Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 2/2 14. kapitola

O deset minut později, zrovna, když domluvil s jedním ze svých mužů, který se nacházel v blízkosti Catskills, Dmitrimu zavolala Sorrow. „Myslim, že jsem něco provedla, Dmitri.“
Její strachem čpějící hlas se v něm pokoušel probudit dávno pohřbené instinkty. Ale Dmitri je potlačil zpět – nemohl si dovolit o ní smýšlet stejným způsobem, jakým smýšlel o Mishovi a Caterine. „Kde jsi?“

„V parku vedle mýho domu. U toho velkýho jezírka.“ Zněla otřeseně a neměla daleko k tomu, aby se zhroutila. „Mrzí mě, že jsem se vyplížila pryč. Chtěla jsem se jít projít. To je celý.“
„Zůstaň, kde jsi,“ řekl. Ty staré, pohřbené instinkty se znovu pokusily vynořit. Po staletích nečinnosti byly neotesané a zpustlé. „Pošlu za tebou Illia a neboj, nebude přistávat,“ dodal, protože i přes telefon okamžitě vycítil její paniku. A ať už byl jakýkoli, nebyl takový parchant, aby ji terorizoval tímhle způsobem. „A já tam budu za chvíli.“
Jakmile Illiovi sdělil detaily, anděl okamžitě vzlétl. Hned na to Dmitri zavolal Sorrowině ochrance a řekl jim, kde ji najdou. „Nepřibližujte se k ní.“
„A co Shae?“ řekla Honor, když zavěsil. „Je vyděšená.“
Dmitri v jejích očích barvy půlnočního pralesa spatřil soucit a byl její schopností cítit takovou křehkou emoci zasažen. Jenže on nebyl jako Honor – všechno dobré, co v něm bylo, shořelo spolu s ostatky těla jeho syna v ruině stavení, které kdysi postavil pro svou nevěstu. Mishovo malé tělíčko zmizelo rychle, neuvěřitelně rychle. Ani praskání plamenů, ani hvízdavý vítr nedokázali přehlušit ozvěnu posledních slov, která mu jeho syn řekl. „Nepouštěj mě, tatínku.“
„To je dobře.“ Pronesl a zavřel své vzpomínky zpátky do ocelového vězení, které je už nedokázalo udržet, „strach zabrání tomu, aby udělala nějakou pitomost.“ Zamířil do obývacího pokoje, kam se Shae přemístila a popadl jí za bradu. „Jestli se někde jenom slovem zmíníš o tom, cos tady dneska slyšela, tak se připojíš k Evertovi jako další Andreasův host.“
„Upírka okamžitě zbledla. „N-nezmínim. N-nikdy.“
„Dmitri.“
Pustil Shae, protože ho evidentně pochopila a zamířil ven. Zrovna dorazil tým jeho lidí, který měl vyzvednout Everta. Rozzuřená Honor se k němu připojila a společně zamířili k jeho autu. „Nebylo potřeba, abys jí takhle vyděsil.“ Když nasedal do svého Ferrari, zasáhla ho vůně divokých květin a podráždila čerstvé rány, které po sobě zanechaly vzpomínky na Mishovu pohřební hranici.
„Ona je taky oběť.“ Honor práskla dveřmi od auta.
Zrovna byl v nemilosrdném rozpoložení, a tak se nenamáhal svá slova zjemnit. Vycouval od obrubníku a řekl, „Je slabá. Je to parazit. Možná za rok a možná ještě o něco dřív si najde jinýho Everta, kterej jí přinutí krvácet.“
„Mluvíš tu o ženě se všema příznakama domácího násilí,“ protestovala. Honor byla ve své víře tvrdohlavá, tak podobná jiné ženě, která se s ním kdysi dávno s divokou vášní v hlase dohadovala. „Bude jí nějakou dobu trvat, než ten cyklus přemůže.“
Dmitri zaslechl i to, co nahlas neřekla – že jí také trvalo několik měsíců, než se vydrápala ze všeho, co na ní věznění v té temné díře, do které byla vhozena, zanechalo.
„Shae,“ řekl a sešlápl pedál plynu, „už měla celý jeden život smrtelníka na to, aby našla svojí odvahu. Neudělala to a nikdy to neudělá.“
Honor zalapala po dechu. „To je od tebe krutý.“
„Jde to ruku v ruce s mym postavením.“ Nedávno stál nad mrtvým tělem školačky a musel její malý, nevinný obličej zakrýt plachtou. „Upíři, kteří se nebojej následků, způsoběj krvavá jatka.“
„To já vim – nejsem pitomá.“ Honor si předělala culík a Dmitri pocítil touhu zatnout jí v těch bohatých, ebenových loknách pěst a líbat ji, dokud by ji ta bojovná nálada neopustila. Jediná další žena, u které cítil takové nutkání, ho tenkrát pořádně kousla do rtu a řekla mu, že si to zasloužil. Později, když se její hněv vytratil, se k němu v posteli otočila a políbila ho. Její polibek byl váhavý a sladký. Jeho nová manželka byla příliš stydlivá na to, aby udělala první krok.
Ucítil pohlazení divokých květin a minulost se slila s přítomností dohromady. Od chvíle, kdy do jeho života vstoupila Honor, se to dělo až příliš často. Ale tyhle vzpomínky… byly hezké.
„Poděl se se mnou,“ pronesl, protože z podtónu jejího hlasu rozpoznal, že za jejími slovy se skrýval nějaký příběh a pociťoval sžírající potřebu se o Honor St. Nicholas dozvědět všechno, co mohl.
Následovalo dlouhé, chladné ticho.
Nečekaně zjistil, že se pousmál. „Illium tě varoval, že nejsem gentleman.“
Honor si pohrdavě odfrkla, ale nakonec promluvila. „Jednim z mejch prvních úkolů byl odchyt staršího upíra. Už ho nesvazovala Smlouva, takže šlo o něco jinýho.“
Dmitriho její slova zaujala, protože zběhlý upír, který už si odsloužil svou stoletou Smlouvu, měl být považovaný za vnitřní záležitost Věže. „Co udělal?“
„Ukradl svýmu andělovi starodávnej artefakt.“ Honor si zastrčila za ucho zbloudilý pramen vlasů, který jí unikl z culíku. Ten pohyb se Dmitrimu zdál tak povědomý, jako by jí viděl to dělat už tisíckrát předtím. „Ten anděl neměl nikoho, kdo by byl poblíž malý vesnice, kde věděl, že se ten upír schovával, ale já nebyla daleko, tak mě Spolek požádal, abych ho pohlídala, dokud se tam nedostane někdo z jeho lidí.“
Když se odmlčela, Dmitri nevyzvídal. Mohl téměř cítit těžkou temnotu, která zbarvila tón jejího hlasu, a která byla dramatickým kontrastem jasné modři ranní oblohy s bílo zlatým nádechem i jemnému deštíku, který se už přesunul směrem k Atlantiku.
„Jeden z jeho kamarádů,“ pokračovala, „mu zavolal a předem ho upozornil, že za nim poslali lovce. Svůj vztek si vybil na místních vesničanech. Zmasakroval naprosto všechny – muže, ženy, děti i nemluvňata.“ Honor zavrtěla hlavou. „To bylo poprvý, kdy jsem pochopila, že upír už prostě neni člověkem. I když jako lidi všichni začínali.“
Dmitri si tento incident pamatoval. Nestalo se to na Raphaelově území, ale u Elijaha, archanděla, který vládl Jižní Americe. „Toho upíra našli s mnohočetnejma střelnejma ranama a přišpendlenýho k zemi nožema.“ Ten upír byl velmi silný, byl zástupcem anděla, který vládl jednomu z dvorů na Elijahově území.
„Tenkrát jsem s sebou neměla žádnej kontrolní čip,“ objasnila Honor a zmínila při tom zařízení, které dokázalo upíry zcela imobilizovat, „navíc, když jsem ho vystopovala, tak už byl na cestě do sousední vesnice. Jediná možnost, jak jsem ho mohla zastavit, bylo, mu rozstřílet srdce a pak, když se konečně skácel k zemi, do něj zabodat tolik nožů, aby je ze sebe nedokázal vytahat dřív, než dorazila nějaká pomoc.“ Honor si přejela dlaněmi přes obličej. „Celkem jsem do něj vystřílela pět zásobníků – ten parchant se dokázal uzdravovat rychlejc, než jsem do něj stíhala zabodávat další nože. A pak jsem do něj musela střílet dál, protože jsem se bála, že je ze sebe zvládne vytáhnout.“
„Krásná a smrtelně nebezpečná,“ zamumlal, když zastavoval u parku, kde na ně čekala Sorrow. „Takovou kombinaci shledávam přímo fascinující.“
Honor vystoupila z vozu a bok po boku zamířili k parku. „Každej jinej chlap, se kterym jsem se od toho únosu setkala, se při zmíňce něčeho, co by mohlo bejt považovaný za nevhodnou připomínku, okamžitě zašklebil, ale ty takový věci řikáš neustále.“
„Někteří lidi,“ odpověděl Dmitri, „přežívaj. Jiní ne. Tys přežila.“ Věděl, o čem mluvil, protože i on se kdysi ocitl v místě naprostého zpustošení.
Skrze závoj zeleného listí se před nimi mihla divoce modrá barva a Dmitriho priority se okamžitě změnily. Vstoupil na malou mýtinu a zkoumavým pohledem si ji řádně prohlédl. Illium přistál tak, aby ho Sorrow neměla v zorném úhlu pohledu. Seděla na pařezu starého stromu, pevně se objímala pažemi a její pohled směroval kamkoli jinam, jen ne na mrtvolu, která ležela v trávě přímo před ní.
Byl to muž a měl rozepnutý poklopec u kalhot. Jeho genitálie vyčuhovaly ven, jeho hlava ležela v úhlu, který Dmitrimu prozradil, že mu někdo silou zlomil vaz a jeho ústa zůstala otevřená ve výrazu, který připomínal kapra.
„Co se tu stalo?“ zeptal se Sorrow, zatímco si Honor klekla vedle mrtvého těla.

„Procházela jsem se“ – mluvila rychle, jakoby se jí slova hromadila na jazyku- „a další věc, na kterou si vzpomínam, je, že tu stojim a sleduju, jak se sesunul k zemi.“ Její oči, oči, které stvořil muž – monstrum – které Stvořilo i ji, se setkaly s těma jeho. „Začínam bejt jako on. Stává se ze mě řezník.“ Bylo evidentní, že tato žena, která samu sebe pojmenovala Sorrow, měla strach, a přesto se mu stále dívala zpříma do očí. „Musíš to udělat, Dmitri.“ Zašeptala. „Musíš mě zabít.“

19 komentářů:

  1. moc díky za překlad, míša

    OdpovědětVymazat
  2. Moc dekuji za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji mnohokrát za překlad ! ! !

    OdpovědětVymazat
  4. Nadezda: Dekuji moc :)

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem za preklad. :-) Lenka

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji moc za skvělý překlad !

    OdpovědětVymazat
  7. Dakujem za uzasny preklad:-)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuji za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji za překlad. Renca

    OdpovědětVymazat
  10. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat