Po té, co uložili Zoe do postýlky a dospělí dojedli svou
večeři, se Elena nakonec dostala k otevření krabice, kterou jí Deacon
přinesl. A vybalila z ní zbraň, vyrobenou pro lovce s křídly.
„Ooooh.“ Bez sebe radostí, vylovila věc, která se tvářila
jako upravená kuše, ale byla tak malá a tak lehká, že- „To má bejt připnutý k noze?“
„Jo.“ Deacon sebral postroj a přinutil ji, aby se postavila.
Pak jí ho připevnil ke stehnu.
„Rozhodl jsem se, že mít ji přidělanou k rameni, by
pro tebe mohlo bejt problematický. Měla bys jí moc blízko křídel a mohla by sis
je snadno poškodit.“
Elena kývla na souhlas a začala si prohlížet svou novou
zbraň. „Vzhledem k její lehkosti, by vyvážení za letu nemělo bejt problém.
A co je sakra tohle?“ Vytáhla malé, kulaté ostří, se zubatými, neuvěřitelně
ostrými konci a vykulila oči. „To vystřeluje tyhle věci? Stejně jako ta tvoje
zbraň?“
Zbraň, po které toužila už ode dne, kdy ji poprvé
spatřila uprostřed vrakoviště, s hemžícími se upíry.
„Jo. A taky je navržená tak, že kdybys to potřebovala,
můžeš střílet jenom jednou rukou.“ Deacon dotáhl popruhy postroje. „Zasuň ji do
pouzdra.“
Elena zajistila pojistku a udělala, co po ni Deacon
žádal. Pak udělala několik kroků. „Je lehká a dobře se nosí.“
„Testoval jí na mně,“ ozvala se Sára ze sedačky, kde byla
schoulená s kelímkem jahodové zmrzliny. „Vzhledem k tomu, že jsem
menší a nejsem tak silná jako ty, jsem řikala, že ti určitě padne dobře.“
Elena pohladila kuši a její lovecké instinkty si
povzdychly. „Je úchvatná, Deacone. Pojď ke mně.“ Když k ní došel, stoupla
si na špičky a vtiskla mu polibek přímo na jeho nádherné rty. „Jseš úžasnej.“
„Hej,“ zavolala Sára ze sedačky a mávala lžící od
zmrzliny. „Je můj.“
Elena se uculila a posunula si postroj o kousek výš.
Deacon se usadil k Sáře na sedačku a zabavil jí zmrzlinu. Ten okamžik byl
tak normální, že na chvíli téměř
uvěřila, že New York nikdy neopustila. Že nikdy nespadla do náruče samotného
archanděla.
A v tom jí zazvonil mobilní telefon.
S Deaconovým darem připevněným ke stehnu,
následovala Illia a velmi opatrně propočítávala přistání – byla unavená, a
proto náchylná k pochybení a právě teď by nebyl dobrý čas na zlomenou ruku
nebo nohu. Pod sebou spatřila zelené srdce Manhattanu. Sice už ho zahalila
temnota noci, ale stále ho osvětlovaly staromódní lampy, které lemovaly cesty klikatící
se parkem.
„Oof.“ Přistála tak tvrdě až jí z toho zabolelo v kolenou.
Pak se vydala k místu, kde vedle nerozpoznatelného hrbolu, ležícího na
zemi, stál další člen Raphaelovy Sedmy.
Jed,
pronikavý zápach vyprázdněných útrob, vnitřnosti… a pod tím vším také závan do
ledu ponořených fialek.
Zvedl se jí žaludek, ale i přesto se přinutila podívat se
na tělo. Muž, podle pachu upír, byl sťatý, ale vsadila by se, že to bylo
uděláno až jako poslední - až po té, co mu byly z těla vyrvány vnitřnosti
a pak opět zastrčeny zpět, jenže na
špatná místa. Tenhle čin nebyl tak brutální jako věci, které páchal Uram,
ale z krve zrozený archanděl se snažil z vražd udělat brutálně kruté
umění.
„Víme kdo to je?“ zeptala se Venoma.
Ten muž nebyl mrtvý příliš dlouho, ale podle jeho
momentálního vzezření se to nedalo příliš dobře poznat.
Venom měl oblečený svůj všudypřítomný černý oblek a hadí
oči i v temnotě noci schovával za slunečními brýlemi. Působil jako by
zrovna vystoupil ze stránek nějakého exkluzivního časopisu. „Je to účetní,
kterého Raphael odsoudil k pohřbení za živa.“
Elena nepotřebovala, aby jí Venom objasnil, že si tu s nimi
někdo pohrával. „Kde je Raphael?“
Pro jednou jí upír odpovídal otevřeně. „Tam, kde měl být
ten upír dnes v noci pohřben. Vzhledem k tomu, že tahle vražda je těžko
shodou okolností, mohl se vrah potulovat i tam. Ale tady pravděpodobně nejlíp
zachytíš jeho pach.“
„To jo.“ Podle rozstřiku krve, ušlapané hlíny a trávy,
byla oběť zavražděná přímo tady, což znamenalo, že vrahův pach by měl být v celé
oblasti velmi intenzivní. Odfiltrovala Venomův osobitý upíří podpis a znovu zachytila
vůni do ledu ponořených fialek… ale vzhledem k masakru, který se tu
odehrál, si na takovou vzdálenost nemohla být jistá, že patřila oběti. Obrnila
se, klekla si na kolena – byla opatrná, aby se nedotkla žádné krve – a naklonila
se. Ale pokud se nechtěla dlaněmi opřít o krví prosáklé důkazy, nedokázala se k tělu
naklonit dostatečně blízko.
„Venome, chytni mě za pas.“
O vteřinu později ucítila kolem pasu silné, chladné ruce.
Bojovala s instinktivním nutkáním se z toho intimního sevření vymanit
a snažila se mu důvěřovat, že ji nepustí a nenechá ji spadnout přímo na mrtvé
tělo – a ano, taková důvěřivost pro ni nebyla vůbec snadná. Naklonila se
dostatečně blízko, aby mohla přičichnout ke kousku nepoškozené kůže.
Fialky.
Led. A také skrytý podtón něčeho lehce ovocného. Vodní meloun?
„To stačí.“
Na okamžik jí upír sevřel pevněji a ona téměř doufala, že
se jí pokusí pustit. Ale nakonec se ovládl a o chvíli později už Elena stála
pevně na nohou.
„Mám jeho pach,“ řekla a ukázala směrem k tělu, „a
taky jsem odfiltrovala ten tvůj. Byl tu ještě někdo jinej?“
Venom ukázal směrem vzhůru. „Jen Illium a nepřistával.“
Dobře, pomyslela si. To znamenalo, že příchuť jedu musela
patřit vrahovi. Aby mohla vytvořit detailnější profil stopy, soustředila se na
rozebírání ostatních vjemů.
Sladká,
těžká vůně oleandru, se kterou byl v naprostém nesouladu náznak nejtemnější
pryskyřice. A pod tím vším závan šťavnatého červeného vína. Ale vůně oleandrů v plném
rozkvětu převládala. Byla tak moc, moc omamná.
Ve chvíli, kdy ji tato myšlenka proběhla hlavou, už následovala
pachovou stopu a téměř nevnímala přítomnost Venoma, který zůstal stát vedle mrtvého
těla. Illium ji následoval vzduchem.
Pach se klikatěl skrz Central Park, jako kdyby se tudy
vrah procházel. Vzhledem k jeho sebevědomí očekávala, že jakmile se
dostane k rybníku, jeho stopu okamžitě ztratí. Ale on překvapivě do vody
nevstoupil.
Místo toho se z ničeho nic objevila na konci Páté
Avenue, kde smyslný závan oleandru náhle končil. Okamžitě jí bylo jasné, že
nastoupil do taxíku. Povzdychla si a zamávala na Illia, aby sletěl dolů. „Tady
jeho stopa končí,“ řekla, když přistál. „Teď mně můžeš odnavigovat k tomu druhýmu
místu. Třeba se tam taky objevil.“
Ve chvíli, kdy přelétali nad řekou Hudson, si uvědomila,
že mířili k Raphalovým pozemkům. Myslela si, že místo pohřbení muselo být
někde za nimi, takže když Illium zamířil k přistání na okraji lesa, který
odděloval jejich domov od toho Michaelina, byla hluboce otřesená. Zamířila
směrem k lesu, ale Illium zůstal stát na místě. Archanděli?
Zahni
lehce vlevo a pak ještě asi padesát metrů kupředu.
Když k němu došla, Raphael k ní napřáhl ruku.
Elena se ho ale nechytila a místo toho zírala na obdélníkově tvarovanou díru v zemi,
o velikosti rakve.
„Kdy přesně,“ pronesla, „ses mi chystal říct, že bude
pohřbenej v takový blízkosti našeho domova?“
moc děkuji za další díl. Ala
OdpovědětVymazatděkuji :-)
OdpovědětVymazatMoc děkuji za překlad nové kapitoly a za tvoje pokračování v překladech, kterých si moc vážím. Katka
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad.:-) Lenka
OdpovědětVymazatDíky za další pokračování.
OdpovědětVymazatDěkuji za další pokračování ! Díky moc ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatJá moc děkuju za vaše komenty a pochvaly :o) NELA
OdpovědětVymazatDakujem.
OdpovědětVymazatďakujem, teším sa na pokračovanie! :-) Janka
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazatDakujem je to super:-)
OdpovědětVymazat