Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Angels Dance - 15. kapitola

Kapitola 15
Nadšení z jejich tance jí kolovalo žilami ještě několik následujících dní, kdy dokončovala své poznámky o Raphaelově teritoriu. Po svém návratu do Útočiště je měla v plánu přepsat do svých historických knih.

Z okna knihovny, ve které seděla, měla výhled na archanděla, který trénoval s jednotkami jak andělů, tak upírů. Kolem nich se do nedohledna rozprostírala nekonečná vrstva přetrvávajícího sněhu a z nedalekého města se po větru nesly nadšené výkřiky hrajících si dětí. Jessamy ucítila zvláštní pocit na duši. Nepopsatelnou sílu, která ji vábila zpět do jejího domova uprostřed hor… zatímco její barbar se bude muset vrátit na Raphaelovo teritorium, aby zde dokončil svůj úkol.
Nechtěla přemýšlet nad návratem, protože zatímco setrvávala v Raphaelově Věži, znamenalo to, že byli s Galenem spolu. Dnešní zimní den a všechny ty, co následovaly, byly úchvatné. Křišťálově jasná denní obloha se s příchodem noci měnila v drahokamy posázený samet a Jessamy každý jednotlivý zimní den trávila v náruči svého válečníka, který jí stále dokola opakoval, že pro něho byla vším a stejně tak se každý den přesvědčoval o tom, že její láska k němu nebyla žádným pomíjivým plamenem svíčky, ale světelnou konstantou rovnající se samotnému slunci.
Jaro přišlo až příliš brzy. Ale navzdory tomu, že se musela rozloučit se všemi přáteli, které během svého pobytu ve Věži získala, její srdce jásalo radostí nad probouzejícím se světem. Její rozloučení bylo sice neradostné, ale nebylo bolestné. Už nebyla v Útočišti lapená jako vězeň, a tak se pro ni místo klecí, stalo skutečným domovem.
Stopař ji v den odletu vyhledal, když byla o samotě a políbil ji na hřbet ruky. „Kdyby tě ten barbar během času omrzel, stačí se podívat mým směrem.“ Jeho slova byla nestoudná, ale jeho hlas byl vřelý.
„Děkuji, že jsi byl mým přítelem.“ Byl částí její cesty k sebepoznání, a proto na něho nikdy nezapomene. „Až se zase vydáš do Útočiště, přijď mne navštívit.“
„Pouze v případě, že toho svého barbara odzbrojíš a pro můj dobrý pocit pevně přivážeš k židli.“
Vzpomínka na tento rozhovor jí vyvolala úsměv na rtech. Stoupla si na špičky a políbila na rozloučenou Raphaela na tvář. „Tvé teritorium se mi otisklo na srdci a budu ho v budoucnu chtít navštívit znovu.“
„Tak s další návštěvou neotálej příliš dlouho.“
Z jeho nekonečně modrého pohledu se stíny smutku, vyčetla, že ho mrzelo, že odcházela. Stal se z něho nemilosrdný archanděl, ale kdysi dávno býval chlapcem, kterého utěšovala, když si odřel koleno.
„Nedaleké město bude růst, ale nebesa a pozemky kolem Věže budou během mé vlády vždycky k dispozici tvému objevování.“ A s těmito slovy ji pustil do náruče muže, který s ní poletí domů. „Postarej se o ni, Galene.“
Galen neodpověděl, ale z výrazu jeho tváře bylo jasné, že Raphaelovy instrukce nebyly třeba. Archanděl se rozesmál. Byl to velmi vzácný zvuk, který byl vzdálenou ozvěnou smíchu malého, modrookého chlapce, který byl milovaným synem dvou archandělů. Vedle Raphaela tiše stál Dmitri, jehož rty se také stočily do nepatrného úsměvu a tentokrát se jeho úsměv odrazil i v jeho pohledu. „Šťastnou cestu.“
Jakmile Dmitriho slova odnesl lehký vánek, vzlétl Galen ze střechy Věže a za doprovodu bezchybné formace andělské letky zamířil k hranicím Raphaelova teritoria. Důvodem jejich doprovodu bylo Jessamyno bezpečí, ale ona věděla, že bezchybnost jejich formace a odhodlanost v jejich tvářích byla respektem vůči Galenovi. Její srdce přetékalo hrdostí. Hrdostí k muži, kterého mohla nazývat svým, k muži, který si navzdory těm, kteří mu stáli v cestě, dokázal vybudovat cestu za svým vlastním osudem. Jeho matka během zimy poslala další dopis, ve kterém opět naléhala, aby se vrátil do Titova teritoria, kde měl přijmout pozici pod archandělovým mistrem zbrojířem a zlepšovat své schopnosti. Její útok na Galenovo sebevědomí Jessamy rozzuřil, ale on jen zavrtěl hlavou a pronesl, „Ona se bojí, Jess.“ Hloubka porozumění v jeho pohledu, by překvapila každého, kdo v něm spatřoval jen neotesaný a hrubý zevnějšek.
Jessamy potlačila svůj vlastní vztek a vzala jeho tvář do dlaní. „Chtěl by si ji vidět?“ Tanae byla konec konců jeho matkou – a Jessamy jako dítě své rodiče bezmezně milovala navzdory bolestnému tichu, které mezi nimi panovalo.
„Ano, chtěl.“ Galen odložil dopis stranou a v jeho tváři se zračila vyrovnaná síla. „Ale už se nehodlám dožadovat jejího uznání. Ať pro jednou odsune svou hrdost a přijde za mnou sama.“
Jessamy se jejich rozhovor vybavil během letu do Útočiště a doufala, že Tanae skutečně polkne svou hrdost, protože ač Galen už neprahl po jejím uznání, stále svou matku miloval.
„Jess.“ Na krku ucítila jeho vřelý dech.
„Podívej.“
Sklopila pohled a spatřila zasněžený horský masív, na kterém se odrážely paprsky slunce, které působily jako vlny rozteklého zlata. „Oh, to je nádherné.“
A to byla teprve první krásná podívaná, kterou spolu sdíleli. Jejich cesta domů se od cesty na Rapahelovo teritorium neuvěřitelně moc lišila. Tančili spolu na opuštěných malých ostrůvcích ztracených někde v oceánu i uprostřed deštných pralesů s nebesy z baldachýnu. Galen se s ní nasmál tolik, jako se nenasmál nikdy v životě s nikým jiným. Škádlil ji hříšnými slovy, povídal jí o svých představách a překvapeně naslouchal, když mu šeptala skandální skutečnosti, které se dozvěděla během tisíciletí svého života.
„A já tě považoval za stydlivou a nevinnou.“
„Můj drahý, dokážou tvé křehké smysly unést zbytek toho příběhu?“
Galen si s úsměvem v pohledu zhluboka povzdychl. „Budu se snažit to přetrpět.“
Teprve v momentě, kdy se přiblížili k Útočišti, se jejich radost vytratila a nahradilo ji vážné ticho. „Kdy musíš vyrazit nazpět do Raphaelova teritoria?“ Přestože o jeho návratu věděla už od zimy, v momentě kdy jí její domněnku potvrdil, se jí tenkrát sevřelo srdce bolestí.
Galen přistál na útesu, ze kterého byl výhled na řeku, která protínala Útočiště. To byl jejich poslední okamžik, kdy spolu byli sami. „Zítra za úsvitu.“  Jeho rudé vlasy plály ve slunečním svitu jako pochodeň. Pohladil ji hrubou dlaní po tváři a hltal ji pohledem.
„Raphaelovy jednotky jsou silné, ale ještě nejsou natolik silné, aby dokázaly odrazit útok armády jiného archanděla jediným rozhodným protiútokem.“
Ačkoli Alexander Spal a mohl Spát po milénia, Jessamy chápala, že politika Kádru Desíti se nezakládala na míru. „Vím, že je dokážeš vycvičit k dokonalosti.“
Galen ji chytil za boky. „Vím, že bych tě o to neměl žádat,“ pronesl s oddaností v každém slově, „ale přesto to udělám. Počkej na mě, Jess. Já se k tobě vrátím.“ Odhalené emoce změnily jeho světle zelený pohled do smaragdového.
Položila mu prsty na rty, aby ho umlčela a zavrtěla hlavou. „O to mě nemusíš žádat, Galene. Navždy. Tak dlouho na tebe budu čekat.“
Té noci se s ním milovala se zuřivou vášní a stále dokola mu opakovala, jak moc ho miluje. Chtěla, aby skutečně pochopil, že na něho bude čekat.
Úsvit se přikradl až příliš rychle a s tak něžným polibkem, že jí to málem zlomilo srdce, se její barbar vydal na zpáteční cestu do teritoria muže, kterého nyní považoval za svého pána.
Galen byl ve výcviku Raphaelových jednotek nemilosrdný. A důvod byl zjevný - jeho srdce zůstalo na druhé straně světa v Útočišti. Žádat Jessamy, aby na něho počkala, bylo sobecké. Zrovna objevila svobodu a stala se ženou, které by se rádo dvořilo spousty mužů.
