Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 1/2 5. kapitola

5
Dmitri Favashi lhal.
Po té, co se velmi brzy ráno vydal přes řeku do Andělské Enklávy – do Raphaelova domova, vmanévroval své Ferrari zpět do ulic Manhattanu.
Během doby, kdy byl vězněn, jednou Isis pohrozil, že ji dá sežrat jejím vlastním loveckým psům. Ale ve skutečnosti, po té co srdce ženy anděla probodl tolikrát, že z něho nezbylo nic víc, než jen krvavá kaše, jí Raphael jediným brutálním pohybem utrhl hlavu. Pak tu mrchu společně rozřezali na malé kousíčky, ale nedali je sežrat psům. Ne, spálili je na popel v plamenech, které nechali rozhořet uprostřed jejích zahrad. Na rozdíl od archanděla, nebyla Isis tak mocná, aby něco takového mohla přežít.

Dmitri nikdy nelitoval brutality, které se tenkrát dopustili. Byla to nezbytnost, aby si mohli být jistí, že znovu nikdy nepovstane. Přál si jediné, aby to celé udělali pomaleji, nechali ji křičet a škemrat… tak jak k tomu byla určitě přinucena jeho Ingrede. Ale Misha byl stále vyděšený a sám v chladném, neosvětleném místě pod hradní věží a Dmitriho hlavní prioritou bylo, co nejdříve se k němu vrátit.
„Tatínku! Tatínku!“ Jeho syn se snažil plazit po kamenné podlaze. Jeho malé ruce byly pohmožděné a oteklé z marných pokusů se osvobodit z okovů, které měl kolem krku. Ani on, ani Raphael nebyli schopni mu je sundat, aniž by mu u toho neublížili.
„Ššš, Misho.“ Dmitri se snažil svůj hlas udržet klidný a nedovolit své agónii, aby vyvstala napovrch. Vzal do dlaní Mishovi poničené ruce a přitáhl si je ke rtům. „Je to jen škrábnutí, tati. To se zahojí.“
Než se jí zbavili, Dmitri si od Isis vzal klíč, kterým odemkl železné okovy, jimiž byl Misha připoutaný a odhodil je daleko od sebe. „Už jsem tady.“ Vzal do náruče horečnaté tělíčko svého nejstaršího potomka a pevně ho objal. „Bude to dobrý.“
S hrudí sevřenou bolestí, která nikdy nezeslábla, Dmitri aktivoval dálkový ovladač, který mu umožnil přístup do spirálovitého parkoviště pod Věží. Brána se tiše a rychle otevřela. Ferrari zapředlo a Dmitri ho zaparkoval na svém obvyklém místě. O pár minut později už mířil k výtahu a své vzpomínky zahradil mohutnými zdmi, kterými nikdy nikdo nepronikl.
Ve chvíli, kdy se dveře kabiny otevřely, mu začal zvonit mobil a recepční ho informovala, že za ním dorazila Honor. Jeho tělo prostoupilo temné očekávání, které bylo natolik intenzivní, že neexistovala šance, aby ji nechal být, aniž by před tím neuspokojil svůj hlad. „Doprovodím ji nahoru sám,“ odpověděl.
V momentě, kdy vystoupil v přízemí budovy, k němu recepční vzhlédla, její krásné rty byly stažené nervozitou. „Pane, je tu-„
„Dmitri.“ Ozval se ladný, ležérní, ženský hlas.
Otočil se a spatřil vnadnou blondýnku, která se odstrčila od zdi, kde na něho evidentně čekala. „Carmen,“ odpověděl. Velice dobře si uvědomoval, že Honor od něho stála jen několik metrů. „Máš ve Věži nějaké jednání?“ Odmávl hlídače, který se vydal jejich směrem – důvod, proč bylo Carmen dovoleno, aby se dostala až do vstupní haly, byl také důvod, proč se o tento problém musel postarat osobně.
Překrásná žena s úmyslně rozcuchanými vlasy, které působily, jakoby právě vstala z postele – ačkoli její rty byly dokonale nalíčené a velké modré oči měla orámované očními linkami – mu položila dlaň na hrudník, pak s ní sjela o kousek níž a prsty uchopila klopu jeho saka. „Mám jednání s tebou.“ Pronesla a pak naklonila hlavu mírně doleva. Její svůdná atraktivnost byla rozhodně elegantní.
Dmitri její nabídku okamžitě pochopil, chytil ji za zápěstí a s něhou, kterou si zaměnila za zájem, od sebe její ruku odtáhl pryč. „Jednou už jsme spolu šukali, Carmen. A po druhé se to nestane.“
Zrudla jí tvář a v očích se jí zableskla emoce, kterou nebyl vztek, ale něco velmi podobného. „Bože, ty si ale parchant.“ Krémová pokožka vrchní části prsou, odhalená hlubokým výstřihem přiléhavého kostýmku, který obepínal její tělo, se zbarvila dorůžova. „Udělám cokoli, co budeš chtít.“
„To já vim.“ A to byl také částečně důvod, proč by ji už nikdy do své postele nevzal. Už od začátku byla příliš svolná, a zatímco Dmitri se svolností neměl žádný problém – své ženy měl rád poddajné a vlhké – Carmen chtěla více, než jen sex. A Dmitri ne. Ne s ní. S žádnou ženou. „Vrať se domů, Carmen.“
Místo toho, aby odešla, se k němu natiskla ještě blíž. Skrz holubově šedý materiál jejího kostýmku ucítil tlak jejích bradavek a ať už působila elegantně sexy, nebo ne, bylo jasné, že na sobě neměla podprsenku. „Ještě jednou, Dmitri.“ Cítil hlady zrychlený tlukot jejího srdce. „Ještě jednou chci cítit, jak mi tvoje špičáky protínají kůži.“ Chvění, které jí projelo celým tělem, působilo téměř orgasmicky. „Prosím, jen jednou.“
„Na tohle ti bude stačit jakejkoli jinej upír, Carmen. To víme oba.“ Stala se závislou na rozkoši, kterou vyvolával upíří polibek a to si Dmitri uvědomil až po té, co ji vzal do své postele. „Já se nekrmim ze stejnejch žen, který šukám.“ To bylo jeho železné pravidlo.
Zaťala mu ruce na klopách saka. „Cokoli, Dmitri.“
„Tohle bys mi řikat neměla.“ Povolil chladnému, temnému predátorovi, který se v něm skrýval, aby povstal na povrch a aby se ukázal v jeho pohledu. Pak ztišil hlas, aby v něm zaznívalo čiré a hedvábné nebezpečí. „Když si hraju, tak nejsem milej a nikdy nepřestanu, když jsem o to žádán.“ Zvedl prst a téměř delikátně se dotkl její lícní kosti. Násilnost, která se v něm skrývala, byla výsledkem vzpomínek, které najednou začaly vyplouvat na povrch a byla nebezpečná jako nemilosrdné ostří. „Chceš, abych ti ublížil?“
Carmen zbledla, a když Dmitri kývl na jednoho z upírů, kteří stáli na stráži, a on ji uchopil za paži, aby ji vyvedl ven, vůbec neprotestovala.
Sledoval, jak odchází, a pak se otočil k Honor. „A teď ty,“ zamumlal. Celou dobu vnímal její zrychlený puls, krátké a ostré nádechy i komplexnost její vůně. „Všechno, co řekla, chci slyšet od tebe.“
Honor se zostra nadechla. „Já nespim s muži, který by vzrušovalo mi ubližovat.“ Z jejích slov prosakoval kousavý hněv… a ještě něco staršího a temnějšího.
Došel k ní a usmál se. Z jejího pohledu poznal, že nechal na povrch prosáknout příliš mnoho ze své osobnosti, že to ostří bylo až moc smrtící. „Dobře,“ pronesl. „O to bude okamžik, kdy budeš moje sladší.“
Honor zčervenaly tváře a Dmitri slyšel tlukot jejího srdce. Bilo stejně rychle, jako u malého, lapeného stvoření – panicky a nepravidelně. „Já nešukám,“ protestovala.
„Tebe,“ řekl a v tom momentě jí chtěl přejet rty po zrychleně pulsující žíle na krku a sát, „bych nešukal. Alespoň ne napoprvé.“
Navzdory slovům, která zvolil, si Honor nebyla jistá, jestli Dmitri vůbec mluvil o sexu. Jeho hlas byl jak nejhříšnější dekadencí, tak i smrtícím varováním. Carmen vyděsil tichým, kalkulovaným zastrašováním, děsil se ho každý upír ve městě – a přesto ona si stála za svým, její odvaha pocházela z nějaké skryté části sebe sama, které ani ona tak docela nerozuměla.
Možná, že až bude sama, tak zkolabuje a stane se z ní blábolící hromádka neštěstí, ale před tímto upírem, který se na svou dřívější milenku díval se stejně chladným odstupem, jako by se jiný mohl dívat na obtěžující hmyz, se zhroutit nehodlala. „Jestli se chceš dozvědět, co jsem zjistila, tak sakra vypadni z mýho osobního prostoru.“
Dmitri od ní neodstoupil. „Škoda, že nejsi jedna z rozených lovkyň.“
„Vůně,“ řekla, když ucítila nejslabší pohlazení černých kožešin a diamantů, které jí pošimraly smysly a téměř se jí z toho zastavil dech, „Sára mi říkala, že dokážeš vábit svojí vůní.“ Napadlo ji, kolik asi lovkyň už zlákal. Kolik nahých a svolných žen se díky jeho omamné vůni, ocitlo v jeho posteli.
„Já nejsem rozená lovkyně,“ pronesla navzdory faktu, že právě zjistila, že nějakého rozeného lovce ve své krevní linii asi měla.
A Dmitri to věděl.
Jeho nádherných rtů se dotkl slabý úsměv, a pak naklonil hlavu směrem k výtahům.
„Pojď, králíčku.“
Honor zaťala zuby a navzdory faktu, že při představě, že s ním bude lapená v kabině výtahu, se jí srdce rozbušilo takovým způsobem, až jí téměř vyskakovalo z hrudi, se ho přinutila následovat. Naneštěstí útěk nebyl jednou z jejích možností. V tomhle městě neexistovalo místo, kde by ji nevystopoval. A on by to udělal, protože Honor měla něco, co potřeboval. Skutečnost, že se s ní chtěl vyspat, byla jen přídavné odvedení pozornosti... zábava.
  


16 komentářů: