
byl jsi-„ Jessamy seděla u harfy a při zvuku zavírajících se dveří zvedla
hlavu. Husté, hedvábné vlasy jí padaly přes rameno a měla na sobě oblečené jiné
šaty, než když ji viděl naposledy. Měly světle zelenou barvu a hlubší výstřih.
Jakmile ho spatřila, tak se její úsměv vytratil a nahradil ho daleko
střeženější výraz.
„Galene.“
Když
si uvědomil, že to byla jeho chyba, něco se v něm sevřelo. „Mám výbušnou
povahu,“ pronesl, protože bylo potřeba, aby to zaznělo. „Hodně výbušnou.“
Její
prsty pokračovaly v elegantním tanci po strunách hudebního nástroje, jehož
čistá a líbezná melodie se linula místností. „Viděla jsem tě při tréninku –
bojuješ, jak kdybys byl bez emocí. Jsi zcela pod kontrolou.“
Galen
zůstal stát, a když ho přepadla touha sevřít do pěsti její vlasy, naklonit jí
hlavu do strany a divošsky se zmocnit jejích úst, dal si ruce za záda. „Můj
otec mě už od mala učil, že pokud svou náturu při boji neovládnu, tak bude mým
koncem.“
„Tvůj
otec byl moudrý muž. Sedni si. Nebo tu snad plánuješ stát celou noc?“
Nikdo,
kdo byl svědkem jednoho z jeho výbuchů, se nikdy neodvážil ho popichovat.
A Galen si zatím nebyl jist, jak na to reagovat, ale nakonec se uvolnil,
protože to vypadalo, že ho nechá u sebe doma. Sundal si kožený postroj i
s mečem a posadil se do velkého křesla, které bylo po její levici.
„Během
času se moje kontrola a ovládání stalo legendárním. Už to bude přes sto let,
kdy jsem takhle vybuchl.“
Melodie
se zpomalila, až zcela ustala.
„Říkáš
takové věci, Galene… že si nejsem jistá, jak na ně odpovědět.“
Srdce
se jí sevřelo bolestí. Tenhle muž ji poznamená a poznamená ji tak hluboko, že
po něm zůstane hluboká jizva. Ale Jessamy už se rozhodla a nehodlala dovolit
svému strachu, aby ji o něho připravil. „Je čas na další lekci o Kádru Desíti.“
Všimla
si, jak se mu při stále se linoucí lyrické melodii harfy uvolnila ramena a tak
pokračoval v hraní.
Galen
nepřítomně zkontroloval svůj meč a přikývl. „Už je mi jasné, jak moc se toho
ještě musím naučit.“
Byl
dobře spolupracujícím studentem. Jeho mysl pracovala rychle. Během jejich
konverzace vyšlo najevo, že plynule mluvil nejen Řecky a Francouzsky, ale i
mnoha jazyky Perské říše a Afrického kontinentu. Byla jejich rozhovorem tak
fascinovaná, že nechtěla, aby je cokoli vyrušovalo, a proto odložila harfu a
posadila se na židli u jídelního stolu. Galen ji okamžitě následoval a posadil
se vedle ní. Byl velmi vnímavý a pokládal jí jednu otázku za druhou. Napadlo
ji, že většina lidí musela kvůli jeho vztahu ke zbraním a válce, kvůli způsobu,
jakým mluvil a jak se oblékal – nebo spíše neoblékal - hrubě podceňovat jeho
inteligenci.
Vzhledem
k tomu, jak blízko u ní seděl, bylo nemožné nepohladit jeho odhalený
hrudník pohledem. Galen roztáhl křídlo za opěrku její žídle a tělesný žár,
který z něho ucítila, byl jako tiché pohlazení. Pochopila majetnickost
jeho chování a jako odpověď roztáhla o kousíček své křídlo, aby se jemně
dotýkala.
„Jsem
jenom muž.“ Zašeptal chraplavě s pohledem na jejích rtech. „Pokud budeš
takhle pokračovat, tak zapomenu, že jsem se přišel omluvit za své chování a
udělám něco, za co na mě budeš znovu naštvaná.“
Rozechvěly
se jí rty a zrychlil se jí dech, ale i přesto našla důvtipnou odpověď, „a kdy
tu tvou omluvu uslyším?“
Galen
zvedl pohled a zadíval se jí zpříma do očí. Věděla, že barvu jeho očí
nezapomene, ani kdyby žila dalších tisíce let.
„Omlouvám
se, že jsem pochyboval o tvé cti, Jessamy,“ pak se na moment odmlčel, než
pokračoval, „ale neomlouvám se za to, že jsem chtěl oddělit Keirovu hlavu od
zbytku jeho těla.“
„Galene!“
Jessamy vyprskla smíchy. Bylo to tak nečekané a upřímné, že se jí nahrnuly slzy
do očí. „Ty jsi skutečně barbar.“
Galen
se na ni usmál, zvedl ruku a začal si hrát s pramenem jejích vlasů. Omotal
si ho kolem prstu, a když zatahal, očekáváním se jí sevřel žaludek. Naklonila
se k němu a čekala, že na ústech ucítí ty jeho, ale Galen jí místo toho
něžně přejel rty po lícní kosti. Zachvěla se a položila mu ruku na rameno. Pod
prsty cítila pohyb jeho pevných svalů i žár jeho kůže. Galen pokračoval se
svůdnými, intimními polibky po tváři, přes hranu její čelisti a k jejímu
velmi citlivému hrdlu…
„Oh.“
Moooc děkuji♥♥♥ vždy netrpělivě vyhlížím další kapitolu. Jsi skvělá♥
OdpovědětVymazatSkvělé, děkuji moc včeličko za další kapitolu
OdpovědětVymazatMoc dakujem
OdpovědětVymazatSuper, moc děkuji za novou kapitolu. Katka
OdpovědětVymazatDěkuji
OdpovědětVymazatĎakujem za kapitolu.
OdpovědětVymazatDěkuji mnohokrát za překlad další kapitoly !!!!!!!!
OdpovědětVymazatDěkuji moc.. ti dva sr mi spoku moc líbí.. jsrm zvědavá, kdo na ni zaútočil
OdpovědětVymazatDěkuji ☺
OdpovědětVymazatkrása, nemůžu se dočkat další kapitoly :-) Jana
OdpovědětVymazatMoc děkuji!❤
OdpovědětVymazatĎakujem za ďaľšiu kapitolku.
OdpovědětVymazatMoc děkuji 😃
OdpovědětVymazatpěkný konec kapitoly, jestli pak to mezi nimi už dopadne, díky za překlad
OdpovědětVymazatMoc děkuji
OdpovědětVymazatmoc děkuji za pokračování
OdpovědětVymazatDěkuji moc
OdpovědětVymazatMoc děkuji 😁
OdpovědětVymazat