Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 2/2 28. kapitola

Ležel bez hnutí, dokud jejím tělem nepřestaly otřásat hluboké vzlyky. Nakonec přešly do tichých, srdcervoucích slz, které mu stékaly na hruď. Teprve potom se odvážil položit jí ruku na hlavu a pohladit jí po rozcuchaných vlnitých vlasech. Nevěděl, co jí má říct, jak jí vysvětlit sílu zuřivosti, kterou v něm vyvolala. Existovala jen jedna věc, kterou mohl vyslovit, a to bylo něco, co neřekl žádné ženě už téměř tisíc let. „Mrzí mě to, Honor. Odpusť mi.“

Honor seděla vedle umyvadla ve velké koupelně svého apartmánu a v tichosti sledovala, jak jí Dmitri čistil poškrábané a pohmožděné klouby na rukou. Při každém štípnutí desinfekce v sobě potlačila syknutí a pro odpoutání pozornosti si prohlížela jeho rozseknutý ret a modřiny, které měl na obličeji. Jedna její část byla přímo zděšená mírou násilí, kterého byla schopná. Chtěla vzít do dlaní jeho hříšně mužnou tvář a omluvit se mu tím, že by něžně políbila každičkou modřinu, kterou mu způsobila. Ale ta převládající část byla schoulená do malinkaté kuličky a s obavami bedlivě sledovala každý jeho pohyb.
Zatímco jí ošetřoval, se jeho husté černé vlasy leskly pod světlem zářivky a Honor si vzpomněla, jaké to bylo, cítit mezi prsty jejich hedvábnost. Ale také si pamatovala sílu jeho stisku, když jí přimáčkl ruce nad hlavu.
„Udělal jsem ti modřiny.“ Sklouzl jí dlaněmi pod zápěstí a Honor si v tom okamžiku opět všimla, o kolik byla jeho kůže tmavší. Její tón pleti měl daleko světlejší zbarvení a nyní i zřetelně rudé pruhy kolem zápěstí.
Svědomí jí nedalo a nakonec prolomila ticho, které následovalo. „Já ti udělala daleko horší.“ Opakovaně ho uhodila tak tvrdě, že navzdory vampyrismu se některé jeho modřiny budou hojit nejméně hodinu. Ještě horší byl jeho rozseknutý ret a na rameni měl ve švu roztrženou košili, z pod níž vykukovaly už téměř zahojené vybledlé šrámy. Ale když se to všechno sečetlo dohromady – „Vyšla jsem z toho líp, než ty.“
Setkala se s jeho temně temným pohledem. „Jenže fyzický zranění se zahojej líp, než ty psychický.“
Honor se okamžitě stáhl žaludek. „Všechno, co mezi náma doteď bylo… je pryč,“ řekla hlasem zhrublým silou předešlých vzlyků. Pod náporem šoku a hrůzy, které jí změnili v drápající zvíře – v hryzající a svíjející se stvoření, které se opět stalo bezmocnou obětí – se cítila naprosto ztracená. Dmitrimu se podařilo vysmát se její těžce vydobyté síle a rozdrtit její víru ve svůj vlastní úsudek. Ale nejhorší ze všeho bylo to, že ji připravil o hrdost, kterou se jí podařilo kousek po kousku zpátky vybudovat. A to byla věc, o které si Honor nebyla jistá, zda by mu mohla někdy odpustit.
Po té, co jí ošetřil všechny škrábance, bez jediného slova odhodil vatovou tyčinku a ujistil se, že jí nestál v cestě, když opouštěla koupelnu. Honor pociťovala do morku kostí jdoucí chlad, který v ní vyvolával pocit ztráty. Cítila se uvnitř prázdná, jako kdyby celou její existenci někdo vymazal. Doklopýtala k oknu ve svém obývacím pokoji a sledovala město pod sebou, které stále bičoval prudký déšť.
Skrz provazy vody působilo městské osvětlení tlumeně a Honor si po chvíli připadala, jako by byla na celém širém světě úplně sama. Navíc uvězněná ve skleněné kleci. Tenhle pocit jí byl až příliš dobře známý. Přátelé, které získala, vztahy, kterými si prošla – díky tomu všemu byla její osamělost snesitelnější, ale to „něco“, co postrádala, bylo přítomné vždycky. Nakonec to byl Dmitri, kdo tu zvláštní díru vyplnil. A také to byl Dmitri, kdo ji právě teď ještě více prohloubil.
Honor ucítila temný závan vůně a věděla, že Dmitri potichu vešel do pokoje. Ale nešel za ní a o chvíli později ho slyšela v kuchyni. Podívala se skrz otevřený prostor místnosti, který rozděloval jen kuchyňský pultík a viděla, že připravoval něco na talíř. Pak z jejího jídelního stolu uklidil fotoaparát a položil tam talíř s jídlem.
Obešel stůl, zamířil směrem k ní, ale zastavil se tak, aby mezi nimi zbylo dost prostoru. Led, který cítila ve své hrudi, byl v ten moment ještě chladnější… a Honor si uvědomila, že to bylo její zamrzlé srdce.
„Najez se, Honor,“ řekl. „Nejedla si už celý hodiny.“ V jeho tónu hlasu zaznívalo něco, co nedokázala rozluštit. Nějaký element, který tam nikdy dříve neslyšela.
Natočila se tak, aby se mu mohla zpříma podívat do očí a jediné, co v nich spatřila, byly neprůstupné štíty téměř-nesmrtelného, který žil déle, než si dokázala představit.
„Měl bys odejít.“ Oddělovala je od sebe tak hluboká propast, že nemohla vystát jeho přítomnost. Pociťovat tak ukrutnou ztrátu nad koncem vztahu, který ještě ani skutečně nezačal, bylo zcela nepochybně naprosto hloupé, ale Honor si připadala, jako kdyby jí vyrval srdce, zlomil ho na kusy a pak ho ještě pro jistotu rozmázl pod podrážkou boty.
V jeho očích, ve kterých se zračila věčnost a měly tak temně hnědou barvu, že působila téměř černě, se objevily pochmurné stíny. „Ty mě posíláš pryč.“
Poslala bys mě pryč?
Honor při té zvláštní ozvěně zamrkala, ale soustředila se na muže, který sice stál velmi blízko, ale působil velmi vzdáleně. „Já musim.“ Aby přežila, aby mohla znovu posbírat roztříštěné kousíčky své hrdosti a své osobnosti.
Dmitri jí neodpověděl a Honor naslouchala zvuku deště, který dopadal na skleněnou tabuli okna a vytvářel melodii, kterou dříve považovala za uklidňující. Ale dnes byly ty zvuky pro její přecitlivělé smysly příliš ostré.
Když Dmitri zvedl ruku a pak jí opět spustil k tělu, pociťovala ztrátu jeho doteku jako další bodnutí přímo do srdce a v ten moment pochopila, že by jí mohl ublížit ještě daleko hůř, než tomu bylo doposud.
Jenže pak udělal něco, co by Honor nikdy, nikdy, nikdy nečekala.
Zatímco se jí zpříma díval do očí, došel až k ní a klekl si před ní na kolena. Jeho překrásná tvář s modřinami vzhlížela vzhůru k ní.
Když jí chytil pažemi kolem pasu a položil si tvář na její břicho, začaly Honor po tvářích znovu stékat tiché slzy. Dmitri se neskláněl před nikým. Nikomu se nikdy nevzdal, ani nepodřídil. A přesto před ní klečel na kolenou. Ocitl se před ní ve zranitelné pozici, kdy by ho mohla kopnout, bodnout do krku nebo jakkoli jinak násilně odmítnout.
„Oh, Dmitri.“ Roztřásla se a zajela prsty do vlasů muže, který si sebou nesl tak hluboké jizvy, že nedůvěra byla jeho instinktivní reakcí.
Honor věděla, že ho v její ložnici vykolejily fotografie louky s divokými květinami, ale stále netušila proč. Nicméně teď nebyl vhodný okamžik se ptát na vysvětlení. Teď byl čas učinit rozhodnutí.
„Odpusť mi to,“ zopakoval.
Měla v sobě tolik síly, aby mu to všechno prominula? Aby mu odpustila pocit hrůzy, který znovu probudil k životu zrovna ve chvíli, kdy začínala věřit tomu, že své únosce nakonec přeci jen přemohla? Bolest, kterou způsobil jejímu srdci? Ale hlavně, aby mu prominula za to, jak jí ponížil, když jí přinutil se změnit v zuřivě bojující zvíře?
Zaťala mu ruku ve vlasech.
Venku stále pršelo, ale uvnitř jejího apartmánu bylo tíživé ticho – a pronikavá jasnost vědomí, že rozhodnutí, které teď učiní, rozhodnutí, které se bude týkat tohoto muže, ovlivní celý zbytek jejího života. Pokud by překročila okraj útesu, na kterém se teď nacházela, mohla by tvrdě dopadnout, roztříštit se na kousíčky a možná se už nikdy neposkládat dohromady… anebo by mohla najít cestu domů.
Domů.
Mnozí by řekli, že její představa domova byla jen fantazií, vysněnou jejím intenzivním a neúprosným pocitem osamělosti. Jenže oni nechápali nevysvětlitelnou sílu toho, co Honor cítila k muži, který před ní klečel na kolenou a dával jí tak něco, co nedal žádné jiné. Hledala ho celý svůj život, a to dokonce i tehdy, když ani nevěděla, jak se jmenuje. Nebyl takový, jak si ho představovala – byl daleko nebezpečnějším a protřelejším stvořením.
Ale pořád můj. Pořád je to můj Dmitri. Zraněný, jiný… ale ne zatracený. Tomu odmítám uvěřit.
Honor už s tím hlasem, který nebyl jejím vlastním, a přesto zazníval přímo z její duše, nebojovala. Teď už ho vnímala jako povědomé šílenství.
Dmitri jí rozprostřel dlaň ve spodní části zad. „Neukončuj to.“
„Odešel bys?“ zeptala se. Uvolnila ze sevření své ruky jeho hedvábně černé vlasy, a zatímco si druhou rukou setřela slzy z tváří, mu skrz ně začala projíždět prsty.
Dmitri se na hodně dlouhou dobu odmlčel.
„Ano.“ Zaznělo zhruble. „Pokud bys na svojí svobodě trvala, tak bych od tebe odešel.“

Takže… rozhodnutí bylo jen a jen na ní.  

16 komentářů:

  1. Moc děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Skvělé, zase je pondělí a s tím i nové pokračování překladu.
    Děkuji moc, už jsem se nemohla dočkat.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za překlad :)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc díky za překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  6. Ďakujem za preklad. Lenka :-)

    OdpovědětVymazat
  7. díky za překlad, míša

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji moc za skvělý překlad!!!

    OdpovědětVymazat
  9. Mc dekuji za preklad cele kapitoly. Draza

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji za skvělý překlad ! viki

    OdpovědětVymazat
  11. Srdečná vďaka za preklad!!! :-) ;-)

    OdpovědětVymazat