Archangel's Kiss - 2/2 19. kapitola

Elena byla natolik zabraná do přemítání o svých možnostech, že jí trvalo několik minut, než si uvědomila, že v hlavní chodbě místo doprava, zatočila doleva. Řekla si, že půjde dál, byla natolik vyčerpaná, že se jí nechtělo se vracet – chodba ji nakonec stejně dovede do středu pevnosti. Promnula si ztuhlý krk a rozhlížela se po zdech, na kterých visela hedvábná plátna v barvách nejrůznějších drahých kamenů, která se v průvanu, foukajícího skrz otevřená okna, lehce vlnila. Koberec, pod jejíma nohama barevně ladil, byl temně růžový, s nádechem jemné ametystové.

Chodbou se ozval smích.

Elena ztuhla a uvědomila si, kde se vlastně ocitla. Prostředí kolem ní bylo okázalé, exotické a téměř příliš pulsující životem, okolní barvy jí po kůži hladily sametovými prsty. Naposledy, když se ocitla na místě, které bylo takto prosáklé smyslností, nacházela se v upířím křídle Věže. A Dmitri přímo před ní téměř ošukal ženu, kterou měl v náruči. Nezáleželo na tom, že byli oba oblečení, ta vnadná malá blondýnka byla jen krůčky od orgasmu.

Bylo pozdě na to, aby se vrátila. Obrnila se... a ucítila povědomou, zvířecí vůni tygra na lovu. Přidala do kroku, ale její hlava trvala na tom, že se otočí směrem k otevřeným dveřím. Trvala na tom, že chce zahlédnout štíhlá, svalnatá záda v barvě bezchybné hnědé se zlatým nádechem. Trvala na tom, že bude sledovat hlavu se stříbrnými vlasy, skloněnou nad krkem ženy, která vzdychala v nezaměnitelném sexuálním odevzdání. Ženy s křídly.

Eleně přirostly nohy k podlaze. Naasir se krmil z ženy anděla a z jejího zadýchaného sténání, ze způsobu, jakým svírala jeho bicepsy, byla jasné, kdo tu měl v rukou otěže. Elena nebyla schopná odvrátit pohled a sledovala, jak Naasir sevřel dlaní ženino ňadro. Žena zaklonila hlavu a odhalila tak svůj krk – žádala o další krvavý polibek – v tom Naasir zvedl hlavu, otočil se a Elena se střetla pohledem s tím jeho tekutě platinovým.

Zachvěla se, odtrhla od nich hlavu a pokračovala v cestě tak rychle, jak jen jí nohy dovolily. Jakmile vstoupila do středu budovy s klenutými stropy a spoustou světla, ulevilo se jí. Pane Bože. V jeho očích a stejně tak v jeho výrazu se odrážel sex a také v něm spatřila daleko temnější touhu, temnější hlad... jako kdyby pro něho nebyl problém rozervat své milence hruď a krmit se přímo z jejího bušícího srdce, zatímco by ji stále šukal.

Po zádech jí přeběhl mráz. Litovala lovce, který by kdy dostal za úkol stopovat tuto stříbrno-okou bestii nocí.

O dvacet minut později, byla osprchovaná, kolem sebe měla omotaný ručník, seděla na posteli a třela si lýtka. Zvažovala zda se má vydat do třídy za Jessamy. Její mysl však trvala na tom, že se vrátí ke zneklidňujícímu dění, kterého byla svědkem v upířim křídle. Všechno to pro ni bylo neznámé a ohromující. Toto místo, se vší svou zářnou krásou a tajemstvími, svým násilím ovinutým do klidu a míru – pro ni nebyl domov. V srdci byla stále smrtelnicí – a na tomto místě žádní další smrtelníci nebyli. Nevrlí taxikáři projíždějící městem, elegantně oblečení bankéři s mobilními telefony, které měly neustále přilepené k uchu, potlučení a zakrvácení lovci, vtipkující po dobře odvedeném těžkém úkolu – to byl její život. A tento život jí neuvěřitelně chyběl.

Sára by jí chápala.

Elena si přidržela ručník pevněji u těla a vzala do ruky telefon. Zatímco poslouchala vyzvánění, které se ozývalo na druhé straně, zoufale doufala, že její nejlepší kamarádka byla vzhůru.

„Haló.“ Ozval se hluboký mužný hlas, který slyšela stejně ráda, jako ten Sářin.

„Deacone, to jsem já.“

„Ellie, rád tě slyšim.“

„Já tebe taky.“ Elena zaťala prsty do ručníku a zamrkala, aby odehnala nečekané slzy. „Je u vás pozdě?“

„Ne. Zrovna jsem se se Zoe díval na Sesame Street a ona u toho usnula.“

„Jak se má?“ Elena nesnášela skutečnost, že přišla o rok života své kmotřenky.

„Je trochu nachlazená,“ odpověděl Deacon. „Ale Slayer jí kryje záda.“

Elena se při zmíňce o uslintaném pekelném psu, který si myslel, že Zoe je jeho, musela usmát.

„A Sára?“

„Vy dvě máte asi nějaký telepatický spojení.“ Typický Deaconův tichý humor. „Chtěla ti zavolat, ale hned po večeři vytuhla. Ve Spolku měla pár těžkejch dnů – skoro přišla o jednoho lovce.“

Eleně se rozbušilo srdce. „O koho?“

„Ashwini.“ Vyslovil jméno lovkyně, která jí kdysi líčila, co se dělo u Nazaracha. „Partička upírů jí v zapadlý uličce Bostonu zahnala do rohu – prej chtěli vyrovnat skóre za to, že jednoho z nich dřív stopovala, když vzal roha. Docela ošklivě jí pořezali.“

„Jsou mrtví?“ Zeptala se Elena chladně.

„Ash zabila dva a ty ostatní se jí podařilo zranit. Na rozkazech k popravě ještě nestihnul zaschnout inkoust, když byly do Spolku doručený jejich hlavy. Dokonce přišly expresně.“

„Pravděpodobně jejich anděl.“ Většina andělů neměla ráda, když se jejich upíři utrhli ze řetězu. Bylo to špatné pro jejich pověst a obchody. „Jak je Ash?“

„Doktoři tvrděj, že nebude mít žádný trvalý následky. Nanejvejš měsíční zotavování.“

Elena se úlevou roztřásla. „Díky Bohu.“

„A co ty, Ellie?“

Ze zájmu, který v sobě jeho slova nesla, Elena naprázdno polkla. „Já jsem v pohodě. Pořád si zvykám na svý nový tělo. Věci nefungujou stejně jako dřív.“

„Vymyslel jsem pro tebe speciální kuši.“

„Fakt?“

„Chci jí navrhnout tak, abys jí mohla pohodlně nosit zavěšenou jen na jednom rameni, místo toho, abys jí měla přes záda. Pak si nebudeš muset dělat starosti s křídlama.“

„To zní dobře.“

„Co si myslíš o odlehčenejch šípech? Odvedou svojí práci a nebudou tě při letu táhnout k zemi.“

„Můžeš jí udělat automaticky nabíjecí?“ Galen by si pak svůj meč mohl... třeba sníst, napadlo ji. Bylo to dětinské, ale stejně se cítila lépe. „Potřebuju hlavně rychlost.“

„Něco s malym, točícim se zubatym ostřím by mohlo bejt lepší – nech mě na tom zapracovat. Šípy můžeš používat při čipování a ostří při skutečný obraně.“ Deacon se odmlčel. „Vrátíš se zpátky do Spolku?“

„Samozřejmě.“ Byla rozený lovec a to nezměnila ani křídla.

Raphael se střetl s pohledem Nehy, která se na něho dívala z velké obrazovky, pověšené na stěně. Královna Hadů se vůbec nesnažila skrýt skutečnost, že umělecky vyřezávané křeslo, ve kterém seděla, bylo ve skutečnosti tvořené tisíci hemžicími se hady. Když se Neha opřela - kolem předloktí měla omotaný náramek ve tvaru drobné, zlaté kobry - bylo vidět, že šupiny hadů odrážely okolní světlo.

„Raphaeli.“ Její rty – rudé, svěží a otrávené – se rozevřely. „Doneslo se ke mně, že v Útočišti máte problémy.“

„Anděl, který se touží stát archandělem.“

„Ano, přesně to mi řekla má dcera.“ Neha elegantně mávla rukou a náramek na jejím předloktí zacinkal. „Vždy se najde někdo, kdo chce být výše, než mu náleží.“

Natáhla se dopředu a něco zvedla, hedvábné, smaragdově zelené sárí tiše zašustilo. „Ale souhlasím s tím, že tento anděl musí být potrestán způsobem, na který se nikdy nezapomene. Naše děti jsou pro nás příliš vzácné a nesmějí být využívané jako návnady.“

Raphael věděl, že navzdory způsobu, jakým se Neha vyjádřila, byla jednou z mála členů Kádru, kdo zacházel s lidskými dětmi se stejnou péčí jako s andělskými. To ji však nezastavilo před ukončením dospělých životů – ale jakýkoli sirotek, pak vyrůstal v jedovatém přepychu a vzpomínky na bolestivou smrt jeho rodičů, mu byly vymazány z paměti.

„Anoushka,“ řekla Neha a hladila krajtu, kterou si položila do klína, „prohlásila, že víš o nechutné věci, která jí byla zanechána v posteli.“

„Máš mnoho nepřátel.“ A Anoushka, pomyslel si Raphael, se začínala také vybarvovat.

Nehy dlaň se smyslně pohybovala po lesklé, hladké hadí kůži, jakoby hladila milence.

„Ano. Zaslechl si od ostatních něco, co by při tomto lovu mohlo pomoci?“ Dotyčný, kterému byli v patách, mohl udělat chyby při akcích, které předcházely útoku v Útočišti.

„Titus a Charisemnon uzavřeli své hranice – žádný z mých lidí se nedostane tam, ani zpět.“ Nehy temné oči naplnila otrávenost. „Favashi se zmínila, že před dvěma měsíci přišla o několik starších upírů. Zatím ale nevypátrala pachatele.“ Tentokrát v jejím pohledu Raphael spatřil otevřenou nedůvěru.

Neha, jak věděl, by zabíjela a nepřestala by, dokud by se někdo nepřiznal. Nebyl to nejlepší způsob, jak se dopátrat pravdy – ale na druhou stranu, Královna Jedů na svém území nikdy neměla žádnou vzpouru.

„Jak se daří Erisovi?“ Ve chvíli, kdy ta slova vyslovil, si uvědomil, že Eleně lhal. Mezi archanděli existoval další dlouhodobý vztah. Nelhal jí ale úmyslně – tak jako většina lidí, na Erise jednoduše zapomněl.

„Žije.“ Nehy odpověď byla chladná. „Anoushka kontroluje své lidi, aby odhalila zrádce, který poskvrnil její domov. Dám ti vědět, pokud přijde s nějakým hodnotným odhalením.“

Když Raphael ukončil spojení, zamyslel se nad tím, kdy naposledy Erise viděl.

Před třemi staletími.