Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Angel's Wolf - 1. kapitola

Noelovi bylo uděleno povýšení. Byl přidělen do bujně se zelenajícího státu Louisiana, ale jeho budoucí pozice měla své pro i proti. Přestože tato oblast spadala do Raphaelova území, archanděl do Lousiany jako správce přidělil Nimru - ženu anděla, která byla stará šest staletí. Sice to nebylo ani vzdáleně blízko Raphaelovu věku, ale věk už to byl vysoký – i přesto nebylo stáří rozhodujícím faktorem, když ve světě nesmrtelných přišlo na moc.

Nimra měla ve svém drobném těle více síly, než andělé dvakrát jejího věku a tomuto regionu vládla již osmdesát let. Zatímco se její vrstevníci stále zaučovali na dvorech svých mentorů, ona byla považována za mocnou. Vzhledem k tomu, že se o ní říkalo, že má železnou vůli, je schopná neuvěřitelné krutosti a nezná slitování, na tom nebylo nic překvapujícího. Noel nebyl bláhový. Věděl, že toto „povýšení“ bylo ve skutečnosti jednoznačným, tichým prohlášením, že už není mužem, kterým kdysi býval – a že už pro něho ve Věži nemají využití.


Zaťal ruce do pěstí. Zbité a krvavé tělo, zlámané kosti, skleněné střepy, které přívrženci šíleného anděla, zašlapali do jeho zranění – všechno se díky vampyrismu zahojilo. Jediné, co zůstávalo, byly noční můry… a újma na jeho duši. Když se Noel podíval do zrcadla, neviděl už stejného muže jako předtím. Viděl oběť, muže, který byl zmlácen do bezvědomí a zanechán napospas smrti. Vydloubali mu oči, zpřelámali kosti, rozdrtili prsty, až z nich nezbylo nic víc, než kostěné úlomky potažené kůží. Zotavování po útoku bylo kruté a bylo zapotřebí veškeré vůle, kterou měl. Ale pokud měla být jeho osudem tato ponižující pozice, bylo byl lepší, kdyby nepřežil.

V době před útokem, bylo jeho jméno součástí krátkého seznamu kandidátů na vyšší pozice ve Věži, ze které Raphael vládl Severní Americe. Nyní měl být podřadným strážcem, přiřazeným k jednomu z temnějších dvorů. A ve středu tohoto temného dvora stála Nimra. Měřila pouhých 155 cm a měla opravdu delikátní postavu. Na druhou stranu, žena anděl rozhodně nepůsobila jako žádná droboučká chudinka. Ne, Nimra měla křivky, které pravděpodobně přivedly nejednoho muže na kolena. Její pokožka byla barvy rozteklého karamelu - zářivý doplněk příjemně teplého klima regionu, který nazývala svým. Její temně zelená róba zvýrazňovala vodopád lesklých, černo-modrých vlnitých vlasů. Ale prameny vlasů, které jí hravě splývaly po zádech, se nehodily ani k její reputaci, ani ke studenému srdci, které muselo bít v její hrudi. Hrudi, která našeptávala o hříchu a svádění, protože její ňadra byla plná a působila téměř příliš velká pro její figuru. V tu chvíli se mu zadívala do očí, jako kdyby vycítila jeho zkoumavý pohled.

Její topazové oči, se zářivým žíháním v barvě jantaru, byly bystré a pronikavé a právě v tento moment, když procházela napříč obrovskou místností, kterou využívala jako přijímací komnatu, soustředěné na něho. Jediným zvukem v celé místnosti, byl šelest jejích křídel a něžné pohlazení její róby o její pokožku. Oblékala se jako anděl z dávno minulých dob, tichá elegance jejího vzezření připomínala antické Řecko. Noel v těchto dávných dobách nežil, ale viděl malby, které byly vystaveny v andělské pevnosti nazývané Útočiště a během svého života spatřil i další anděly, kteří pokračovali v odívání se způsobem považovaným za mnohem vznešenější, než to současné, moderní.

Žádný z nich ale nevypadal jako ona – její róba měla přes rameno jednoduchou zlatou sponu a kolem pasu tenký splétaný pásek stejné barvy. Nimra by klidně mohla být antickou bohyní. Překrásná. Mocná. Smrtící.
„Noeli,“ vyslovila a ve zvuku jeho jména se nesl závan přízvuku tohoto regionu a spolu s ním i přízvuk jiných míst a jiných časů.
„Připoj se ke mně.“
S těmito slovy se vytratila z místnosti. Její křídla měla sytý, temně hnědý odstín se žíháním stejné barvy, jakou měly její oči. Vyčnívala nad její drobná ramena a sahala až na zem, kde laskala zářivou dřevěnou podlahu. Když se otočil, aby ji následoval, byla tato křídla vše, co viděl.

Exkluzivní odstín Nimřiných křídel nenašeptával o chladné brutalitě temného dvora, ale o spolehlivém klidu vyzařujícím ze země a ze stromů. Alespoň toto nepůsobilo falešně. Nimry domov nebyl tím, co Noel na rozsáhlých pozemcích, vzdálených zhruba hodinu od New Orleans očekával - budovy s vysokými stropy zařízené s vkusem starší dámy.
Ne, každé patro lemoval nespočet vysokých oken a stejné množství balkónů. Většina z nich neměla žádné zábradlí – aby vyhovovala domovu patřícímu bytosti s křídly. Střecha byla také postavena s ohledy na anděly. Byla sice zkosená, ale ne v takovém úhlu, aby bylo nebezpečné na ní přistávat.

Na vzdory nádheře Nimryna domova, to byly zahrady, které celé místo dotvářely. Překypovaly květy jak exotických druhů rostlin, tak i těch obyčejnějších. Vedle nově zasazených dřevin, v nich rostlo i spousty věkem zkroucených stromů. Nimřiny zahrady v Noelovi vyvolávaly klid a mír... byl to druh místa, kde by se zlomený muž mohl posadit a pokusit se znovu najít sám sebe. Až na to, pomyslel si Noel, když následoval Nimru nahoru po schodech, že si byl celkem jistý, že to, o co ho připravili při přepadení a následném mučení, po kterém byla jeho tvář k nepoznání a jeho tělo pouhým masem, bylo v nenávratnu navždy.

Nimra se zastavila před velkými dřevěnými dveřmi, ve kterých byly vyřezány obrysy rozkvetlého jasmínu a když se za jejími zády také zastavil, s očekáváním v očích se na něho ohlédla přes rameno. „Dveře,“ řekla s něčím, o čem byl Noel přesvědčen, že byl náznak pobavení v hlase, políbeném schopností světlušek vábit oběti do močálů. Opatrně, aby se nedotkl jejích křídel, ji obešel a otevřel jedno křídlo dveří. „Omlouvám se.“ Jeho slova vyzněla drsně, protože své hlasivky posledních pár dní vůbec nepoužil. „Nejsem zvyklý být-“ V půlce věty se odmlčel, protože neměl ponětí, jak by se měl nazvat.

„Pojď.“ Nimra pokračovala v chůzi dlouhou chodbou, kterou lemovala okna, skrz která zaplavovaly naleštěnou dřevěnou podlahu vřelé sluneční paprsky tohoto podnebí. Podnebí, které obsahovalo obojí – bezostyšnou krásu New Orleans, stejně jako starší, tišší eleganci. Každé okno bylo obestavěno hnědými truhlíky, které přetékaly neočekávanou, radostnou záplavou květů – macešek, sedmikrásek i chryzantém. Noel se přistihl, že bojuje s touhou pohladit ty nádherné květy a pocítit na kůži jejich sametovou jemnost. Bylo to velmi neočekávané nutkání, díky kterému se odtáhl pryč a utěsnil kolem sebe své štíty ještě neproniknutelněji.

Na tomto místě, na tomto dvoře, kam byl poslán, aby tu shnil, si nemohl dovolit být zranitelný – nebylo těžké si domyslet, že všichni čekali na okamžik, kdy to vzdá a dokončí, co jeho útočníci začali. Když Nimra znovu promluvila, pevně zaťal čelist. Zatímco její tón byl jako hrubé hedvábí – takový druh, který našeptával o tajemstvích, odehrávajících se v ložnici a o rozkoši, která by se mohla proměnit v bolest – její slova byla čistě praktická. „Promluvíme si v mých komnatách.“

Tyto komnaty byly umístěny za dalšími dřevěnými dveřmi, na kterých byly vymalované obrazy exotických ptáků, kteří prolétávaly skrz rozkvetlé stromy. Ženské a vkusné, v těch obrazech nebylo nic, co by promlouvalo o tvrdosti, která byla součástí Nimřiny reputace. Ale jestli existovala jedna věc, kterou si byl Noel po dvě stě letech své existence jistý, tak to bylo právě to, že jakákoli bytost, která žila déle, než půl milénia, se dávno naučila skrývat to, co si nepřála, aby se jiní dozvěděli. Noel byl ostražitý, v tichosti za sebou zavřel malované dveře a následoval Nimru.

Nevěděl, co očekával, ale rozhodně to nebyl elegantní bílý nábytek, potažený čalouněním v barvách drahých kamenů a otevřené francouzské dveře, skrz které do místnosti vnikalo sluneční světlo, ani opotřebované knihy, které ležely na konci stolu. Nicméně rostliny už pro něho překvapením nebyly, díky nim měl pocit svobody, přestože byl zadušený a uvězněný svým zlomeným já a stejně tak příslibem své služby, kterou dal Raphaelovi a tudíž i Nimře. Nimra došla k francouzskému oknu, zavřela ho a tím odřízla vnější svět. Pak se k němu otočila tváří v tvář. „Promluvíme si v soukromí.“

Noel lehce přikývl a myslí mu s drsným uvědoměním proběhla další myšlenka. Některé bytosti andělské rasy – ti staří a znudění – nacházeli potěšení v milencích, které mohli kontrolovat a zacházet s nimi jako... s kusem masa, které zneužili a pak se ho zbavili. Noel by nikdy nemohl být něčím takovým a pokud to od něho Nimra očekávala...
Byl upír, téměř-nesmrtelný, který do své síly stárl více než dvě stě let. Mohla by ho zabít, ale než by jeho život ukončila, Noel by se nevzdal bez boje. „Co ode mne očekáváš?“

Nimra v Noelově navenek zdvořilé otázce zaslechla tón hrozby a přemýšlela nad tím, koho přesně jí to Raphael poslal. Sama si u učence, kterého znala z Útočiště provedla tiché šetření a dozvěděla se o hrozivém útoku, který Noel přežil, ale muž, který před ní stál, pro ni byl stále tajemstvím. Když se Raphaela ptala, zda by jí o upírovi, kterého k jejímu dvoru přidělil, řekl více, než jen holá fakta, odpověděl jí, „Je loajální a velmi schopný. Je přesně tím, koho potřebuješ.“

Co jí ale archanděl neřekl, bylo, že měl Noel mrazivě ledové, modré oči, plné tolika stínů, že se jich mohla téměř dotknout a tvář, vytesanou z nejtvrdšího kamene. Nebyl krásný – ne, na to působil příliš drsně – ale určitě byl mužem, který se o ženskou pozornost nemusel prosit, protože byl velmi, velmi mužný. Od ostře řezané čelisti, přes tmavě hnědé vlasy až po silné, svalnaté tělo... které k sobě přitahovalo pohled, stejně jako by ho přitahoval horský lev.

Byl oblečen v modrých džínsech a bílém tričku, což byl naprostý opak formálního oblékání, které preferovali ostatní muži v jejím dvoře a přesto je dokázal tichou intenzitou své pouhé přítomnosti zastínit. Nyní hrozilo, že jeho přítomnost ovládne i tyto komnaty, jeho mužná energie byla naprostým opakem ženskosti, se kterou byly tyto pokoje zařízeny.

Otrávilo ji, že tento dvě stě let starý upír v ní dokázal probudit takové pocity. V ženě andělovi, která vyžadovala respekt těch, kteří byli dvakrát starší, než ona a která měla důvěru samotného archanděla. Což byl důvod, proč mu odpověděla hlasem protkaným silou a mocí, „Udělal bys pro mne vše, co bych po tobě žádala?“ Noel stiskl rty do tenké linky. „Nebudu ničí otrok.“
Nimra z okamžitého a temného uvědomění zamrkala. Zjištění, že Noel předpokládal, že své milence musí získávat nátlakem, její ješitnosti neudělalo dobře, ale o svém vlastním druhu věděla dost, aby pochopila, že jeho domněnka nebyla zcela bezdůvodná.

Nicméně skutečnost, že to byla jeho první myšlenka... ne, zamyslela se, Raphael by jí jistě varoval, pokud by byl Noel tímto způsobem zneužitý. Na druhou stranu, archanděl, který ovládal takovou moc a sílu, že by mohl srovnávat se zemí města a vypalovat celé říše, rozhodoval o všem sám a ona nemohla nic předpokládat. „Otroctví,“ řekla a otočila se k dalším dveřím, „nenabízí žádné výzvy. Nikdy jsem nepochopila, co je na něm tak lákavého.“ Když ji následoval, měla pocit, jakoby si na vodítku vedla obrovské zvíře – a to zvíře nebylo ze situace, ve které se nacházelo, vůbec nadšené.

Přesto, že to popuzovalo její povahu, bylo naprosto fascinující, kolik v sobě měl tento upír, kterého jí Raphael v odpověď na její žádost poslal, vnitřní síly. To bylo samozřejmě podstatou všeho – Noel byl Raphaelův muž a Raphael kolem sebe netrpěl slabost. Jakmile se ocitli uvnitř jejích komnat, kývla na něho, aby za sebou zavřel dveře. Ještě před měsícem by ji nenapadlo dělat taková opatření, svým lidem důvěřovala. Nyní... s tou bolestí byla nucena žít už čtrnáct dní a ani po takové době to nebylo snazší.

Nimra prošla kolem hladkého, dobře opečovávaného, dřevěného stolu, který stál vedle velkého okna. U tohoto stolu často sedávala, když vyřizovala svou osobní korespondenci a zamířila ke skříni, umístěné v rohu u zdi. Zvedla ruce, aby odemkla její horní dvířka. Když odhalila otevírání něčeho, co vypadalo jako jednoduchý trezor - který by ale nezvládl otevřít žádný lupič - umístěný v zadní stěně skříně, o ruce se jí lehce otřely kroutící se lístky drobné kapradiny.

Vyndala z něho malinkatý flakonek, z poloviny naplněný světélkující tekutinou, otočila se a zeptala se muže, který stál pár metrů od ní jako nehybná socha, „Víš, co to je?“
Noel měl ve tváři nečitelný výraz, ale z jeho pronikavého pohledu vyzařovala nezpochybnitelná inteligence.
„Nikdy dřív jsem nic takového neviděl.“
Tak nádherný, pomyslela si Nimra a sledovala barvy přelévající se tekutiny uvnitř flakonku, který proti světlu naklonila do strany. Na křišťálové lahvičce byl vyrytý jediný nápis, její jméno a pak už ji zdobily jen tenké dekorativní linky z pravého zlata. „To je proto, že tato tekutina je více než vzácná,“ zašeptala, „je vytvořená z extraktu rostliny, která roste pouze v nejhlubších a nejneproniknutelnějších částech Bornerských deštných pralesů.“

Nimra došla k Noelovi a flakonek mu podala. V jeho velké dlani vypadal směšně malý, jako hračka, ukradená plačícímu dítěti. Noel si flakonek zvedl blíže k obličeji a opatrně ho naklonil do strany. Tekutina se rozlila po skle a rozzářila jeho povrch. „Co je to?“
„Půlnoc.“ Když jí ho podával zpět, Nimra si od něho flakonek vzala a položila ho na desku stolu. „Pouhá kapka by zabila člověka, o trochu více by upírovi způsobilo kóma a zhruba sedm kapek je množství, které zajistí, že většina andělů, mladších osmi set let, bude spát dlouhých deset hodin.“

Noel se jí zadíval do očí. „Takže tvoje zamýšlená oběť nemá nejmenší šanci.“ Nimra nebyla jeho závěry překvapená – vzhledem ke své reputaci nemohla nic jiného očekávat. „Mám Půlnoc už tři sta let. Daroval mi ji přítel, který byl přesvědčený, že bych pro ni jednoho dne mohla najít využití.“ Při vzpomínce na anděla, který ji dal tuto nejsmrtonosnější zbraň – tak jako by lidský starší bratr mohl své sestře darovat nůž, se pousmála. „Vždy mne vnímal jako křehkou.“

Noel si pomyslel, že ji tento přítel nemohl znát příliš dobře. Nimra sice mohla působit jakoby se pod sebemenším tlakem zlomila, ale vládu nad Louisianou si vzhledem k ostatním, mocným bytostem v tomto rozlehlém regionu – včetně krutého Nazaracha, neudržela proto, že by byla vadnoucí květinkou. Noel nebyl hloupý a ani na vteřinu z ní nespustil pohled, dokonce ani ve chvíli, kdy vzala flakonek a vrátila ho do trezoru. Pohled mu opět padl na křídla, která byla výjimečně nádherná a lákala k doteku. Jejich taktická nádhera však byla pastí, lákadlem pro neopatrné, aby ztratili svou ostražitost. Noel nikdy nebyl natolik nevinný – a po událostech, které se odehrály v Útočišti... Pokud v něm před tím přeci jen nějaká nevinnost zůstala, nyní byla zcela zahubena.

„Před dvěma týdny,“ zašeptala Nimra a zavřela dvířka skříně. Pak se k němu opět otočila tváří v tvář, „se někdo pokusil použít Půlnoc na mne.“ Noel zalapal po dechu. „Uspěli?“
Úleva, která mu projela celým tělem, když Nimra zavrtěla hlavou, měla sílu ničivé bouře. V Útočišti, když mu do masa zašlapávali skleněné a kovové střepy, dokud se kolem nich opět nezahojil a trýznivé úlomky nebyly bolestivě uvězněny pod jeho kůží, byl zcela bezmocný, spoutaný a uvězněný. Kromě vazby, kterou měl k Raphaelovi, neměl vůči Nimře žádnou loajalitu a přesto o ni nechtěl smýšlet jako o andělu se zlomenou duší a polámanými křídly. „Jak si unikla?“

„Jed byl smíchán v číši s ledovým čajem,“ odpověděla a přesunula se, aby se mohla prsty dotknout lesklého listu rostliny u psacího stolu. „Jakmile je smíchán s jinou tekutinou, je bezbarvý a bez chuti, takže bych si ho nemohla všimnout. Neměla jsem důvod domnívat se, že cokoli v mém domě by pro mne mohlo být nebezpečné. Ale měla jsem kočku, Královnu.“ Na zlomek vteřiny se jí ostře zadrhl dech. „Když jsem se nedívala, skočila na stůl a z té číše se napila. Dříve, než jsem měla příležitost vyčinit jí za její chování, byla mrtvá.“

Noel věděl, že smutek, který se zračil v Nimřině tváři, byl s největší pravděpodobností jen pokusem o zmanipulování jeho emocí, ale i přesto zjistil, že ji vzhledem k jejímu zármutku nad smrtí zvířecího miláčka, má o něco raději. „To mě mrzí.“
Jejím poděkováním bylo mírné uklonění hlavy. „Aniž bych upozornila kohokoli z mého dvora, nechala jsem ten čaj otestovat a zjistila, že obsahoval Půlnoc.“

Nimřina hladká, medově hnědá pokožka se napjala. „Pokud by ten atentátník uspěl, dlouhé hodiny bych nic nevnímala – a ti, kteří by o mém stavu věděli, by mohli nerušeně přijít a ujistit se o mé definitivní smrti.“





9 komentářů: