Elena
byla natolik zabraná do přemítání o svých možnostech, že jí
trvalo několik minut, než si uvědomila, že v hlavní chodbě
místo doprava, zatočila doleva. Řekla si, že půjde dál, byla
natolik vyčerpaná, že se jí nechtělo se vracet – chodba ji
nakonec stejně dovede do středu pevnosti. Promnula si ztuhlý krk a
rozhlížela se po zdech, na kterých visela hedvábná plátna v
barvách nejrůznějších drahých kamenů, která se v průvanu, foukajícího skrz otevřená okna, lehce vlnila. Koberec, pod jejíma
nohama barevně ladil, byl temně růžový, s nádechem jemné
ametystové.
Chodbou
se ozval smích.
Elena
ztuhla a uvědomila si, kde se vlastně ocitla. Prostředí kolem ní
bylo okázalé, exotické a téměř příliš pulsující životem,
okolní barvy jí po kůži hladily sametovými prsty. Naposledy,
když se ocitla na místě, které bylo takto prosáklé smyslností,
nacházela se v upířím křídle Věže. A Dmitri přímo před ní
téměř ošukal ženu, kterou měl v náruči. Nezáleželo na tom,
že byli oba oblečení, ta vnadná malá blondýnka byla jen krůčky
od orgasmu.
Bylo
pozdě na to, aby se vrátila. Obrnila se... a ucítila povědomou,
zvířecí vůni tygra na lovu. Přidala do kroku, ale její hlava
trvala na tom, že se otočí směrem k otevřeným dveřím. Trvala
na tom, že chce zahlédnout štíhlá, svalnatá záda v barvě
bezchybné hnědé se zlatým nádechem. Trvala na tom, že bude
sledovat hlavu se stříbrnými vlasy, skloněnou nad krkem ženy,
která vzdychala v nezaměnitelném sexuálním odevzdání. Ženy s
křídly.
Eleně
přirostly nohy k podlaze. Naasir se krmil z ženy anděla a z jejího
zadýchaného sténání, ze způsobu, jakým svírala jeho bicepsy,
byla jasné, kdo tu měl v rukou otěže. Elena nebyla schopná
odvrátit pohled a sledovala, jak Naasir sevřel dlaní ženino
ňadro. Žena zaklonila hlavu a odhalila tak svůj krk – žádala o
další krvavý polibek – v tom Naasir zvedl hlavu, otočil se a
Elena se střetla pohledem s tím jeho tekutě platinovým.
Zachvěla
se, odtrhla od nich hlavu a pokračovala v cestě tak rychle, jak jen
jí nohy dovolily. Jakmile vstoupila do středu budovy s klenutými
stropy a spoustou světla, ulevilo se jí. Pane Bože. V jeho očích
a stejně tak v jeho výrazu se odrážel sex a také v něm spatřila
daleko temnější touhu, temnější hlad... jako kdyby pro něho
nebyl problém rozervat své milence hruď a krmit se přímo z
jejího bušícího srdce, zatímco by ji stále šukal.
Po
zádech jí přeběhl mráz. Litovala lovce, který by kdy dostal za
úkol stopovat tuto stříbrno-okou bestii nocí.
O
dvacet minut později, byla osprchovaná, kolem sebe měla omotaný
ručník, seděla na posteli a třela si lýtka. Zvažovala zda se má
vydat do třídy za Jessamy. Její mysl však trvala na tom, že se
vrátí ke zneklidňujícímu dění, kterého byla svědkem v upířim
křídle. Všechno to pro ni bylo neznámé a ohromující. Toto
místo, se vší svou zářnou krásou a tajemstvími, svým násilím
ovinutým do klidu a míru – pro ni nebyl domov. V srdci byla stále
smrtelnicí – a na tomto místě žádní další smrtelníci
nebyli. Nevrlí taxikáři projíždějící městem, elegantně
oblečení bankéři s mobilními telefony, které měly neustále
přilepené k uchu, potlučení a zakrvácení lovci, vtipkující po
dobře odvedeném těžkém úkolu – to byl její život. A tento
život jí neuvěřitelně chyběl.
Sára
by jí chápala.
Elena
si přidržela ručník pevněji u těla a vzala do ruky telefon.
Zatímco poslouchala vyzvánění, které se ozývalo na druhé
straně, zoufale doufala, že její nejlepší kamarádka byla
vzhůru.
„Haló.“
Ozval se hluboký mužný hlas, který slyšela stejně ráda, jako
ten Sářin.
„Deacone,
to jsem já.“
„Ellie,
rád tě slyšim.“
„Já
tebe taky.“ Elena zaťala prsty do ručníku a zamrkala, aby
odehnala nečekané slzy. „Je u vás pozdě?“
„Ne.
Zrovna jsem se se Zoe díval na Sesame Street a ona u toho usnula.“
„Jak
se má?“ Elena nesnášela skutečnost, že přišla o rok života
své kmotřenky.
„Je
trochu nachlazená,“ odpověděl Deacon. „Ale Slayer jí kryje
záda.“
Elena
se při zmíňce o uslintaném pekelném psu, který si myslel, že
Zoe je jeho, musela usmát.
„A
Sára?“
„Vy
dvě máte asi nějaký telepatický spojení.“ Typický Deaconův
tichý humor. „Chtěla ti zavolat, ale hned po večeři vytuhla. Ve
Spolku měla pár těžkejch dnů – skoro přišla o jednoho
lovce.“
Eleně
se rozbušilo srdce. „O koho?“
„Ashwini.“
Vyslovil jméno lovkyně, která jí kdysi líčila, co se dělo u
Nazaracha. „Partička upírů jí v zapadlý uličce Bostonu
zahnala do rohu – prej chtěli vyrovnat skóre za to, že jednoho z
nich dřív stopovala, když vzal roha. Docela ošklivě jí
pořezali.“
„Jsou
mrtví?“ Zeptala se Elena chladně.
„Ash
zabila dva a ty ostatní se jí podařilo zranit. Na rozkazech k
popravě ještě nestihnul zaschnout inkoust, když byly do Spolku
doručený jejich hlavy. Dokonce přišly expresně.“
„Pravděpodobně
jejich anděl.“ Většina andělů neměla ráda, když se jejich
upíři utrhli ze řetězu. Bylo to špatné pro jejich pověst a
obchody. „Jak je Ash?“
„Doktoři
tvrděj, že nebude mít žádný trvalý následky. Nanejvejš
měsíční zotavování.“
Elena
se úlevou roztřásla. „Díky Bohu.“
„A
co ty, Ellie?“
Ze
zájmu, který v sobě jeho slova nesla, Elena naprázdno polkla. „Já
jsem v pohodě. Pořád si zvykám na svý nový tělo. Věci
nefungujou stejně jako dřív.“
„Vymyslel
jsem pro tebe speciální kuši.“
„Fakt?“
„Chci
jí navrhnout tak, abys jí mohla pohodlně nosit zavěšenou jen na
jednom rameni, místo toho, abys jí měla přes záda. Pak si
nebudeš muset dělat starosti s křídlama.“
„To
zní dobře.“
„Co
si myslíš o odlehčenejch šípech? Odvedou svojí práci a nebudou
tě při letu táhnout k zemi.“
„Můžeš
jí udělat automaticky nabíjecí?“ Galen by si pak svůj meč
mohl... třeba sníst, napadlo ji. Bylo to dětinské, ale stejně se
cítila lépe. „Potřebuju hlavně rychlost.“
„Něco
s malym, točícim se zubatym ostřím by mohlo bejt lepší – nech
mě na tom zapracovat. Šípy můžeš používat při čipování a
ostří při skutečný obraně.“ Deacon se odmlčel. „Vrátíš
se zpátky do Spolku?“
„Samozřejmě.“
Byla rozený lovec a to nezměnila ani křídla.
Raphael
se střetl s pohledem Nehy, která se na něho dívala z velké
obrazovky, pověšené na stěně. Královna Hadů se vůbec
nesnažila skrýt skutečnost, že umělecky vyřezávané křeslo,
ve kterém seděla, bylo ve skutečnosti tvořené tisíci hemžicími
se hady. Když se Neha opřela - kolem předloktí měla omotaný
náramek ve tvaru drobné, zlaté kobry - bylo vidět, že šupiny
hadů odrážely okolní světlo.
„Raphaeli.“
Její rty – rudé, svěží a otrávené – se rozevřely.
„Doneslo se ke mně, že v Útočišti máte problémy.“
„Anděl,
který se touží stát archandělem.“
„Ano,
přesně to mi řekla má dcera.“ Neha elegantně mávla rukou a
náramek na jejím předloktí zacinkal. „Vždy se najde někdo,
kdo chce být výše, než mu náleží.“
Natáhla
se dopředu a něco zvedla, hedvábné, smaragdově zelené sárí
tiše zašustilo. „Ale souhlasím s tím, že tento anděl musí
být potrestán způsobem, na který se nikdy nezapomene. Naše děti
jsou pro nás příliš vzácné a nesmějí být využívané jako
návnady.“
Raphael
věděl, že navzdory způsobu, jakým se Neha vyjádřila, byla
jednou z mála členů Kádru, kdo zacházel s lidskými dětmi se
stejnou péčí jako s andělskými. To ji však nezastavilo před
ukončením dospělých životů – ale jakýkoli sirotek, pak
vyrůstal v jedovatém přepychu a vzpomínky na bolestivou smrt jeho
rodičů, mu byly vymazány z paměti.
„Anoushka,“
řekla Neha a hladila krajtu, kterou si položila do klína,
„prohlásila, že víš o nechutné věci, která jí byla
zanechána v posteli.“
„Máš
mnoho nepřátel.“ A Anoushka, pomyslel si Raphael, se začínala
také vybarvovat.
Nehy
dlaň se smyslně pohybovala po lesklé, hladké hadí kůži, jakoby
hladila milence.
„Ano.
Zaslechl si od ostatních něco, co by při tomto lovu mohlo pomoci?“
Dotyčný, kterému byli v patách, mohl udělat chyby při akcích,
které předcházely útoku v Útočišti.
„Titus
a Charisemnon uzavřeli své hranice – žádný z mých lidí se
nedostane tam, ani zpět.“ Nehy temné oči naplnila otrávenost.
„Favashi se zmínila, že před dvěma měsíci přišla o několik
starších upírů. Zatím ale nevypátrala pachatele.“ Tentokrát
v jejím pohledu Raphael spatřil otevřenou nedůvěru.
Neha,
jak věděl, by zabíjela a nepřestala by, dokud by se někdo
nepřiznal. Nebyl to nejlepší způsob, jak se dopátrat pravdy –
ale na druhou stranu, Královna Jedů na svém území nikdy neměla
žádnou vzpouru.
„Jak
se daří Erisovi?“ Ve chvíli, kdy ta slova vyslovil, si uvědomil,
že Eleně lhal. Mezi archanděli existoval další dlouhodobý
vztah. Nelhal jí ale úmyslně – tak jako většina lidí, na
Erise jednoduše zapomněl.
„Žije.“
Nehy odpověď byla chladná. „Anoushka kontroluje své lidi, aby
odhalila zrádce, který poskvrnil její domov. Dám ti vědět,
pokud přijde s nějakým hodnotným odhalením.“
Když
Raphael ukončil spojení, zamyslel se nad tím, kdy naposledy Erise
viděl.
Před
třemi staletími.
Vďaka za preklad. Lenka
OdpovědětVymazatDiky moc. Marketa
OdpovědětVymazatDěkuji za další kapitolu. Džejn
OdpovědětVymazatĎakujem, lil :)
OdpovědětVymazatĎakujem.
OdpovědětVymazat