Honor se
zrovna nacházela v podzemní části hlavní budovy Akademie Spolku, kde studovala
text pocházející ze čtrnáctého století, ve kterém se psalo o Amadeovi Bergovi,
legendárním lovci a objeviteli... když v tom jí začal zvonit mobil. Ten náhlý
zvuk jí vyděsil. Ze stolu, kde ho předtím i s klíči odložila, zvedla svůj
telefon. “Sáro?” řekla, protože poznala číslo, které se objevilo na displeji a
věděla, že patřilo Ředitelce Spolku.
“Honor.” Její
hlas byl rázný a k věci. Prostě Sára. “Kde jsi?”
“V oddělení
vzácných knih v knihovně Akademie.” Kvůli stáří knih, které se tu nacházely, se
tu udržovala nižší teplota a místnost byla jen tlumeně osvětlená. Pro Honor se
to tu stalo útočištěm, místem, kam se odvážilo vstoupit jen málo dalších.
“Takže nejsi
daleko, to je dobře.” V pozadí se ozval šelest papírů. “Věž si vyžádala konzultaci,
ke který jsi obzvlášť dobře kvalifikovaná. Když-“
Honor už další
ředitelčina slova nevnímala. Do uší se jí nahrnula krev a celý obličej se jí
rozhořel do takového stavu, že si myslela, že se jí začne rozpouštět pokožka a
její maso bude vystaveno krutému okolnímu vzduchu. “Sáro,” vykoktala. Prsty
svírala desku stolu tak pevně, že jí z pod kůže, která kdysi bývala od
slunečních paprsků zbarvená do světle hnědého tónu, ale nyní byla jen světlá a
mdlá, začaly prosvítat bílé klouby. “ty víš, že to nemůžu.” Její strach byl
daleko větší a horší, než jakýkoli žalostný pozůstatek přeživší hrdosti.
“Ale ano,
můžeš.” Tón Sáry hlasu byl sice mírný, ale neústupný. “Nedovolim ti, aby ses
schovávala na půdě Akademie až do konce svýho života.”
Honor sevřela
telefon pevněji. Srdce se jí rozbušilo takovým způsobem, že to téměř bolelo. “A
co když tu chci bejt schovaná?” zeptala se, protože našla dostatek odhodlání k
tomu, aby bojovala. Strach, který ji ovládl, byl tak obrovský, že jí po páteři
začaly stékat krůpěje potu.
“Pak bych
musela přitvrdit a připomenout ti, že tvoje smlouva aktivního lovce je stále
platná.”
Honor se
podlomila kolena a sesunula se do židle. Spolek byl jediným domovem, který
znala a ostatní lovci byli její rodina. “Já jsem instruktorka.” Byl to poslední
pokus o to, jak se z celé situace vymluvit.
“Ne, nejsi.”
Přestože byla Sáry odpověď řečená tichým hlasem, stále se jednalo o nemilosrdné
zamítnutí. “Protože za celý měsíce, co jsi strávila na Akademii, si neodučila
jedinou hodinu.”
“Já to
udělám-“
“Honor.”
Jediné, poslední slovo.
Honor zaťala
ruku do pěsti. Před očima jí začala splývat písmena psaná jasnou modří a vášnivou
červení z nasvíceného textu, který s neuvěřitelným nedostatkem péče upustila z
ruky na naleštěnou dřevěnou desku stolu. “Řekni mi detaily.”
Sára si
zhluboka oddechla. “Jedna moje část tě chce zabalit do měkoučký vlněný deky a
schovat tě do bezpečí, kde se ti už nikdy nic nestane,” řekla se zaníceností,
která odhalovala štědré srdce, které se ukrývalo pod hroší kůží, “ale ta druhá
část ví, že tím bych ti jen ublížila a to nehodlám dopustit.”
Honor sebou
cukla. Ne z důvodu, že by Sáry slova byla příliš krutá, ale proto, že byla
pravdivá. Nebyla to ona, už celé měsíce to nebyla ona. “Sáro, já si nejsem
jistá, jestli ze mně zbylo tolik, aby mě ještě šlo zachránit.”
Čas od času si
nebyla jistá, jestli ještě stále nebyla v té špinavé díře, potřísněné krví,
potem a … dalšími tělesnými tekutinami. Nebyla si jistá, jestli její současný
život nebyl jen iluzí, kterou si vymyslela její roztříštěná mysl.
Pak ale Sára
promluvila a ostrost jejích slov byla vítaným ujištěním, že tohle všechno byla
pravda. Kdyby si její mysl vysnila svět, do kterého chtěla uniknout před
brutální realitou, tak by si do své iluze nedosadila tak neústupnou ředitelku.
“Když tě
Ransom s Ashwini zachránili, tak svoje životy neriskovali proto, abys to
nakonec sama vzdala.” Ředitelčina slova jí připomněla ruce, které jí sundaly
pouta, paže, které jí pomohly postavit se na nohy a odvedly jí do bolestně
zářícího denního světla. “Takže najdi odvahu a koukej se dát dohromady.”
V tuhle chvíli
už byl Honořin žaludek stažený do bolestného uzle. Volnou ruku stále dokola
svírala a zase rozevírala v pěst. “A teď bych ti měla salutovat a říct, ano
pane?” v jejích slovech nezazněla žádná jedovatost, protože se jí vybavilo, jak
se v nemocnici opakovaně probouzela a pokaždé, když otevřela oči, viděla Sáru,
která s výrazem zuřivé ochranitelky seděla vedle její postele.
“Ne,”
odpověděla ředitelka, “máš mi odpovědět, že zvedáš zadek a máš namířeno nahoru,
kde si zavoláš taxíka. Je teprve půl devátý, takže bys na něj ani neměla moc
dlouho čekat.”
Honor
zamrazilo v zádech a horní ret se jí orosil potem. “Mam se tam setkat s
andělem?” Prosím, řekni, že ano. Žadonila v duchu zoufale. Prosím.
“Ne. Setkáš se
tam s Dmitrim.”
Hlavou jí
probleskl obraz muže s kůží barvy tmavě zlatého medu a s tváří, která byla
krásná, ale zároveň i krutá.
“On je upír.”
Vyšlo z ní téměř neslyšným šepotem. Navíc upír, kterého se obávalo celé město.
Sakra, obávala se ho celá země.
Sára se na
dlouhou dobu odmlčela, a když nakonec promluvila, zeptala se na jedinou
zdrcující otázku. “Jsi šťastná, Honor?”
Šťastná? Honor
už nevěděla, co pojem být šťastná znamenal. A možná, už to nikdy vědět nebude.
Na druhou stranu… měla pocit, že se něco o pocitu štěstí naučila od dětí z dětských
domovů, po kterých si jí přehazovali od jejích pěti let. Ale teď… “Přežívám.”
“A to ti
stačí?”
S vypětím
všech sil rozevřela pěst a v dlani spatřila rudé půlměsíce, vyryté od nehtů.
Spolek jí platil psychologa a platil by ho tak dlouho, jak dlouho by bylo
potřeba. Honor šla na tři sezení, ale pak si uvědomila, že se té příjemné a
trpělivé ženě, která měla lovce na starosti, stejně nikdy nesvěří.
Místo toho se
snažila zůstat vzhůru a potlačit veškeré vzpomínky na špičáky, které se jí
nořily do prsou, do vnitřní strany stehen i do krku. Na vzrušená těla, která se
o ní otírala, zatímco ona prosila a naříkala, aby to nedělali.
Ze začátku
byla silná, odhodlaná přežít a rozsekat ty bastardy na kousky. Jenže oni ji
věznili celé dva měsíce a během tak dlouhé doby se toho lovci - a navíc ženě -
mohlo přihodit opravdu mnoho.
“Honor?” ozval
se Sáry znepokojený hlas. “Hele, já seženu někoho jinýho. Neměla jsem tě do
ničeho tlačit takhle brzo.”
Dostalo se jí
milosti. Ale jak se zdálo, Honor nakonec přeci jen zůstal nějaký malý zbytek
důstojnosti – protože najednou se její rty rozevřely a bez jejího vědomí z nich
vyšlo, “během deseti minut budu na cestě.”
Teprve po té,
co zavěsila, si uvědomila, že někdy během hovoru se Sárou vzala do ruky pero… a
do notesu, do kterého si psala poznámky k textu, který studovala, psala pořád
dokola Dmitriho jméno.
Prsty jí
ovládla křeč a Honor okamžitě propisku upustila. Už to tu bylo zase.
Děkuji :-) moc
OdpovědětVymazatPerfektní ! ! ! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !
OdpovědětVymazatmoc děkuji, jako vždy super, Ala
OdpovědětVymazatSkvělé, jako vždy, díky moc
OdpovědětVymazatDíky:)
OdpovědětVymazatDakujem za preklad!!
OdpovědětVymazatDekuji za preklad :)
OdpovědětVymazatDíky za překlad
OdpovědětVymazatĎakujem
OdpovědětVymazatMoc děkuji za překlad.
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad.:-) Lenka
OdpovědětVymazatMoc díky za další překlad.Katka
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad.
OdpovědětVymazatĎakujem za kapitolku :)
OdpovědětVymazatDakujem:-) tak na to stretnutie sa tesim.Zia
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad !
OdpovědětVymazat