Kapitola
8
Galen přitiskl tvář k místu, kde ji políbil.
Její hrdlo bylo tak citlivé, že když ucítila jeho teplý dech, celá se vzrušením
zachvěla. O zlomek vteřiny později byla rozkoš, kterou cítila a jeho silná
fyzická přítomnost nahrazena studenou prázdnotou. Galen se od ní odtrhl a
jedním prudkým pohybem tasil svůj meč.
Jessamy se pokoušela zklidnit svůj zrychlený dech
a zároveň odhalit důvod jeho k boji připravené pozice. Rozhlížela se po
místnosti, ale nespatřila vůbec nic. O moment později uslyšela kroky
přibližující se ke dveřím jejího domku, následované zaklepáním.
„Počkej tady,“ pronesl Galen, když chtěla vykročit
ke dveřím. „Může to být léčka.“ A v dalším momentě už byl pryč.
S připraveností predátora vyrazil uvítat návštěvníka, který by ji mohl
chtít ublížit.
Rozhlédla se kolem sebe. Potřebovala najít nějakou
zbraň, aby mu mohla v případě potřeby pomoci. Jediné, co ji takhle na
rychlo padlo do oka, byla malá soška. Pak zaslechla zvuky mužské konverzace.
Okamžitě poznala druhý hlas, vrátila sošku na místo a vstoupila do zádveří.
„Raphaeli.“
Archanděl s neuvěřitelně modrýma očima a
vlasy půlnočně zbarveného hedvábí byl výjevem mužné krásy. Galen vedle něho
působil jako hrubě tesaný válečník, který ale vedle Raphaelovy archandělské
moci a síly nepůsobil o nic slaběji. Ostřížíma očima sledoval, jak k ní
archanděl vykročil a vzal ji za ruce, které k němu natáhla.
„Starají se o tebe moji lidé dobře, Jessamy?“
„Vždycky.“ Stoupla si na špičky a políbila ho na
tvář. Obavy jí nedovolily, aby se nezeptala, „co tu děláš, Raphaeli?“
Alexander byl schopen využít jeho nepřítomnosti a
napadnout jeho nové a zatím ještě divoké a neuspořádané teritorium.
„Alex, jak Illium nazývá vychvalovaného
Alexandera“ – v jeho hlase slyšela náznak humoru – „je v současné době
v ústraní se svou nejoblíbenější konkubínou. A zdá se, že rozhodně nemá
v plánu opouštět svůj palác. Pokud by se jeho armáda začala připravovat
k přesunu, dostal bych varování.“
Něco ve zprávě o Alexandrovi se jí nepozdávalo,
ale nemohla přijít na to, co to bylo. Nechala tu myšlenku zatím být, propustila
Raphaela a pozvala ho dál. „Jsem ráda, že sis našel čas mě navštívit, pojď a
vyprávěj mi o svém teritoriu.“
Oba se posadili a povídali si a Galen po celou
dobu držel stráž u vstupních dveří. Ani slovem, ani pohledem svému archandělu
neprozradil, čím se s Jessamy začínali jeden pro druhého stávat… a tak
bylo zaseto semínko pochybností v její mysli. Jeho mlčenlivost mohla
pramenit z mnoha důvodů, včetně skutečnosti, že Raphael přiletěl
do Útočiště proto, aby osobně zhodnotil muže, který se měl stát jeho
mistrem zbrojířem. Jenže Jessamyna mysl stále kroužila kolem jednoho bolestně
hrozivého závěru.
Stud.
Možná ji vzal proletět, ale to by mohlo být
vysvětleno jako dar z lítosti. Na veřejnosti vlastně neudělal nic, co by
ostatní přimělo je považovat za pár. A když si je jako pár představila bez
růžových brýlí, tak to nebyl vůbec pěkný obrázek – ona s deformovaným
křídlem a bolestně štíhlou figurou vedle Galena s jeho obrovskou mocí,
mohutným, fyzicky vypracovaným tělem a hrubě tesanou mužnou krásou.
Ne,
řekla si, NE. Byla sama na sebe velmi
naštvaná. Tohle musí přestat. Galen
si nezasloužil, aby o něm ze strachu pochybovala. Nikdy jí nelhal, dokonce ani
o své prudké povaze. Úlevou se téměř rozesmála a přísahala, že to svému
barbarovi vynahradí.
Galen mlčky sledoval Raphaela, který Jessamy
popřál dobrou noc a pak beze slov kývl jeho směrem. Pak už se vznesl ke
hvězdám, které se jasně třpytily na pozadí tak jasné noční oblohy, že se jevila
jako ebenová. Galen archandělův bezeslovný rozkaz pochopil. Pozice mistra
zbrojíře měla značnou moc a vliv na dvoře každého archanděla a Raphael by tuto
pozici nesvěřil nikomu, komu by absolutně nedůvěřoval – zítra padne konečné
rozhodnutí.
Při tom pomyšlení nepociťoval žádnou úzkost. Byl
si velmi dobře vědom své vlastní moci a síly a věděl, že neselže. Věděl také,
že zítra přijde den, kdy bude on sám posuzovat Raphaela. Protože archanděl byl
mužem, v jehož jménu by Galen v příštích staletích a možná až do
konce svého nesmrtelného života, pozvedl svůj meč. A to pro válečníka nebylo
snadným rozhodnutím.
Jessamy sledovala archanděla, dokud se jí mezi
vrcholky hor neztratil z dohledu a Galen mohl téměř cítit její hlad.
Rozčílilo ho, že ho nepožádala o to, co potřebovala, ale nakonec se mu podařilo
ovládnout své reakce. Než si Jessamy skutečně uvědomí, že ji vezme létat
kdykoli bude chtít – nezáleže na tom, zda si před tím mezi sebou vymění prudká
slova nebo něžná - tak to zabere nějaký čas.
Natáhl k ní ruku. „Pojď.“
Zaváhala.
Neochoten nechat být cokoli, co se týkalo této
komplikované, překrásné ženy, která byla záhadou, jež ho velice přitahovala,
vykročil k ní. „Tys mi ještě neodpustila mé chování?“
„Omluvil ses.“ Na ústech, která chtěl ochutnat a
sát, jí pohrával úsměv, ale přesto nevkročila do jeho náruče.
„Tak co se tedy děje? Nejsem moc vnímavý muž“ –
další slabina, kterou o sobě už dlouhá léta věděl – „tak mi to musíš říct na
rovinu.“
Jessamy na něho vykulila oči. „Jsi vždycky takhle
přímý?“
„Ne.“ Samozřejmě, že by si s ní mohl hrát na
kočku a myš – konec konců přeci vyrostl na dvoře archanděla. „Ale hry nemám rád
a už vůbec je nechci hrát s tebou.“
Jessamy natáhla ruku, položila mu dlaň na srdce a
ten dotyk vystřelil přímo k jeho mužství. „Tvé způsoby, Jessamy ničí moje
sebeovládání.“
Fascinovaně mu přejela prsty po nahé hrudi a její
dlouhé řasy skryly její dobře čitelný pohled. Pak se k němu přitiskla
celým tělem. Jeho ztopořený úd se majetnicky tiskl k jejímu podbřišku.
„Galene…“
„Jessamy.“ Když se z jejich intimního objetí
nepokusila vymanit, přitiskl si ji k sobě ještě těsněji a zajel jí prsty
do vlasů. Chtěl ji přimět k tomu, aby ho políbila. „Svádíš mě, aby bylo po
tvém. Abych zapomněl, co jsem chtěl udělat.“
Zastřeně se rozesmála. „Užívám si to.“ Znovu ho
pohladila. „Asi bych měla pochybovat častěji.“
Galen si uvědomil, že byl poražen a rozhodl se pro
strategický ústup – prozatím. „Svá tajemství si prozatím můžeš nechat pro sebe,
moje Jessamy.“ Bez varování ji zvedl do náruče.
„Galene!“
O tři mocná máchnutí křídel později už byli ve
vzduchu. Jessamy se ho držela kolem krku a pevně se k němu tiskla.
„Nemůžeš mě pokaždé, když mě chceš vzít létat, obelstít,“ pronesla
s úsměvem.
„Nehledě na to, co se stane… já tě vždycky budu
chtít vzít létat.“
Namísto odpovědi se k němu schoulila ještě
těsněji. Její doteky byly vítané, její vyhýbavost na jeho prohlášení už ne. Ale
tahle noc byla příliš nádherná na to, aby ji pokazili dohadováním, a tak se
s ní v náruči vydal napříč třpytivou krajinou Útočiště a pak zamířil
na východ. Nechal se i s její drobnou váhou v náruči unášet větrným
prouděním. Nenacházel pojmenování pro pocit, který ho naplňoval. Bylo to
prosté, ale hluboké vědomí naprosté správnosti.
O mnohem a mnohem později přistál na výběžku skal,
který se tyčil vysoko nad Útočištěm. Odtud se světla z domovů obyvatel,
jejichž většina byla stále ještě vzhůru, jevila jako tisíce světlušek, tiše
zářících ze tmy. „Tohle je moje oblíbené místo,“ řekl, postavil se za ní a
položil jí ruce na ramena. Její křídla zůstala uvězněná mezi jejich těly a byla
jako hebké pohlazení na jeho nahé hrudi.
Jednou rukou jí začal hladit po zdeformované linii
křídla a cítil, jak při jeho dotyku ztuhla. „Jednou jsem přišel o nohu,“
pověděl jí, aniž ji přestal hladit. „Tenkrát jsem byl hodně mladý a trvalo to
dva roky, než dorostla. To samé by se mi v příští bitvě mohlo stát znovu.
Opustila bys mě kvůli tomu?“
Pořád zůstávala strnule stát. „To není to samé,
Galene.“ V jejích slovech zaznívala obrovská bolest. „Věčnost je příliš
dlouhá na to, aby ji jeden prožil s handicapem.“
Neurazil ji tím, aby snížil utrpení, které
z ní udělalo ženu, kterou dnes byla. „Mnozí by si zvolili Spánek.“ Během
Spánku mohly uplynout dekády, staletí nebo dokonce milénia. „Ale ty ses
rozhodla žít.“
„To ze mě nedělá statečnou,“ zašeptala. „Jen jsem všem,
kteří mě litují, nechtěla dát zadostiučinění tím, že se vzdám života.“ Otočila
se v jeho náruči, objala ho kolem pasu a položila si tvář na jeho hruď.
„Nechtěla jsem být vnímána jako slaboch.“
Jednou rukou ji držel za zátylek pod záplavou
jejích hustých vlasů a tu druhou jí položil na záda. Pak se k ní sklonil a
se rty, téměř se dotýkajícími jejího ucha, jí zašeptal, „mnozí mladí válečníci
vyrážejí do bitvy se stejnou motivací. Za strach, který tě dokáže hnát vpřed,
není třeba se stydět.“
Rozkročil se o trochu víc a přitáhl si jí blíže
k tělu. Napadlo ho, že mu právě možná odhalila jedno ze svých bolestných
tajemství a tak se rozhodl, že udělá totéž. „Já jsem byl jedním z těch
mladých válečníků.“
Tanae vždy vládla neochvějnou odvahou a Galen ji
nikdy nechtěl zostudit. „Když mě krev a hrůza mé první bitvy přinutila
vyprázdnit žaludek, tak se na mě má matka dívala se znechucením a já jsem
nevěděl, jak jí říct, že jsem do toho okamžiku nikdy nezažil takový strach.
Místo toho jsem se zlepšil a zocelil.“
„Tvá matka… působí to, jako by bylo těžké se jí
zavděčit.“ Prohlásila váhavě.
„Je to bojovnice.“ Galen pro ni neměl jiné
pojmenování. Tato slova ji vystihovala naprosto přesně až do morku kostí.
Najednou Jessamy hladila jeho. Její dotek byl něžný
a zamířil k citlivé křivce jeho křídla. Překvapeně si uvědomil, že se ho
pokoušela utěšit. Byl to zvláštní pocit. Od té doby, co od sebe se zuřivým
vrčením odháněl dvořany, protože byl odhodlaný stát se zoceleným bojovníkem, se
ho nikdy nikdo nepokoušel utěšovat.
Jessamy by patrně jeho zuřivé vrčení nepřijala
velmi dobře, a proto se rozhodl její jemný dotek a utěšování vydržet.
„Jessamy?“
„Ano?“
Zaťal jí ruku ve vlasech a zaklonil jí hlavu. „Teď
tě políbím.“
Zatím co se nad jejich hlavami jako ledové drahokamy
třpytily hvězdy, se Galen zmocnil jejích rtů způsobem, kterým chtěl od prvního
okamžiku, kdy ji spatřil. Dožadoval se vstupu do jejích úst a ona je rozevřela.
Měkkost jejích úst byla zcela na milost jeho pustošení. Chutnala jako
tajemnost, kterou pro něho představovala. Sladce a temně a s hloubkami,
které by trvaly celý nesmrtelný život, než by je prozkoumal. Chytil ji za
bradu, naklonil ji tak, jak to měl rád a pak se oddal svému hladu.
Lehce do něho strčila a jemně ho kousla do rtu.
Dal jí zlomek vteřiny k nadechnutí a pak se zmocnil jejích úst znovu. Její
smyslnost a vášeň se pomalu stupňovaly. Zaťala mu nehty do zátylku a její jazyk
ovládala hříšná zvědavost.
Zasténal a natočil je tak, aby jeho roztažená
křídla blokovala výhled na Útočiště. Pak ji chytil za zadek a přizvedl ji tak,
aby se jeho ztopořená touha tiskla na ta správná místa.
„Galene.“ Pronesla bez dechu.
Věděl, že na ni šel příliš rychle, ale když se
otřela rty o ty jeho a pak mu po nich přejela jazykem, tak by jí nedokázal
odolat nikdo, ani Galen.
Galen nebyl vůbec překvapen, že na něho druhý den
ráno čekal Raphael ve zbrojnici. Archanděl na sobě měl oblečené jen dlouhé,
černé kalhoty s širokými nohavicemi, které měl upevněné širokým kusem
látky, uvázaným na boku na uzel. Galenovi to připomnělo tréninkový oblek, který
nosili Lijuanini muži, kteří příležitostně zavítali na Titův dvůr, aby u něho
trénovali. Lijuan s Titem v tomto století udržovali poměrně přátelský
vztah.
Galen byl oblečený v obnošených kalhotách
z pevné hnědé látky a na nohou měl své oblíbené, dobře prošláplé boty.
Svůj široký meč měl na svém obvyklém místě, podél páteře. Když došel
k Raphaelovi, zul si boty a sundal postroj s mečem. „Popravíš mě,
když tě porazím?“
Raphael se jeho praktické otázce pousmál. „Nejsem
jako Uram, Galene. Řekl bych, že v záležitostech boje se podobám Titovi –
chci, aby mi muži, kteří se mě příliš nebojí, říkali pravdu.“
Přesně to Galen předpokládal, a proto byl také
tady. „Jeden na jednoho, žádné zbraně.“
„Souhlasím.“
Koutkem oka zahlédl pohyb modré barvy. Illium
zrovna vešel do zbrojnice, hned na to roztáhl křídla, vzlétl a usadil se na
jednom z vodorovných trámů střechy. Dmitri už v Útočišti nebyl a
Galenovi došlo, že s příchodem Raphaela musel odejít, aby střežil archandělovo
teritorium. Jason se také vytratil, ale ještě než se tak stalo, zanechal
Galenovi seznam bojovníků, kterým mohl svěřit stráž nad Jessamy. Jenže vzhledem
k tomu, jak mu byla drahá, by její život nesvěřil do rukou téměř nikoho –
ani mužů, které Jason sám považoval za důvěryhodné. Až na to, že polovinu mužů
a žen ze seznamu už sám prověřil a schválil – a proto jim dovolil, aby na ni
dohlíželi, zatímco se musel věnovat svým vlastním povinnostem. „Připraven?“
Raphael přikývl a oba vykročili do středu
zbrojnice. Každý z nich měl zcela odlišný způsob boje. Galen byl Galen –
přímočará, hrubá síla se špetkou grácie, díky níž dokázal překvapit svého
oponenta, zatímco Raphael byl čirá smrtící elegance.
Na rozdíl od tréninků s méně zkušenými
protivníky, tentokrát Galen používal k boji i svá křídla. A Raphael také.
Dosáhnout chvilkového vzletu z místa tak, aby při tom neodhalil svá
zranitelná místa na těle, vyžadovalo neuvěřitelnou sílu, ale Galen se to během
neustálého a vytrvalého procvičování naučil. U Raphaela to působilo jako jeho
druhá přirozenost, nad kterou vůbec nepřemýšlel.
Když se Raphaelovi téměř podařilo ho složit na
zem, jeho respekt vůči archandělovi výrazně vzrostl. Raphael se stočil bokem,
aby vykryl jeho úder a pak přišel s jinou taktikou útoku. Archanděl byl dost
chladnokrevný na to, aby bojoval strategicky a zároveň byl také bojovníkem,
který si dokázal užívat tanec jejich bitvy. Galenovi najednou došlo, že pokud
byl Raphael pod kůží civilizované sofistikovanosti stejný, jako byl jeho způsob
boje, tak pro něho nebude jen pracovat, ale bude mu oddaně sloužit.
Galenovi se podařilo dostat Raphaela na zem, ale
když se chystal zasadit konečný úder, tak už se archanděl stočil stranou a
v mžiku vstal a zaútočil na Galenova záda… jenže Galen už byl
v pohybu, aby jeho útok vykryl. Chytil Raphaelovu ruku a jejich paže se
střetly od zápěstí, až po bicepsy.
„Pat!“ Zakřičel Illium.
V Raphaelově tváři se zračilo pobavení, ale
ani se nepohnul a zůstal stát v nepřirozené pozici, ve které se střetli.
„Souhlasil bych.“
Galen přikývl a odstoupil o krok dozadu, stejně
jako Raphael. „Jsi dobrý.“
„A ty jsi lepší, než mi o tobě tvrdili Titovi
lidé.“ V jeho nekonečně modrých očích se zalesklo. „Řekl bych, že stále
doufá, že se vrátíš do jeho dvora zpět.“
„Už jsem se rozhodl.“ Galen se snažil odpočinout a
věděl, že Raphael se vedle něho snažil o to samé. „Pokud pro mě nebudeš mít
uplatnění, tak se zpět na Titův dvůr nevrátím.“
„A kam bys šel?“
Galen zvážil své možnosti. „Není mnoho těch, pro
které bych pozvedl svůj meč a ještě méně těch, kteří jsou natolik silní, aby mě
nepovažovali za hrozbu. Na vrcholu listu mých možností by byl Elijah.“
Zmíněný archanděl byl starší než Rapahel, ale
přesto ho nepohltila krutost, která si podmanila mnoho jiných nesmrtelných.
„Nicméně Elijah už svého mistra zbrojíře, kterému věří a kterého respektuje,
má.“
„Máš v sobě potenciál spravovat území
přidělené archandělem,“ nadhodil Raphael a přeskládal si křídla. „Proč
nepožádat Kádr o změnu tvého statusu?“
„Já jsem mistr zbrojíř.“ Měl to v krvi a
věděl to o sobě.
Raphael vzal ze stolu sadu vrhacích nožů, podal je
Galenovi a pak si vzal druhou sadu pro sebe. Když archanděl pozvedl obočí,
Galen se na něho ze široka usmál a vzhlédl. „A teď se uvidí, jak rychlej
opravdu jsi, Bluebelli.“
„Bluebelli?“ Když Illium začal na Galena klít a
slibovat odplatu, archanděl se pobaveně rozesmál. A pak už vymrštil do vzduchu
první nůž.
O dvacet nožů později – deset pro každého
z nich – se na ně Illium z výšky ušklíbl. „Oh, ani jeden z vás
se netrefil.“ Předstírané zklamání doprovodil hlasitými povzdechy. „Chudáčci,
je mi vás obou tak líto.“
„V případě, že si na to zapomněl… mluvíš
s archandělem,“ připomněl Raphael suše neuctivému, mladému andělovi.
Illium se bez náznaku studu zakřenil, „Chcete to
zkusit znovu? Tentokrát budu lítat extra pomalu – přeci jen jste oba dva o
tolik starší, než já.“ Poslední věta byla dodaná spikleneckým šepotem.
Galen se zadíval na Raphaela. „Jak je možný, že je
pořád naživu?“
„Protože ho nikdo nedokáže chytit,“ zazněla
archandělova odpověď.
Zatímco se Illium smál a pokoušel se Raphaela
přesvědčit k sázce, si Galen uvědomil, že už podruhé pociťoval absolutní
správnost. Tohle, tady bylo jeho
místo. S těmito bojovníky, které svazovalo více, než jen strach a
podřízenost. A hlavně tady žila žena, která ho dostala do kolen erotickým
příslibem svého polibku. Vzápětí ho napadlo, kdy si asi Jessamy uvědomí, čeho se dnes v noci dopustil…
Moc moc moc děkuji za další kapitolu!!!
OdpovědětVymazatDěkuji moc za další skvělou kapitolu
OdpovědětVymazatSkvělá kapitola, moc děkuji za překlad. Katka
OdpovědětVymazatDěkuji ☺
OdpovědětVymazatMockrát děkuji za kapitolu. :-) Renča
OdpovědětVymazatDíky za úžasný překlad další super kapitoly 🌸
OdpovědětVymazatUž chci další!!! super!!:D<3
OdpovědětVymazatNádhera! Děkuji moc
OdpovědětVymazatĎakujem za kapitolu.
OdpovědětVymazatDakujem za preklad 😌
OdpovědětVymazatMoc dakujem
OdpovědětVymazatĎakujem za kapitolku.
OdpovědětVymazatDěkuji za další kapitolu ;)
OdpovědětVymazata zase nic, jenom spousta okolkůůůůůůůůůůůů
OdpovědětVymazatděkuji za překlad
moc,moc děkuji za pokračování
OdpovědětVymazatDěkuji moc
OdpovědětVymazatMoc děkuji 😁
OdpovědětVymazat