18
Zatímco Dmitri
mluvil, popošla Honor až k němu. Stála vedle něho tak blízko, že se nohou
dotýkala jeho ramene. „Všechny ty dary jsem jí poslal zpátky a ona se tim
gestem nezdála dotčená.“
Isis věřila, že chtěl
víc. Věřila, že si sám sebe víc považoval. „Pak začala posílat hroudy čirýho
zlata a drahokamy osázený meče. Na takový množství pokladů, který se začaly objevovat
na prahu prostýho domova, ze kterýho jsem obdělával svoje pole, by byl hrdej i
rytíř.“
„Dmitri,
tak nádherný věci jsem si nikdy nedokázala ani představit.“
Dmitri
vzhlédl a v jejích známých, temně hnědých očích spatřil čirý strach.
„Ingrede, ty jsi moje žena, ne Isis.“ Z hněvu nad tím, že by o něm
pochybovala, mu zhrubl hlas.
„Vím,
že svůj manželský slib neporušíš, manželi.“ Roztřesenýma rukama zabalila jejich
děťátko do přikrývky. „Ale mám strach z toho, co by tahle žena anděl byla
schopná udělat jen proto, aby tě získala.“
Dmitri
nad Ingredinými obavami mávl rukou, protože konec konců byl přeci jen prostým
farmářem. Nebyl nikým důležitým, ani nikým mocným.
„Byl jsem
přesvědčenej, že jí moje odmítání nakonec omrzí a nechá mě bejt.“ Byl bláhový a
nevinný takovým způsobem, že tomu nyní nemohl uvěřit. „Ale stejně jako
Michaela,“ řekl a jmenoval tak ženu archanděla, kterou většina lidí považovala
za nejkrásnější ženu dnešního světa, „byla i Isis zvyklá dostat všechno, co
chtěla.“
Její upíři ho zajali
hned po té, co se vrátil z trhu. V jedné kapse měl bezpečně schovanou
sladkost pro Mishu a v druhé krásnou stuhu pro svou ženu. Pro jejich
děťátko koupil vonné dřevo, ze kterého chtěl vyřezat chrastítko. Viděl Isisiny
posluhovače, kteří se rychle přibližovali a měl sotva čas na to, aby dal
Mishovi jeho sladkost, pohladil svou spící dceru po tváři a políbil svou
krásnou, odvážnou ženu na rozloučenou.
Nikdy nezapomene
slova, která mu toho dne řekla, ani na lásku, kterou z ní cítil, když mu
je povídala – a to už věděla, že velmi brzy bude v posteli jiné ženy a
poruší tak manželský slib, který jí dal jednoho jasného jarního rána rok před
tím, než se narodil Misha.
„Odpustíš
mi, Ingrede? Odpustíš mi, co musim udělat?“
„Bojuješ
bitvu.“ Zašeptala a pohladila ho po tváři. „A děláš to proto, aby si nás ochránil. Není
nic, co bych ti měla odpouštět.“
„Kdybych souhlasil
hned na začátku,“ vysvětlil Honor a polkl vztek a úzkost, která v něm
nikdy nezemřela, „myslim, že by se mě velmi rychle nabažila a pak by mě nechala
na pokoji. Nechala by mě, abych se vrátil domů.“ K jediné ženě, kterou kdy
miloval a k jejich synovi a dceři. „Jenže protože jsem dal velmi jasně
najevo, že o ní nemam zájem, hrála si se mnou jako kočka s myší.“ Nejprve ho
vzala do své postele a byla zlomyslně potěšená skutečností, že jí nemohl
odmítnout.
„Máš
tak nádherné děti, Dmitri. Tak malé a tak… zranitelné.“
Později, když už se
ho nabažila, ho nechala odtáhnout do chladných, plísní prorostlých útrob svého velkého
hradu, kde ho s metodickým zájmem proti jeho vůli Stvořila. Teprve po té,
co byla transformace dokončena, jeho tělo bylo silnější a odolnější vůči
zraněním, ho nechala svléknout donaha a s roztaženýma rukama i nohama -
tak, aby byla každá část jeho těla vystavená a nechráněná - ho nechala spoutat
řetězy.
„Začala s bičem,
kterej měl ostrej, kovovej konec.“
„Přestaň, Dmitri.“
Honor mu zaťala ruku do vlasů. „Tohle nemůžu poslouchat.“
Zaslechl v jejím
hlase slzy, kterými byl velmi zaskočen. V té pekelné díře, kde ji věznili
nekonečné dva měsíce, ji téměř zlomili, ale podle záznamů psychologů, kteří ji
pak měli na starosti, během měsíců léčby v nemocnici ani jednou neplakala.
Ani jedinkrát. Její doktoři byli zneklidnění. Báli se, že v sobě veškeré
své emoce potlačovala, a že by se z toho mohla zhroutit. Ale když si
klekla na oblázky pokrytý břeh přímo před něj a vzala do dlaní jeho tvář
způsobem, kterým to po téměř tisíc let nedovolil žádné jiné ženě, spatřil
v jejích očích skutečné slzy.
Natáhl ruku a prstem
kopíroval trasu jedné z nich, která se jí koulela po tváři, směrem
k hraně čelisti, kde si ji nechal skápnout na špičku prstu a ten si vložil
do úst. Její slaná příchuť byla zvláštní a neznámá. Dmitri také neplakal. Ne po
dni, kdy zlomil svému vlastnímu synovi vaz. „V dobách, kdy jsem žil,“ pronesl,
„se věřilo na čarodějnice. Jsi čarodějnice, Honor? Protože jak jinak je možný,
že mě dokážeš přinutit, abych ti něco takovýho řekl?“ A obnažil rány, které
byly po tak dlouhý čas bezpečně zacelené. Po většinu té doby dokonce dokázal na
jejich existenci zcela zapomenout.
Její velmi, velmi
něžné ruce, stále držely jeho tvář, a pak si ho přitáhla blíž a jejich čela se
dotkla. „Nejsem čarodějnice, Dmitri. Kdybych byla, tak bych věděla, jak ti
pomoct.“
Bylo zvláštní, že
řekla něco takového, když to byla ona, koho téměř zlomili. Možná by ho měla
její arogance rozčílit, ale jeho emoce vůči této lovkyni nebyly ničím
jednoduchým. „Teď si na řadě ty.“ Zazněl jeho rozkaz.
Honor nechala své
ruce sklouznout z jeho tváře, postavila se a poodešla k samému okraji
potůčku. Drobné vlnky, které si razily cestu z lehkého úbočí a dál do
vnitra lesa, jí šplíchaly na špičky bot. Dmitri se také zvedl a postavil se
vedle ní. Trvalo jí dlouho, než promluvila, ale to co pak řekla, ho poslalo zpět
v čase do doby, kdy žil jen pro krvavé bitvy, kterýma se probojovával
s mečem v ruce.
Po Raphaelově boku se
naučil, jak bojovat. Býval prostým farmářem, z něhož se stal muž, který znal
jen temné pohlazení smrti. Nic jiného, než kruté bitvy, nedokázalo zchladit
zuřivost, která v něm žhnula. A to trvalo desetiletí, ze kterých se stala
celá staletí. Jediným slitováním pro něho bylo, že byl Stvořen v dobách,
která se vyznačovala krvavými boji mezi nesmrtelnými a jeho meč tak nikdy neměl
nouzi o protivníky – tyhle doby byly už dávno pryč, ale Dmitri o své nebezpečné
a hrozivé schopnosti rozhodně nepřišel.
„Byl tam jeden muž,“
začala Honor. Stále se dívala přes pramen potoka, někam do dáli, ale
z okolní jarní zeleně lesa, propletené zlatými paprsky slunce neviděla
vůbec nic. „Ten, co tomu všemu velel.“ Vzhledem k tomu, že měla neustále
zavázané oči, mohla vnímat jen borovicovou vůni jeho vody po holení… a hrůznost
jeho přítomnosti. „Chtěl mě oblbnout představou, že by se mi mohlo podařit ho
přesvědčit, aby mě propustil.“
Místo toho, aby se
odmlčela a víc už mu neprozradila, se Honor rozhodla, že bude pokračovat dál.
Její hlas byl jedinou zbraní, kterou proti nim měla. „Když ten úplně první den
odcházel, vrazil mi takovou facku, že mi z toho zvonilo v uších.“ Tou
nečekanou ranou byla překvapená a o chvíli později zjistila, že jí krvácel
vnitřek úst. „Pak jsem ho neviděla patrně celej den.“ Celý den, který strávila
nahá a připoutaná řetězy k betonové podlaze. Celou tu dobu se zuřivě
snažila uvolnit si z pout alespoň jednu ruku. Dokonce se vědomě rozhodla,
že se pokusí si zlomit zápěstí. Ale její pouta byla příliš těsná, příliš dobře
vyrobená.
„Když přišel podruhý,
tak se mi omluvil. A když mě znova
postavil a připoutal ve stoje, tak ty řetězy nechal volnější. Dokonce mi
přinesl i něco k pití.“ Honor soustředěně vypila i poslední kapku
tekutiny. Uvědomovala si, že pokud chtěla přežít, bude potřebovat jakoukoli
výhodu, která jí přijde do cesty. „Chtěl mě dostat do stavu, kdy bych mu byla
vděčná za to, že mě nechal na živu.“
Jenže Honor prošla v Akademii
povinným a nelítostným kurzem psychologického válčení a díky němu byla na
situaci, kdy by se stala rukojmím dobře připravená.
Jenže vzhledem
k délce trvání jejího zajetí nemusel být ani tenhle kurz dostačují
výzbrojí. Honor měla navíc ještě výhodu toho, že dohromady vyrůstala asi ve
třiceti různých pěstounských domovech. Některé z nich byly dobré, většina
byla životaschopná a ostatní byly naprostými horory.
Jenže všechny ty
zkušenosti jí naučily jedné věci – vždy, ale opravdu vždy hledej skutečnou tvář
každého člověka. „Nevim, kolik dní za sebou tenhle přístup opakoval, protože
jsem poměrně rychle ztratila pojem o čase.“
Do místa, kde jí
věznili, byl pouze jeden přístup, a to po vnitřních schodech, kolem kterých
nebyla žádná okna a Honor tak nemohla zjistit, jestli bylo venku světlo, nebo
jestli už se na schodech muselo svítit, protože bylo po setmění. „Pokusila jsem se sehrát, že mu jdu na ruku, ale on přišel na to, že s nim zkoušim
manipulovat.“
Honor se přinutila,
povědět Dmitrimu i zbytek. Bylo to vůbec poprvé, kdy někomu prozradila veškeré
podrobnosti. A že je řekla zrovna Dmitrimu… na druhou stranu, možná to měl být
vždycky on.
„Krmil se ze mě. Pil mi
z krku. Jeho ruka… dotýkal se mě.“ Jeho doteky byly bídnou parodií doteků
milence a jeho něžnost nemohla zamaskovat fakt, že to byly nechtěné doteky.
„Pak mi pošeptal, že věděl, že byl můj první.“ A to byla pravda. Honor při
představě, že by měla někomu dovolit, aby se z ní krmil, vždy pociťovala
odpor. Nešlo jen o nelibost, ale o hluboce zakořeněnou nenávist k tomuto
aktu, jejíž intenzita pro ní byla zcela nevysvětlitelná. „Myslim si, že to byl
důvod, proč si vybral právě mě.“
ďakujem za preklad
OdpovědětVymazatMoc děkuji :) za překlad
OdpovědětVymazatDíky za překlad. :)
OdpovědětVymazatDíky moc za překlad ! :)
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatDěkuji mnohokrát za překlad ! ! !
OdpovědětVymazatDíky moc za další pokračování.
OdpovědětVymazatĎakujem :)
OdpovědětVymazatMoc díky za další překlad. Katka
OdpovědětVymazatDakujem moc:-) Zia
OdpovědětVymazatDěkuji moc za překlad!!!:-)
OdpovědětVymazatDíky za překlad
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. :-) Lenka
OdpovědětVymazatDekuji za preklad :)
OdpovědětVymazatĎakujem :D
OdpovědětVymazat