O deset minut
později, zrovna, když domluvil s jedním ze svých mužů, který se nacházel
v blízkosti Catskills, Dmitrimu zavolala Sorrow. „Myslim, že jsem něco
provedla, Dmitri.“
Její strachem čpějící
hlas se v něm pokoušel probudit dávno pohřbené instinkty. Ale Dmitri je
potlačil zpět – nemohl si dovolit o ní smýšlet stejným způsobem, jakým smýšlel
o Mishovi a Caterine. „Kde jsi?“
„V parku vedle mýho
domu. U toho velkýho jezírka.“ Zněla otřeseně a neměla daleko k tomu, aby
se zhroutila. „Mrzí mě, že jsem se vyplížila pryč. Chtěla jsem se jít projít.
To je celý.“
„Zůstaň, kde jsi,“
řekl. Ty staré, pohřbené instinkty se znovu pokusily vynořit. Po staletích
nečinnosti byly neotesané a zpustlé. „Pošlu za tebou Illia a neboj, nebude
přistávat,“ dodal, protože i přes telefon okamžitě vycítil její paniku. A ať už
byl jakýkoli, nebyl takový parchant, aby ji terorizoval tímhle způsobem. „A já
tam budu za chvíli.“
Jakmile Illiovi
sdělil detaily, anděl okamžitě vzlétl. Hned na to Dmitri zavolal Sorrowině
ochrance a řekl jim, kde ji najdou. „Nepřibližujte se k ní.“
„A co Shae?“ řekla
Honor, když zavěsil. „Je vyděšená.“
Dmitri v jejích
očích barvy půlnočního pralesa spatřil soucit a byl její schopností cítit
takovou křehkou emoci zasažen. Jenže on nebyl jako Honor – všechno dobré, co
v něm bylo, shořelo spolu s ostatky těla jeho syna v ruině
stavení, které kdysi postavil pro svou nevěstu. Mishovo malé tělíčko zmizelo
rychle, neuvěřitelně rychle. Ani praskání plamenů, ani hvízdavý vítr nedokázali
přehlušit ozvěnu posledních slov, která mu jeho syn řekl. „Nepouštěj mě, tatínku.“
„To je dobře.“
Pronesl a zavřel své vzpomínky zpátky do ocelového vězení, které je už
nedokázalo udržet, „strach zabrání tomu, aby udělala nějakou pitomost.“ Zamířil
do obývacího pokoje, kam se Shae přemístila a popadl jí za bradu. „Jestli se
někde jenom slovem zmíníš o tom, cos tady dneska slyšela, tak se připojíš
k Evertovi jako další Andreasův host.“
„Upírka okamžitě
zbledla. „N-nezmínim. N-nikdy.“
„Dmitri.“
Pustil Shae, protože
ho evidentně pochopila a zamířil ven. Zrovna dorazil tým jeho lidí, který měl
vyzvednout Everta. Rozzuřená Honor se k němu připojila a společně zamířili
k jeho autu. „Nebylo potřeba, abys jí takhle vyděsil.“ Když nasedal do
svého Ferrari, zasáhla ho vůně divokých květin a podráždila čerstvé rány, které
po sobě zanechaly vzpomínky na Mishovu pohřební hranici.
„Ona je taky oběť.“
Honor práskla dveřmi od auta.
Zrovna byl
v nemilosrdném rozpoložení, a tak se nenamáhal svá slova zjemnit. Vycouval
od obrubníku a řekl, „Je slabá. Je to parazit. Možná za rok a možná ještě o
něco dřív si najde jinýho Everta, kterej jí přinutí krvácet.“
„Mluvíš tu o ženě se
všema příznakama domácího násilí,“ protestovala. Honor byla ve své víře
tvrdohlavá, tak podobná jiné ženě, která se s ním kdysi dávno
s divokou vášní v hlase dohadovala. „Bude jí nějakou dobu trvat, než
ten cyklus přemůže.“
Dmitri zaslechl i to,
co nahlas neřekla – že jí také trvalo několik měsíců, než se vydrápala ze
všeho, co na ní věznění v té temné díře, do které byla vhozena, zanechalo.
„Shae,“ řekl a
sešlápl pedál plynu, „už měla celý jeden život smrtelníka na to, aby našla
svojí odvahu. Neudělala to a nikdy to neudělá.“
Honor zalapala po
dechu. „To je od tebe krutý.“
„Jde to ruku
v ruce s mym postavením.“ Nedávno stál nad mrtvým tělem školačky a
musel její malý, nevinný obličej zakrýt plachtou. „Upíři, kteří se nebojej
následků, způsoběj krvavá jatka.“
„To já vim – nejsem
pitomá.“ Honor si předělala culík a Dmitri pocítil touhu zatnout jí v těch
bohatých, ebenových loknách pěst a líbat ji, dokud by ji ta bojovná nálada
neopustila. Jediná další žena, u které cítil takové nutkání, ho tenkrát pořádně
kousla do rtu a řekla mu, že si to zasloužil. Později, když se její hněv
vytratil, se k němu v posteli otočila a políbila ho. Její polibek byl
váhavý a sladký. Jeho nová manželka byla příliš stydlivá na to, aby udělala
první krok.
Ucítil pohlazení
divokých květin a minulost se slila s přítomností dohromady. Od chvíle,
kdy do jeho života vstoupila Honor, se to dělo až příliš často. Ale tyhle
vzpomínky… byly hezké.
„Poděl se se mnou,“
pronesl, protože z podtónu jejího hlasu rozpoznal, že za jejími slovy se
skrýval nějaký příběh a pociťoval sžírající potřebu se o Honor St. Nicholas
dozvědět všechno, co mohl.
Následovalo dlouhé,
chladné ticho.
Nečekaně zjistil, že
se pousmál. „Illium tě varoval, že nejsem gentleman.“
Honor si pohrdavě
odfrkla, ale nakonec promluvila. „Jednim z mejch prvních úkolů byl odchyt
staršího upíra. Už ho nesvazovala Smlouva, takže šlo o něco jinýho.“
Dmitriho její slova
zaujala, protože zběhlý upír, který už si odsloužil svou stoletou Smlouvu, měl
být považovaný za vnitřní záležitost Věže. „Co udělal?“
„Ukradl svýmu
andělovi starodávnej artefakt.“ Honor si zastrčila za ucho zbloudilý pramen
vlasů, který jí unikl z culíku. Ten pohyb se Dmitrimu zdál tak povědomý,
jako by jí viděl to dělat už tisíckrát předtím. „Ten anděl neměl nikoho, kdo by
byl poblíž malý vesnice, kde věděl, že se ten upír schovával, ale já nebyla
daleko, tak mě Spolek požádal, abych ho pohlídala, dokud se tam nedostane někdo
z jeho lidí.“
Když se odmlčela,
Dmitri nevyzvídal. Mohl téměř cítit těžkou temnotu, která zbarvila tón jejího
hlasu, a která byla dramatickým kontrastem jasné modři ranní oblohy s bílo
zlatým nádechem i jemnému deštíku, který se už přesunul směrem
k Atlantiku.
„Jeden z jeho
kamarádů,“ pokračovala, „mu zavolal a předem ho upozornil, že za nim poslali
lovce. Svůj vztek si vybil na místních vesničanech. Zmasakroval naprosto
všechny – muže, ženy, děti i nemluvňata.“ Honor zavrtěla hlavou. „To bylo
poprvý, kdy jsem pochopila, že upír už prostě neni člověkem. I když jako lidi
všichni začínali.“
Dmitri si tento incident
pamatoval. Nestalo se to na Raphaelově území, ale u Elijaha, archanděla, který
vládl Jižní Americe. „Toho upíra našli s mnohočetnejma střelnejma ranama a
přišpendlenýho k zemi nožema.“ Ten upír byl velmi silný, byl zástupcem
anděla, který vládl jednomu z dvorů na Elijahově území.
„Tenkrát jsem
s sebou neměla žádnej kontrolní čip,“ objasnila Honor a zmínila při tom
zařízení, které dokázalo upíry zcela imobilizovat, „navíc, když jsem ho
vystopovala, tak už byl na cestě do sousední vesnice. Jediná možnost, jak jsem
ho mohla zastavit, bylo, mu rozstřílet srdce a pak, když se konečně skácel
k zemi, do něj zabodat tolik nožů, aby je ze sebe nedokázal vytahat dřív,
než dorazila nějaká pomoc.“ Honor si přejela dlaněmi přes obličej. „Celkem jsem
do něj vystřílela pět zásobníků – ten parchant se dokázal uzdravovat rychlejc,
než jsem do něj stíhala zabodávat další nože. A pak jsem do něj musela střílet
dál, protože jsem se bála, že je ze sebe zvládne vytáhnout.“
„Krásná a smrtelně
nebezpečná,“ zamumlal, když zastavoval u parku, kde na ně čekala Sorrow.
„Takovou kombinaci shledávam přímo fascinující.“
Honor vystoupila
z vozu a bok po boku zamířili k parku. „Každej jinej chlap, se kterym
jsem se od toho únosu setkala, se při zmíňce něčeho, co by mohlo bejt
považovaný za nevhodnou připomínku, okamžitě zašklebil, ale ty takový věci
řikáš neustále.“
„Někteří lidi,“
odpověděl Dmitri, „přežívaj. Jiní ne. Tys přežila.“ Věděl, o čem mluvil,
protože i on se kdysi ocitl v místě naprostého zpustošení.
Skrze závoj zeleného
listí se před nimi mihla divoce modrá barva a Dmitriho priority se okamžitě
změnily. Vstoupil na malou mýtinu a zkoumavým pohledem si ji řádně prohlédl.
Illium přistál tak, aby ho Sorrow neměla v zorném úhlu pohledu. Seděla na
pařezu starého stromu, pevně se objímala pažemi a její pohled směroval kamkoli
jinam, jen ne na mrtvolu, která ležela v trávě přímo před ní.
Byl to muž a měl
rozepnutý poklopec u kalhot. Jeho genitálie vyčuhovaly ven, jeho hlava ležela
v úhlu, který Dmitrimu prozradil, že mu někdo silou zlomil vaz a jeho ústa
zůstala otevřená ve výrazu, který připomínal kapra.
„Co se tu stalo?“
zeptal se Sorrow, zatímco si Honor klekla vedle mrtvého těla.
„Procházela jsem se“
– mluvila rychle, jakoby se jí slova hromadila na jazyku- „a další věc, na
kterou si vzpomínam, je, že tu stojim a sleduju, jak se sesunul k zemi.“
Její oči, oči, které stvořil muž – monstrum – které Stvořilo i ji, se setkaly
s těma jeho. „Začínam bejt jako on. Stává se ze mě řezník.“ Bylo
evidentní, že tato žena, která samu sebe pojmenovala Sorrow, měla strach, a
přesto se mu stále dívala zpříma do očí. „Musíš to udělat, Dmitri.“ Zašeptala.
„Musíš mě zabít.“
moc díky za překlad, míša
OdpovědětVymazatMoc dekuji za preklad :)
OdpovědětVymazatDěkuji mnohokrát za překlad ! ! !
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatNadezda: Dekuji moc :)
OdpovědětVymazatDíky:)
OdpovědětVymazatSkvělé, jako vždy. Děkuji moc
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. :-) Lenka
OdpovědětVymazatĎakujem! :)
OdpovědětVymazatDiky za preklad !
OdpovědětVymazatDekuji za preklad :)
OdpovědětVymazatDěkuji moc za skvělý překlad !
OdpovědětVymazatDakujem za uzasny preklad:-)
OdpovědětVymazatMoc děkuji za překlad. Katka
OdpovědětVymazatDěkuji moc za překlad!!!
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad. Renca
OdpovědětVymazatDíky za překlad
OdpovědětVymazatĎakujem :D
OdpovědětVymazat