Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 1/2 11. kapitola

Po té, co uložili Zoe do postýlky a dospělí dojedli svou večeři, se Elena nakonec dostala k otevření krabice, kterou jí Deacon přinesl. A vybalila z ní zbraň, vyrobenou pro lovce s křídly.
„Ooooh.“ Bez sebe radostí, vylovila věc, která se tvářila jako upravená kuše, ale byla tak malá a tak lehká, že- „To má bejt připnutý k noze?“
„Jo.“ Deacon sebral postroj a přinutil ji, aby se postavila. Pak jí ho připevnil ke stehnu.
„Rozhodl jsem se, že mít ji přidělanou k rameni, by pro tebe mohlo bejt problematický. Měla bys jí moc blízko křídel a mohla by sis je snadno poškodit.“

Elena kývla na souhlas a začala si prohlížet svou novou zbraň. „Vzhledem k její lehkosti, by vyvážení za letu nemělo bejt problém. A co je sakra tohle?“ Vytáhla malé, kulaté ostří, se zubatými, neuvěřitelně ostrými konci a vykulila oči. „To vystřeluje tyhle věci? Stejně jako ta tvoje zbraň?“
Zbraň, po které toužila už ode dne, kdy ji poprvé spatřila uprostřed vrakoviště, s hemžícími se upíry.

„Jo. A taky je navržená tak, že kdybys to potřebovala, můžeš střílet jenom jednou rukou.“ Deacon dotáhl popruhy postroje. „Zasuň ji do pouzdra.“
Elena zajistila pojistku a udělala, co po ni Deacon žádal. Pak udělala několik kroků. „Je lehká a dobře se nosí.“
„Testoval jí na mně,“ ozvala se Sára ze sedačky, kde byla schoulená s kelímkem jahodové zmrzliny. „Vzhledem k tomu, že jsem menší a nejsem tak silná jako ty, jsem řikala, že ti určitě padne dobře.“

Elena pohladila kuši a její lovecké instinkty si povzdychly. „Je úchvatná, Deacone. Pojď ke mně.“ Když k ní došel, stoupla si na špičky a vtiskla mu polibek přímo na jeho nádherné rty. „Jseš úžasnej.“
„Hej,“ zavolala Sára ze sedačky a mávala lžící od zmrzliny. „Je můj.“
Elena se uculila a posunula si postroj o kousek výš. Deacon se usadil k Sáře na sedačku a zabavil jí zmrzlinu. Ten okamžik byl tak normální, že na chvíli téměř uvěřila, že New York nikdy neopustila. Že nikdy nespadla do náruče samotného archanděla.
A v tom jí zazvonil mobilní telefon.

S Deaconovým darem připevněným ke stehnu, následovala Illia a velmi opatrně propočítávala přistání – byla unavená, a proto náchylná k pochybení a právě teď by nebyl dobrý čas na zlomenou ruku nebo nohu. Pod sebou spatřila zelené srdce Manhattanu. Sice už ho zahalila temnota noci, ale stále ho osvětlovaly staromódní lampy, které lemovaly cesty klikatící se parkem.

„Oof.“ Přistála tak tvrdě až jí z toho zabolelo v kolenou. Pak se vydala k místu, kde vedle nerozpoznatelného hrbolu, ležícího na zemi, stál další člen Raphaelovy Sedmy.
Jed, pronikavý zápach vyprázdněných útrob, vnitřnosti… a pod tím vším také závan do ledu ponořených fialek.

Zvedl se jí žaludek, ale i přesto se přinutila podívat se na tělo. Muž, podle pachu upír, byl sťatý, ale vsadila by se, že to bylo uděláno až jako poslední - až po té, co mu byly z těla vyrvány vnitřnosti a pak opět zastrčeny zpět, jenže na špatná místa. Tenhle čin nebyl tak brutální jako věci, které páchal Uram, ale z krve zrozený archanděl se snažil z vražd udělat brutálně kruté umění.
„Víme kdo to je?“ zeptala se Venoma.
Ten muž nebyl mrtvý příliš dlouho, ale podle jeho momentálního vzezření se to nedalo příliš dobře poznat.

Venom měl oblečený svůj všudypřítomný černý oblek a hadí oči i v temnotě noci schovával za slunečními brýlemi. Působil jako by zrovna vystoupil ze stránek nějakého exkluzivního časopisu. „Je to účetní, kterého Raphael odsoudil k pohřbení za živa.“
Elena nepotřebovala, aby jí Venom objasnil, že si tu s nimi někdo pohrával. „Kde je Raphael?“

Pro jednou jí upír odpovídal otevřeně. „Tam, kde měl být ten upír dnes v noci pohřben. Vzhledem k tomu, že tahle vražda je těžko shodou okolností, mohl se vrah potulovat i tam. Ale tady pravděpodobně nejlíp zachytíš jeho pach.“
„To jo.“ Podle rozstřiku krve, ušlapané hlíny a trávy, byla oběť zavražděná přímo tady, což znamenalo, že vrahův pach by měl být v celé oblasti velmi intenzivní. Odfiltrovala Venomův osobitý upíří podpis a znovu zachytila vůni do ledu ponořených fialek… ale vzhledem k masakru, který se tu odehrál, si na takovou vzdálenost nemohla být jistá, že patřila oběti. Obrnila se, klekla si na kolena – byla opatrná, aby se nedotkla žádné krve – a naklonila se. Ale pokud se nechtěla dlaněmi opřít o krví prosáklé důkazy, nedokázala se k tělu naklonit dostatečně blízko.

„Venome, chytni mě za pas.“
O vteřinu později ucítila kolem pasu silné, chladné ruce. Bojovala s instinktivním nutkáním se z toho intimního sevření vymanit a snažila se mu důvěřovat, že ji nepustí a nenechá ji spadnout přímo na mrtvé tělo – a ano, taková důvěřivost pro ni nebyla vůbec snadná. Naklonila se dostatečně blízko, aby mohla přičichnout ke kousku nepoškozené kůže.
Fialky. Led. A také skrytý podtón něčeho lehce ovocného. Vodní meloun?
„To stačí.“

Na okamžik jí upír sevřel pevněji a ona téměř doufala, že se jí pokusí pustit. Ale nakonec se ovládl a o chvíli později už Elena stála pevně na nohou.
„Mám jeho pach,“ řekla a ukázala směrem k tělu, „a taky jsem odfiltrovala ten tvůj. Byl tu ještě někdo jinej?“
Venom ukázal směrem vzhůru. „Jen Illium a nepřistával.“

Dobře, pomyslela si. To znamenalo, že příchuť jedu musela patřit vrahovi. Aby mohla vytvořit detailnější profil stopy, soustředila se na rozebírání ostatních vjemů.
Sladká, těžká vůně oleandru, se kterou byl v naprostém nesouladu náznak nejtemnější pryskyřice. A pod tím vším závan šťavnatého červeného vína. Ale vůně oleandrů v plném rozkvětu převládala. Byla tak moc, moc omamná.

Ve chvíli, kdy ji tato myšlenka proběhla hlavou, už následovala pachovou stopu a téměř nevnímala přítomnost Venoma, který zůstal stát vedle mrtvého těla. Illium ji následoval vzduchem.
Pach se klikatěl skrz Central Park, jako kdyby se tudy vrah procházel. Vzhledem k jeho sebevědomí očekávala, že jakmile se dostane k rybníku, jeho stopu okamžitě ztratí. Ale on překvapivě do vody nevstoupil.

Místo toho se z ničeho nic objevila na konci Páté Avenue, kde smyslný závan oleandru náhle končil. Okamžitě jí bylo jasné, že nastoupil do taxíku. Povzdychla si a zamávala na Illia, aby sletěl dolů. „Tady jeho stopa končí,“ řekla, když přistál. „Teď mně můžeš odnavigovat k tomu druhýmu místu. Třeba se tam taky objevil.“

Ve chvíli, kdy přelétali nad řekou Hudson, si uvědomila, že mířili k Raphalovým pozemkům. Myslela si, že místo pohřbení muselo být někde za nimi, takže když Illium zamířil k přistání na okraji lesa, který odděloval jejich domov od toho Michaelina, byla hluboce otřesená. Zamířila směrem k lesu, ale Illium zůstal stát na místě. Archanděli?
Zahni lehce vlevo a pak ještě asi padesát metrů kupředu.

Když k němu došla, Raphael k ní napřáhl ruku. Elena se ho ale nechytila a místo toho zírala na obdélníkově tvarovanou díru v zemi, o velikosti rakve.

„Kdy přesně,“ pronesla, „ses mi chystal říct, že bude pohřbenej v takový blízkosti našeho domova?“ 

11 komentářů: