Noelovi
bylo uděleno povýšení. Byl přidělen do bujně se zelenajícího
státu Louisiana, ale jeho budoucí pozice měla své pro i proti.
Přestože tato oblast spadala do Raphaelova území, archanděl do
Lousiany jako správce přidělil Nimru - ženu anděla, která byla
stará šest staletí. Sice to nebylo ani vzdáleně blízko
Raphaelovu věku, ale věk už to byl vysoký – i přesto nebylo
stáří rozhodujícím faktorem, když ve světě nesmrtelných
přišlo na moc.
Nimra
měla ve svém drobném těle více síly, než andělé dvakrát
jejího věku a tomuto regionu vládla již osmdesát let. Zatímco
se její vrstevníci stále zaučovali na dvorech svých mentorů,
ona byla považována za mocnou. Vzhledem k tomu, že se o ní
říkalo, že má železnou vůli, je schopná neuvěřitelné
krutosti a nezná slitování, na tom nebylo nic překvapujícího.
Noel nebyl bláhový. Věděl, že toto „povýšení“ bylo ve
skutečnosti jednoznačným, tichým prohlášením, že už není
mužem, kterým kdysi býval – a že už pro něho ve Věži nemají
využití.
Zaťal
ruce do pěstí. Zbité a krvavé tělo, zlámané kosti, skleněné
střepy, které přívrženci šíleného anděla, zašlapali do jeho
zranění – všechno se díky vampyrismu zahojilo. Jediné, co
zůstávalo, byly noční můry… a újma na jeho duši. Když se
Noel podíval do zrcadla, neviděl už stejného muže jako předtím.
Viděl oběť, muže, který byl zmlácen do bezvědomí a zanechán
napospas smrti. Vydloubali mu oči, zpřelámali kosti, rozdrtili
prsty, až z nich nezbylo nic víc, než kostěné úlomky
potažené kůží. Zotavování po útoku bylo kruté a bylo
zapotřebí veškeré vůle, kterou měl. Ale pokud měla být jeho
osudem tato ponižující pozice, bylo byl lepší, kdyby nepřežil.
V době
před útokem, bylo jeho jméno součástí krátkého seznamu
kandidátů na vyšší pozice ve Věži, ze které Raphael vládl
Severní Americe. Nyní měl být podřadným strážcem, přiřazeným
k jednomu z temnějších dvorů. A ve středu tohoto
temného dvora stála Nimra. Měřila pouhých 155 cm a měla opravdu
delikátní postavu. Na druhou stranu, žena anděl rozhodně
nepůsobila jako žádná droboučká chudinka. Ne, Nimra měla
křivky, které pravděpodobně přivedly nejednoho muže na kolena.
Její pokožka byla barvy rozteklého karamelu - zářivý doplněk
příjemně teplého klima regionu, který nazývala svým. Její
temně zelená róba zvýrazňovala vodopád lesklých, černo-modrých
vlnitých vlasů. Ale prameny vlasů, které jí hravě splývaly po
zádech, se nehodily ani k její reputaci, ani ke studenému
srdci, které muselo bít v její hrudi. Hrudi, která
našeptávala o hříchu a svádění, protože její ňadra byla
plná a působila téměř příliš velká pro její figuru. V tu
chvíli se mu zadívala do očí, jako kdyby vycítila jeho zkoumavý
pohled.
Její
topazové oči, se zářivým žíháním v barvě jantaru, byly
bystré a pronikavé a právě v tento moment, když procházela
napříč obrovskou místností, kterou využívala jako přijímací
komnatu, soustředěné na něho. Jediným zvukem v celé
místnosti, byl šelest jejích křídel a něžné pohlazení její
róby o její pokožku. Oblékala se jako anděl z dávno
minulých dob, tichá elegance jejího vzezření připomínala
antické Řecko. Noel v těchto dávných dobách nežil, ale
viděl malby, které byly vystaveny v andělské pevnosti
nazývané Útočiště a během svého života spatřil i další
anděly, kteří pokračovali v odívání se způsobem
považovaným za mnohem vznešenější, než to současné, moderní.
Žádný
z nich ale nevypadal jako ona – její róba měla přes rameno
jednoduchou zlatou sponu a kolem pasu tenký splétaný pásek stejné
barvy. Nimra by klidně mohla být antickou bohyní. Překrásná.
Mocná. Smrtící.
„Noeli,“
vyslovila a ve zvuku jeho jména se nesl závan přízvuku tohoto
regionu a spolu s ním i přízvuk jiných míst a jiných
časů.
„Připoj
se ke mně.“
S těmito
slovy se vytratila z místnosti. Její křídla měla sytý,
temně hnědý odstín se žíháním stejné barvy, jakou měly její
oči. Vyčnívala nad její drobná ramena a sahala až na zem, kde
laskala zářivou dřevěnou podlahu. Když se otočil, aby ji
následoval, byla tato křídla vše, co viděl.
Exkluzivní
odstín Nimřiných křídel nenašeptával o chladné brutalitě
temného dvora, ale o spolehlivém klidu vyzařujícím ze země a ze
stromů. Alespoň toto nepůsobilo falešně. Nimry domov nebyl tím,
co Noel na rozsáhlých pozemcích, vzdálených zhruba hodinu od New
Orleans očekával - budovy s vysokými stropy zařízené s
vkusem starší dámy.
Ne,
každé patro lemoval nespočet vysokých oken a stejné množství
balkónů. Většina z nich neměla žádné zábradlí – aby
vyhovovala domovu patřícímu bytosti s křídly. Střecha byla
také postavena s ohledy na anděly. Byla sice zkosená, ale ne
v takovém úhlu, aby bylo nebezpečné na ní přistávat.
Na
vzdory nádheře Nimryna domova, to byly zahrady, které celé místo
dotvářely. Překypovaly květy jak exotických druhů rostlin, tak
i těch obyčejnějších. Vedle nově zasazených dřevin, v nich
rostlo i spousty věkem zkroucených stromů. Nimřiny zahrady v
Noelovi vyvolávaly klid a mír... byl to druh místa, kde by se
zlomený muž mohl posadit a pokusit se znovu najít sám sebe. Až
na to, pomyslel si Noel, když následoval Nimru nahoru po schodech,
že si byl celkem jistý, že to, o co ho připravili při přepadení
a následném mučení, po kterém byla jeho tvář k nepoznání a
jeho tělo pouhým masem, bylo v nenávratnu navždy.
Nimra
se zastavila před velkými dřevěnými dveřmi, ve kterých byly
vyřezány obrysy rozkvetlého jasmínu a když se za jejími zády
také zastavil, s očekáváním v očích se na něho ohlédla přes
rameno. „Dveře,“ řekla s něčím, o čem byl Noel přesvědčen,
že byl náznak pobavení v hlase, políbeném schopností světlušek
vábit oběti do močálů. Opatrně, aby se nedotkl jejích křídel,
ji obešel a otevřel jedno křídlo dveří. „Omlouvám se.“
Jeho slova vyzněla drsně, protože své hlasivky posledních pár
dní vůbec nepoužil. „Nejsem zvyklý být-“ V půlce věty se
odmlčel, protože neměl ponětí, jak by se měl nazvat.
„Pojď.“
Nimra pokračovala v chůzi dlouhou chodbou, kterou lemovala okna,
skrz která zaplavovaly naleštěnou dřevěnou podlahu vřelé
sluneční paprsky tohoto podnebí. Podnebí, které obsahovalo obojí
– bezostyšnou krásu New Orleans, stejně jako starší, tišší
eleganci. Každé okno bylo obestavěno hnědými truhlíky, které
přetékaly neočekávanou, radostnou záplavou květů – macešek,
sedmikrásek i chryzantém. Noel se přistihl, že bojuje s touhou
pohladit ty nádherné květy a pocítit na kůži jejich sametovou
jemnost. Bylo to velmi neočekávané nutkání, díky kterému se
odtáhl pryč a utěsnil kolem sebe své štíty ještě
neproniknutelněji.
Na
tomto místě, na tomto dvoře, kam byl poslán, aby tu shnil, si
nemohl dovolit být zranitelný – nebylo těžké si domyslet, že
všichni čekali na okamžik, kdy to vzdá a dokončí, co jeho
útočníci začali. Když Nimra znovu promluvila, pevně zaťal
čelist. Zatímco její tón byl jako hrubé hedvábí – takový
druh, který našeptával o tajemstvích, odehrávajících se v
ložnici a o rozkoši, která by se mohla proměnit v bolest – její
slova byla čistě praktická. „Promluvíme si v mých komnatách.“
Tyto
komnaty byly umístěny za dalšími dřevěnými dveřmi, na kterých
byly vymalované obrazy exotických ptáků, kteří prolétávaly
skrz rozkvetlé stromy. Ženské a vkusné, v těch obrazech nebylo
nic, co by promlouvalo o tvrdosti, která byla součástí Nimřiny
reputace. Ale jestli existovala jedna věc, kterou si byl Noel po dvě
stě letech své existence jistý, tak to bylo právě to, že
jakákoli bytost, která žila déle, než půl milénia, se dávno
naučila skrývat to, co si nepřála, aby se jiní dozvěděli. Noel
byl ostražitý, v tichosti za sebou zavřel malované dveře a
následoval Nimru.
Nevěděl,
co očekával, ale rozhodně to nebyl elegantní bílý nábytek,
potažený čalouněním v barvách drahých kamenů a otevřené
francouzské dveře, skrz které do místnosti vnikalo sluneční
světlo, ani opotřebované knihy, které ležely na konci stolu.
Nicméně rostliny už pro něho překvapením nebyly, díky nim měl
pocit svobody, přestože byl zadušený a uvězněný svým zlomeným
já a stejně tak příslibem své služby, kterou dal Raphaelovi a
tudíž i Nimře. Nimra došla k francouzskému oknu, zavřela ho a
tím odřízla vnější svět. Pak se k němu otočila tváří v
tvář. „Promluvíme si v soukromí.“
Noel
lehce přikývl a myslí mu s drsným uvědoměním proběhla další
myšlenka. Některé bytosti andělské rasy – ti staří a znudění
– nacházeli potěšení v milencích, které mohli kontrolovat a
zacházet s nimi jako... s kusem masa, které zneužili a pak se ho
zbavili. Noel by nikdy nemohl být něčím takovým a pokud to od
něho Nimra očekávala...
Byl
upír, téměř-nesmrtelný, který do své síly stárl více než
dvě stě let. Mohla by ho zabít, ale než by jeho život ukončila,
Noel by se nevzdal bez boje. „Co ode mne očekáváš?“
Nimra
v Noelově navenek zdvořilé otázce zaslechla tón hrozby a
přemýšlela nad tím, koho přesně jí to Raphael poslal. Sama si
u učence, kterého znala z Útočiště provedla tiché šetření a
dozvěděla se o hrozivém útoku, který Noel přežil, ale muž,
který před ní stál, pro ni byl stále tajemstvím. Když se
Raphaela ptala, zda by jí o upírovi, kterého k jejímu dvoru
přidělil, řekl více, než jen holá fakta, odpověděl jí, „Je
loajální a velmi schopný. Je přesně tím, koho potřebuješ.“
Co
jí ale archanděl neřekl, bylo, že měl Noel mrazivě ledové,
modré oči, plné tolika stínů, že se jich mohla téměř
dotknout a tvář, vytesanou z nejtvrdšího kamene. Nebyl krásný –
ne, na to působil příliš drsně – ale určitě byl mužem,
který se o ženskou pozornost nemusel prosit, protože byl velmi,
velmi mužný. Od ostře řezané čelisti, přes tmavě hnědé
vlasy až po silné, svalnaté tělo... které k sobě přitahovalo
pohled, stejně jako by ho přitahoval horský lev.
Byl
oblečen v modrých džínsech a bílém tričku, což byl naprostý
opak formálního oblékání, které preferovali ostatní muži v
jejím dvoře a přesto je dokázal tichou intenzitou své pouhé
přítomnosti zastínit. Nyní hrozilo, že jeho přítomnost ovládne
i tyto komnaty, jeho mužná energie byla naprostým opakem
ženskosti, se kterou byly tyto pokoje zařízeny.
Otrávilo
ji, že tento dvě stě let starý upír v ní dokázal probudit
takové pocity. V ženě andělovi, která vyžadovala respekt těch,
kteří byli dvakrát starší, než ona a která měla důvěru
samotného archanděla. Což byl důvod, proč mu odpověděla hlasem
protkaným silou a mocí, „Udělal bys pro mne vše, co bych po
tobě žádala?“ Noel stiskl rty do tenké linky. „Nebudu ničí
otrok.“
Nimra
z okamžitého a temného uvědomění zamrkala. Zjištění, že
Noel předpokládal, že své milence musí získávat nátlakem,
její ješitnosti neudělalo dobře, ale o svém vlastním druhu
věděla dost, aby pochopila, že jeho domněnka nebyla zcela
bezdůvodná.
Nicméně
skutečnost, že to byla jeho první myšlenka... ne, zamyslela se,
Raphael by jí jistě varoval, pokud by byl Noel tímto způsobem
zneužitý. Na druhou stranu, archanděl, který ovládal takovou moc
a sílu, že by mohl srovnávat se zemí města a vypalovat celé
říše, rozhodoval o všem sám a ona nemohla nic předpokládat.
„Otroctví,“ řekla a otočila se k dalším dveřím, „nenabízí
žádné výzvy. Nikdy jsem nepochopila, co je na něm tak lákavého.“
Když ji následoval, měla pocit, jakoby si na vodítku vedla
obrovské zvíře – a to zvíře nebylo ze situace, ve které se
nacházelo, vůbec nadšené.
Přesto,
že to popuzovalo její povahu, bylo naprosto fascinující, kolik v
sobě měl tento upír, kterého jí Raphael v odpověď na její
žádost poslal, vnitřní síly. To bylo samozřejmě podstatou
všeho – Noel byl Raphaelův muž a Raphael kolem sebe netrpěl
slabost. Jakmile se ocitli uvnitř jejích komnat, kývla na něho,
aby za sebou zavřel dveře. Ještě před měsícem by ji nenapadlo
dělat taková opatření, svým lidem důvěřovala. Nyní... s tou
bolestí byla nucena žít už čtrnáct dní a ani po takové době
to nebylo snazší.
Nimra
prošla kolem hladkého, dobře opečovávaného, dřevěného stolu,
který stál vedle velkého okna. U tohoto stolu často sedávala,
když vyřizovala svou osobní korespondenci a zamířila ke skříni,
umístěné v rohu u zdi. Zvedla ruce, aby odemkla její horní
dvířka. Když odhalila otevírání něčeho, co vypadalo jako
jednoduchý trezor - který by ale nezvládl otevřít žádný lupič
- umístěný v zadní stěně skříně, o ruce se jí lehce otřely
kroutící se lístky drobné kapradiny.
Vyndala
z něho malinkatý flakonek, z poloviny naplněný světélkující
tekutinou, otočila se a zeptala se muže, který stál pár metrů
od ní jako nehybná socha, „Víš, co to je?“
Noel
měl ve tváři nečitelný výraz, ale z jeho pronikavého pohledu
vyzařovala nezpochybnitelná inteligence.
„Nikdy
dřív jsem nic takového neviděl.“
Tak
nádherný, pomyslela si Nimra a sledovala barvy přelévající se
tekutiny uvnitř flakonku, který proti světlu naklonila do strany.
Na křišťálové lahvičce byl vyrytý jediný nápis, její jméno
a pak už ji zdobily jen tenké dekorativní linky z pravého zlata.
„To je proto, že tato tekutina je více než vzácná,“
zašeptala, „je vytvořená z extraktu rostliny, která roste pouze
v nejhlubších a nejneproniknutelnějších částech Bornerských
deštných pralesů.“
Nimra
došla k Noelovi a flakonek mu podala. V jeho velké dlani vypadal
směšně malý, jako hračka, ukradená plačícímu dítěti. Noel
si flakonek zvedl blíže k obličeji a opatrně ho naklonil do
strany. Tekutina se rozlila po skle a rozzářila jeho povrch. „Co
je to?“
„Půlnoc.“
Když jí ho podával zpět, Nimra si od něho flakonek vzala a
položila ho na desku stolu. „Pouhá kapka by zabila člověka, o
trochu více by upírovi způsobilo kóma a zhruba sedm kapek je
množství, které zajistí, že většina andělů, mladších osmi
set let, bude spát dlouhých deset hodin.“
Noel
se jí zadíval do očí. „Takže tvoje zamýšlená oběť nemá
nejmenší šanci.“ Nimra nebyla jeho závěry překvapená –
vzhledem ke své reputaci nemohla nic jiného očekávat. „Mám
Půlnoc už tři sta let. Daroval mi ji přítel, který byl
přesvědčený, že bych pro ni jednoho dne mohla najít využití.“
Při vzpomínce na anděla, který ji dal tuto nejsmrtonosnější
zbraň – tak jako by lidský starší bratr mohl své sestře
darovat nůž, se pousmála. „Vždy mne vnímal jako křehkou.“
Noel
si pomyslel, že ji tento přítel nemohl znát příliš dobře.
Nimra sice mohla působit jakoby se pod sebemenším tlakem zlomila,
ale vládu nad Louisianou si vzhledem k ostatním, mocným bytostem v
tomto rozlehlém regionu – včetně krutého Nazaracha, neudržela
proto, že by byla vadnoucí květinkou. Noel nebyl hloupý a ani na
vteřinu z ní nespustil pohled, dokonce ani ve chvíli, kdy vzala
flakonek a vrátila ho do trezoru. Pohled mu opět padl na křídla,
která byla výjimečně nádherná a lákala k doteku. Jejich
taktická nádhera však byla pastí, lákadlem pro neopatrné, aby
ztratili svou ostražitost. Noel nikdy nebyl natolik nevinný – a
po událostech, které se odehrály v Útočišti... Pokud v něm
před tím přeci jen nějaká nevinnost zůstala, nyní byla zcela
zahubena.
„Před
dvěma týdny,“ zašeptala Nimra a zavřela dvířka skříně. Pak
se k němu opět otočila tváří v tvář, „se někdo pokusil
použít Půlnoc na mne.“ Noel zalapal po dechu. „Uspěli?“
Úleva,
která mu projela celým tělem, když Nimra zavrtěla hlavou, měla
sílu ničivé bouře. V Útočišti, když mu do masa zašlapávali
skleněné a kovové střepy, dokud se kolem nich opět nezahojil a
trýznivé úlomky nebyly bolestivě uvězněny pod jeho kůží, byl
zcela bezmocný, spoutaný a uvězněný. Kromě vazby, kterou měl k
Raphaelovi, neměl vůči Nimře žádnou loajalitu a přesto o ni
nechtěl smýšlet jako o andělu se zlomenou duší a polámanými
křídly. „Jak si unikla?“
„Jed
byl smíchán v číši s ledovým čajem,“ odpověděla a
přesunula se, aby se mohla prsty dotknout lesklého listu rostliny u
psacího stolu. „Jakmile je smíchán s jinou tekutinou, je
bezbarvý a bez chuti, takže bych si ho nemohla všimnout. Neměla
jsem důvod domnívat se, že cokoli v mém domě by pro mne mohlo
být nebezpečné. Ale měla jsem kočku, Královnu.“ Na zlomek
vteřiny se jí ostře zadrhl dech. „Když jsem se nedívala,
skočila na stůl a z té číše se napila. Dříve, než jsem měla
příležitost vyčinit jí za její chování, byla mrtvá.“
Noel
věděl, že smutek, který se zračil v Nimřině tváři, byl s
největší pravděpodobností jen pokusem o zmanipulování jeho
emocí, ale i přesto zjistil, že ji vzhledem k jejímu zármutku
nad smrtí zvířecího miláčka, má o něco raději. „To mě
mrzí.“
Jejím
poděkováním bylo mírné uklonění hlavy. „Aniž bych
upozornila kohokoli z mého dvora, nechala jsem ten čaj otestovat a
zjistila, že obsahoval Půlnoc.“
Nimřina
hladká, medově hnědá pokožka se napjala. „Pokud by ten
atentátník uspěl, dlouhé hodiny bych nic nevnímala – a ti,
kteří by o mém stavu věděli, by mohli nerušeně přijít a
ujistit se o mé definitivní smrti.“
Vyzerá to dobre! Ďakujem :)
OdpovědětVymazatDěkuji. Veronika
OdpovědětVymazatMoc díky za další příběh ke čtení a díky za překlad. Džejn
OdpovědětVymazatDěkuju za překlad :) Tohle sou kapitoky podle mého gusta :D - Peťa
OdpovědětVymazatDíky za překlad.
OdpovědětVymazatDakujeeeem:-)
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad, M
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazatDĚKUJI
OdpovědětVymazat