Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 2/2 11. kapitola

Devět hodin po té, co naposledy viděl Honor, už svět pohltila noc. Dmitri zrovna ukončil satelitní hovor s Galenem, když do jeho kanceláře vkročil Venom. 
„Sorrow se podařilo proklouznout ochrance.“ Upír neměl nejmenší problém s používáním jejího nového jména – možná proto, že kdysi dávno také přijal zcela novou identitu. „A už je to minimálně hodina.“

Dmitri se nezačal rozčilovat. „Já ji najdu.“ A také si bude muset promluvit se strážemi. Sorrow sice byla vysoce inteligentní a ne tak zcela člověkem, ale bylo jí méně než čtvrt století, zatímco jejím strážcům bylo minimálně sto padesát let.
Venom zavrtěl hlavou a do čela mu spadalo několik pramenů vlasů. „Dmitri,“ řekl a netrpělivě si vlasy odhrnul pryč, „teď se zabejváš jinejma věcma. Já jí-„
„Ne. Na starost jí mam já.“ Elena ji sice vystopovala, ale on by ten, kdo ji přiměl, aby vyšla z té malé strážní budky, kde se celá potřísněná krví schovávala. „Znám místa, kam ráda utíká.“
Venom se nehodlal vzdát, jeho schopnost postavit se ostatním členům Sedmy byla částečným důvodem, proč ho mezi sebe přijali. „Dmitri, dostáváš se k ní příliš blízko. Jestli…“ Upírovy černé podlouhlé zorničky se roztáhly a proti pronikavé zeleni jeho duhovek najednou působily velmi výrazně. „Jestli v sobě má víc z Urama, než v ní zbylo lidskosti, může se stát, že ji budeme muset popravit.“
„To nebude problém.“ Byl přeci schopen zlomit vaz svému vlastnímu synovi.
„Všechno bude dobrý, Misho. Slibuju.“ Tu lež pronesl s úsměvem a pak svého syna políbil na čelo. Jeho dětsky jemná pokožka byla v jednom ohni. „Tatínek to všechno napraví.“
Když zaparkoval před cedulí „Neparkovat“, která stála před zašlou budovou s neonově svítícím nápisem „Krvavé doupě“, dostalo se jeho Ferrari několik „hustý“ pokřiků od kluků poflakujících se u obrubníku. Vzhledem k tomu, že jeho poznávací značka jasně proklamovala, že auto patří Dmitrimu, se neobtěžoval s žádným varováním. Kdokoli, kdo by byl natolik hloupý, že by se ho jen dotkl, by si zasloužil vše, co by po té následovalo.
Vyhazovač s vytřeštěnýma očima, který Dmitriho převažoval zhruba o devadesát kilo – a který by ho stejně nedokázal ani na vteřinu zastavit – mu otevřel dveře ještě před tím, než k nim stihl dojít.
„Žena asijskýho původu, 160 cm,“ řekl muži s oholenou hlavou. „Černý vlasy s růžovejma pruhama, hnědý oči“ – prozatím stále převládala hnědá – „bledá pleť.“
Sorrow se stranila slunci, ne proto, že by jí sluneční paprsky ubližovaly, ale proto, že věřila, že se stala stvořením, které patřilo noci.
„Když jsem měl pauzu, tak jsem si všiml holky, která šla s nějakym týpkem do jedný ze soukromejch místností,“ odpověděl vyhazovač. „To by mohla bejt ona.“
Po té, co ho vyhazovač nasměroval, zamířil Dmitri ke konkrétní místnosti. Otevřel dveře a spatřil dvaceti-něco letého bělocha s kalhotami kolem kotníků. Muž měl v ruce svého tvrdého ptáka a se skelným pohledem v očích pumpoval.
Sorrow seděla naproti němu na sedačce a v momentě, kdy spatřila Dmitriho se její rudě nalíčené rty stočily do úsměvu. „Přišel ses připojit?“ Zeptala se výsměšně. Navzdory tomu, že byla oblečená v přiléhavých černých šatech se špagetovými ramínky, které jí sahaly sotva pod zadek a ve vysokých kozačkách, které působily jako tekutá čerň, v její otázce nebylo ani stopy po ničem sexuálním.
Aniž by jí Dmitri odpověděl, propleskl přítomného muže. Muž několikrát zamrkal, podíval se dolů a pak zpět nahoru. „Co to má zna-„
„Vypadni.“ Dmitri mu držel otevřené dveře.
Vyjukaný muž si přes najednou povadlý úd spěšně oblékl kalhoty a při snaze, co nejrychleji opustit místnost, se mu podařilo zakopnout o své vlastní nohy. Dmitri za ním zavřel dveře, opřel se o ně a sledoval Sorrow, která do sebe hodila něco, co vypadalo jako velký panák tequily. Pak se znechucených výrazem ve tváři praštila skleničkou o stůl. „Víš, že už se nemůžu ani pořádně opít?“
„Tvůj metabolismus se změnil.“ A spolu s ním i spousty dalších věcí.
Sorrow se hořce zasmála. „Jo, to se teda změnil a taky můžu přinutit chlapa, aby si z kalhot vytáhl péro a přímo přede mnou si ho vyhonil. Celkem hustá super schopnost, nemyslíš?“
V jistém slova smyslu to byla super schopnost. Která šla ruku v ruce s hypnoticky zeleným kruhem, který měla Sorrow kolem duhovek a díky kterému získala talent umět někoho na krátký okamžik zhypnotizovat. Ale s tím vším bylo také možná spjaté vraždící šílenství. Zatím uměla lidi přinutit jen k tomu, k čemu měli skony i bez jejího zásahu, ale Dmitri byl přesvědčený, že tomu tak nebude nadlouho. Od té doby, co ji Uram nakazil, se Sorrow měnila přímo fenomenální rychlostí.
Byl si vědom, že nedostatečný projev jeho hněvu jí frustroval. Sledoval, jak se ladně jako kočka, zvedla ze sedačky, vykročila směrem k němu a pak se k němu přitiskla. „Proč ses ze mě nikdy nekrmil, nebo mě neošukal, Dmitri?“ Její oči zářily. Její slova byla krutá. „Nejsem pro tebe dost dobrá?“
„Já nespim s malejma holkama.“
Sorrow prudce zvedla hlavu a její výrazně nalíčené oči se zavrtávaly do těch jeho. „Já nejsem dítě.“
Dmitri se neobtěžoval s ní dohadovat. Místo toho jí popadl za ruku a otevřel dveře.
Sorrow protestovala. „Já-„
„Dost,“ pronesl tichým hlasem, který prořízl hluk pulsující hudby, jako kdyby tam žádná nehrála. „Dneska jsem ze srdce jedný upírky vyřezával malý, přesný kousíčky.“ Když se Honor vrátila zpět do ranní místnosti, vůbec si nevšimla, že Valerii pod jejím župánkem chyběla většina srdce. „A dalšímu upírovi se chystam udělat ještě něco daleko horšího. Takže na tvym místě bych si se mnou nezahrával.“
Sorrow zalapala po dechu, ale dokud se neocitli na ulici, už nepromluvila. Svěží jarní vzduch byl natolik studený, že se jí na rukou udělala husí kůže. „Jak dlouho to trvá?“ zeptala se rozechvělým hlasem.
„Jak dlouho trvá co?“
„Stát se… nelidskym?“
„Přesně tři měsíce po zkompletování mýho Stvoření.“ Tak dlouhou dobu Misha křičel a plakal, spoutaný naproti němu v řetězech. A přesně tak dlouho ležel Catherinin popel spolu s popelem její matky. Oba vystaveny na pospas přírodním živlům.
„Odpusť mi to, Ingrede.“ Stál vedle shořelé ruiny stavení, které bývalo jeho domovem a v rukou svíral nejvzácnější břemeno – tělo svého mrtvého syna. „Odpusť mi.“
Dmitri došel ke svému Ferrari a otevřel dveře spolujezdce. „Nasedni.“
Sorrow poslechla, její vzdorovitá nálada byla rozdrcena pod tíhou brutality té jeho. Z ničeho nic působila srdcervoucně mladá, ale Dmitri jí nehodlal nic odpouštět. To se dělo celý poslední rok. „Používat upíří schopnosti na lidech bez jejich souhlasu, by tě mohlo dostat pod zem.“ Tento konkrétní trest obnášel být zaživa zakopán v rakvi jen s takovým množstvím krve, které zaručovalo přežití.
Zachvěl se jí spodní ret.
„Vzadu mam kabát.“
Sorrow se otočila, oblékla si jeho kabát a sesunula se do sedačky. „A zakopeš mě pod zem?“
„Ne. Tenhle konkrétní trest byl zrušenej.“ Raphael to udělal pro Elenu. Byl to dar od archanděla své družce. „A já jsem dostal za úkol vymyslet za to náhradu.“
Sorrow se zavrtala do kabátu ještě těsněji. „Omlouvám se.“ Byla to váhavá, vyděšeně vyřčená slova dítěte, za které ji označil.
Dmitri si povzdechl, zamířil přes řeku Harlem, skrz Manhattan a pak přejel přes most George Washingtona. Nakonec zastavil na vrcholu útesu, ze kterého byl výhled na celý Manhattan. Panorama města pod noční oblohou působilo jako rozsypané drahé kamení a andělé, kteří tam prolétali, byli jen temnými siluetami. „Necham tě podepsat Smlouvu, Sorrow.“ Byl to jediný způsob, jak ji naučit sebeovládání. „Nezáleží na tom, že si byla Stvořená bez vlastního souhlasu. Dokud neřeknu, že už nepředstavuješ žádný riziko, tak nebudeš volná.“
Sorrow si během jízdy zula boty a složila si nohy na sedačce pod sebe. Vzhledem k tomu, jak byla drobná, to pro ni nebylo nic složitého. „A naučíš mě všechno, co potřebuju vědět?“ V jejím tónu zaznívala naléhavá žádost.
„Ne. O to se postará Venom.“ Ta dívka se na Dmitrim začínala stávat závislou.
„Je mi zima.“
„Já vim, Misho. Jsi opravdu statečný kluk.“
„Ublížili mamince. A Rině taky.“ Misha se odvážně snažil potlačit své vzlyky. „Tati, oni ublížili mamince i Rině.“
Zvuk Mishových vzlyků ho stále pronásledoval a Dmitri k němu nechtěl… nemohl přidat žádný další. „A taky tě začne učit, jak ovládat tvojí novou schopnost.“ Sorrow to zatím nevěděla, ale Venomův talent hypnotizovat, byl nepřekonatelně mocnější, než ten její. „A od tebe očekávam, že ho budeš poslouchat.“
„Budu.“ Sorrow se odmlčela a ticho, které následovalo po jejím odevzdaném přijmutí skutečností, bylo prosycené nevyřčenými otázkami. „Co se ze mě stává?“ zeptala se nakonec.
Mohl by jí lhát a dávat jí plané naděje, ale díky tomu by ve finále skončila mrtvá. Místo toho se k ní otočil, natáhl ruku a zastrčil jí za ucho pramen hladkých havraních vlasů, ve kterých okolní temnota noci skryla růžové proužky. Sorrow před ním ucukla a Dmitri věděl, že pocítila chladné ostří jeho hněvu. „Nikdo neví, co se z tebe stává, ale nedovolim, aby se z tebe stala jedna konkrétní věc. A to je problém. Rozumíme si?“
Naprázdno polkla. „Rozumíme.“ Zašeptala a pak přitiskla tvář k dlani, kterou stále držel vedle jejího obličeje. „Já se bojim, Dmitri.“
„Já se bojím, tatínku.“
Sorrow nebyla Misha. Nebyla malá a bezbranná, ale mohla by být. A tak jí navzdory své přísaze - zachovat si od ní odstup - neřekl, že by se měla bát, že téměř všichni věřili, že její šance na přežití byli více, než limitované. Ne, místo toho jí pohladit po temném hedvábí jejích vlasů a vzpomínal na jemné černé kudrlinky, které kdysi dávno cítil pod svou dlaní, když se mu v náruči v křečích třáslo tělíčko jeho syna.
„Prosím! Já už to nechci! Prosím, tatínku, zastav to!“

Honor ze sebe odhodila přikrývku a vylezla z postele. Srdce jí bušilo jako o závod. Letmý pohled na budík jí prozradil, že to byly pouhé tři hodiny od doby, kdy upadla do postele. Na rozšifrování tetování pracovala ještě dlouho po půlnoci. Problémem, kvůli kterému nemohla spát, bylo, že si až moc živě pamatovala, co jí Valeria s Tommym a dalšími jejich přáteli udělali.
Až na to, že dnešní noční můra… mohla by přísahat, že neměla naprosto nic společného s tou dírou, kde ji věznili. Možná to byla nějaká ozvěna nočních hrůz z jejího dětství, které byly důvodem, proč nebyla nikdy adoptovaná i navzdory tomu, že nemluvňata byla vždy umístěna do nových rodin. Podle všeho, Honor jako malá křičela a křičela a křičela, dokud se tím sama neunavila – jen aby hned po probuzení začala nanovo. Její ustavičný křik nepřestával až do jejích čtyř nebo pěti let, kdy už jím dokázala sama sebe probudit a zbytek noci strávila tím, že se snažila znovu neusnout.
Jeden dětský psycholog to nazval projevem syndromu opuštěnosti, ale Honor si jeho tvrzením nebyla vůbec jistá. To, co cítila, když se po svých dětských nočních můrách probudila, bylo příliš obrovské a příliš rozsáhlé. Bylo to jako hrozivá temnota vyplněná naprostou zpustošeností a byl to úplně stejný pocit, jaký jí svíral hrdlo teď. Její srdce bilo tak rychle a tak zběsile, že měla pocit, že bude mít modřiny na žebrech. Přejela si dlaní po hrudníku, aby zapudila ten děsivý pocit a zamířila do koupelny.
Pak se oblékla do čistého oblečení, zvedla telefon a vytočila číslo, o kterém byla přesvědčená, že ho ve čtyři hodiny ráno nikdy nepoužije. Venku bylo ještě chladno a obloha měla kouřově černou barvu, kterou narušovala jen sem tam rozsvícená okna kanceláří v mrakodrapech.
Na druhém konci se ozval temný mužský hlas, který jí vyzval, aby zanechala zprávu.
Honor položila telefon a přejela si dlaněmi přes obličej. Pak zamířila rovnou k fotografiím tetování, rozprostřeným na malém jídelním stole, který byl hned vedle okna. Podařilo se jí udělat průlom, nebo si alespoň myslela, že se jí podařilo udělat průlom, jenže hned na to upadla vyčerpáním do postele. Nyní byla její mysl jasnější a to i navzdory dnešní noční můře a tak Honor začala trasu svých myšlenek překontrolovávat.
Ano, definitivně to byla pravda. Přišla na dešifrovací klíč. Nebo alespoň na část klíče.
Nevěděla, jak dlouho pracovala, ale její poznámkový blok měl zaplněných několik stránek textu, když zaslechla, že někdo zaklepal na dveře. Zamračila se a podívala se na nástěnné hodiny.
Půl páté ráno.

Tělo se jí napjalo zvláštním nadšením… protože za dveřmi mohla být v tuto hodinu jen jedna osoba. Vzala do ruky pistoli a šla se podívat skrz kukátko.

17 komentářů:

  1. Perfektní ! ! ! Díky moc za překlad další kapitolky ! ! !

    OdpovědětVymazat
  2. diky za celou kapitolu !

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  4. Dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji za překlad. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za preklad. :-) Lenka

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji za překlad !

    OdpovědětVymazat