Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 1/2 20. kapitola

Při prvním pohledu, který Raphael tělu mrtvé dívky věnoval, okamžitě ztuhl. „Označovalo se to za smrt tisíci řeznými ranami.“
Zatímco Elenina racionální část mysli zvažovala dopad jeho slov, pohledem se stále vracela k tomu těžko-se-zapamatovatelnému puntíkovanému vzoru dívčiných šatů a k staromódnímu náramku přátelství, kterého si všimla na jejím útlém zápěstí. Zdálo se jí obscénní mluvit o starodávných metodách mučení, když její tělo působilo v trávě tak nevinně – ale to byl samozřejmě jen přelud.
„Neobnášelo to náhodou rozsekání na kusy?“
„Ne, když tento akt vykonávala Caliane.“

Z jeho potvrzení jejích domněnek ohledně dívčiny smrti jí přeběhl mráz po zádech. „Nedokážu stoprocentně potvrdit, že to byla její vůně,“ pronesla a navázala tak na předešlou konverzaci, kdy mu řekla o přítomnosti vůně černých orchidejí. „Na vůni tvý matky jsem narazila jen párkrát a nikdy to nebylo v takový situaci, kdy bych měla příležitost rozložit ji na jednotlivý podtóny.“
Raphaelova odpověď nebyla ničím, co by mohla očekávat. „Když si mi zavolala, zrovna jsem mluvil s Michaelou.“

Při zmíňce jména ženy archanděla, Elena zaťala ruce do pěstí. Michaela byla nádherná tím nejsmyslnějším způsobem a od prvního setkání Elenu neměla ráda. Ten pocit byl vzájemný. Až na to… že už nebylo tak lehké považovat Michaelu pouze za ‚Královnu Mrchu a nic jiného, ne když Elena věděla, že žena archanděl kdysi přišla o své dítě. Asi nikdy nezapomene na zlomený výraz Michaeliny tváře, kterého byla svědkem té děsivé noci v jejím elegantním domě v Útočišti.
„A co řikala?“
„Slyším v tvém hlase soucit, Eleno.“ Když se setkal s jejím pohledem, jeho oči ztmavly varováním. „Co se týče Michaely, nikdy nesmíš udělat tu chybu, že bys přestala být ostražitá. Cestu, po které se vydala, si zvolila sama a ta cesta možná vedla ke smrti jiného archanděla.“

Tohle už jí jednou říkal a navzdory skutečnosti, že její lidské srdce chtělo v Michaele vidět něco dobrého, věděla, že měl pravdu. „V její přítomnosti nikdy nepřestanu bejt ostražitá, toho se nemusíš bát.“
Zdálo se, že byl Raphael s jejím slibem spokojený a obrátil svou pozornost zpět k tělu mrtvé dívky. „Včera v noci byla na jejím území objevena oběť, která zemřela stejným způsobem.“
A pokud tu byly dvě… „Sakra.“
„Tamního vraha chytili přímo při činu. Byl nepříčetný, pohlcen šílenstvím.“
„To se zdá bejt u všech těch případů společný.“

Zaslechla nějaký zvuk, vzhlédla a spatřila forenzní vyšetřovatele. Mávla na ně a řekla, „tělo je celý vaše.“
Když se k nim vyšetřovatelé přibližovali, snažili se nezírat na Raphaela – a vůbec se jim to nedařilo – Archanděl New Yorku poodstoupil od těla a zastavil se až na okraji břehu řeky.
„Nemůžu tady určit vrahův pach.“ Když následovala Raphaela k řece, vzedmula se v ní frustrace. „Celá oblast-„
„Možná to ani nebude zapotřebí,“ přerušil jí Raphael. „Dnes jsem mluvil s Dmitrim. Říkal mi o upírovi, který se podle svědeckých výpovědí včera v noci patrně sám zapálil a jak hořel, tak jen nehnutě stál na místě. To není chování příčetného muže.“

Elena si úlevně vydechla. „Jo. To by pravděpodobně mohl bejt on. Jestli má Dmitri jeho jméno, můžu zkontrolovat jeho apartmán a podle pachu přinejmenším zjistit, jestli vůbec v týhle oblasti byl.“
„Jeho identifikace by mohla zabrat týdny. Záleží na tom, zda ho někdo nahlásí jako nezvěstného – oheň jeho tělo proměnil v prach.“

Raphael mávl křídly a policejní úředníci za nimi všichni ztuhli. Elena jejich fascinaci dokázala pochopit. Ona se těch křídel dotýkala, cítila sílu toho mocného těla, když se žhavé a dožadující se, tyčilo nad jejím vlastním, a přesto se jí z něho stále dokázal stáhnout hrudník.
„Promluvím si s Jasonem,“ pronesl Raphael. Reakcí přítomných lidí si vůbec nevšiml. „Řeknu mu, aby se spojil se svými informátory a prověřil, zda nedošlo k dalším obdobným vraždám.“

Pak roztáhl křídla do jejich dech beroucího rozpětí a vznesl se k nebi. Jakmile ucítíš byť jen náznak její přítomnosti, okamžitě se se mnou spoj – zlikvidovala by tě, Eleno a vůbec nic by si z toho nedělala.
Já vim. S těmito slovy ho nechala odletět. Až příliš dobře věděla, že některé noční můry se nedaly zastavit během jednoho dne a ani jednoho roku.

Vzhledem k brutalitě dívčiny vraždy, strašlivé sebevraždě jejího pravděpodobného vraha a všech ostatních, propuklých násilností, které jí přivítaly při návratu do města, byla Elena téměř překvapená, když si o čtyři dny později uvědomila, že uplynuly v poklidu – ačkoli to byl patrně jen klid před další bouří.
Rozhodla se, že se darovanému koni nebude dívat na zuby a jeden z těch dní strávila přemísťováním dalších rostlin do svého studia. Spolu s nimi si tam odnesla i další své ceněné poklady – delikátně vyřezávaná maska z Indonésie skončila pověšená vedle dveří, miniaturní skleněné ozdoby z Murana umístila do křišťálové mísy, kterou položila na malý psací stůl a pruh ručně malovaného hedvábí z Kashmiru pověsila na zeď jako tapiserii. Měla půlnočně modrou barvu se zlatými nitkami, které se ve zdejším slunečním svitu výrazně blýskaly.

„Vytváříš si tu své vlastní hnízdo, Lovkyně Spolku?“ Zeptal se jí včera večer Raphael, zatímco stál opřený o rám dveří. Z místa, kde zrovna aranžovala své oblíbené knížky do úžasné, malé knihovny, vyrobené z recyklovaného dřeva, kterou pro ni Montgomery objevil, k němu okamžitě vzhlédla a byla uchvácená skutečností, jak velmi mužně Raphael působil – obzvláště pak tady, v místnosti, kterou si zařídila dokonale ženským způsobem. „Tak to lovci maj.“ Měla pocit, že v tomto jejím novém životě pro ni bude tento hluboce zakořeněný pocit vytvořit si domov daleko zásadnější.

„Ale,“ pokračovala, „ty už si nám naše hnízdečko vytvořil.“ Tento dům, navzdory jeho velikosti, nebyl vůbec podobný chladné eleganci Věže. Tady sálala vřelost a krása. Bylo to místo, kde by mohla padnout do postele a s pocitem bezpečí se schoulit do přikrývek.
„Tak co si to tu vytváříš?“
„Označuju si kus toho domu za svoje vlastní teritorium.“
Následovala chladná pauza. „Nedovolím ti, aby sis ode mne držela odstup, Eleno.“
Věděla, že tahle věta musela přijít a byla připravená mu na ní odpovědět. „Potřebuju místo, kde bych za sebou mohla prásknout dveřma, když na tebe budu naštvaná a jsem si celkem jistá, že oba dva budeme radši, když takový místo bude v tomhle domě a ne někde jinde.“
„A pozveš mě do toho svého hnízda?“
„Možná.“ Svou škádlivou odpovědí si vysloužila ne příliš pobavený pohled.

Usmála se a sáhla pro malou krabičku, kterou si nechávala stranou. „Něco pro tebe mam.“
Stejně jako naposledy, když pro něho měla dárek – prsten, který zářil barvou jantarového plamene – se zdál překvapený a potěšený zároveň. „A co to je?“
„Je to do tvýho apartmánu ve Věži.“ Doufala, že vše pochopí a podala mu krabičku. Raphael ji otevřel a vyndal z ní kus černého kamene, ve kterém se leskly zlaté žilky. „To je pyrit,“ zamumlal, když poznal jméno kamene lesknoucího se v záři slunečních paprsků.
Shokran, Eleno.“

Pečujícím způsobem, se kterým se choval k jejímu daru, jí znovu ukradl srdce. „Patří k tomu ještě druhá část,“ dodala. „Dneska v noci ti povyprávim o zvláštnostech, který mě pronásledovaly na místě, kde jsem ten kámen našla. Ten příběh by mohl zahrnovat i dřívějšího voodoo kněze, ze kterýho se pak stal upír.“
Výraz Raphaelovy tváře se změnil a intimita, která se odrážela v jeho očích, jí připravila o dech. Věnuješ mi vzpomínku, Družko moje. Jsem velice poctěn.  
Pak se jí jeho hlava s tmavými vlasy poklonila a Raphael opatrně vrátil kámen zpět do krabičky. Samozřejmě, že pak zamířila do jeho náruče, do náruče muže, který s jejími vzpomínkami zacházel způsobem, jako kdyby byly vzácnými drahokamy.


Teprve daleko později, když usínala přikrytá váhou jeho teplých křídel, si uvědomila, že Raphael nikdy nezpochybnil její právo na přivlastnění si části domu, ve kterém žil několik staletí. Při tomto uvědomění se v ní něco usadilo a zapustilo další kořínek do tohoto nového života, do této nové existence.

12 komentářů: