Žilami
jí stále proudil adrenalin. Otevřela skleněné dveře a zmáčkla tlačítko pro
přivolání výtahu. Samozřejmě se mohla pokusit přistát přímo na balkóně, který
patřil k Raphaelově kanceláři a obytným prostorám, ale vzhledem k omezenému
prostoru balkónu, by pravděpodobně skončila s pár polámanýma kostma. A
Elena už během posledního roku a půl měla polámaných kostí více, než dost.
Výtah ji v mžiku dovezl do Raphaelova soukromého
patra. Vystoupila a rozhlédla se po zářivě bílé chodbě, se zlatými dekoračními
prvky – drobné, téměř mikroskopické tečky v barvě na stěnách, zlatá vlákna
v jemně tkaném bílém koberci. Byla to chladná elegance. Peří jejích křídel
se dotkl náznak ledu, který se vznášel ve vzduchu. Chlad, který ji obklopoval,
jí prosakovat až do morku kostí a začal neutralizovat adrenalin, který jí
proudil žilami.
Elena ze sebe setřásla mrazivé pocity a vešla do obrovské
studovny, která sousedila s ložnicí. Zadní stěnu místnosti tvořilo jediné,
veliké okno, jehož skleněné výplně se zvenčí dotýkaly mraky a blokovaly tak
výhled na zbytek světa – a zahalily jí pocitem prázdnoty. Byl to matoucí pocit.
„Raphaeli?“
Ticho.
Absolutní.
Nekonečné.
Její smysly nezachytily žádnou vůni větru s deštěm.
Žádný šelest křídel, ani náznak moci, která by se vznášela ve vzduchu. Nic, co
by jí napovědělo, že byl Raphael poblíž. A přesto věděla, že byl.
Zhluboka se nadechla a pátrala po něm svou myslí. Raphaeli? Své myšlenky nedokázala
kontrolovat, tak jako on a dokud jí neodpověděl, nedokázala poznat, zda ji
zaslechl. Tentokrát bylo její jedinou odpovědí další ticho.
Znepokojeně přešla přes nadýchaný koberec studovny a zamířila
k přilehlým pokojům – pokojům, které zahlédla jen letmo, když poprvé dorazili.
Tyto místnosti zabíraly téměř polovinu plochy celého patra a staly se
Raphaelovým druhým domovem. Druhou polovinu podlaží tvořily pokoje pro členy
jeho Sedmy. Vstoupila do obrovského obývacího pokoje a znovu ho zavolala. Její
hlas se jen prázdně odrážel v opuštěném prostoru, který v sobě nesl
stopy archandělovy mužnosti.
Nebylo tu nic příliš dekorativního, nic zdobeného.
Nábytek byl elegantní a černý. Masivní a s hladkými jednoduchými liniemi,
které se k Raphaelovi hodily. Nicméně to nepůsobilo jako bezduché místo. V kontrastu
s poměrně moderním nábytkem, zdobila zeď pokoje bohatě zbarvená tapisérie,
znázorňující nějaký starodávný dvůr. Když otevřela dveře do rozlehlé ložnice, periferně
si všimla obrazu, který visel vlevo na zdi a – okamžitě se k němu otočila.
Na obraze byla v životní velikosti ona. V rukou svírala nože, měla
roztažená křídla a stála v bojové pozici. Hravý větřík jí odfoukával vlasy
z tváře. Malíř ji vyobrazil s hlavou lehce ukloněnou do strany a s úsměvem,
který se jí odrážel i v očích a ze kterého vyzařovala výzva smíchaná s touhou.
V pozadí obrazu se rozprostírala horská krása Útočiště a před ní… to na
obraze nebylo, ale Elena to věděla. Před ní mohl stát jedině Raphael. Tímto
způsobem se na nikoho jiného nedívala.
Její ruka se z vlastní vůle zvedla a prsty se dotkla
sytých tahů výrazných olejových barev. Neměla nejmenší tušení, kdy ten obraz
vznikl a neuvěřitelně jí to zajímalo. Ale její zvědavost, pomyslela si a stáhla
ruku zpět, bude muset počkat. Zvláštní chlad, který prostupoval místností, jen
zintenzivnil její potřebu najít Raphaela.
Elena vytáhla mobilní telefon a zavolala do jejich domu
za řekou. „Montgomery,“ řekla, když majordomus zvedl sluchátko, „je tam
Raphael?“
„Ne, lovkyně Spolku. Pán se zatím domů nevrátil.“
„Kdyby se vrátil, mohl bys mi-„
Sleduješ
mě?
Eleně přeběhl mráz po zádech. Zavřela mobil, otočila se
ke dveřím ložnice… a spatřila archanděla s jeho očima barvy tekutého kovu
a s křídly, jež obklopoval smrtící dotek moci a síly. Jeho vlasy – černé,
jako samotný střed půlnoci – byly rozcuchané větrem. Jeho tělo bylo jako vždy
naprosto uchvacující, ale byly to jeho oči, které upoutaly Eleninu pozornost.
Spatřila v nich dlouhověkost, krutost a bolest.
Tolik bolesti.
„Raphaeli.“ Ignorovala chlad, ze kterého jí běhal mráz po
zádech a vydala se směrem k němu. „Měla jsem o tebe strach.“
Jsem
archanděl.
Nevyřčená zůstala slova, jež naznačovala, že shledával
starostlivost ženy, která byla před nedávnem ještě smrtelná a která stále nebyla
skutečně nesmrtelnou bytostí, k smíchu. Elena se odmítla nechat zastrašit.
Spolu se svým archandělem si něco slíbili a ona neměla v úmyslu zakopnout
hned o první překážku v cestě. Srdce jí bušilo jako o závod a zvířecí část
jejího mozku si uvědomovala, že před ní stál predátor, který neznal slitování.
Došla až k němu, zaklonila hlavu a setkala se s jeho
intenzivním pohledem. Ledově kovový odstín jeho očí byl tak nelidský, že to
bolelo a Eleně začaly slzet oči. Zamrkala a podívala se pryč.
Tak snadno
se vzdáváš.
Tíha jeho chladné sebedůvěry byla znepokojivá, ale Elena
si vždy uvědomovala, že Raphael nikdy nebude mužem, kterého by bylo snadné
milovat.
„Jestli si myslíš, že jsem se vzdala, tak mě moc dobře
neznáš.“
Setřela si slzy a přistoupila k němu tak blízko, že
se ňadry dotýkala jeho hrudi. Přeskočila mezi nimi jiskra, která vypadala jako
žhavý, bílý bič a archanděl okamžitě ožil. Rukou jí zajel do vlasů, zaklonil jí
hlavu a vzal si její ústa v polibku, který vyjadřoval jeho nárok na ni,
ale zároveň i varování, že neměl náladu si hrát. To ona také ne.
Chytila se ho rukama kolem krku a se stejně syrovou vášní
ho líbala zpět. Se záměrnou provokací se dotýkala jazykem toho jeho – protože nehledě
na to, jak žhavě se rozpálil, Raphaelovu hladovou touhu dokázala zvládnout. Byly to okamžiky, kdy ho pohltil chlad a arogance moci, která přesahovala chápání smrtelníků, kdy se
bála, že by ho mohla ztratit. Když ji hlavou probíhala tato myšlenka, vycítila
změnu v jeho polibku. Projevila se v něm sice drobná, ale
nezpochybnitelná kontrola. Na to zapomeň, Archanděli, pomyslela si a tvrdě ho kousla
do spodního rtu. Věděla, že v tomto rozpoložení ho to popíchne.
Sevřel jí pevněji ruku ve vlasech a zaklonil jí hlavu. Myslíš si, že jsi v bezpečí?
Volnou rukou jí zajel pod tričko a v projevu bezostyšného
majetnictví jí svými dlouhými, silnými prsty sevřel ňadro. „V bezpečí?“ Elena
zalapala po dechu a přejela mu prsty po křivce pravého křídla. „Možná ne.“ Ale i přesto jsem s tebou vždycky
chtěla tančit. Raphael jí sevřel ňadro pevněji. Tak do toho.
Její top byl v mžiku pryč, roztrhán a Elena stála do
půl těla nahá. Roztáhla nyní už oblečením neomezovaná křídla a zatahala za jeho
košili, která se v další vteřině rozpadla na kousíčky a ona se ocitla tělo
na tělo s archandělem, který žhnul chladným bílým plamenem.
Poprvé pocítila skutečný strach. Když byl v takovém rozpoložení,
nikdy dříve u něho nebyla takhle blízko. Nikdy dříve nestála v takové blízkosti
jeho smrtící síly, aby na kůži cítila její ledový žár. Ten pocit byl vzrušující
i děsivý zároveň.
Rozhodla se ignorovat svůj strach, přitiskla se k němu
ještě blíž… a otřela se měkkostí svého břicha o tvrdý obrys jeho erekce.
Raphael je oba bez varování přemístil a Elena se ocitla zády přitisknutá ke
zdi. Po obou stranách těla měla podél stěny roztažená křídla. Zalapala po
dechu, o který jí vzápětí připravil svým nejdivočejším polibkem. Strhal z ní
zbývající oblečení a Elena se ocitla nahá a zranitelná. Když ji položil zezadu
dlaně na stehna a nadzvedl jí, instinktivně mu omotala nohy kolem pasu a ten
chladně chladný žár jeho moci se jí dotýkal na nejcitlivějším místě jejího
těla.
Super, moc děkuju za další kapitolku :)! Markéta
OdpovědětVymazatDěkuji :-)
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad.Samozrejme v tom najlepšom to skončí,aby sme sa nevedeli dočkať pokračovania? :) Lenka
OdpovědětVymazatDěkuji mnohokrát za překlad ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatMoc děkuji za překlad. Katka
OdpovědětVymazatDíky moc za překlad jako vždy byl úžasný.
OdpovědětVymazatNo jasně, že to skončí v tom nejlepším - abyste se těšili na zítra :oD
OdpovědětVymazatNELA
Skvělé, díky za další pokračování.
OdpovědětVymazatDěkuju.
OdpovědětVymazat