„Miluji tě, Galene. Miluji tě tak moc, že to téměř bolí.“
Její slova velmi dobře opatroval a snažil se sám sebe přesvědčit, že žádná žena by neříkala tak sladká a vášnivá slůvka, kdyby ho skutečně nezbožňovala. Svou žádostí ji rozhodně nehodlal spoutat… ona se jí dobrovolně rozhodla dostát. A přesto se obával, že až se jednoho dne vrátí, nebude se na něho dívat stejně toužebným pohledem. Její láska bude poskvrněná mezemi, kterýma jeho žádost spoutá její nově nabytou svobodu.
Prvního dopisu se od Jessamy dočkal jen několik dní po té. Přinesl ho posel, který se vracel z Útočiště. Jakmile ho otevřel, spatřil Jessamyn bezchybný rukopis, kterým mu líčila, jakým směrem se ubíral její každodenní život, po návratu domů. Psala mu o dětech, které učila, o lidech, se kterýma se viděla i o historických knihách, které zpětně dopisovala. Jedním dopisem se jí i přes vzdálenost, která je dělila, podařilo spojit je na krátký moment zpět dohromady.
Můj nejdražší Galene…
Přejížděl přes ta slova prsem tak dlouho, že se inkoust rozmazal. Z jejích slov ho pálilo v očích a nakonec musel dopis odložit, aby si ho přečetl později v noci, kdy ho nebude moci nikdo rušit a on si ho bude moci vychutnat tak pomalu a tolikrát, kolikrát bude chtít.
O několik dní později poslal Jessamy také dopis, jen byl daleko kratší, protože to se slovy neuměl tak jako ona. Jeho dopis s sebou nesl samotný Raphael, který se vracel do Útočiště s malou letkou andělů, kteří tam měli zůstat umístěni. V Raphaelově části Útočiště na vše dohlížel Jason s Illiovou a Aodhanovou pomocí, ale oba jmenovaní byli zatím příliš mladí. Když se Raphael vracel zpět na své teritorium, přinesl mu s sebou odpověď.
Jessamy si dopis od Galena pročítala snad po tisící a prstem kopírovala tvrdé linie jeho písma. Téměř cítila jeho syrovou sílu, která z nich vyzařovala. Jeho strohá slova by si jiná žena mohla vyložit jako nezájem, ale ne Jessamy. Usmála se, protože chápala, že válečník neměl ani dostatek času, ani tendence k tomu, aby se učil něžným slůvkům. Vtiskla na papír s Galenovými slovy polibek a položila ho na knihu, kterou vzala pod ruku a zamířila domů.
„Dcero.“
Při zvuku toho známého hlasu se otočila a zároveň zasunula Galenův dopis mezi stránky knihy. Ale její matka si toho samozřejmě všimla.
„Od tvého barbara.“ Pronesla s úsměvem, ne jako pokárání.
Jessamy se rozesmála. „Ano.“
Nevysvětlila matce, že Galen se jako barbar jevil pouze svým vzhledem. A to nejen z důvodu, že věčné podceňování jeho inteligence sloužilo jako Galenova výhoda, ale hlavně proto, že nepotřeboval, aby se ho zastávala. Zbožňovala ho celého přesně tak, jak byl – neotesaný zevnějšek, i skrytou část romantika. Část, která se projevila i v jeho dopise, mezi jehož listy se skrývala sušená kopretina.
Dnes jsem prolétal nad rozkvetlou loukou a vzpomněl jsem si, jak si je obdivovala… napsal.  Slova jejího romantického barbara jí téměř dohnala k slzám.
„Ty ho miluješ.“ Slova její matky byla doprovázená ještě vřelejším úsměvem. „Vidím ti to v očích.“
Jessamy se neudržela a vrhla se do rozevřené náruče své matky. Její obětí bylo vřelé a milující a připomnělo jí noci z jejího dětství, kdy seděla Rhoswen strnule na klíně a tiše plakala. Bylo to v době, kdy skutečně pochopila, že její křídlo nikdy nenaroste do správného tvaru a ona se nebude schopna připojit ke svým kamarádům a hrát s nimi hry v oblacích.
„Ano, miluji ho,“ zašeptala a stiskla svou matku pevněji. Rhoswen ji tenkrát noc za nocí kolébala v klíně a z jejího hlasu, kterým se snažila utěšit své trpící dítě, zaznívala ochranitelská láska rodiče.
„A on mě také miluje,“ pokračovala, protože věděla, že její matka to potřebovala slyšet. „Jsem skutečně šťastná.“
Rhoswen se od ní odtáhla a v jejím pohledu se zračily slzy. „Ne, nejsi šťastná, dítě.“
„Matko-„
„Poslouchej mě,“ skrz slzy v jejím pohledu se rozesmála a stiskla jí ruce. „Vidím, jak moc se bez svého válečníka trápíš.“
Jessamy se uslzeně rozesmála. Teprve v tomto momentě jí došlo, jak moc jí chybělo, že si se svou matkou o Galenovi nikdy nepromluvila. Nebylo to vědomé rozhodnutí, byl to fakt, který plynul z bolestného ticha, které mezi nimi během let narůstalo. „Šla bys se mnou na chvíli domů?“ zeptala se a vzala matku za ruku. „Mohli bychom si popovídat.“
„To bych moc ráda.“ Rhoswen ji štíhlými, dlouhými prsty pohladila po tváři. „Jsem tak ráda, že je všechen ten smutek, který jsi nosila na srdci pryč.“
Jessamy si uvědomila, že vzdálenost, která mezi nimi narostla, byla stejně tak její chybou, jako její matky. Byla přesvědčená, že svůj zármutek během života, kdy se stala respektovanou osobou v Útočišti, skrývala dobře, ale jaká matka, která milovala své dítě, by nebyla schopna cítit jeho skryté slzy?
Chytila matku za ruku a učinila rozhodnutí – nehledě na to, co s sebou budoucnost přinese, Rhoswen už slzy svého dítěte nikdy neucítí.
Galen jí pomohl objevit svobodu, ale radost, která se v ní s touto svobodou probudila, byla její a ona přísahala, že bude bojovat za to, aby si ji udržela.
„Copak ti píše ten velký barbar, který tě líbal před zraky celého Útočiště?“ zeptala se Rhoswen s šibalským úsměvem. „Ukaž.“
„Jen když mi dáš přečíst milostné dopisy, o kterých vím, že ti otec ještě pořád píše.“
Tváře její matky nabraly stejně nachový odstín, jako měla pírka konců jejích křídel.
„Jessamy!“
Jessamy se rozesmála a přitiskla si knihu, ve které se skrýval Galenův dopis těsněji k srdci.
Jedno roční období vystřídalo další a další a jejich dopisy si neúnavně nacházely cestu skrz širý svět. Jessamy popsala spousty stran papíru příběhy z Útočiště – včetně zmíňky o třech malých andělech, kteří čekali na jeho návrat stejně netrpělivě jako ona.
Ujistili mne, že se jejich technika letu významně zlepšila – velmi důsledně pilují všechny cviky, které si jim ukázal a dokonce se z nich stali instruktoři všech jejich spolužáků.
Illium, Jason a dokonce i Aodhan se prostřídali jako poslové jejich psaní.
„Víš, že jsem za tebou přiletěl dřív, než za svou vlastní matkou?“ řekl jí unavený Illium jednoho pozdního letního dne, když jí podával další z Galenových dopisů. „Galen mi hrozil, že mi vyškube jedno pírko po druhým,  jestli se u tebe nezastavím ihned po příletu.“
Jessamy tohoto modrokřídlého anděla zbožňovala a políbila ho na tvář. „Leť za svou matkou, Illium. Hammingbird se tě už určitě nemůže dočkat,“ pronesla a zmínila tak velmi talentovanou umělkyni, která byla jeho matkou. „Vím, že každý den sleduje oblohu s nadějí, že už se vrátíš zpět.“
Když Illium vzlétl, byla to podívaná. Nebesky modrá křídla na pozadí oranžového západu slunce, ale ona už sklopila zrak k dopisu a chvějícími se prsty rozlomila jeho pečeť. Jeho psaní bylo jako vždy krátké a bez zdobných slov. Žádné vyznání lásky. Prostě Galen.
Řekni mým svěřencům, že si je po návratu řádně prozkouším. Nikdy není příliš brzo na to, začít trénovat novou letku.
„Oh, můj úžasný barbare,“ zašeptala, protože věděla, jak budou jeho slova působit na všechny malé anděly, kteří ho uctívali jako svého hrdinu.
Tentokrát nebyla k dopisu přiložená žádná sušená kopretina. Jen nevyslovená žádost.
Pírko, které jsem si ukradl při odletu, už ztrácí tvou vůni.
Jessamy mu s dalším dopisem poslala peří z vnitřní strany svého křídla, které mělo temně nachovou barvu a napsala mu o letních květech, které pučeli vysoko v horách Útočiště. Napsala mu o politických hrách, které se odehrávali v Kádru desíti. O Michaele, která se ocitla na konci cesty těsně před tím, než se z ní měl stát archanděl a také o svých obavách o Illia.
Mladý anděl se zamiloval do smrtelnice a od svého návratu z Raphaelova teritoria se jeho láska každým dnem ještě více prohlubovala. Většina nad tím pokrčila rameny, protože divokou krásu jeho ducha zaměňovali za pomíjivost jeho oddanosti. Ale Jessamy znala sílu jeho věrného srdce.
Nedokážu si Illia představit bez jeho šibalského úsměvu, napsala do dopisu, když sledovala modře okřídleného anděla, jak si hraje s jejími studenty venku, zatímco ona seděla za stolem v učebně. Její smrt ho bude pronásledovat po zbytek věčnosti.
Galenova odpověď byla strohá. Je silný. Přežije. A pak přidal něco, co jí téměř zlomilo srdce. Já tak silný nejsem.
Ze slov, kterými ji její válečník obdařil, se jí po tváři začaly koulet slzy. V odpovědi na jeho dopis mu napsala o tom, jak moc ho zbožňovala. Slíbila si, že co se Galena týkalo, kolem sebe už nikdy nevystaví žádné ochranné zdi. Že její barbar bude vždycky, vždycky vědět, jak moc ho milovala.
„Galene, můj.“
Než se dočkala jeho odpovědi, už přišel podzim, který zbarvil listí stromů do krásných odstínů oranžové. Dopis jí tentokrát předal Dmitri, který se do Útočiště dopravil na plavidle, které bylo schopné překonat vzdálenost moře a zbytek cesty ho s sebou vzala letka andělů. Příchod Dmitriho byl nečekaný, ale vzápětí se od něho dozvěděla, že tu měl vystřídat Illia, který se měl vrátit na Raphaelovo teritorium. Jessamy se setkala s upírovým pohledem. „To není náhoda, že se má tak brzy vrátit zpět, že?“
Smyslná křivka Dmitriho rtů se stáhla do úzké linky a zavrtěl hlavou.
„Raphael má obavy kvůli jeho vztahu s tou smrtelnicí. Zdá se, že Illium překročil meze, které nesmějí být překročeny a vyzradil tajemství, která nesmí znát žádný smrtelník.“
Jessamy si byla vědoma trestu, který by Illia čekal, pokud se skutečně něčeho takového dopustil a s bolestí na srdci sledovala, jak Dmitri vykročil k odchodu. „Když někoho skutečně miluješ, tak bys kvůli němu udělal cokoli, že Dmitri?“
„Ano.“ Zaznělo jediné slovo, které v sobě neslo tisíce nevyřčených věcí a Jessamy se znovu zamyslela nad tím, co skrývala upírova minulost.
„Co Raphaelovy jednotky?“
„Každý z nich denně opakuje, jak moc Galena nenávidí, ale stejně tak by ho každý z nich následoval i do chřtánu samotné smrti.“ Do upírovy tváře se vloudila zvědavost. „Mýlil jsem se ohledně výsledku Galenovy snahy se ti dvořit, ale pořád nemohu přijít na to, proč jsem se mýlil.“
Jessamy se rozesmála a sáhla na psaní, které měla schované ve skryté kapse šatů.
V dalším dopise Galenovi napsala o jediné věci, kterou zatím v dopisech nezmínila – ne ze strachu, ale jednoduše proto, že díky němu zapomněla na svou deformaci.
Nikdy nebudu mít dítě, Galene. Keir mi nemůže zaručit, že bych svůj handicap nepředala svému potomkovi. A zatímco ona nakonec své štěstí našla, byla to cesta dlážděná zničenými sny a zdrcující osamělostí. Kdyby takový smutek spatřila v očích svého dítěte, zlomilo by ji to.
Galenovu odpověď přinesl pohledný anděl s křídly barvy známého motýla.
Letěl bych s naším dítětem kamkoli by si jenom přála.
Slova na papíře se jí najednou začala rozmazávat před očima. Setřela si slzy z tváří a pokračovala ve čtení. Děti z Titova dvora, které adoptoval po svých padlých válečnících, možná jsou příliš rozmazlené, ale Titus je nevychoval zcela špatně. Rodinná pouta nemusejí být založená pouze na krvi. A Jess? Já nemám potřebu budovat impéria a dynastie. Já si chci vybudovat domov s tebou.

Sledovala, jak se jeho inkoust rozmazával pod vodopádem čerstvých slz, které v sobě nenesly žádnou bolest, ale tak hlubokou lásku a oddanost, že ji to navždy změnilo. V ten moment ji napadlo, že její barbar přeci jen znal sladká slůvka svádění.

14 komentářů: