Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangel's Consort - 1/2 24. kapitola

Když přijal Elenin hovor, nacházel se Raphael mimo město, ale v tuhle chvíli už přistával vedle rybníka v Central parku, kde na něho čekala a pozorovala kachny.
"Tady už jsme v minulosti jednou stáli." Tenkrát byla smrtelná. Byla lovkyní, kterou si hodlal podvolit své vůli.
Na její dobře čitelné tváři nespatřil žádný úsměv. Vzduchem se jako šeptané tajemství ozývalo jen šustění listí.
"Zajímalo mě, jestli si na to vzpomeneš."
"Řekni mi, na co si přišla."

Elena pohledem přejela tichou, ale ne zcela opuštěnou oblast, ve které se nacházeli. "Tady ne."
Raphael ji vzal do náruče a vznesl se k nebi. Let přes řeku Hudson zabral jen pár minut a zanedlouho už směřovali ke skleněnému domku, který jeho družka tak milovala. Jakmile roztáhla křídla, aby mohla přistát, Raphael ji zaujatě pozoroval.  Tvé schopnosti se stále zlepšují.

"Ne natolik, abych mohla bejt efektivní při lovu." Zastrčila si vlasy za ucho a vešla do teplého, vlhkého prostředí skleníku. "Cejtila jsem tam černý orchideje. Je to tak jedinečná vůně, že je nemožný ji za cokoliv zaměnit." Dotkla se prsty červeno růžového poupěte a zavrtěla hlavou.
"Z nějakýho důvodu mě trápí ta její ryzost – moje kontaktní osoba z parfumerie se mi bude snažit sehnat nějakej vzorek, abych mohla přijít na to proč."
Když za sebou zavřel dveře, setkal se s jejím vážným, šedým pohledem.

Jeho instinkty i zkušenosti mu napovídaly, aby její obavy i péči zavrhnul. On, Archanděl nepřežíval proto, že by byl slabý. Přežíval proto, že byl daleko smrtonosnější, než byli všichni ostatní. Pojď ke mě, Eleno.
Když se k němu přiblížila a dělilo je už jen několik centimetrů, položil jí ruku na šíji a palcem jí přejížděl po tepajícím místě na krku. "Jen málo bytostí zná tento druh trestu." Ale on ho znal. Byl tam. Byl malým dítětem, ale už tenkrát chápal, že spravedlnosti muselo být učiněno za dost.

"Má matka se nechtěla stát bohyní, tak jako to chtěla Lijuan, nebo Neha. A ani si nepřála vládnout své říši, jako to chtěl můj otec."
Jakmile Elena zvedla hlavu, aby se na něho zatímco mluvil mohla dívat, přes paži mu přepadl vodopád jejích hedvábných vlasů. Nepoložila mu žádné otázky. Naopak. Před nezadržitelně se přibližující temnotou neochvějně stála tělem i duší při něm.

"Ale všichni se k ní chovali jako k bohyni a také vládla svému vlastnímu území," zamumlal, "tak jako mu vládnu já." Všechno o vládnutí se naučil od své matky. Naučil se o způsobech jak to udělat tak, aby se mu dostalo respektu a úcty, aniž by u toho musel vyvolávat strach a hrůzu, které doprovázely vládu většiny ostatních archandělů. "Vládla Sumerské Říši, ale existovalo jedno konkrétní město, které považovala za svůj domov. To město se nazývalo Amanat."

Elena se ho chytila kolem pasu a zamračila se. "Tenhle název už jsem slyšela. V dokumentárním cyklu o ztracenejch městech."
"Amanat a jeho obyvatelé zmizeli ve stejném okamžiku, kdy se vytratila Caliane."
Někteří říkají, že své lidi také uložila ke Spánku, aby ji měl kdo přivítat, až se probudí. Ale většina věří tomu, že než si vzala vlastní život, tak je všechny zabila. Věří tomu, že je milovala natolik, že je nechtěla nechat pod nadvládou někoho jiného a že se Amanat stal jejím hrobem.

Elena se prsty druhé ruky dotkla křivky jeho křídla a Raphael je roztáhl do stran, aby jí poskytl lepší přístup. Ze zavěšeného truhlíku, plného bílých kvítků spadla kapka vody, která neodolala výzvě jeho roztažených křídel a klouzala po jeho peří. "A čemu věříš ty?"
Přitáhl si jí k sobě blíž a chytil ji pevněji, aby se ho kvůli stabilitě nemusela přidržovat a měla volné ruce. "Má matka," řekl, "milovala krásné věci. Vybavuješ si rubín, který mám vystavený v pracovně ve Věži?" Drahokam nevyčíslitelné hodnoty byl bezchybně vybroušeným skvostem. "Darovala mi ho k desátým narozeninám."
"Měla opravdu dokonalej vkus."

"Amanat," pokračoval Raphael, "byl její drahokam drahokamů. To město skutečně milovala. Mnoho nejšťastnějších let svého dětství jsem strávil pobíháním po jeho vydlážděných uličkách."
"Co se týče jejich dětí, jsou andělé hrozně starostliví," zamumlala Elena, zatímco stále hladila vnitřní stranu jeho křídla. Její dlaně byly díky tréninku se zbraněmi samý mozol – byly to dlaně válečnice – a Raphael na sobě nechtěl cítit žádné jiné.

"Má matka," začal vyprávění z úsvitu své existence, "obyvatelům Amanatu důvěřovala způsobem, jakým archanděl někomu důvěřuje jen velice zřídka."
Jeho mysl zaplavily vzpomínky na horké letní dny, kdy létal nad starodávnými budovami, které byly postavené z vytesaných kamenů, na hraní her s jeho smrtelnými kamarády a na to, jak ho hladili a obdivovali dospělí.
"A oni ji za to milovali. Nejednalo se o uctívání, které vyžaduje Lijuan s Nehou. Bylo to... neposkvrněné způsobem, který nedokážu popsat."

"Právě si to udělal," zašeptla Elena. "Láska. To, co k ní cítili, byla láska."
Raphael sklonil hlavu a jednou rukou si začal pohrávat se zvlněnými prameny vlasů, které se dotýkaly jejího spánku. "Byla dobrým vládcem. Než ji pohltilo šílenství, byla takovým archandělem, jakým bychom měli být všichni."
Pohled jeho družky zněžněl do barvy vřelé, tekuté rtuti. "V hystorickejch svitkách, který mi dala Jessamy k přečtení, se psalo to samý. Že byla nejzbožňovanějším archandělem, a že jí respektovali i ostatní členové Kádru."

Raphael se rozkročil a přitáhl si jí ještě blíž. Tváří se teď dotýkala jeho krku, jednu ruku mu položila na zátylek a tou druhou pokračovala v hlazení  citlivé křivky jeho levého křídla.
"Důvodem, proč ji lidé Amanatu tolik milovali" -nadechl se vůně jara a oceli, kterou vyzařovala jeho lovkyně- "bylo to, že ona je také milovala."

Vybavily se mu vzpomínky na matku, ve kterých se smála s dívkami, které sloužili v jejím chrámu, na její zářivý úsměv, který měla ve tváři, když jedné z těchto dívek, která se měla vdávat, darovala zlato a drahé hedvábné látky.
"A proto, když do města vtrhla skupina upírů a ublížila dvěma Amanatským ženám, nedívala se jiným směrem jen proto, že ty ženy byly smrtelnice a těm upírům bylo přes čtyři sta let."
Elena ztuhla a Raphael na krku ucítil její zrychlený dech. Objal ji pevněji, chtěl zahnat vzpomínky na její vlastní noční můry. Eleno.
"To je dobrý, archanděli. Pokračuj."

Nikdy dříve o těchto událostech nemluvil, ale ovlivnily ho stejnou měrou, jako ho ovlivnilo Calianino zmizení.
"Ti upíři ty ženy drželi po tři dny. Tři dny v životě smrtelníka mohou působit jako tři desetiletí." To byla slova jeho matky.
"Vzhledem k tomu, že ty ženy vrátily živé, se Caliane rozhodla, že ty upíry nepopraví. Místo toho je odsoudila ke stejnému druhu hrůzy, kterou sami způsobili."

Elena se zhluboka nadechla. "Nechala je oběsit tak, aby si byla jistá, že to přežijou."
"Ne, Eleno. Nenechala je oběsit. Přinutila je, aby se oběsili sami."
Elena zaťala ruku, kterou měla položenou na jeho zátylku a Raphael ucítil kousnutí jejích nehtů, které působilo jako temné polibky.
"To by vysvětlilo, proč jsem na těch provazech, ani na jejich tělech nedokázala zachytit žádnej další pach. K tomu, co udělali, byli přinucení."
"Ano."
"Ti upíři v Amanatu ty tři dny museli bejt-"
"Ne, Lovkyně Spolku. Vzpomeň si... tři dny hrůzy smrtelníka mohou působit jako tři desetiletí." Když mluvil, rty se dotýkal její kůže, jejího tepla, její vůle žít. A to vše dohromady zahnalo chlad, který uvnitř jeho těla tak dlouho přežíval.

"Upíři žijí daleko déle, než lidé."
"Tři desetiletí?" Zašeptala nevěřícně. "Jak mohli zůstat naživu?"
"Nechala je krmit, aby se ujistila, že přežijí a nechala je viset na speciálně postavené šibenici uprostřed pole, kde se rádi srocovali krkavci."

Při představě, která se jí vyobrazila v mysli, se Elena zachvěla. "Ti ptáci jim museli vyklovávat oči i další měkký části těla," zašeptala. "Všechno by jim sice dorostlo zpátky, ale pak by prostě přiletěli znova." Byl by to nekonečný koloběh. "Jak dlouho dokázali přežít?"
"Celá tři desetiletí. Má matka se o tom ujistila."
"Tvoje matka byla pekelně děsivá ženská," řekla. "Ale jestli ti upíři udělali to, co si myslim, že udělali, pak byl její trest spravedlivej."

Tři dny trestu by pro čtyři sta let staré upíry nebyli ničím. Samozřejmě, že by je to bolelo, ale velice brzo by na to zapomněli. Ty ženy ale byly poznamenané na celý zbytek života.
"Ano. Byli poznamenaní stejným způsobem, jako jejich oběti."
Elena se k němu přitulila a uvědomila si, že byli úplně propletení. Paže měla omotané kolem jeho krku, jeho nohy byly po obou stranách těch jejích, jednu ruku měl v jejích vlasech, tu druhou měl položenou na jejích zádech, jeho rty cítila na spánku, jeho hruď byla pevná a skutečná a byla přitisknutá k té její. Nikdy v životě se necítila bezpečněji – a to i přes to, že mluvili o chladných hrůzných činech.

"Chápu spravedlnost. Ale ti upíři, co dneska viseli na mostě – víš o nich něco?"
"Dmitri mi řekl, že byli mladí, bylo jim okolo sedmdesáti let. A žádný z nich neudělal nic, co by si zasluhovalo takovýhle trest – dva z nich žijí se svými rodinami a jeden je spisovatel, který pokud neni ve službách, spojených s jeho Smlouvou, preferuje jen svou vlastní společnost. Ti zbylí dva pracují na nejnižších pozicích ve Věži."

"Všem bylo míň, než sto – to znamená, že byli slabí a bylo by jednoduchý je ovládat." Obzvláště pak pro archanděla, probouzejícího se z tisíciletého Spánku. Svou poslední myšlenku ale nahlas nevyslovila. Nechtěla mu tím ublížit.
To je v pořádku, Eleno. Pokud to má matka udělala a všechno tomu skutečně nasvědčuje, pak to znamená, že už v ní nezůstalo nic, co jí dříve dělalo zbožňovanou vládkyní Amanatu.


Elena si ho k sobě přitiskla blíž. Dostatečně blízko na to, aby se rytmus jejich bijících srdcí spojil do ladné melodie. Byla to jediná věc, která jí napadla. Jediná věc, kterou pro něho mohla udělat. Pokud by musel prolít krev své matky, tak by bez ohledu na to, zda by jí přikázal, aby zůstala v bezpečné vzdálenosti, stála při něm. A důvod? Byli spolu propojeni. Ona a její archanděl – dvě části, které se stali jedním celkem. 

10 komentářů: