Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 2/2 1. kapitola

Honor se zrovna nacházela v podzemní části hlavní budovy Akademie Spolku, kde studovala text pocházející ze čtrnáctého století, ve kterém se psalo o Amadeovi Bergovi, legendárním lovci a objeviteli... když v tom jí začal zvonit mobil. Ten náhlý zvuk jí vyděsil. Ze stolu, kde ho předtím i s klíči odložila, zvedla svůj telefon. “Sáro?” řekla, protože poznala číslo, které se objevilo na displeji a věděla, že patřilo Ředitelce Spolku.

“Honor.” Její hlas byl rázný a k věci. Prostě Sára. “Kde jsi?”
“V oddělení vzácných knih v knihovně Akademie.” Kvůli stáří knih, které se tu nacházely, se tu udržovala nižší teplota a místnost byla jen tlumeně osvětlená. Pro Honor se to tu stalo útočištěm, místem, kam se odvážilo vstoupit jen málo dalších.
“Takže nejsi daleko, to je dobře.” V pozadí se ozval šelest papírů. “Věž si vyžádala konzultaci, ke který jsi obzvlášť dobře kvalifikovaná. Když-“
Honor už další ředitelčina slova nevnímala. Do uší se jí nahrnula krev a celý obličej se jí rozhořel do takového stavu, že si myslela, že se jí začne rozpouštět pokožka a její maso bude vystaveno krutému okolnímu vzduchu. “Sáro,” vykoktala. Prsty svírala desku stolu tak pevně, že jí z pod kůže, která kdysi bývala od slunečních paprsků zbarvená do světle hnědého tónu, ale nyní byla jen světlá a mdlá, začaly prosvítat bílé klouby. “ty víš, že to nemůžu.” Její strach byl daleko větší a horší, než jakýkoli žalostný pozůstatek přeživší hrdosti.
“Ale ano, můžeš.” Tón Sáry hlasu byl sice mírný, ale neústupný. “Nedovolim ti, aby ses schovávala na půdě Akademie až do konce svýho života.”
Honor sevřela telefon pevněji. Srdce se jí rozbušilo takovým způsobem, že to téměř bolelo. “A co když tu chci bejt schovaná?” zeptala se, protože našla dostatek odhodlání k tomu, aby bojovala. Strach, který ji ovládl, byl tak obrovský, že jí po páteři začaly stékat krůpěje potu.
“Pak bych musela přitvrdit a připomenout ti, že tvoje smlouva aktivního lovce je stále platná.”
Honor se podlomila kolena a sesunula se do židle. Spolek byl jediným domovem, který znala a ostatní lovci byli její rodina. “Já jsem instruktorka.” Byl to poslední pokus o to, jak se z celé situace vymluvit.
“Ne, nejsi.” Přestože byla Sáry odpověď řečená tichým hlasem, stále se jednalo o nemilosrdné zamítnutí. “Protože za celý měsíce, co jsi strávila na Akademii, si neodučila jedinou hodinu.”
“Já to udělám-“
“Honor.” Jediné, poslední slovo.
Honor zaťala ruku do pěsti. Před očima jí začala splývat písmena psaná jasnou modří a vášnivou červení z nasvíceného textu, který s neuvěřitelným nedostatkem péče upustila z ruky na naleštěnou dřevěnou desku stolu. “Řekni mi detaily.”
Sára si zhluboka oddechla. “Jedna moje část tě chce zabalit do měkoučký vlněný deky a schovat tě do bezpečí, kde se ti už nikdy nic nestane,” řekla se zaníceností, která odhalovala štědré srdce, které se ukrývalo pod hroší kůží, “ale ta druhá část ví, že tím bych ti jen ublížila a to nehodlám dopustit.”
Honor sebou cukla. Ne z důvodu, že by Sáry slova byla příliš krutá, ale proto, že byla pravdivá. Nebyla to ona, už celé měsíce to nebyla ona. “Sáro, já si nejsem jistá, jestli ze mně zbylo tolik, aby mě ještě šlo zachránit.”
Čas od času si nebyla jistá, jestli ještě stále nebyla v té špinavé díře, potřísněné krví, potem a … dalšími tělesnými tekutinami. Nebyla si jistá, jestli její současný život nebyl jen iluzí, kterou si vymyslela její roztříštěná mysl.
Pak ale Sára promluvila a ostrost jejích slov byla vítaným ujištěním, že tohle všechno byla pravda. Kdyby si její mysl vysnila svět, do kterého chtěla uniknout před brutální realitou, tak by si do své iluze nedosadila tak neústupnou ředitelku.
“Když tě Ransom s Ashwini zachránili, tak svoje životy neriskovali proto, abys to nakonec sama vzdala.” Ředitelčina slova jí připomněla ruce, které jí sundaly pouta, paže, které jí pomohly postavit se na nohy a odvedly jí do bolestně zářícího denního světla. “Takže najdi odvahu a koukej se dát dohromady.”
V tuhle chvíli už byl Honořin žaludek stažený do bolestného uzle. Volnou ruku stále dokola svírala a zase rozevírala v pěst. “A teď bych ti měla salutovat a říct, ano pane?” v jejích slovech nezazněla žádná jedovatost, protože se jí vybavilo, jak se v nemocnici opakovaně probouzela a pokaždé, když otevřela oči, viděla Sáru, která s výrazem zuřivé ochranitelky seděla vedle její postele.
“Ne,” odpověděla ředitelka, “máš mi odpovědět, že zvedáš zadek a máš namířeno nahoru, kde si zavoláš taxíka. Je teprve půl devátý, takže bys na něj ani neměla moc dlouho čekat.”
Honor zamrazilo v zádech a horní ret se jí orosil potem. “Mam se tam setkat s andělem?” Prosím, řekni, že ano. Žadonila v duchu zoufale. Prosím.
“Ne. Setkáš se tam s Dmitrim.”
Hlavou jí probleskl obraz muže s kůží barvy tmavě zlatého medu a s tváří, která byla krásná, ale zároveň i krutá.
“On je upír.” Vyšlo z ní téměř neslyšným šepotem. Navíc upír, kterého se obávalo celé město. Sakra, obávala se ho celá země.
Sára se na dlouhou dobu odmlčela, a když nakonec promluvila, zeptala se na jedinou zdrcující otázku. “Jsi šťastná, Honor?”
Šťastná? Honor už nevěděla, co pojem být šťastná znamenal. A možná, už to nikdy vědět nebude. Na druhou stranu… měla pocit, že se něco o pocitu štěstí naučila od dětí z dětských domovů, po kterých si jí přehazovali od jejích pěti let. Ale teď… “Přežívám.”
“A to ti stačí?”
S vypětím všech sil rozevřela pěst a v dlani spatřila rudé půlměsíce, vyryté od nehtů. Spolek jí platil psychologa a platil by ho tak dlouho, jak dlouho by bylo potřeba. Honor šla na tři sezení, ale pak si uvědomila, že se té příjemné a trpělivé ženě, která měla lovce na starosti, stejně nikdy nesvěří.
Místo toho se snažila zůstat vzhůru a potlačit veškeré vzpomínky na špičáky, které se jí nořily do prsou, do vnitřní strany stehen i do krku. Na vzrušená těla, která se o ní otírala, zatímco ona prosila a naříkala, aby to nedělali.
Ze začátku byla silná, odhodlaná přežít a rozsekat ty bastardy na kousky. Jenže oni ji věznili celé dva měsíce a během tak dlouhé doby se toho lovci - a navíc ženě - mohlo přihodit opravdu mnoho.
“Honor?” ozval se Sáry znepokojený hlas. “Hele, já seženu někoho jinýho. Neměla jsem tě do ničeho tlačit takhle brzo.”
Dostalo se jí milosti. Ale jak se zdálo, Honor nakonec přeci jen zůstal nějaký malý zbytek důstojnosti – protože najednou se její rty rozevřely a bez jejího vědomí z nich vyšlo, “během deseti minut budu na cestě.”
Teprve po té, co zavěsila, si uvědomila, že někdy během hovoru se Sárou vzala do ruky pero… a do notesu, do kterého si psala poznámky k textu, který studovala, psala pořád dokola Dmitriho jméno.

Prsty jí ovládla křeč a Honor okamžitě propisku upustila. Už to tu bylo zase.     

16 komentářů:

  1. Perfektní ! ! ! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. moc děkuji, jako vždy super, Ala

    OdpovědětVymazat
  3. Dakujem za preklad!!

    OdpovědětVymazat
  4. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za preklad.:-) Lenka

    OdpovědětVymazat
  7. Moc díky za další překlad.Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Dakujem:-) tak na to stretnutie sa tesim.Zia

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za překlad !

    OdpovědětVymazat