Archangel's Kiss - 1/2 26. kapitola

úterý, 7. leden 2014 

Následujících šest týdnů uplynulo ve zběsilém kolotoči tréningu se zbraněmi a tréninku létání – s Raphaelem, pokud byl přítomen v Útočišti, nebo s Galenem, když se Raphael musel vrátit do Věže.

Ve svém volném čase, se Elena snažila absorbovat tolik informací, kolik jen bylo možné a také často chodila navštěvovat Sama. K jejímu potěšení se chlapec uzdravoval daleko rychleji, než si kdokoli troufl předvídat. Noel byl také na dobré cestě k plnému zotavení.

V Útočišti během té doby nedošlo k žádnému dalšímu násilí... kromě krví potřísněných dýk Spolku, které se neustále objevovaly na místech, kam pravidelně chodila Elena. Krev se ukázala být Noelova, tudíž nebylo pochyb, od koho tyto hrozby pocházely. Naneštěstí však žádná z dýk nenesla upíří pach a Eleny schopnost vycítit anděly byla stále nevypočitatelná.

Byla otrávená skutečností, že neměla žádnou solidní stopu, ale také byla odhodlaná nestát se snadným terčem. Bylo chladné ráno a zrovna donesla další dýku na forenzní oddělení, když se ocitla tváří v tvář s dcerou Nehy.

"Namaste." Pozdrav vyšel z úst okouzlující ženy s mandlovýma očima, která působila jako rozená konkubína... dokud jste nespatřily vypočítavost, která se skrývala v jejím pohledu.

Elena odpověděla klidně a zdvořile. Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by Anoushka byla andělem, po kterém pátrali. A jako dcera Nehy, byla tato žena anděl silná a mocná – a Elena neměla zapotřebí takovou osobu zbytečně rozzuřit.

"Namaste."

Anoushka si jí od hlavy k patě prohlédla a vůbec se nepokoušela skrýt svůj hodnotící pohled. "Byla jsem na tebe zvědavá." Šlo o téměř holčičí prohlášení. Anoushka k ní popošla blíže, v bílém sárí s krémově růžovými a modrými výšivkami působila elegantně. "Vypadáš tak lidsky a přesto máš křídla," zamumlala. "Tvá kůže musí trpět na modřiny a ukáže každé zranění." Bylo to tak nenucené prohlášení a zároveň i tichá hrozba.

Elena odpověděla pravdivě. "Tvoje kůže je naprosto bezchybná."

Druhá žena anděl zamrkala, jako kdyby jí Elenin komentář překvapil. Pak Anoushka mírně uklonila hlavu do strany. "Nemyslím si, že by se mi za posledních sto let dostalo od jiné ženy anděla jakéhokoli komplimentu." Její úsměv by měl působit půvabně a přesto... "Projdeš se se mnou?"

"Obávám se, že mam zrovna teď namířeno na trénink." Elena koutkem oka zahlédla Galena a doufala, že zůstane v povzdálí. Právě v tuto chvíli se Anoushka zdála být jen zvídavá. Jakákoli známka agrese a vše by se okamžitě pokazilo.

"Samozřejmě." Anoushka mávla rukou. "Raphaelovi musí dělat obrovské starosti mít takto slabou družku."

Z pocitu mít druhou ženu anděla za zády, přeběhl Eleně po páteři mráz. Ve chvíli, kdy se ocitla vedle Galena, byla téměř šťastná – v tomto okamžiku se jí jako daleko příjemnější možnost zdálo chránit se před mistrem zbrojířem, než být v obležení ženy anděla, která mohla být skutečnou kobrou. Podle zvěstí, které Elena zaslechla, Anoushka vyrůstala na mateřském mléku smíchaném s jedem.

Zachvěla se a už se nemohla dočkat vyčerpávajícího výcviku. V polovině jejich tréninku boje z blízka, je však vyrušila další osoba, kterou stvořila Neha – Venom. Upír měl nasazené své všudypřítomné sluneční brýle a černý oblek. A pro tentokrát ve výrazu jeho tváře chyběl výsměch. "Pojď. Máš na telefonu Sáru."

Elena už ale kráčela po jeho boku. "Stalo se něco Zoe?" Hrdlo jí sevřel strach o její kmotřenku.

"Měla by sis promluvit přímo se Sárou."

Díky skutečnosti, že ji Galen opakovaně položil na lopatky, měla Elena tendenci táhnout cestou do Raphaelovy kanceláře křídla po zemi. Instinktivně je okamžitě zvedla nahoru, nyní už to pro ni opravdu byla druhá přirozenost.

Galen jí nedopřál odpočinku. Jakékoli chyby se dopustila, okamžitě skončila na zadku. Elena jeho taktiku oceňovala – protože pokud se nejstarší z archandělů rozhodne poslat na své hosty své mazlíčky, její znovuzrození vůči ní rozhodně nebudou mít žádné slitování.

Venom Elenu dovedl do chodby vedoucí do kanceláře a před dveřmi zaujal pozici strážce. Aniž by se musela ptát, Elena věděla, že Illium byl někde poblíž – jakmile byl Raphael mimo Útočiště, byli s ní vždy minimálně dva členové Sedmy. Štvalo jí to. Více než štvalo. Ale realita byla realita. Elena znovu získala svou sílu, zlepšila své schopnosti, ale nebyla archanděl. Kromě hrozby, kterou představovaly dýky Spolku, byla v Útočišti stále ještě Michaela. Žena archanděl mohla být jemnější, když šlo o děti, ale rozhodně ne, když šlo o Elenu.

Naposledy, když mluvila s Ransomem, jí řekl, že upíři se nyní sázejí o to, zda vůbec přežije dost dlouho, aby se mohla zúčastnit Lijuanina plesu. Natož aby z něho vyvázla živá.

"Pamatuješ, jak sem ti řikal, že chce tvojí hlavu na stříbrnym podnose? No, pokud někdo Michaele přinese nejen tvojí hlavu, ale i obě ruce, dostane trojnásobnou odměnu."

Jakmile došla do kanceláře, okamžitě vzala do ruky telefon a řekla, "Sáro?"

"Ellie." Sáry hlas měl zvláštní tón – zbarvila ho směs strachu a hněvu. "Na druhý lince mám tvýho tátu."

Elena stiskla telefon pevněji. Jeffrey Deveraux jí naposledy, když se viděli, v podstatě nazval kurvou. "Co chce?"

"Něco se stalo." Následovala pauza. "Mohla bych ti to říct já ale tentokrát si myslim, že má právo říct ti to sám."

Elena se zamračila a přestože ji Sára nemohla vidět, přikývla. "Přepoj mi ho, ať to mam za sebou."

Sama sobě přísahala, že ho nenechá, aby jí opět ublížil. Muž, který bojoval za její právo vidět své mrtvé sestry a za právo se s nimi rozloučit, byl už dávno pryč. A Elena měla dost ubližování, které jí způsobil parchant, který jeho místo zaujal.